Básně jsou jako obrazy
Nabokov, Vladimir: Ut pictura poesis

Básně jsou jako obrazy

Vladimir Nabokov: Ut pictura poesis. Vybrané básně z let 1918-1973. Přeložili Petr Borkovec a Jaroslav Kabíček, doslov Kamila Chlupáčová, redaktorky K. Chlupáčová a Marta Ljubková. Triáda, Praha 2002, 128 stran.

Vladimir Nabokov, ač eminentní prozaik, začínal verši a psal je pak, někdy dost intenzivně, někdy jen sporadicky, po celý život. Většina kritiky se o nich vyslovovala celkem příznivě, v širším povědomí však zůstávaly a podnes zůstávají ve stínu jeho světově proslulých románů a novel. U nás dokonce natolik, že z šestnácti knižních titulů, jichž se autor Lolity po listopadu 1989 v češtině dočkal, se poezie netýká ani jeden. K té se obrací až ten sedmnáctý: zrcadlové vydání výboru Nabokovových rusky psaných básní, jež na základě příslušných originálů, čtyř překladů Jaroslava Kabíčka a pětačtyřiceti překladů vlastních uspořádal Petr Borkovec. Útlý (a dík grafické úpravě Vladimíra Nárožníka i velice sličný) svazeček nemá už vzhledem k nevelkému rozsahu podobu neosobně antologického průřezu Nabokovovou veršovou produkcí, nýbrž se soustřeďuje na to, co v ní Borkovce nejvíce zaujalo, bylo mu lidsky a umělecky nejbližší. Při takto vyhraněně osobním přístupu nutně pomíjí nejednu její závažnou oblast a polohu. Zároveň však překladateli vytváří takřka ideální předpoklady k tomu, aby tuto část Nabokovova literárního odkazu předvedl na minimální ploše s maximální myslitelnou účinností: nejen jako pozoruhodný literární jev, ale - a to především - jako svůj silný estetický zážitek a požitek, schopný stát se takovým zážitkem a požitkem i pro nás. Jestliže se jím Nabokovova poezie vskutku stala, ještě víc než Borkovec prozíravý pořadatel se o to přičinil Borkovec znamenitý překladatel. Jedině v hojném nahrazování plnozvučného českého rýmu krajně uvolněnými asonancemi (a někdy i konsonancemi) mohl být střídmější. Jinak ale většina jeho řešení vznikala brilantní souhrou konzistentní koncepce a šťastného nápadu; svědčí o bohaté slovní zásobě a jazykové vynalézavosti. Autor překladu si dovede poradit se zvláštnostmi Nabokovovy poetiky, zejména s jejím ustavičným balancováním mezi záměrnou nezdobností a až netykavkovitě křehkým artismem. Překládání mu není pouze záležitostí kvalitní lingvistické výzbroje a zdatnosti, ale také citu pro konkrétní situace a souvislosti, zřetele k různosti národních mentalit, socio-geografických daností, historických zkušeností i individuálního založení a vkusu, a proto ze zásady nepřekládá jednotlivá slova, pojmy, obraty, jednotlivé řádky a verše, nýbrž reflektuje větší celky, tj. věty, strofy, myšlenky, obrazy. Proto tam, kde na dvojlistu jeho výboru na levé stránce čteme prosvety pyšno-golubyje, na pravé stránce stojí skvostná modř; ekvivalentem k ruskému na stole otkrytaja tětraď je u něj české na stole sešit, jenom psát; ruskému i padajut luči kosyje/ skvoz zolotuju seť dožďa odpovídá české a mrholením, zlatou sítí,/ paprsky šikmo padají a s ruskou strofou Kak chorošo v pojuščem mire etom,/ skolzja plečom vdol melovych ograd,/ byť russkim zabludivšimsja poetom/ sreď lepeta latinskogo cikad! koresponduje takto přeskupená česká strofa: Jdu podél ohrad jako křída bílých,/ a milé je být ruským básníkem/ v tom rozeznělém světě zabloudilým,/ v tom crkotání cikád latinském!

Borkovec, jak patrno, dobře ovládá umění citlivě volených překladatelských substitucí, kompenzací a náznaků; jeho překlady jsou v tom ohledu příkladem převodů opravdu tvůrčích a s originálem se vyrovnávají tak dokonale, že na čtenáře působí zcela přirozeně a svěže, jako by šlo o původní verše.
Dík tomu si lze na základě výboru udělat o Nabokovově poezii poměrně spolehlivou představu. Nezanedbatelně se o to zasloužil i všestranně poučený doslov Kamily Chlupáčové, jenž jednak podává hutný, základními biografickými a bibliografickými údaji solidně podepřený nástin Nabokovova díla v celku, jednak přesně vymezuje místo, jaké v něm zaujímá básnická tvorba, a víceméně shodně s Borkovcovou překladatelskou i ediční praxí charakterizuje její tvárná i duchovní specifika.

Nabokov i z těchto dílčích interpretací vychází jako autor, který si ve verších nepočíná tak protitradičně, nevybočuje tak nápadně z řady jako v próze, méně si libuje v jinotajných převlecích, ochotněji se otevírá běžným lidským problémům, častěji dává nahlédnout do svého nitra a neváhá promlouvat za sebe samého - prostě se převážně projevuje jako lyrik. I tento Nabokov ovšem hlavní hybný princip výstavby uměleckého díla spatřuje v dobře promyšlené a takticky vedené hře; jenomže její těžiště přesouvá od rozplétání tajuplných záhad do sémanticky funkčního využívání fonologických a rytmických potencí jazyka. Takže jeho poezie se přes své vnějškově civilní ladění vyznačuje vysokou frekvencí rafinovaných kalambúrů, zvukomalebných exhibicí, aliterací, provokativních přesahů a neobvyklých, radikálně dekanonizovaných veršových zakončení. Nemluvě o bohaté a bohatě diferencované škále nejrůznějších prozodických systémů včetně časomíry.
 

Patří-li k příznačným rysům celé Nabokovovy tvorby mimořádně pregnantní konkrétnost výrazu, pak - a výbor to dokládá zcela jednoznačně - o Nabokovově poezii to platí dvojnásob. Vděčí za to spisovatelovu výtečně vyvinutému smyslu pro detail a jeho soustavně pěstované schopnosti přesně pozorovat a výsledky pozorování neméně přesně zaznamenávat. Přistoupilo-li k tomu výrazně vizuální, na zrakové vjemy orientované ustrojení Nabokovova talentu a trvalý sklon zmocňovat se skutečnosti i ve slovesném projevu prostředky co nejbližšími prostředkům výtvarného umění (zejména malířství), není divu, setkáváme-li se v jeho verších s takto zevrubným, rigorózně faktografickým, jakoby z učebnic přírodopisu převzatým a přitom nanejvýš poetickým popisem zevnějšku i chování vzácného motýlího druhu: Aksamitově černý, s teplým nádechem dozrálé švestky,/ roztáhl doširoka křídla; tím živým sametem/ vesele prozařuje pás chrpově modrých zrn/ podél třásnitých obrub, žlutých jak obilný lán.

Obdobně Nabokov postupuje nejen v případech, kde jeho umělecký zájem splýval s jeho zájmy entomologickými, ale také při mnoha dalších příležitostech, například líčí-li servírujícího tenistu: Hoch - bílý, lehkonohý -, strakatý šátek kolem boků;/ ...s úsměvem pozdvihl hlavu, nadhodil stříbřitý míček,/ prohnul se a vláčným pohybem mávl stostrunnou raketou -, či evokuje-li interiér venkovského domu, kde pár čmeláků pod stropem bloudí,/ na celé kolo láteří,/ chladivý vánek oknem proudí/ ze sadu, ze dna alejí,// v záhadné směsi vane až sem/ vůně lip, hub a jedloví:/ z vlhkého lesa ozývá se/ barevný halas, štěbot, hvizd!

Právě tak se u něj dočítáme, že jak krátký černý šíp/ vlaštovka kmitla se v modři, že nad Něvou jak tužky šrafující stíny/ smrákání tiše šustěla, že před výzkumníkovým zrakem srdíčko rozpjaté rosničky/ sladce se rdí, jak přezrálá, lepkavá višeň, že uprostřed noci jak krůpěj medu v černé číši/ sladce se luna blyskotá atd. atp.

Takových záběrů a momentek existuje v Nabokovových básních na desítky a citovat všechny, které by si to zasloužily, znamenalo by opsat nejméně třetinu, ne-li polovinu knihy. Vesměs totiž netrpí metaforickou mlhavostí a rozplývavostí, i v příměrech preferují přímá pojmenování, vynikají bystrým postřehem, precizními formulacemi, neotřele osobitým viděním a odvahou spojovat přísnou věcnost s fantazijním rozletem a předmětně plastickou názorností. Však také Borkovec věděl, co dělá, když se latinským názvem svého výboru Ut pictura poesis výslovně přihlásil k okřídlenému 361. verši Horatiova veršovaného traktátu O umění básnickém, v němž se zdůrazňuje hlubinná spřízněnost poezie a malby, slovesného a výtvarného umění.
 

Nabokovovy verše - či alespoň ty, jež nám zprostředkovává tento výbor - nejsou plodem chladného kalkulu a pracně natrénované virtuozity, ale je na nich vidět, že je Nabokov psal z hluboké vnitřní potřeby a s chutí, chápal se jich jako obzvlášť vhodného prostředku aktivního sebepotvrzení a seberealizace, bral je jako příležitost proměňovat fakta svého života a života a světa kolem v artefakty, v počiny trvalejšího významu a dosahu. Pro toho, kdo se umí dívat, je každodenní život plný objevů a radostí, konstatuje ostatně on sám v jednom ze svých esejů; svou vlastní tvorbu nejednou označuje za zdroj slasti, rozkoše pro sebe i pro jiné. A pokud jde přímo o verše, výmluvně v nich o tom vypovídá například jeho soucit se slepcem, jenž pro svůj handicap procházeje alejemi/ nepovšiml si žilkování/ na listech, z něhož tají se dech, jeho přesvědčení, že ve vědách o chvění života/ všechno je krásné, či jeho úžas nad tím, Kolik se tají něžných světů/ v nejnicotnějším hroším těle!.

Háček je ovšem v tom, že objektem Nabokovova zálibného, s labužnickým vychutnáváním jednotlivin hraničícího zaujetí vskutku nebývá ani tak syrová konkrétní realita jako spíše její reflex v autorově vědomí, její přetrvávání v jeho mysli a paměti. Sen, vzpomínka, evokace, vize, ale i jistota, že odraz skutečnost překonává, zkušenost, že tvou siluetu z náměstí/ v paměti básník odnes si, že jako si do herbáře vkládáme přeludně zvadlý javorový list, lze si v sobě ukrýt podzimní jasný den a pak se jím těšit - to jsou určující základny Nabokovovy poezie, zorná pole, v jejichž rámci básník pojednává svá klíčová témata včetně toho nejčastějšího, jímž je stesk po Rusku. Ten se samozřejmě občas hlásí s palčivou drtivostí otevřené rány (to ruské struny bolí/ na lyře znavené), nenapravitelné křivdy a ztráty (Klenby chodidel mých teskní napořád/ po zemi, jež dokázala zraňovat.), zmarnění (viz hrůzně obsedantní báseň Poprava s nemilosrdným líčením popravčího aktu, avšak zakončená adorací Ruska, hvězdného nebe - a rokle celé ve střemchách!). Nicméně mnohem častěji, takřka zpravidla Nabokov své exulantské reminiscence konkretizuje v rovině důvěrně laděného rozpomínání na dětství a rané mládí prožité v patriarchálně idylickém prostředí venkovského rodového sídla uprostřed nenarušené přírody severního Ruska (Zavírám oči - v okamžení/ ten venkovský dům poznávám; A celé mládí mé stálo tu přede mnou:/ jeřáby, javor, plůtek z proutí...)

Tím ovšem jeho emigrantská nostalgie nabývá obecnější platnosti a přerůstá v zásadní apoteózu jedinečného a provždy obohacujícího prožitku uskutečněného ráje, poněkud paradoxně jej inspiruje k veršům, které nejsou jen úlevným a uklidňujícím útočištěm - únikem před tragikou vyhnaneckého údělu, ale dokonce i zdrojem posily - katarze tváří v tvář celkovému pocitu existenciální marnosti a prázdnoty. Pro Nabokovovu poezii jsou vůbec signifikantní verše typu Do snu odcházeje,/ pokaždé si říkám:/ možná, že si najde chvilku,/ na návštěvu zajde/ nabalené, nemotorné/ dětství či ...ach, navždy takhle být -/ víčka, z nichž slzy štěstí kanou,/ nemuset nikdy otevřít!

Obdobně vlastní je jí častý výskyt slova ráj jako synonyma pro stav absolutního blaženství, avšak i to, jak hojně v ní figurují nejrůznější kategorie andělů a dalších nadpřirozených a do přirozeného životního provozu zasahujících bytostí a jevů, jak samozřejmě se tu hovoří například o převtělování duší a smrt se nechápe tragicky, jako definitivní konec, nýbrž jako normální a namnoze vlastně žádoucí, vítaný přechod z jedné formy bytí do formy jiné, vyšší. Tato jiná, nezemská rovina se ve většině Nabokovových básní mnohonásobně protíná s rovinou první, pozemskou, a tím do jeho poezie na jedné straně vnáší plodné napětí, chvějivé neurčito, okouzlení čarovným a nepoznaným zatím a na druhé straně ji vybavuje mnoha stabilními a přesnými významy, umožňuje jí koncentrovat se na minuciózní deskripci přítomnosti jako světlé skuliny mezi dvojím chaosem, poznávat a vyslovovat iracionální tajemno prostřednictvím racionální řeči (doslov K. Chlupáčové). Otevřené konstatování všudypřítomnosti nepozemského, vševidoucího a jediného nesmírného... oka vede navíc k tomu, že u Nabokova básníka ještě mnohem zřetelněji než u Nabokova prozaika věčnost a věc (veščestvo) splývá, poněvadž všechno, co je dělí, zmizí tam, a zároveň všechno, co je zde, každá sebemenší empirická drobnůstka vzhledem ke své pomíjivosti nabývá na hodnotě, stává se jedinečnou, zaslouží si, aby byla co nejvěrněji a nejpůsobivěji zpodobena.

 

Právě z víry v moc slova, z přesvědčení, že v jediném slově dřímá síla/ pozemské věci osvětlit, vyrůstá schopnost Nabokovovy poezie dát nikoli rezonérsky diskursivním výkladem, ale živoucím tvůrčím aktem zaznít jeho svrchovaně supranaturalistickému, transcendentna si plně vědomému a přitom z půvabů tohoto světa nic nepřezírajícímu filosofickému postoji. Dokonce bych řekl, že jej dokáže projevit zřetelněji a explicitněji než jeho prózy, v nichž bývá všelijak zastřen umnou fabulací a zašifrován do komplikovaného syžetu. Nebudiž tomu rozuměno tak, že snad lze Nabokovovu poezii klást nad jeho prózu - v té, a nikoli v sebevytříbenějších verších tkví těžiště jeho přínosu. Avšak verše u něj nejednou plnily funkci jakési laboratoře, kde se zkoumaly a ověřovaly prostředky a postup, které se pak uplatnily a osvědčily v prozaických útvarech. Právě tak nám Nabokovovy verše mohou i dnes posloužit jako nad jiné užitečný klíč k lepšímu pochopení obtížných partií spisovatelovy románové a novelistické tvorby, pomáhají přibližovat a odemykat její tajemství. Už to víc než napovídá, že v nich máme co činit s organickou a plnoprávnou součástí Nabokovova životního literárního díla, s žádnou okrajovou kuriozitou či nahodilým extempore, za něž bývají někdy vydávány. A že je jen dobře, jsou-li dnes alespoň v letmém průhledu k dispozici i v naší mateřštině.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Vladimir Nabokov: Ut pictura poesis. Vybrané básně z let 1918-1973. Z vydání uvedených v ediční poznámce vybral a přeložil Petr Borkovec, překlady na s. 19, 83, 99 a 105 Jaroslav Kabíček, doslov Kamila Chlupáčová, redaktorky Kamila ChlupáčováMarta Ljubková. Triáda, Praha, 2002, 128 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Ivo Fencl,

