Viel, Tanguy

Viel, Tanguy

rozhovor beletrie zahraniční

Psaní mi dává smysl života, tj. dokáže vyladit realitu, věci a prvky tak, aby všechno drželo pěkně pohromadě. Ale nemám potřebu dělat závěry o světě, to pro mě není literatura. Literatura, psaní, četba je naopak příležitost, jak si od světa odpočinout.

Rozhovor s Tanguy Vielem, Praha 7/2/2003

- Jaké je být spisovatelem, který vydává knihy v prestižním nakladatelství Minuit?
- Symbolicky je to velmi silné, zvlášť na začátku, když člověk vydá první knížku a může si ji vystavit v knihovně hned vedle Becketta, Durasové (všechny tituly vydávané v Minuit mají navíc stejnou obálku), to opravdu něco znamená. Později je to ale přesně naopak, ta pozice zavazuje, přináší práci. Klíčovým slovem v Minuit je práce. Takže v jisté chvíli zapomenete na symboliku a musíte pracovat, protože chcete mí druhý titul do knihovny, pak třetí…

- Jaké je být spisovatelem vůbec, říkal jste, že tahle profese byla vaším snem… Myslíte, že bude vaším celoživotním snem a cílem?
- Zatím jsem nenašel nic dalšího, co by produkovalo tolik… utopie. Podstatou fikce je, že jste schopen vytvořit jistý svět. Jérôme Lindon, nedávno zesnulý hlavní muž nakladatelství Minuit, řekl: "Velký spisovatel je ten, který vymýšlí svět," já mám tu větu rád, nevím přesně, která jiná činnost by mohla tohle nahradit, možná umění obecně. Takže ano, na celý život.

- Píšete proto, že tak uspokojujete jakousi vnitřní potřebu, tedy hlavně sebe, anebo máte pocit, že je nutné vyjadřovat svůj názor na svět, popsat svůj postoj k problémům dnešního světa?
- Psaní mi dává smysl života, tj. dokáže vyladit realitu, věci a prvky tak, aby všechno drželo pěkně pohromadě. Ale nemám potřebu dělat závěry o světě, to pro mě není literatura. Literatura, psaní, četba je naopak příležitost, jak si od světa odpočinout. Možná mohu literaturou světu konkurovat, nevím, zůstat jakoby stranou všeho dění. Ve chvíli, kdy píšu, stojím vlastně proti světu, potřebuji určitou vzduchovou kapsu, při psaní se mi lépe dýchá. Povinnost udělat si názor na svět je pak něco jiného, takový názor samozřejmě mám, ostatně jako každý jiný.

- Píšete si tedy zjednodušeně řečeno pro sebe, ne že byste potřeboval světu něco sdělit?
- Sdělovat nic nepotřebuji, já prostě píšu, snažím se přivést na scénu velké drama našeho světa, což je pro mne drama lidské, zkrátka citové problémy. Literární psaní je podle mne scéna, divadelní scéna, místo, kde můžete vystavit problémy světa, ale nadčasově, literatura nemá mít přímo politické cíle. V literatuře lze mluvit o věcech, které nás obklopují, jde spíš o dialog s časem, se smrtí, s lidským údělem, dialog s pomíjivostí věcí, s osudovostí. Mám potřebu vyrovnávat se spíš s takovými otázkami než s nějakými současnými aférami, událostmi, názory…

- Ptám se proto, že ve vašem prvním románu, Black Nota, hrají významnou roli třeba drogy…
- Ano, ale ne způsobem sociálním, droga je tam opravdu jako prvek fikce, znak odchýlení se od normálu, druh šílenství, ta úchylka se odráží i v jazyce románu, neboť to spolu souvisí. Tedy jen znak fikce, způsob, jak vytvářím fikci, rozhodně ne sociální pohled. I když pak to tak samozřejmě může působit. Zjišťuji například, že všechny mé postavy jsou lidé žijící na okraji společnosti, potýkají se pořád s problémy, neboť jejich život, myšlení je jiné, než jak tomu je společnost navyklá. Mají sny, které jsou nad jejich síly, těžko se adaptují realitě. Já potřebuji pracovat s tématem takhle vybočujících postav, nejde mi ale o náhled sociální, nemám potřebu zasazovat své příběhy do kulis současného života, nějak je hodnotit či udávat, to mě nezajímá.

- Nepíšete tedy proto, že by vás trápilo, co se děje ve společnosti?
- Psaní má v sobě samozřejmě určitý druh revolty, chuť něco vyřvat, vyjádřit zlost, ale tím, co mě nejvíc nutká ke psaní, je skutečnost, že jsme smrtelní, to je pro mne nesnesitelné. Psaní pak pro mě znamená zachránit se z toho, nebo přijmout to. A z toho pak plynou hlubší formy, hlavně násilí. Když píšu, probírám se lidským údělem ve všech jeho podobách. Ne proto, abych odsoudil určitý fenomén - i když někdy mám chuť zapracovat třeba téma zotročování, například práci čínského dělníka, ale vlastně vůbec nevím, jak tohle do románu integrovat. Mám pocit, že to už pak je za hranicí literatury, jde o žurnalistiku. Ne že by to nebylo možné, ale nezajímá mě to. V té chvíli bych byl v dialogu se světem stejně násilný jako svět sám. Jiná je otázka, jak se oprostit od násilí, militantního násilí, pak je třeba, aby byl člověk činný i jinak. Já se taky angažoval pro různé věci, ale ne v psaní, to jsou dvě různé věci. Člověk vlastně pak může využít svého postavení spisovatele a vyjadřovat se k dění kolem sebe, ovšem diskrétní formou, podepisovat petice a tak: jako spisovatel máte mnohem platnější hlas, můžete symbolicky pomoci v boji za lidská práva, vytáhnout z bídy bezdomovce apod., to je ale věc, přístup každého občana.

- Cítíte povinnost vyjadřovat se k těmto problémům proto, že jste spisovatel, známá osobnost?
- Ne, je to ve mně, osobní věc. Kdybych nebyl známý, možná bych se angažoval naopak víc.

- Vaše tři romány zaujaly zejména proto, že jste si dokázal vytvořit vlastní styl: vaše texty se čtou snadno, protože napodobují mluvený styl, přitom však odrážejí veškerou hektičnost, zmatečnost chování i myšlení vašich hrdinů… Způsob, jak píšete, je vykalkulovaná, propracovaná záležitost, nebo věty takhle plynou "samy od sebe"?
- Ne, já se nesnažím vytvářet si styl, snažím se zachytit pocity, dojmy, a v jistém okamžiku je potřeba, aby jazyk, věta a její melodie byla naprosto adekvátní tomu, co chci vyjádřit. Tedy obsah a forma jdou spolu, tvoří součást. Když chci popsat déšť a nudu, vložím se do toho pocitu nudy, ponořím se, a vznikne věta, která vyjadřuje nudu, zahrnuje všechny prvky, které jsou kolem: nudu, déšť, barvy, pocit v žaludku, všechno najednou, bez nějakého zvláštního úsilí šperkovat styl.

- Mluvil jste o tom, že vaše generace je vychovaná filmem. Zajímalo by mě, zda potom vaše texty, vycházející z této zkušenosti, mohou fungovat i bez znalosti všech těch filmů?
- Jistě. Možná máme už zvyk vidět věci jinak, prostě vizuální vnímání reality, možná, ale ty věci člověk vidí a cítí stejně. Společná zkušenost možná do jisté míry formuje, rámuje představivost čtenáře, i mou představivost, když píšu, ale nemění to konstrukci určitého dojmu.

- Potom ale jistým způsobem vkládáte film do vašich textů, prožíváte skutečnost s podvědomou konotací specifických zážitků?
- Ne přímo, spíš proto, že kino je krásný zdroj emocí, citovosti. Některé věci lze odhalit ze syntaxe, pomáhá i gramatika, kompozice textu, tak třeba lze vystihnout pohyb, nastolit jistou citlivost i v literatuře. O to se snažím. Ale nevsazuji do literatury film, ani se nepokouším o nenápadné naznačování, pomrkávání, o to mi skutečně nejde. Chci psát a k vytváření fikce existuje spousta prostředků. Samozřejmě, že film, malířství, informatika, to všechno možná jednou do literatury zasáhne, všechno je možné.

- Může tedy čtenář, který nemá tak podrobnou znalost filmu jako vy, dokonale vnímat vaše texty?
- Určitě. Protože to na věci nic nemění. Jde o jisté moje zázemí, ale podobně nelze tvrdit, že Prousta nepochopíte, když jste se neznali s jeho babičkou: Prousta samosebou můžete chápat tak jako tak, a s filmem je to totéž. U mě je to jeden ze zdrojů, ale psaní je továrna na transformování: čtenář nemusí u všeho vědět, proč to tam je o odkud se to vzalo. Nestojím o to, abych jen naznačoval, odvolával se, mluvil v hádankách. Jisté reference v textech jsou, ale můžete mě číst i bez toho, obejdete se bez toho, a to je důležité.

- Druhý román, který vám v Minuit vyšel, je svérázný text, v němž vlastně převyprávíte děj jednoho filmu, ovšem ústy jakéhosi fandy, jenž snímek viděl mnohokrát a dopodrobna líčí jednotlivé scény, jako když se bavíme o nějakém zvlášť podařeném, kultovním filmu… Jak jste na to téma přišel? Chtěl jste šokovat?
- Napadlo mě to ve chvíli, kdy jsem začal pochybovat o smyslu a možnostech fikce. Nedařilo se mi vyprávět příběh, všechno mi padalo z rukou, nešlo to. A pak mě napadlo: vezmu si film a budu ho vyprávět. Prostě stylistické cvičení. Něco jako tři Flaubertovy povídky na jedno téma. Chtěl jsem si pohrát s popisováním filmu. Pak mě napadl vypravěč - věděl jsem, že není možné jen tak převyprávět film a nezabřednout do interpretace. Moc jsem se bavil, napsal jsem to rychle, bral jsem to jako vtip. Dal jsem pak text nakladateli, jen jsem chtěl vidět, jak bude reagovat, nečekal jsem, že by to přijal, prostě legrace. A byla z toho kniha. Následky byly trochu nepříjemné, protože když vydáte knihu, lidé pak mají tendenci vás s ní ztotožňovat, a tohle byl teprve můj druhý titul… Dnes tu knihu nezavrhuji, ale beru ji jen jako pokus.

- Dva další romány mají jako velké téma přátelství, jeho dobré i špatné aspekty. Jde o osobní zkušenost, nebo je to jen fikce?
- Osobní zkušenosti, ale těžko by se mi poměřoval podíl autobiografie. Je tam. Zatím jsem se při psaní vždy opíral o skutečné, živé postavy a pravdou je, že mám velké zkušenosti z života v partě. Velmi silné zážitky, mnohá přátelství. Delší dobu trvající takový pospolitý život, půl roku - rok, balancování na hranici, na okraji společnosti, vymykající se zvyklostem ve společnosti, hodně jsme pili, dělali spoustu věcí. Když z toho vyjdete, pak najednou jste doma zavřený a píšete, je deset hodin večer, nepijete alkohol, vstáváte v šest ráno, někdy ve čtyři, najednou je tu disciplína - v přímém rozporu s tím, co jste prožili. Všechno se převrací. Přátelství, zrada, krutost - to jsou jistě i malá osobní traumata, ale nemohl bych říct, co konkrétně, spíš je to v obecném pohledu na věc, na svět. Ve světě je totiž jenom tohle: přátelé a nepřátelé. V těchto rozměrech se vše odehrává. Někdy je přátelství víc, jindy míň.

- Jsou ale lidé, kteří žijí sami…
- Pořád jde o vztah k druhým, jistý stupeň přátelství, nepřátelství k druhým. Možná má tohle mé téma psychoanalytické příčiny, těžko říct. Já to vidím takhle, možná se to změní, ale teď to vidím takhle. Je to silnější než já. Vždycky jde o příběh rivality, chlapské historky, vztah dvou bartrů, přátel, otec - syn, pán - otrok, revolta, zpřevrácené hodnoty, zatím zkrátka píšu o tomhle.

- Hrál jste někdy v kapele (román Black Nota je o partě hudebníků), podílel jste se na vykradení kasina (román Absolutní dokonalost zločinu vypráví podrobně takovou historii)?
- Ani jedno, ani druhé.

- Jak jste potom dokázal tak dokonale popsat všechny scény v románech na tahle témata?
- Vycházel jsem z různých dokumentů, soudniček, drobných zpráv v novinách. A hlavně si myslím, že je jen jeden lidský druh. Gangster se ode mne vlastně neliší, já můžu docela dobře myslet jako gangster, on zas jako já. Proto se neznepokojuji tím, zda je můj text realistický, starám se jen, aby byl pravděpodobný. Představím si, jak bych se cítil, když otevřu dveře kasina, to stačí. Postavím se na místo své postavy, k tomu není třeba mít obzvláštní zkušenosti, minimum informací, aby člověk netvrdil bludy.

- Velice poutavá je ta scéna, kdy se protagonisté honí v autech…
- Přitom jsem byl doslova za volantem věty. Scéna by byla možná ve filmu, ale v knize o ní teď pochybuji, jestli tam ještě zapadne, je to trochu nadlidská pasáž, zpětně si říkám, že jsem to měl vypustit. Jinak je text celý věrohodný, tahle scéna je příliš heroická.

- Ve vašich textech nevystupují ženy, jen v posledním románu Jeanne, ztělesněný anděl…
- Nevím proč, myslím, že role žen v mých textech postupně vzrůstá, nejdřív byly zcela nepřítomné, teď aspoň andělská bytost. Popisoval jsem mužskou společnost, samé guru, jejich rivalitu, tam prostě ženy neměly místo.

- Máte představu, kdo vaše knihy čte? Kolik asi máte čtenářů a jakých?
- Kdo mé knihy čte, ze sociologického hlediska, na to kašlu. Všiml jsem si, že hlavně mladí, tak do čtyřiceti let. Ale jakmile spisovatel překoná jistou hranici prodaných výtisků, publikum je širší, do pěti tisíc výtisků je to spíše vyhraněné publikum, pak už proniknete i jinam.

- Pro koho píšete?
- Pro všechny, pro sebe. Včera se mě jedna dívka ptala na to, co vlastně svými texty přináším světu obecně, ta otázka nebyla tak hloupá, protože když člověk píše, vyjadřuje se ke světu, ke všehomíru.

- Zabýváte se ještě něčím jiným kromě literární tvorby?
- Snažím se jen psát, teď už více méně žiju z autorských práv, což je příjemné. A dostal jsem roční stipendium do Říma, další možnost jak žít, nepracovat a psát. Ale je to křehké. Už jsem dva roky nic nevydal, další román by měl vyjít v roce 2004, chci se ujistit, poměřit se sám se sebou, zda jsem schopen žít jenom z psaní. Je mi třicet, dosud jsem byl něco jako učedník, ale je na čase vkročit do života…

- Píšete denně? Děláte si poznámky? Řídíte se při psaní nějakým striktním plánem?
- Poznámky si dělám pořád, když se pak vrhnu na jisté dílo, nedělám nic jiného. Přesný plán nemám, ale strukturu potřebuji znát dopředu. Nemám rád, když nevím, co přijde dál.

- Cítíte jistou spřízněnost s dalšími autory, nebo je spisovatelské prostředí nepřátelské?
- V nakladatelství Minuit panuje taková rodinná atmosféra, věnují se tomu. Dostáváme všechny knihy, které tam vyjdou, čteme se navzájem. S některými spisovateli se přátelím, třeba s Echenozem: líbí se mu, co dělám, já mám rád, co píše on. Laurent Mauvignier je můj přítel, s tím si rozumím, i s dalšími… Ale mám rád i jiné autory, kteří publikují jinde, třeba Pierra Michona… Tohle prostředí vůbec není nepřátelské, problémové. Já do žádných kontroverzních vztahů nevstupuji, navíc nebydlím v Paříži, žiji v Nantes, takže se ani literárního života, různých večerů, čtení neúčastním. Znám texty svých kolegů, komunikuji s nimi poštou, přes maily.

- Koho považujete za nejvýznamnějšího současného spisovatele?
- Jeana Echenoze. (Česky vyšel román Cherokee a nakladatelství Jitro vydá na jaře Odcházím, oceněný r. 2000 Goncourtovou cenou - pozn. JŠ)

- Proč vás vlastně zajímá film?
- Objevil jsem kino ve dvaceti letech. Po dva, tři roky jsem vídal dva až čtyři filmy denně. Bylo to v době, kdy jsem začínal psát, vlastně to bylo jediné, co mě kromě literatury ještě zajímalo.

- Kdyby šlo o zfilmování nějaké vaší knihy, chtěl byste se na té práci podílet?
- Nehnal bych se do toho, nechtěl bych. Někdo už koupil práva na Absolutní dokonalost zločinu, není to žádný bohatý producent, nevím, jestli sežene peníze. A vlastně za to nechci nést zodpovědnost.

- Máte strach, že to zkazí?
- Mám, a zároveň si říkám, že o nic nejde. Když bude film špatný, nikdo ho nebude znát, naopak když se povede, může udělat knize dobrou reklamu. Ten scénárista je mladý a velmi pracovitý, má už tři verze scénáře, konzultoval je se mnou…

- Nebude to ve filmu spíš detektivka?
- Ano, bude. Mám jisté představy, ale ty se určitě nenaplní. A nemám chuť strávit s tou knihou další roky, už je to za mnou, chci dělat něco jiného.

- O čem bude vaše další kniha?
- Bude to román, protože já ani nic jiného nepíšu. Mám víc projektů. Na stáži v Římě se chci věnovat historickému románu ze 17. století, má to být špionážní příběh o manufakturách vyrábějících zrcadla. Francouzi tehdy neuměli vyrábět sklo, tak vysílali špiony do Benátek. Temná atmosféra - tajné dopisy, otravy, intriky, únosy, cestování, to bude pozadí románu. Vyžaduje to ale spoustu dokumentace: oděvy, potraviny, nábytek v době Ludvíka XIV., to všechno si musím ohlídat. Ve filmu na to mají historické poradce, spisovatel se musí obejít sám.

- A další projekty?
- Trochu podobnější mé předchozí tvorbě.

- Jste schopný dělat víc věcí najednou?
- Ne, jakmile se do něčeho pustím, pak už dělám jen na tom. Ale v přípravné fázi, dokud váhám, hledám, se nesoustřeďuji jedním směrem. Třeba svůj historický román už chystám dva roky…

Moc Vám děkuji za rozhovor (který se dále stočil k obecnějším otázkám o současné francouzské literatuře…).
jš 18/2/2003

http://www.lmda.net/direct/videoviel.html
http://www.theatre-contemporain.net/auteurs/viel/pdgtv.htm
http://www.inventaire-invention.com/librairie/viel.htm
http://www.inventaire-invention.com/textes/viel_legendes.htm#1
http://www.radio.cz/fr/article/37347
http://www.radio.cz/fr/article/37279
http://www.avoir-alire.com/spip/breve.php3?id_breve=747
http://www.lelibraire.com/din/aut.php?Id=2402
http://www.jowebzine.com/TEMPLATES/LIVRE/viel-13.html
http://www.remue.net/cont/viel.html
http://www.idlivre.com/TheNews.cfm?Ref=522

 

© Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 15164x

Inzerce
Inzerce