Deleuze, Gilles a Guattari, Félix
Kafka interpretace

recenze beletrie zahraniční

Ukázkou takové opožděné "novinky" je další překlad z dílny francouzského filozofa Gillese Deleuzeho (1925-1995) a psychoanalytika Félixe Guattariho (1930). Je to knížka s prostým názvem Kafka (s podtitulem Za menšinovou literaturu vydal Herrmann a synové, Praha 2001, přel. Josef Hrdlička - ve Francii vyšla v r. 1975).

Kafka přibitý na kříž filozofémat
Gilles DeleuzeFélix Guattari: Kafka (s podtitulem Za menšinovou literaturu vydal Herrmann a synové, Praha 2001, přel. Josef Hrdlička)

Sterilní uzavřenost intelektuálního života v podmínkách normalizace neblaze zpozdila naši kulturu za evropským děním. Polistopadové uvolnění se proto dodnes musí vyrovnávat s tímto opožděním. Tak se stává, že jsou překládána díla, jež vznikala na Západě před dvaceti i více lety v nejrůznějších oblastech kultury, filozofií počínaje a uměním konče.

Ukázkou takové opožděné "novinky" je další překlad z dílny francouzského filozofa Gillese Deleuzeho (1925-1995) a psychoanalytika Félixe Guattariho (1930). Je to knížka s prostým názvem Kafka (s podtitulem Za menšinovou literaturu vydal Herrmann a synové, Praha 2001, přel. Josef Hrdlička - ve Francii vyšla v r. 1975). Někdy se o ní hovoří jako o volném pokračování proslulého spisu Anti-Oedipus (1972), které vzniklo v mezidobí mezi prvním a druhým dílem spisu Kapitalismus a schizofrenie (1. díl Anti-Oedipus, 2. díl Tisíc plošin). Z literárních studií vyšla česky také Deleuzova práce Proust a znaky.

Všechna Deleuzova díla, i ta, která napsal společně s Guattarim, jsou pro většinu čtenářů nesrozumitelná. Jejich hermetičnost vyplývá ze svobody, s jakou autoři vytvářejí vlastní pojmový aparát, jímž chtějí postihnout nesystémovou procesuálnost dění (svůj způsob myšlení nazývají rhizomatickým, "oddenkovým", na rozdíl od systematického myšlení "stromového"). Každý pokus vymezit tento zvláštní způsob myšlení zůstává nutně neúplný, neboť "plošiny", po nichž se nesoustavně pohybuje, jsou obtížně zachytitelné. Proto jejich díla vyvolávají spíše údiv než pochopení.

V knížce o Kafkovi je udivující už vstup, kdy je spisovatelovo dílo metaforicky (na základě známé Kafkovy povídky) ztotožněno s "doupětem", do něhož lze vstoupit z různých stran. "Žádný vchod není privilegovaný." Autoři odmítají redukovat dílo na systém znaků (označující - signifiant - je považováno za "nepřítele") a ani jej nechtějí "hermeneuticky" interpretovat, tzn. přiznat mu nějaký konečný smysl. Podle nich je Kafkovo dílo přístupno jen experimentování.

Přitom však úvodní kapitola nese název Obsah a výraz, což jsou pojmy, které obecně považujeme právě za nástroje interpretace. Autoři "vstupují" do Kafkova díla rozlišením "obsahových" a "výrazových" forem. To, co pod těmito formami chápou, nazývá literární věda motivy. Jako konstantní motivy v Kafkově díle se autorům jeví motiv "skloněné hlavy" (obsahová forma) a motiv "portrétu" (výrazová forma). Jejich spojení nazývají "funkční blokádou". Tento pojem (odkazující k psychoanalýze) pro ně znamená zablokování touhy. Protějškem blokády se stává "zdvíhající se hlava" a "hudební zvuk" jakožto příznaky uvolňující se touhy (pro to vytvářejí pojem "deteritorializace"). Ve skutečnosti tedy, jakkoliv to programově odmítají, Kafkovy texty interpretují (pod interpretací ovšem nechápou hledání archetypů nebo struktur, tedy pevných systémů).

Dalším pojmem, jímž operují, je pojem "stroj" (možno ho vykládat jako mechanismus či jako systém apod.) Stroj je spouštěn touhou (další psychoanalytický pojem, užitý ovšem v antifreudovském smyslu). Stroj je všechno, také spisovatel i jeho dílo. Touha nutí člověka zapojit se do stroje, který produkuje (jako s rysem konformity se s tímto nutkáním můžeme setkat například v kafkovských esejích Libuše Moníkové), ale zároveň v něm vzbouzí potřebu se ze stroje vymanit.

Autoři v této práci také pokračují v polemice s freudovským pojetím oidipovského komplexu (zahájené v již zmiňovaném Anti-Oedipovi), které rozšiřují v trianglulární schéma, jehož cílem a smyslem je potlačit touhu. Takových triangulárních schémat, jež touhu teritorializují, je více, není to pouze (freudovské) schéma rodinné, nýbrž jsou to různé soustavy znaků, jež umožňují "zkrocení", domestifikaci touhy (obchodní, soudní, politické, ekonomické atd.). Potlačovatelský stroj může přerůst v až zrůdné formy, např. technokratického amerikanismu, stalinského byrokratismu, genocidního nacismu.