Zbytek Vašeho textu už je pro mne místy náročný a více kdyžtak na Ivo.Fencl@iol.cz
Snad jenom k tomu závěru. Netoužím, samozřejmě, vkládat literární dílo do pevných hranic, ale vyslovuji názor, že Nabokov si polem svých zájmů a svého vnímání chtě nechtě sám vytvořil určité hranice, následkem kterých neřeší svět v jeho kompletnosti. Nu, ale který autor řeší!!?! Ivo

Ivo Fencl,

Milá Šárko. Musím se trochu opravit. Do určité míry lze jako egocentrické označit jeho paměti. Vzpomínám, že něco podobného, i když trochu v jiné rovině, jsem vnímal u Vzpomínek Františka Kožíka. Jinak to asi vezmu zpátky, egocentrismus není to pravé slovo. Zkrátka byl vnímavý a upřednostňoval "nejdůležitější věci života", kdybych měl využít podtitul Škvoreckého Prima sezóny. Já ho každopádně obdivuji, snad i proto, že skrz něj mohu omlouvat vlastní chápání psaní. Mé psaní není (bohužel) na jeho úrovni, ale myslím, že ke svým textům možná cítím něco hodně podobného, jako cítil on ke svým. Intuitivně jsem taky poznal, že s ním sdílím nezájem o určité věci... Pokračování příště

šárka,

Milý Ivo, reaguji na Vaši reminiscenci Oka a chtěla bych se zeptat, v čem přesně, v jakých momentech Nabokovova díla nacházíte "přemíru egocentrismu", jak píšete. Neznám jaho dílo komplet, spíše jsem tak trochu "novicka" (kdysi četba Lužinovy obrany, Lolity, Smíchu ve tmě), ale pravděpodobně vím, na co narážíte, když píšete o egocentrismu, jen bych v této souvislosti upozornila na jeden akcent, není žádným unikátem, který se týká autorského odstupu, masky, chcete-li, autorem nasazené, každopádně nutné, chce-li vytvořit dílo, které je přístupné z mnoha stran, nekonečně analyzovatelné a nikdy zcela nerozluštitelné. Co přesně čekáte od literatury, jakou výpověď? Nebo zda je to vůbec výpověď - nejsou ty dávno překonané, tedy alespoň ve smyslu velké humanistické tradice, která nesla múzou obdařeného umělce, agitátory vzpoury, geniální stvořitele, "komplexní osobnosti". Zde vidím ten problém: v jedné jediné bytosti spatřit vlastníka vší totality, která se soustředí do jeho pohledu, jeho pohled obsáhne celý svět, není nic vně něj, absolutnost. Na co by měly velké knihy dohlédnout, jak píšete? Myslím, že egocentrismus je ve skutečnosti něčím jiným - vede nás k něčemu jinému, zašifrování, odkaz. Psychologická terminologie: myslím, že v předmluvě k Oku se sám Nabokov brání tomu hledat v jeho díle nějaké freudovské anticipace, řešit problémy "hrdinů" překládáním do pojmů analýzy. Koncept egocentrismu, umně vybudovaný,zůstává ve vleku tradice evropského morálního diskurzu, který podle mě pouze staví na hlavu, ale nemůže mu vylomit kořínky. Egocentrismus: malé nepochopení, kdy se všehny obsahy světa centrují do mne, já jsem jejich vlastníkem, šálení -romantický předpoklad, svět se všemi kvalitami, taktéž morálními, vyvstává ze mě, v tomto pohybu svět překlenuji, objektivizuji. Já jsem polem všeho dění - vědomí dějinnosti. Egocentrismus: pouze výslednicí dlouhé evropské tradice, kterou doplňuje, ale nepřekrývá. Jakmile tedy hovoříte o Nabokovově egocentrismu, možná mu nevědomky vyčítáte něco, z čehož sám čerpáte, když z jeho díla dolujete nějaký (morální) přesah, nebo humanistický?, chcete-li. Nabokov je nepostižitelný pojmy, které vycházejí z ega, z jeho manipulativního dosahu a vlivu. Pokud chceme, aby kniha přednostně "dohlížela na jisté věci", do jakých hranic toužíme umělecké dílo vecpat? Jinak děkuji za dodatek, za komunikaci. Šárka

Ivo Fencl,

Upřesnění: Ale nereagoval jsem na knihu jeho básní, mluvím o románu Oko a reaguji na Šárčin článek pode mnou. I.

Ivo Fencl,

Tato kniha je mi velice blízká a ovlivnila mne, když jsem dopisoval svou, daleko jednodušší knížku o lásce Smíš zůstat mrtev (2006). Zvláště mistrné jsou přechody (přechod) z er formy do ich formy, vlastně to vtělování. Určitě jedna z nejlepších Nabokovových knih, on byl skutečně spisovatele, i když přemíra egocentrismu ho až moc vzdálila jistým věcem, na které by měly velké knihy také dohlédnout. Ivo Fencl

šárka,

Nadchlo mě jeho Oko: brilantní remízek ve sledu rozorané krajiny. Ve stínu Lolity nemůže zůstat celé jeho dílo, i když možná je to celé jinak, možná jen v parcele medializovaného světa tomu tak je. Pryč od toho! Krátký to literární útvar, to jeho Oko (102s.)- obálka výstižná, až vyjevující apokalyptický rozměr nezměrné síly. Zabývám se pohledem, tudíž jsem se soustředila na popis, účinky, zdroje pohledu, okouzlování. Nelze si nevšimnout pasáží, drobných nuancí, které odhalují vliv fotografie na svět svých hrdinů (no, o hrdiny stejně nejde, nadnesené), fotografie jako ústřižek reality, jako dokument, přisvojení si člověka, jeho vztahu, pocit, že mám nad ním dohled. Fotografické vidění, rafinovaný odstup, který se ovšem musí vymstít, a Smurnov to poznává, odtažitost mu dovoluje soustředit se na detaily, vytvářet kaleidoskop vlastností, nitek vztahů, život se mu stává jevištěm těch druhých, zbaven morálních kvalit, a z jeho výseče vyhřezává pouze mlhovina existenciálního, v nejasných obrysech z ní vyplouvají postavy dramatu, kouzelné, proměnlivé, odsouzené k vlastnímu časoprostoru. Smurnov to tako výstižně postihuje, když šmejdí v bytě Chruščovových, zbaven vědomí času, nemožno překrýt časové roviny, Chruščovovi jsou v divadle a on splétá nitky své fantazie ve třech pokojích - jde o jeho "nadhmotnou" existenci. Jeho "krhavé", nikdy nemrkající oko může vytvořit svět sám pro sebe, ale ukazuje se, že je nakonec zapleten do svých vlastních sítí, paralyzován výplody své fantazie, zamilován do svých odrazů, zaznamenává, že se sen mění ve skutečnost (vidí, jak s ním splývá odraz v zrcadle), a tak spěchá na místo své "sebevraždy", aby si zajistil důkaz svého zániku. Potom se znovu odpoutává, aby jeho podoby byly odnášeny vírem zániků individuálních vědomí...