Toussaint, Jean-Philippe: Televize

Toussaint, Jean-Philippe
Televize

ukázka beletrie zahraniční

Nedělal jsem ale nic. Nicneděláním rozumím nedělat nic nepromyšleného nebo vynuceného, nedělat nic vedeného zvykem nebo leností. Nicneděláním rozumím nedělat než jen to nejdůležitější, myslet, psát, poslouchat hudbu, milovat se, procházet, jít si zaplavat, sbírat houby...

Jean-Philippe Toussaint: Televize
ukázky z českého překladu románu (Dauphin, Praha 2000)

(...)

Nedělal jsem ale nic. Nicneděláním rozumím nedělat nic nepromyšleného nebo vynuceného, nedělat nic vedeného zvykem nebo leností. Nicneděláním rozumím nedělat než jen to nejdůležitější, myslet, psát, poslouchat hudbu, milovat se, procházet, jít si zaplavat, sbírat houby. Nicnedělání, ačkoli na první pohled to tak nevypadá, vyžaduje metodu a disciplínu, nachystanou mysl a soustředění. Plavu teď denně pět set metrů rychlostí dva kilometry v hodině, což je pomalé tempo, uznávám, přesně dvacet délek bazénu za čtvrt hodiny, tedy osmdesát délek za hodinu. Avšak neženu se za výkonem. Plavu pomalu jako stará dáma (ale bez čepice), mysl ideálně čistou, pozorný ke svým pohybům i k tělu, starostlivý o svá tempa a jejich pravidelnost, otevřená ústa vyfukují svazky bublinek šplouchajících po hladině. Pomalu, v modravém bazénu, jehož světlá voda ze všech stran obklopuje mé končetiny, natahuji paže dopředu a dlouhými záběry odhrnuji vodu, zatímco nohy se ohnou v kolenou a tak, jak se zároveň znovu rozpřahují mé paže, nohy stejným synchronním a koordinovaným pohybem odtlačí vodu. Koupání dnes stavím velmi vysoko na žebříčku radostí, jež nám život poskytuje. Dřív jsem ho trochu podceňoval a odsunul dost daleko za fyzickou lásku, která byla až dosud mou nejoblíbenější činností, mimo přemýšlení samozřejmě. Já se totiž moc rád miluji (z několika důvodů), a aniž bych tu chtěl vzpomínat svůj styl v dané disciplíně, jenž by se ostatně dal přirovnat spíše k smyslnému poklidu délky jednoho tempa než k neuspořádanému a mužsky fanfarónskému nasazení vloženému do nějakých čtyř set metrů motýlkem, raději vyzdvihnu, že milovat se mi přináší velkou vnitřní rovnováhu a že když skončí obětí a já sním na zádech v teplých peřinách a vychutnávám pouhopouhou prostoduchost okamžiku, který uplývá, pociťuji nepotlačitelně dobrou náladu, která se na mém obličeji projeví lehkým nečekaným úsměvem a čímsi jiskrným v oku, šibalským a spoluvinným. A plavání mi přináší stejný druh uspokojení, stejné naplnění, které postupně, pomalu, jako vlna proniká do mysli a vyvolává úsměv.

A tehdy, jak jsem byl cele zaměstnán nicneděláním, mi došlo, že už nemám čas dívat se na televizi.

Velmi často jsem takhle večer, zvlášť poslední dobou, jak přemožen nedobrým stavem opilosti, zapínal televizi a díval se bez rozmyslu na všechno, co v ní běželo. Nevybíral jsem si žádný zvláštní program a sledoval jsem kdeco, jak se obrázky hýbají, jak září, taky estrády. Nevšiml jsem si v tu chvíli zcela nové odchylky ve svém chování, ale zpětně posuzuji tu malou chvilkovou horečnou činnost jako zcela symptomatickou předzvěst radikálního rozhodnutí, které mělo následovat, jako by bylo nutné projít jistou fází přehnané konzumace, aby se následně zdařilo odstavení. Zatím jsem každý večer zůstával celé hodiny bez hnutí před obrazovkou, oči upřené do nepřetržitého svitu měnících se záběrů, pomalu zahlcován proudem obrazů, jež mi osvětlovaly obličej, všech těch obrazů nasměrovaných slepě na celý svět zároveň a určených vlastně pro nikoho. Každý program, ve svém úzkém kanálu, byl jen očkem v obrovitém koberci vln každodenně se valících na svět. Nemohl jsem reagovat, uvědomoval jsem si, jak postupně upadám, když nadále zůstávám takhle před obrazovkou, s dálkovým ovládáním v ruce, nemohu ho odložit, mechanicky, zuřivě přepínám kanály, hledám okamžité a mizerné uspokojení, vtahován do toho marného nadšení, do té nenasytné spirály pátrání po větší dávce nízkosti, po hlubším smutku.

Viděli jsme, jak Uwe dole vykládá auto, právě vytáhl dvě poslední zavazadla, zavřel a zamkl kufr a vykročil do hlohové aleje pod námi. Musel cítit, že ho sledujeme, zvedl hlavu, obě ruce obtěžkané zavazadly, a křečovitě nám zamával bradou, když nás spatřil, jak stojíme vedle sebe nad ním ve druhém patře. Jeho pozdrav jsem mu hned oplatil, neznatelně jsem pohnul rukou, jak se to většinou dělává shora s balkonu v odpověď jásajícím davům. Po chviličce, ve skutečnosti mnohem kratší, než se dalo předpokládat (nikdy by mě nenapadlo, že vyběhne dvě patra se dvěma těžkými zavazadly takhle rychle), se objevil za námi, celý zadýchaný, úplně klidný, s pevným a zasmušilým pohledem a jednou rukou v kapse. Honem si šel stoupnout k Inge, nenápadně ji vzal kolem pasu. Pak jsme přešli do obývacího pokoje, přičemž Uwe šel před námi chodbou mezi všemi těmi zelenými rostlinami, které jsem měl na starost, s radostí jsem shledal, že juka přežila léto ve výborné kondici, Inge si toho nejspíš všimla také, neboť jí šetrně pohladila stvol, když ji míjela, a pošeptala nějakou milou rošťárnu v němčině. Posadili jsme se v obývacím pokoji (zbavil jsem se golfového pytle, odložil ho ke zdi, opatrně, oběma rukama, táák, aby nesklouzl a nespadl na zem). Inge si sedla na pohovku vedle mě, stahovala si sukni ke kolenům a usmívala se na mě. Vypadala šťastná, že je zas doma mezi všemi svými rostlinami, a rozhlížejíc se kolem sebe po pokoji jako dokonalá paní domu, řekla mi s úsměvem, že bohužel nemá nic, co by nám nabídla k pití, protože se právě vrátili. Tu se však zamyslela, přiložila prstík ke spánku a vzpomněla si, že v lednici musela zůstat lahev sektu. Jdu pro ni, prohlásila a vesele vstala. Ne! Ne! vykřikl jsem a zadržel ji za paži, abych jí zabránil udělat ještě krok. Hned jsem ji ale zase pustil, vzchopil jsem se a vysvětloval, že nestojí za to otvírat lahev sektu, že nemám žízeň (blesklo mi hlavou, že v lednici zůstal květináč s kapradinou).

Drescherovi si mě dlouze měřili, můj výkřik samozřejmě zapůsobil jak studená sprcha. Inge se zas posadila, pomalu, na kraj pohovky, téměř rozložila svůj pohyb. Uwe ke mně po dlouhém mlčení, v bolestném zamyšlení pozvedl pohled a díval se na mě se směsí velké pozornosti a starostlivé zvědavosti. Vy nemáte žízeň? zeptal se. Ne, ne, opravdu, jste hodný, říkal jsem a rychle naznačoval rukou odmítnutí (to ale musí být, když žízeň mám). Uwe se nakonec zvedl, pořád ustaraný, udělal pár kroků po místnosti. Zastavil se u golfového pytle a dotkl se holí, pomalu pytel pootočil. Obrátil se a znovu se na mě rozvážně zadíval. Cítil jsem, že ho mé vysvětlení přesvědčilo jen napůl. Kdepak, určitě něco tušil, bezpochyby nějakou skrytou ránu, jakousi utajenou trhlinu, možná spojenou s alkoholem, protože mé vybuchnutí způsobil fakt, že mi nabídli alkohol. Možná uvažoval, zda jsem v minulosti neměl nějaký problém s alkoholem a teď, protože jsem přestal pít, se cítím v nebezpečí, když přijde na to, že by se měla otevřít lahev sektu, což by mohlo vysvětlit mé nešikovně násilné odmítavé gesto. Ačkoli kdoví, někdy až moc dumáme o tom, co si lidé myslí (skutečnost byla opět mnohem jednodušší: jen jsem v lednici svých sousedů odshora zapomněl kapradinu).

Pořád ještě jsem seděl na Drescherovic pohovce, tiše a zamyšleně, a hledal jsem prostý a nenápadný způsob, jak se dostat do kuchyně a vyzvednout kapradinu z ledničky, aniž bych na sebe upozornil. Nakonec jsem vstal, strčil si jednu ruku do kapsy u kalhot (museli si myslet, že jsem na odchodu) a dovolil se, jestli si mohu zajít na záchod. A hned jsem dodal, jako by se rozumělo samo sebou, abych bagatelizoval, co mohlo na mé žádosti být podivného, že chci jen jít čurat, nic víc, samozřejmě. Drescherovi se za mnou užasle dívali, ani neodpověděli, a já pomalu kráčel na záchod, ruku v kapse křečovitě sevřenou (cítil jsem, že do toho zabředávám čím dál víc). Přišel jsem na záchod, hbitě za sebou zavřel a zůstal obezřele stát, natahoval jsem uši, špicloval sebemenší zvuky v bytě. Slyšel jsem, jak se Drescherovi polohlasem baví v obývacím pokoji, o mně určitě, na jejich místě bych nejednal jinak. Pak už jsem neslyšel skoro nic, jen zdálky, asi vybalují zavazadla nebo otvírají a zavírají skříně. Odhodlal jsem se potichoučku vyjít, abych se nenápadně dostal do kuchyně, ale sotva jsem pootevřel dveře, hned jsem je zas rychle zaklapl, protože jsem zahlédl Uweho, jak se blíží chodbou směrem ke mně s taškou, kterou šel uklidit do kumbálu vedle prádelny. Nevím, zda si všiml mého manévru, toho, jak jsem náhle a nejapně otevřel a zas zavřel dveře, ráz dva, jak prchavé máchnutí motýlího křídla, ale cítil jsem, že jsem teď docela obklíčen, Inge byla v obývacím pokoji a Uwe z druhé strany, v prádelně. Zamkl jsem dveře na dva západy (takhle jsem už byl klidný). Popošel jsem k záchodové míse a otevřel malý vikýř, směřující do vnitřního dvora domu. Stěží jsem ho otevřel, jen kousek, abych viděl oknem do prádelny na Uweho pohybující se stín. Stín zmizel a zároveň jsem zaslechl Uweho kroky, jak se vracel chodbou. Přede dveřmi záchodu zpomalil, zastavil se, pak jsem zaslechl docela tiché zaklepání, trojí váhavé zaťukání, a hned následoval Uweho hlas, opatrný, znepokojený, tázavý: Všechno v pořádku? ptal se.

Jsem tu! křičel jsem, jsem tu! a odmlčel se. Má odpověď je musela uspokojit, neboť po chvilce jsem slyšel, že se jejich kroky vzdalují chodbou. Otočil jsem se na špičkách ke dveřím, naklonil se a poslouchal. Možná, že Uwe se také vrátil a poslouchá z druhé strany, stojí u dveří v chodbě a občas se otočí k Inge a na dálku jí dává tázavá a bezmocná znamení. Nevím. Šel jsem si sednout na vanu, abych učinil bilanci. Když jsem po chvíli otevřel vikýř, zjistil jsem, že bych se oknem z koupelny mohl dostat do kuchyně. V podstatě nehrozilo žádné nebezpečí, oba okenní parapety oddělovaly necelé dva metry, po fasádě vedla okapová roura, bylo tedy čeho se při přechodu brodem zachytit, nechybělo ani malé sloupkové zábradlí k přidržení. Zbývalo jen zjistit, zda okno v kuchyni není zavřené. Otevřel jsem znovu vikýř, klekl si na záchodovou mísu, prostrčil ruku do prázdna a lehce zatlačil na sklo kuchyňského okna. Konečně povolilo. Pak jsem hned vylezl na mísu, dostal se koupelnovým oknem ven a zůstal stát na parapetu, pod sebou prázdno. Přitiskl jsem se ke zdi, oběma rukama se zavěsil za okap a nehýbal se. Neodvažoval jsem se tam ani zpátky (pokradmu jsem se podíval na své nohy a spatřil jsem dole pod sebou dvůr s vyrovnanými popelnicemi). Nicméně tam, kde jsem byl, bylo podstatně snazší jít dopředu než se vracet, a tak jsem udělal půlkrok stranou a překročil necelý metr prázdna, jenž mě dělil od okna do kuchyně. V poslední chvíli jsem se vyhnul květináči stojícímu na parapetu, v němž, jak jsem si všiml, když jsem ho míjel, zahnívalo pár zbytečků petrželky a bazalky, které celé léto nikdo nezalil (i tohle bude má vina: musím přiznat, že tudy jdu prvně od začátku léta).

Přelezl jsem zábradlíčko, skočil do kuchyně a rychle si rukama oprášil břicho a nohy. Neztrácel jsem čas. Přikradl jsem se k ledničce, otevřel nehlučně dveře, vytáhl kapradinu a postavil ji vedle dřezu. Rychle jsem nedbale přejel rukou mezi výtrusnými listy, abych jim trochu dodal tvar a načechral je, jako když naposledy upravíte módní účes nebo urovnáte kytici. Pak jsem týmž způsobem prstem prohrábl hlínu kolem stonku, rychle ji prstem propracoval a uhladil, když jsem zaslechl v chodbě kroky. Měl jsem akorát tak čas otočit se a schovat ruce za zády. Uwe už vcházel do kuchyně. Znovu se mě ptal, je-li všechno v pořádku. Vyložil jsem mu, že jsem si dovolil zajít si po cestě ze záchodu umýt ruce do kuchyně. Zamyšleně pokýval hlavou a zeptal se, jestli chci ručník. Ne, ne, jste hodný, povídám, to je v pořádku. Usmál jsem se, bez hnutí, ruce pořád za zády, tajně si utíraje prsty o sebe, abych se zbavil posledních kompromitujích stop zeminy. Asi se mi neznatelně pohybovala ramena, protože Uwe mě upřeně pozoroval. Pokoušel se uhodnout, co to vlastně dělám. Šel se ke dřezu napít vody, a jak jsem poodstoupil, abych ho nechal projít, objevil květináč s kapradinou. Roztržitě se na ni díval, když si plnil sklenici. Pak si jistě uvědomil, že do kuchyně vlastně nepatří. Vzal ji a odnášel do obývacího pokoje.

Sotva jsme vyšli z kuchyně, směřujíce do obývacího pokoje, Uwe se s kapradinou v ruce vytratil, že si zajde na záchod. Totiž, chtěl by, ale dveře odolávaly, nedostal se tam. Přitlačil, ruku na klice, ještě víc, ale otevřít je nedokázal. Zastavil jsem se v chodbě a díval se na něho. A pak kdo je tu divný. Zeptal jsem se, jestli nechce pomoci, že mu kapradinu podržím. Podal mi květináč, na chvilku se naklonil ke dveřím a pozorně zkoumal zámek, kování, znovu se opřel do kliky, bezvýsledně. Mám to zkusit? zeptal jsem se, předal mu květináč a teď zas já zkoušel otevřít. Vzal jsem za kliku, lehce ji nadzvihl, pak silně zatlačil, rázně, ale co naplat, dveře se neotevřely. Tiše jsem zaťukal. Je tam někdo? Žádná odpověď. Uwe mě pozoroval. Ale vždyť jste tam byl vy! povídá. Ano, ale už tam nejsem, vidíte, ne? já na to. To byly jeho argumenty. Po určité době za námi přišla do chodby Inge, a když se dozvěděla, jak se věci mají, i ona zkusila otevřít. Postavila se bokem, jednou dlaní se opřela o dveře a druhou vzala za kliku, sevřela rty a zatlačila, ale dveře otevřít nedokázala. To je neuvěřitelné, řekla. No, tak já půjdu, povídám. Vy už jdete? zeptala se. Ano, nechám vás v klidu vybalit, povídám.