Jednou z cest jak uvolňovat potlačovanou touhu, je menšinová literatura. Aplikována na Kafkovo pražské němectví oscilující mezi nemožností psát a nutností psát, jeví se nakonec tato literatura jako způsob psaní, jenž ruší "reprezentativní", extenzionální pojetí řeči, hledající výrazy k pevně stanoveným obsahům, a vrací ji k obsahové "čistotě", k neutralizaci (pevného) smyslu. V podstatě tu francouzští autoři inklinují k avantgardnímu rozrušování logiky řídící významovou výstavbu řeči. Spisovatel se podle nich má stát "cizincem ve vlastní řeči", má zdůrazňovat potlačované, nekodifikované rysy jazyka. V této souvislosti se setkáváme také s kuriózní úvahou o jazyku jako orgánu určeném původně ke zpracování potravy, pro nějž artikulace řečových zvuků znamená deteritorializaci - mluvení=půst (tato úvaha se váže ke Kafkově povídce Umělec v hladovění).

Deleuze s Guattarim se zabývají také jednotlivými formami Kafkova literárního projevu od dopisů přes povídky k románům. V podstatě je tu opět aplikován koncept literárního "stroje", jenž rozbíjí formy a vytváří nový obsah, který se neshoduje s řádem věcí (míní se tu snad absurdní účinek Kafkova fiktivního světa). Autoři dospívají až k záměrně provokativnímu výkladu Kafky jako autora "radosti ze života"; hovoří o "Kafkově smíchu" (otázkou zůstává, zda tímto smíchem rozumí výsměch "strojům" poutajícím touhu, nebo smích uvolněné touhy, plynoucí z groteskního zveličení oidipovského komplexu, jež zbavuje pocitu viny; jak ale potom vysvětlit pocit úzkosti, jímž jsou Kafkovy prózy prosyceny?).

Autoři rozlišují v podstaě dva pohyby životního dění - zajetí touhy do řádu (uspořádání) a osvobozování touhy demontáží všech uspořádání. Tady dochází výkladu také jejich pojetí dění jako "stávání" se (jiným), totiž transformace lidského ve zvířecí (Kafkova Proměna) či živočišné (deteritorializace) a naopak. Tyto pohyby vytvářejí v představách obou autorů řady (transformací, deteritorializací a teritorializací); spojovací články podle nich tvoří u Kafky v těchto řadách ženy. Jakkoliv se kniha o Kafkovi brání jakékoliv systemizaci, tady se autoři neubránili jistému "systému" funkcí, podle něhož motivy žen v Kafkově díle člení (sestry, služky, "kurvy"). Rozlišujícím principem je tu (opět psychoanalytický) pojem incestu. A zase tu autoři v rozporu se svým antisystémovým přístupem vytvářejí opozici (která nemůže nebýt významová), totiž opozici incestu "oidipovského", jenž podléhá "transcendentálnímu paranoickému zákonu" a incestu "schizofrenního", která je řízen "imanentním schizofrenním zákonem" (v této souvislosti se autoři zabývají rysy či aspekty homosexuality v Kafkově díle).

V analýze architektoniky Kafkova díla je nám předestřeno jeho vývojové pojetí přecházejícího od architektoniky nesouvislých bloků k architektonice soumezných chodeb. V tomto vývoji je spatřován Kafkův přechod od starého (čínského) pojetí byrokracie k pojetí novému (kapitalistickému a socialistickému - knížka byla napsána ještě v době existence sovětského systému). Závěrečné úvahy nastiňují celkovou filozofickou koncepci, z níž bylo na Kafkovo dílo pohlíženo: svět se autorům jeví jako rozmanité formy "strojů" pokrývajících pole imanence; tato strojová uspořádání mají však své "hroty deteritorializace", které uvolňují touhu z její blokace a uvádějí vše do pohybu desartikulace, demontáže a nových transformací. Názorně bychom si to mohli představit asi jako proces vytvářející složité útvary, pro něž moderní přírodověda užívá název fraktály - způsob myšlení francouzských autorů lze také charakterizovat jako fraktální (oni sami, jak řečeno, užívají pojem "rhizomatický").

Co si tedy čtenář odnáší z četby knížky o Kafkovi? Zjištění, že rhizomatické či fraktální myšlení Deleuzeho a Guattariho pracuje s terminologií, která se vzpírá systémovému zakotvení, a je proto jen obtížně uchopitelná. Je to oříšek pro čtenáře, a tím spíše pro překladatele. Pokud jde o Kafku, pak kromě provokativních názorů o Kafkově "smíchu" a některých postřehů vycházejících z osobité psychoanalýzy, se dozvíme pouze to, že jeho dílo patří menšinové literatuře, jíž autoři rozumějí v podstatě literaturu avantgardní, podvracející ustálené systémy a předjímající nebezpečí jejich degenerace v totalizující a globalizující "stroje". Jsou to ovšem poznatky vzhledem k vynaloženému úsilí a ve srovnání s myšlenkami středoevropských esejistů, jako je Kosík nebo Kundera, poněkud chudé. Problematičnost této knihy podle mého názoru nespočívá tolik v její terminologické neschůdnosti, jako v tom, že autorům vlastně o Kafku nešlo. Prostřednictvím jeho díla pouze chtěli demonstrovat své filozofické postoje. Kafka jako oběť spekulativní reflexe tak byl přibit na kříž filozofémat, jejichž subverzivní patos s odstupem času nezadržitelně vyprchává.

vyšlo ve Tvaru 16/2001

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 167 čtenářů.

Diskuse

Vložil: mě, 10.10.2004 20:51
Deleuze, Gilles a Guattari, Félix: Kafka interpretace
nenasla jsem nic o oidipovskym komplexu............
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 3988x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce