Každého kritika nechválí, i když někdy už mám ten dojem. Pro literární přílohu deníku Le Monde je letos černou ovcí například Stéphane Zagdanski
(* 1963). Extravagantní upovídaný mladík, vyznačující se tím, že v každém rozhovoru, i třeba v televizní debatě, všude hlásí "nezlobte se, nemám čas, já musím psát", má za sebou devět vydaných knih a byl dosud vyzdvihován jako jeden z nejnadanějších autorů mladší generace. Ovšem letos to schytal: Josyane Savigneau v recenzi v Le Monde (30/8) tvrdí, že halasně oznamovaný román Černá je krása (Noire est la beauté, Pauvert, 308 s.) stojí za starou bačkoru. Název knihy, přiznává kritička, je zdařilý, a pak ještě lze v románu najít pár hezkých pasáží, ale jinak je text, který chce oslavovat tělo, hlas a pohlaví černé ženy a zavést čtenáře do nečekaného a neznámého světa Bílých, jen blábol. Námět poutavý, postavy jímavé, ale ten styl... pohoršuje se Savigneau. Právě styl psaní - velmi propracovaný, vynesl Zagdanského mezi špičku úspěšných literátů a o to větším zklámáním má být poslední román "tak banální, tak ubohý". J. Savigneau se nestačí divit: "Co jen se to se Zagdanským stalo...? Kam se poděl jeho lehký tón, smysl pro paradox, humor, jeho umění? Řekl si snad, že přestane být "první třídou", ironickým, šelmovským, ostrým virtuosem, živeným energií svých "otců" Sollerse a Rotha, rozhodl se prostě, že napíše podbízivý románek?" Úplně jiný názor má Sylvain Bourmeau, který Zagdanského uvedl v rozsáhlé příloze časopisu Les Inrockuptibles (21/8) věnované nejvýraznějším současným francouzským autorům. Román Černá je krása se mu líbí: "Zagdanski píše se zapálením jemu vlastním, tentokrát bez ironie a bez sarkasmů - dílo odzbrojující krásy." Čert aby se v tom vyznal...