Setkal jsem se s Johnem na nástupišti podzemní dráhy a po bezmála hodinové cestě berlínským předměstím na zadní plošině staré soupravy téměř prázdného červeného a krémového metra jsme vystoupili na stanici M. Na úplně opuštěném nástupišti byl jen jeden zřízenec, pomalu se s červeným praporkem a krátkovlnnou vysílačkou v ruce vracel do své budky. Vyšli jsme ze stanice a ocitli se uprostřed rozlehlého bulváru nepopiratelně moskevského vzhledu, kde se tu a tam, mezi prázdnými hrbolatými prostranstvími, tyčily shluky jednotně šedých paneláků. Kolem dokola, několik kilometrů, nebylo ani živáčka, ani stánek s novinami, žádný obchod, kavárna, škola. Ani kočka, ani skin. Nic. Z obou stran tramvajové jednokolejky, která ohromnou, naprosto pustou městskou zónu protínala, se do nekonečna táhly kabely elektrického vedení a někde na obzoru se scházely. Hlavní třídu každých asi padesát metrů v pravém úhlu křížily malé betonové aleje vedoucí na parkoviště přísně přidělená k blokům domů, kde teď v neděli ráno poslušně parkovalo jen pár aut, jedno vedle druhého. Kráčeli jsme s Johnem vedle sebe po chodníku obrovskou vylidněnou hlavní třídou směrem na východ, zdálo se nám, nebo na severovýchod (za čtvrt hodinky budeme v Rostocku, za dvacet minut ve Vladivostoku). Na každé křižovatce jsme se zastavili, snažíce se zorientovat, až jsme konečně našli Rilkestrasse. Na konci této prosté slepé aleje, jež rovněž ústila do hvězdného prázdna Gagarine Allee, jsme začali hledat blok D, kde bydlela Johnova studentka Uršula. Bloudili jsme před vchody, zpočátku společně, John i já, bok po boku, pak odděleně. Vydali jsme se každý svým směrem mezi ty stejnostejné betonové krabice, které se jen občas lišily několika zašlými šedavými písmeny, namalovanými podle šablony vedle vchodů: přízračné E, pak poslední, zpola vymazané těkavé stopy F. Nakonec, když jsem obešel řadu popelnic vyrovnaných na jednom dvoře, padl jsem na poslední čitelné zbytečky D (máme to, Champollione). Zavolal jsem na Johna. Vchod do domu byl jen prostý betonový otvor bez dveří, při prolézání jsme se museli vyhnout několika prknům naštorc přehrazujícím průchod, různým střepům ležícím po zemi, kusům dřeva, rozbitým lahvím od piva marinujícím se v kalných loužích moči smíchané s pivem, až se zvedal žaludek. Řada dopisních schránek byla vyrvaná a ležela na zemi naznak, z jediné zbylé, opuštěné schránky vyhřezávaly dopisy, tiskoviny a prospekty, co tam pořád přibývaly, jako by se měla zadávit reklamou. Trochu zmateně jsme se rozhlíželi kolem sebe. Na schránkách nebyla jména, nikde seznam nájemníků ani domovnický byt, ani dveřník. John měl naštěstí vše poznamenané na papírku, řekl mi, že Uršula bydlí ve čtvrtém patře, byt 438. Prošli jsme dveřmi a dali se po prostorném schodišti z hrubého betonu, jež v pravidelných intervalech otvíraly úzké střílny směřující dolů na parkoviště. Takhle jsme jeden za druhým stoupali a nemohli se ubránit úsměvu (měli to tam u Uršuly moc pěkné).

