Viel, Tanguy
L’Absolue perfection du crime

recenze beletrie zahraniční

Knihu Absolutní dokonalost zločinu zařadili mnozí kritici na samý vrchol žebříčků nejlepších románů loňského roku.

Tanguy Viel: L'Absolue perfection du crime, Minuit, 2001, 176 s.

Knihu Absolutní dokonalost zločinu zařadili mnozí kritici na samý vrchol žebříčků nejlepších románů loňského roku. Což ještě neznamená, že patřila mezi nejprodávanější tituly. Jen v zasvěcených kruzích si Viel, mladý a dosud téměř neznámý autor, vydobyl dobrou pověst. A po zásluze.
Tanguy Viel publikoval (v nakladatelství Minuit) už i dříve pozoruhodné knihy. Je velmi kultivovaný vypravěč a originální režisér svých knih, nezvykle lačný co do hloubky ponoru do tématu. Třeba Cinéma (1999) má jako námět film Josepha Mankiewicze Špeh - ovšem zpracování námětu je velmi netradiční: vypravěč vede dlouhý monolog, v němž rozebírá jednotlivé scény, vrací je a přehrává znovu a znovu, upozorňuje na detaily, připomíná souvislosti, které při povrchním shlédnutí divákovi nutně musely uniknout… a kniha skutečně není o ničem jiném. O přátelství jazzových muzikantů vypráví román Le black note (1998).
Román Absolutní dokonalost zločinu začíná celkem nenápadně, banálně. V prologu se senamujeme s aktéry, dlouholetými kamarády: Marin právě vyšel z vězení, Andrei, Pierre (vypravěč) k sobě přiberou ještě Lucha. Do party patří ještě Marinova věrná dívka Jeanne. Kdysi se tihle kluci seznámili se "strýcem", starým, až prastarým mafiánem, jenž je zasvětil do umění pít i pohybovat se ve světě zločinu. Teď umírá a Marin cítí jako povinnost honem ještě na jeho počest zosnovat dokonalý zločin. I přesto, že strýc zemře dřív, než se čekalo, parta plán nezruší. Je velkolepý: na Silvestra společně oloupí kasino tak, že Pierre s Jeanne zabaví klienty i zaměstnance scénkou, kdy se jako zazobaný bezstarostný mladý krásný pár nechají v kasinu okrást, Marin zatím vybere trezory a pomocí Luchovy montgolfiéry úlovek přemístí na moře, kde si ho už v klidu vyzvednou… Dlouho připravovaný zločin domyšlený do nejmenších podrobností se ne náhodou začíná pořízením filmových záběrů kasina (moment pohledu kamery na místo děje, detailních záběrů na objekty i postavy, třeba i mimiku obličeje hraje v knize důležitou roli), a skutečně se vyvede. Až na malou drobnost: Lucho byl zrádce. Ani Marin není tak čistý, jak se zdálo, z vězení si přinesl velkou zášť, již rvačka v prologu knihy nevyřešila a nesmazala. Teprve teď čtenář začíná chápat, že román vypráví Pierre Marinovi, že vlastně zpytuje minulost, vzpomíná dopodrobna na jednotlivé scény, vykládá Marinovi o ublíženém přátelství. Sedm let ve vězení pro Pierra, smrt Andreie. Lucho udavač. A Marin i s penězi na svobodě. Celá historie lupu je v knize popsána formou rekonstrukce události pro soudce. Dokonale přehraná akce jen s alternujícími herci, většinou policisty namísto pravých zločinců, a s hlavní rolí pro Pierra. Poslední část knihy, závěrečná scéna, nejzdařilejší Vielova imitace filmu, souboj Pierra s Marinem. Moc neprozradím, jen zmíním bitvu dvou novodobých rytířů třeba v autech na silnici klikatící se útesem nad mořem, výstup z posledních sil na maják, Pierrův odchod, Marinův povzdech o absolutní dokonalosti zločinu… skutečně absolutní dokonalost románu.
Román je zajímavý i jazykově, ačkoli pečlivě popisované dlouhé přípravy na krádež, napínavý děj rekonstrukce zločinu a v závěru marná bitva o ztracený čas vedená šíleným tempem nám ani nedopřejí formální stránku si vychutnat. Viel pracuje s minulým časem podmiňovacího způsobu: co by bylo kdyby, nic se nedělo tak, jak si možná mohli všichni přát. Návrat do minulosti, svět snů dvou přátel. K tomu občas zmiňované obecné pravdy, ošuntělé aforismy. Hromadění větných členů bez spojek, postup užívaný v mluveném jazyce. Navracení se k vyřčenému slovu, jeho převracení z různých stran, promýšlení. To je atmosféra dlouhých příprav zločinu. Věty, z nichž čpí zklamání, nezdar, deziluze.
Dětský svět hrdinů (přátelství, hrdinství, zločin, pomsta, ale i úcta k ženě jsou pojmy s velevážným obsahem) a zároveň zločinecké manýry, literatura a film, detektivka a román, takové různorodé, protichůdné věci dokázal Viel spojit, provázat, stmelit. Výsledkem je skutečně krásná kniha, která se dobře čte, obsahuje velké myšlenky, připomíná, i když velmi vágně, milé zážitky z dětství, je všední i slavnostní, bez nadsázky dnešní a nemyslím, že její náboj rychle vyprchá.
 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 123 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 3193x

Inzerce
Inzerce