Zaoui, Amin

rozhovor beletrie zahraniční

V rodném Alžírsku vydal romány v arabštině Le hérissement du corps (1985) a Le viril, oba byly zakázány, druhý z nich byl dokonce pálen islamisty...

Amin Zaoui

Tento bilingvní romanopisec a autor povídek se narodil v roce 1956 v Msirdě (západní Alžírsko, oblast kolem Tlemcenu). V rodném Alžírsku vydal romány v arabštině Le hérissement du corps (1985) a Le viril, oba byly zakázány, druhý z nich byl dokonce pálen islamisty. Zaoui byl profesorem literatury i producentem velmi svobodomyslného pořadu, který alžírská televize vysílala v letech 1986 až 1995. V roce 1995 byl nucen opustit Alžírsko a usadil se ve Štrasburku. Přednášel v Paříži. V roce 2000 se vrátil do Alžírska a žije v Oranu.
Dílo:
Le Sommeil du mimosa suivi de Sonate des loups (romány), 1998
La Soumission (román), 1998
L´Empire de la peur: introduction a la culture du sang en Algérie et dans le monde arabe (esej), 1999
La Razzia (román), 1999
Haras de femmes (román), 2001
Les gens du parfum (román), 2003

 

Amin Zaoui: Píšu, abych se osvobodil
rozhovor, ptala se Wahiba Labreche

Amin Zaoui, nedávno jmenovaný do čela Bibliothèque nationale (Národní knihovny), je jedním ze vzácných alžírských spisovatelů, kteří dokážou uvést v soulad dva jazyky, arabštinu a francouzštinu, a psát poeticky a zároveň přesvědčivě.

Na rozdíl od prvních spisovatelů, kteří psali ve francouzštině - Mohammed Dib, Malek Haddad, Kateb Yacine… - patříte už ke generaci, která měla možnost vyjadřovat se v obou jazycích...
Opravdu patřím k té generaci, která měla možnost naučit se zároveň francouzštinu i arabštinu. Psát oběma jazyky je výhoda, kterou mnoho našich spisovatelů nemělo. Moje generace byla zvýhodněna tím, že mohla využít dvojí imaginace, dvou kultur a dvou způsobů, jak říkat věci. Ve Francii se říká, že moje texty přinášejí francouzskému jazyku určitou hudebnost, která je spjata se Západem, ale i s Východem. Jako jiný příklad můžeme uvést třeba Chalíla Džibrána, který napsal velmi krásný text v angličtině - Prorok, ale nedokázal ho přeložit do arabštiny, svého rodného jazyka. U mě je to skoro stejné, když píšu nějaký text, tak buď ve francouzštině, nebo v arabštině. Překládat vlastní texty je pro mě velmi těžké, v jejich přepisování nenacházím žádné zalíbení.

Když mluvíte o svých textech, říkáte "arabsky píšu, abych ten jazyk osvobodil, a francouzsky, abych se vyjádřil"...
Arabský jazyk má náboženskou paměť, proto se mu snažím vrátit svobodu. Pokouším se vrátit mu jeho laickost, jeho poetičnost a vytvořit pouto mezi textem a slovem. Osvobodit arabštinu je pro mě povinnost, protože je to jazyk velkých básníků: Mahmouda Darouiche, Adonise, El Moutanabiho a mnohých dalších. Tito básníci nám zanechali velmi krásné básně psané v arabštině. Ale dnes, bohužel, mám pocit, že je arabština hendikepovaná, ochromená, uvězněná v té náboženské paměti, která nechce tento jazyk vydat z rukou. Psát francouzsky mi naopak dává příležitost vyjádřit to, co jsem.

Říkáte také, že literatura vzniká popisováním pocitů.
Ano, úloha spisovatele je psát příběhy o pocitech. Pamatujeme si události jen skrze příběhy lidí, kteří je vytvářejí. Síla velkých spisovatelů, kteří nějak poznamenali lidstvo, spočívá v tom, že mají schopnost vylíčit příběh citů. Například Tolstoj, Balzac, Gorkij… To jsou spisovatelé, kteří zachytili lidskou bytost a její hluboké city. Píšeme zejména proto, abychom vyjádřili své pocity, historické události.

Jak spisovatel Amin Zaoui prožíval exil?
Byl jsem jednou z prvních obětí terorismu, v roce 1992 jsem jen o vlásek unikl atentátu, podminovali mi auto. V Alžírsku jsem zůstal až do roku 1995. Byl jsem pověřen vedením Palais des arts et de la culture (Palác umění a kultury) v Oranu. Žil jsem tak trochu v ilegalitě. V roce 1995 mi Parlament international des écrivains (Mezinárodní sněm spisovatelů) nabídl azyl ve Francii. Moje jediná podmínka byla, abych se mohl věnovat psaní. Potřeboval jsem získat odstup a psát. Vyučoval jsem v letech 1995 až 1999 na univerzitě v Paříži VIII, přednášel jsem po Evropě. A tento odstup mi umožnil vidět Alžírsko zvenčí a přemýšlet o své zemi, o sobě… Pak jsem vydal svůj první román Le sommeil du mimosa (Spánek mimózy), který jsem začal psát už v Oranu, potom La soumission (Podřízenost). Exil má tu moc, že se můžeme nazírat zevnitř a vidět zemi, kterou jsme opustili. Když jsem přijel do Francie, řekl jsem si, že jsem na nádraží a čekám na zpáteční vlak.

Oran je město, které vás nikdy neopustilo. Jaký je váš vztah k tomuto městu, které stálo u vašeho zrodu jako spisovatele?
Víte, často říkám, že milujeme nějaké město, protože jsme tam poznali a milovali nějakou ženu. A mně Oran dal možnost poznat jednu ženu, Rabiu Djalti, básnířku. Víc než to. Oran je bohaté město, město Alberta Camuse, Chikhy Rimiti, Yvesa Saint-Laurenta, Cheba Khaleda… Když chodíte po Oranu, cítíte, že je to město umělců, město, které neustále šeptá, mluví, město přívětivé, šlechetné, hrdé. Mezi mým městem a těmi, kdo v něm žijí, je velmi silné pouto.

Jedním z rysů vašich textů je jakási přirozená poetičnost.
Když píšu, mám strach ze slov, vnímám texty jako sochy, které je třeba jemně vytesat. Texty jsou pro mě jako děti, je třeba brát je do rukou pečlivě a citlivě. Věta je pro mě lidskou bytostí, a pokud nemá obrazy, nemá duši. Věty žijí a mají duši. Do poezie mě zasvětila moje matka.

Žena zaujímá ve vašich dílech významné místo. Lze dokonce říci, že jste spisovatel ženy…
Já osobně si myslím, že žena je středem života. Aby bylo možno něco usoudit o míře svobody v nějaké zemi, je třeba sledovat postavení ženy ve společnosti. Jsem spisovatel ženy. Ve všech mých románech zaujímá žena významné místo. Já sám mám šest sester, a když si uvědomím, co všechno se mnou prožila moje žena, v lásce a úctě, vzdávám této ženě hold, všem ženám.

Jaké jsou vaše plány jako spisovatele a jaké jsou vaše plány v Národní knihovně?
Pokud jde o mé spisovatelské plány, 9. ledna 2003 by měl vyjít můj román s názvem Les gens du parfum (Lidé vůně) a zároveň esej La culture du sang (Kultura krve) v nakladatelství Serpent a plumes. Pro Národní knihovnu jsem vytvořil projekt o pěti bodech: veřejné čtení, projekt, který chci uskutečnit ve spolupráci s městskými knihovnami po celé zemi, organizování dnů věnovaných alžírským spisovatelům - začali jsme Malekem Haddadem -, vytvoření kroužku intelektuálů a umělců, jakéhosi prostoru k setkávání a výměně názorů, vytvoření maghrebského fondu jako vzorku magrebského umění a myšlení, a konečně od ledna 2003 vydávání časopisu knihovny.

přeložila Kateřina Štěpančíková (14/11/2002 Liberté)


Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2278x

Inzerce
Inzerce