Ve čtvrtém patře, před neporušenými, skoro novými dveřmi s kukátkem, jsme chvíli zkoumali jméno přilepené nad zvonkem: Schweinfurth. Schweinfurth, ano, to je ono. Slečna se jmenovala Schweinfurthová. John zazvonil. Za chviličku jsme slyšeli v bytě kroky. Čtrnácti nebo patnáctiletý kluk, asi mladý Schweinfurth, v teplákách, na nohách velké šedé puntíkované ponožky, nám otevřel a pozval nás dál do tmavého bytu. Nechal nás čekat v jídelně s tapetami na zdech, s krásným stolem z lakovaného dřeva a s potahy z průsvitného igelitu na židlích, s velkou prosklenou skříní zaplněnou sbírkou maličkých krojovaných panenek, prázdných minilahviček od alkoholu a vyšívaných deček. O něco dál, v obývacím pokoji sousedícím s jídelnou, se v přítmí ošklivého dne nějací dva lidé v županech a pantoflích dívali na televizi, sotva k nám zvedli oči, když jsme vešli. Měli téměř úplně zatažené závěsy, zvenku přicházel jen pruh bělavého světla, jenž se v jasném a třepetavém spektru vyzařujícím ze zapnutého televizoru měnil do šedava. Poslušně jsme s Johnem čekali v jídelně, pozorovali podlahu či strop, přistoupili k prosklené skříni a podívali se na panenky. V bytě bylo trochu cítit přepálené máslo a nakyslý pach potu a zavlhlých tepláků. Kluk, bezpochyby Ursulin bratr, šel pro sestru do pokoje (Die Franzosen! křičel v chodbě) a ta paní, co se dívala v obýváku na televizi a co musela být jejich matka, se na nás otočila, aby si nás prohlédla. Usmáli jsme se na ni, na dálku jsme sklonili hlavu na pozdrav. Velice slušní, přece jen, tihle francouzští důstojníci, určitě si říkala. Narovnala si na prsou župan z modravého syntetického mušelínu (aby neudělala špatný dojem na přátele své dcery), znovu se na nás podívala a zeptala se, jestli si dáme kafe, než Uršula přijde. John, nenapravitelný, jenž nikdy nedokázal odolat volání světa a společenským radovánkám, místo aby nabídku slušně odmítl a dál tu pěkně spořádaně čekal v předpokoji s panenkami, rád přijal, otočil se kolem své osy, a dokonce učinil lavírující krok směrem do obýváku, bez jakýchkoli zábran tam vešel a přistoupil k televizi. Neztráceje z očí obrazovku pomalu sklouzl na postranní opěradlo pohovky, vedle pana Schweinfurtha, jenž se na něho otočil a chvilku ho překvapeně pozoroval. Brzy nato jsem Johna následoval. I já jsem vstoupil do obývacího pokoje, nenápadně, abych nezpůsobil hluk, jako se vchází do kaple při mši, ohleduplně jsem prošel před panem Schweinfurthem, protáhl se mezi jeho koleny a nízkým stolkem a šel si sednout trochu stranou na židli. Začal jsem se dívat na televizi s nimi, ruce zkřížené pod bradou, na dokumentární film, kde se střídaly archivní záběry s čerstvými rozhovory s železničáři (už to bylo víc než měsíc, co jsem se přestal dívat na televizi).

Paní Schweinfurthová se po chvilce vrátila do místnosti s kávou. Na bledém podnosu z modravé umělé hmoty, zdobeném reprodukcí zátiší v pastelových barvách, nesla termosku v oblečku se skotským vzorem, mléko v lehce deformovaném sáčku, cukr, krabici sušenek a hrst lžiček nepořádně rozhozených na tácu. Kávový servis, nesourodý, bizarní, se skládal ze dvou šálků z červené umělé hmoty typu kalíšek na zuby, dvou dalších z béžové umělé hmoty a krásné bílé porcelánové misky, po níž jsem mírně zatoužil. Nahnul jsem se dopředu udělat místo na stole, aby paní Schweinfurthová mohla podnos odložit. Poděkovala mi pohledem, odšroubovala víko termosky a začala nám rozlévat kávu. Nejdřív Johnovi a mně (do kalíšků na zuby), pak manželovi (do krásné misky, po níž jsem toužil), odlévajíc stejné množství kávy a mléka do šálků a nechávajíc na nás, abychom si sami vzali cukr, vždyť s touto surovinou nakládáme každý po svém. Prohlížel jsem si paní Schweinfurthovou (téhle staré paní přece musí být něco málo přes pětačtyřicet). Když všechny obsloužila, šla si zas sednout, pečlivě přetáhla cípy županu přes stehna a přes prsa a rozvážně se zahleděla na televizor. Drželi jsme všichni své skleničky na zuby v rukou, nikdo nic neříkal, dokonce i železničáři zmlkli (pan Schweinfurth přepnul program a našel nám pohodový filmeček na Sat 1).

Stále přívětivá paní Schweinfurthová, dokonalá paní domu, se čas od času podívala, zda nám něco nechybí, nabídla sušenku, dolila kávu. Vstal jsem z pohovky a vybral si ve velké bílé kovové krabici, již mi paní Schweinfurthová podala, sušenku. Poděkoval jsem jí pohledem a ostýchavě se usmál. Nadále jsme se na sebe slušně usmívali, zamyšleně jsme pokývali hlavou a nakonec, jelikož se nám nedostávalo obsahu, zachovávajíce si stopu po úsměvu na rtech jako svědectví naší uplynulé blaženosti, uchýlili jsme se zpátky k méně riskantnímu sledování televizní obrazovky. Jakmile jsem dopil, odložil jsem svou sklenici na zuby na umělohmotný podnos, nenápadně se naklonil k Johnovi a tiše se ho zeptal, jestli si je jistý, že Uršula bydlí právě tady. Protože kdyby ne, mohli bychom možná už jít, že (já už jsem kávu dopil). John dál nevzrušeně seděl na postranním opěradle pohovky, nespouštěl oka z obrazovky, vytáhl z kapsy saka papírek, kam si poznamenal Uršulinu adresu, a na dálku mi ho odevzdaně ukázal: Uršula. Rilkestrasse 14. Blok D. Wohnung 438. Nakonec jsem vstal (už mě to tam trochu štvalo), popošel pokojem, sebral starý televizní magazín, který se válel na skříni, a začal jím listovat. Stál jsem u okna, roztržitě otáčel stránky, na chvilku se zastavil u programů na dnešek, abych zjistil, na co se to díváme. Malibu, aha. Mit David Hasselhof (Mitch Buchanon), Alexandra Paul (Stephanie Holden), Pamela D. Anderson (C. J. Parker), Nicole Eggert (Summer Quin), Kelly Slater (Jimmy Slade), David Charvet (Matt Brody), Gregory Alan-Williams (Garner Ellerbee), Richard Jaeckel (Ben Edwards), Susan Aton (Jackie Quinn). Tohle byl nadvakrát inteligentní způsob, jak se dívat na televizi, zdálo se mi: být zevrubně obeznámen s programem, který jsme si vybrali, a navíc se na něj nedívat.

Zavřel jsem časopis, vrátil ho na místo, přešel jsem zpátky k oknu v obývacím pokoji a čekal, až přijde Uršula. Dvůr dole byl prázdný, o zeď tam byla opřená stará matrace a opodál stálo opuštěné jízdní kolo u rozvodny vysokého napětí, na jejíž fasádě čekalo pár cementových šmouh tvaru uslintané šnečí stopy, až budou přemalovány akademičtějším způsobem. Blok domů naproti nám stál tak blízko, že v jednotlivých bytech bylo vidět zapnuté televizory obrácené čelem k nám. Díval jsem se na všechny ty běžící televize v malých kovových rámech oken a mohl jsem dokonce dost zřetelně rozeznat, na co se v jednotlivých bytech dívají. Jedni sledovali týž seriál jako my, druzí si vybrali něco jiného, někteří sledovali aerobik, jiní nedělní mši, další cyklokros nebo teleschopping. A já si zděšeně uvědomil, že je neděle ráno, devět pryč a venku tak krásně.

A pak mě najednou překvapil, jak jsem se tak nesoustředěně díval na všechny ty zapnuté televizory v domě naproti, jeden televizor běžící úplně sám v prázdném obývacím pokoji. Žádná lidská přítomnost se nedala u něho v místnosti vystopovat Byl to svým způsobem jakýsi televizor přízrak, vysílající obraz do prázdna hnusného obývacího pokoje ve čtvrtém patře protějšího činžáku, kde v přítmí místnosti stálo staré šedé kanape. Televizor vysílal americký seriál, co jsme sledovali i my u Schweinfurthových, takže když jsem stál u okna v obýváku, obraz a zvuk seriálu ke mně doléhaly současně, i když různými kanály, takřka stereofonně. Obraz jsem měl před sebou, malinký a vzdálený, na velké vypoulené obrazovce toho zapnutého televizoru ve čtvrtém patře protějšího domu, a zvuk přicházel odzadu, zněl obývacím pokojem Schweinfurthových. Když jsem se potom zadíval do jiného okna, zvuk za mnou se nezměnil. Doléhaly ke mně pořád stejné hlasy německy dabovaného amerického seriálu, který jsme sledovali (ovladač měl pan Schweinfurth a já neměl nejmenší chuť jít se s ním o žezlo hádat), avšak k tomuto vnucenému zvuku jsem si mohl vybrat obraz, jaký jsem chtěl, a poskládat si program dle svého. Stačilo jen přejet pohledem z jednoho okna na druhé a už jsem měl jiný kanál. Setrval jsem vždycky na chvilku u toho nebo onoho, u toho seriálu nebo onoho filmu. Zrak a sluch jsem měl takhle rozdělené mezi těmi nejrozpornějšími programy, dál jsem náhodně, poněkud bezmyšlenkovitě přepínal kanály v oknech protějšího domu, přecházeje z jedné obrazovky na druhou pouhým posunutím zřítelnic po fasádě, a myslel jsem na to, že takhle ošemetně nám přece televize každodenně představuje svět. Při posuzování světa nás totiž obírá o tři z pěti smyslů, jež obyčejně používáme, chceme-li poznat jeho skutečnou hodnotu.
Překlad Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5318x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce