Echenoz, Jean: Jdu

Echenoz, Jean
Jdu

studie beletrie zahraniční

Román sestává z pětatřiceti poměrně krátkých kapitol. Jeho dějovou jednotu zajišťuje především časové omezení na jeden jediný rok konce minulého století, a také hlavní postava obchodníka s uměním Felixe Ferrera...

Prvky stylu Jeana Echenoze v románu Odcházím
(Je m‘en vais, Minuit, 1999; česky v překladu Jovanky Šotolové vydalo r. 2003 nakl. Jitro)

Formální struktura románu a nástin děje
Román sestává z pětatřiceti poměrně krátkých kapitol. Jeho dějovou jednotu zajišťuje především časové omezení na jeden jediný rok konce minulého století, a také hlavní postava obchodníka s uměním Felixe Ferrera, který na začátku a přesně o rok později i na konci knihy pronáší titulní větu, jež funguje jako jakýsi svorník. Děj se odvíjí ve dvou časově posunutých liniích, které se pravidelně střídají.

V lichých kapitolách 1–9 Felix Ferrer opouští svou ženu a věnuje se svému pařížskému ateliéru a milostným avantýrám. Posléze si najímá spolupracovníka Delahaye, který ho seznamuje s možností velkého zisku spojenou s informacemi o ztroskotané lodi plné inuitského umění. V jedenácté kapitole Delahaye umírá a zároveň se v pozadí objevuje tajemná postava Baumgartnera, vystříhající se nadbytečného styku s veřejností, o jehož konání nás zprvují i kapitoly 13 a 15.
Sudé kapitoly 2–16 jsou věnovány Ferrerově cestě za polární kruh.
Vzhledem k tomu, že došlo k synchronizaci obou dějových linií, může následovat několik kapitol v nichž se obě linie mísí, než se opět rozdělí, aby se zase víceméně pravidelně střídaly. Baumgartner najímá zloděje, aby využil momentu překvapení a zcizil právě dovezené předměty a odjíždí se na nějaký čas ukrýt do Španělska. Ferrerovi se jej tam ovšem podaří vypátrat, a tak se nakonec znovu schledávají – Ferrer s Delahayem, který kompletně změnil styl. Ferrer se po mnoha milostných i skutečných dobrodružstvích a po rozvodu vrací ke své ženě. Ta však mezitím prodala dům, a tak si dá Ferrer u nových majitelů pouze jednu skleničku a jde.
Přestože jsou od sebe obě dějové lini vzdálené v čase, v prostoru nebo v obém, neváhá autor upozornit na jazyk a posunout jej do popředí různými přesahy mezi kapitolami. Čtvrtá kapitola například končí popisem Ferrerových pokusů využít předstíraných obtíží k erotickým kontaktům s lodní sestrou. Kapitola končí slovy „...ça marchait.“ A následující kapitola týkající se něčeho úplně jiného začíná slovy: „Ce qui marchait moins bien...“ Ještě výraznější je časový skok mezi kapitolami 7 a 8. Delahaye připomíná, že není možno vyrazit dříve než začátkem léta, „date à laquelle... le jour se lève.“ Následující kapitola začíná slovy: „Il allait justement se lever lorsque Ferrer ouvrit un œil.“ Podobné předěly jsou pak i mezi kapitolami 13, 14, 16, 17, 19, 20, 24, 25, 26 a 27.

Pásma
Hlavním mluvnickým časem románu je jednoduché perfektum, které v deskriptivních pasážích střídá imperfektum. V pěti kapitolách se hlavním mluvnickým časem stává přítomný čas, který se navíc objevuje ve velice častých úvahových pasážích signalizujících subjektivní komentář vypravěče. Ve dvou pasážích, které mají urychlit děj, je použito přítomného podmiňovacího způsobu ve smyslu děje budoucího. Zajímavé je použití vedlejšího času složeného perfekta pro popis Ferrerových návštěv u kardiologa, a především ve dvou klíčových momentech spjatých s Baumgartnerem – v již zmíněné kapitole 11, a pak také v kapitole 22, kdy se Baumgartner uchyluje k vraždě.
Echenoz sám přiznává, že se prací s gramatickými časy snaží u čtenáře navodit stejné pocity, jako by pracoval s kamerou – využívá ji k proměnám záběrů, tempa, naléhavosti děje i jeho „hlasitosti“.

Autor neodděluje pásmo vypravěče od pásma postav a používá nejčastěji neznačenou přímou řeč („Elle avait dit je laisse mon sac ?“, kap. 11), kterou někdy míchá s řečí nepřímou, u níž je těžké oddělit autora od postavy, jako například v kapitole 5: „L‘autre n‘en faisait rien, bon, tant pis.“ nebo „Cela paraît loin d‘être gagné mais sait-on jamais.“ Často se objevuje také přímá řeč zprostředkovaná (např. Delahayova promluva na konci kapitoly 5).

Postavy
Jak již bylo řečeno, hlavní postavou, kolem které se celý děj točí a která vystupuje v naprosté většině kapitol, je pařížský obchodník s uměním Felix Ferrer, pro něhož je charakteristická především silná náklonnost k něžnému pohlaví. Přestože má od lékaře doporučeno omezovat svá milostná dobrodružství, vystřídá během jediného roku minimálně osm partnerek, jejichž zástup tvoří největší skupinu vedlejších postav.
Druhou hlavní postavou je Ferrerův asistent Delahaye alias Baumgartner, jemuž je jako jedinému věnován delší popis, a to hned v dvojí verzi, neboť Delahaye je pro větší zmatení čtenáře velice nedbalý a neupravený, zatímco Baumgartner by mohl být vzorem pánské elegance.
Naopak ostatní postavy, Ferrerovým kardiologem počínaje a eskymáckou dvojicí průvodců konče, včetně samotného Ferrera a jeho přítelkyň, jsou charakterizovány výhradně svými promluvami a šablonovitou formulí jméno–pohlaví–profese–zvláštní rysy. Tak o sestře Brigitte, „une infirmière au physique idéal d‘infirmière“, se dozvídáme pouze, že se přespříliš opaluje pod horským sluníčkem a kromě svého původního povolání se stará rovněž o lodní knihovnu. Další žena je charakterizována svým parfémem, jiná zas eskymáckou pohostinností a málomluvností, atp. Jedinou výjimkou je tajuplná stopařka objevující se pouze v kratičké epizodě. O té se nedovíme vůbec nic kromě skutečností, že jí záleží na čistotě francouzského jazyka a že si jí Baumgartner přeje zůstat nepoznán. Postavy proto zůstávají schematické, o to však plastičtější a vzájemně odlišitelné. Autor navíc může díky svému postupu ironicky poukazovat na nejrůznější lidské charakteristiky i na náš sklon k jejich zobecňování.

Vypravěč (a jeho stopy v textu)
Vševědoucí vypravěč nezůstává po celou dobu skryt, jeho chvilková vyplouvání nad hladinu textu jsou však tak řídká, že působí velice překvapivě a odlehčujícím způsobem. Ponecháme-li stranou již zmíněné úvahové pasáže, objeví se vypravěč poprvé koncem první kapitoly ve větě: „Il parvint au sixième étage moins essoufflé que j‘aurais cru.“ Pak nás však nechá čekat až do kapitoly 4: „Le ptarmigan, par exemple, ...le pétre, et je crois que c‘est à peu près tout.“ Znovu se ukáže i v kapitole 5: „Car a l‘époque dont je parle...“ Pak se objeví až v kapitole 17 („Je ne dis pas les grands chateaux de la Loire, notez, je ne dis pas Chambord ou Chenonceaux, je parle des petits.“), a konečně v efektním úvodu kapitoly 28: „Personnellement je commence à en avoir un peu assez, de Baumgartner.“ Poněkud skrytěji se pak objeví po chvále na onu eskymáckou pohostinnost: „Ah, parlez moi de Port Radium.“ To byla místa, kde se vypravěč objevuje explicitně.
Za stopy vypravěče však můžeme považovat i do věty vložená fatická „oui“ a „tenez“, uvozující „Bref il suffit...“, hodnotící „la pauvre“, stejně jako častá zatahování čtenáře do vyprávěcího aktu, která mnohdy nelze jasně odlišit od tzv. skromného plurálu („...mais nous verrions, nous verrions, nous n‘en étions pas là.“ „En tout logique, tel qu‘on le connaît un peu, Ferrer aurait du s‘intéresser.“ „Changeons un instant d‘horizon, si vous le voulez bien, en compagnie de l‘homme qui répond au nom de Baumgartner.“ „Pendant toute la période qui nous occupe...“ „Rappelons que...“ „Continuons d‘avancer, maintenant, accélerons.“ „...mais va voir pourquoi.“ atd.).
I práce se zájmeny, které by šlo připodobnit k typům záběru nebo spíš k různým objektivům, jako by spadala do autorova filmového instrumentáře. Příkladem budiž vyloženě vizualizující věta z kapitoly 34: „On les voit, les matins, devant son thé à elle et son café à lui, qui parlent chiffres et publicité...“ Tento filmový dojem pak potvrzuje i popis děje v okamžiku, kdy Ferrer omdlévá při infarktu, ale jeho otevřené oči dál zabírají okolí.

Vysoký a pseudovědecký styl
Jednou z nejdůležitějších charakteristik stylu Jeana Echenoze v románu Odcházím je vysoká frekvence prvků tzv. vysokého stylu. Kromě častých infinitivních a participiálních vazeb či často velice složité hypotaxe uveďme užívání konjunktivu imperfekta a plusquamperfekta („Bien que ces formes ne lui fussent pas familières...“ „L‘en eût-on informé qu‘il eût été ravi, quoique non sans éprouver aussi quelque inquiétude, sans doute. Mais lui eût-on...il eût été supérieurement inquiet.“), nahrazování osobního zájmena vztažným („Qui se mit a circuler dans la galerie.“ „Le voici qui va pousser la porte de la plus proche agence immobiliere.“) nebo archaizující tvary, obraty a slovní spojení typu: „rarissime“, „passer le plus clair de son temps à lire“, „dans cette lumière avare“, „Rare étant les touristes dans ces bleds oubliés des hommes et de Dieu...“ či „Il déambulait ainsi, des jours durant.“
Echenozův styl také vykazuje mnohé rysy pseudovědeckého diskurzu, jenž mnohdy nenápadně hraničí s naprostým nesmyslem. Místa, na nichž se román odehrává, jsou většinou udána velice přesně. Čtenář se dovídá konkrétní názvy stanic pařížského metra a jednotlivých ulic, čísla domů, nebo dokonce přístavních mol. Rovněž tak časové údaje: děj začíná první lednové neděle, 3. ledna, kolem deváté večer (a vzhledem k tomu, že musí být některý z roků 1995 až 1998, šlo by dohledat i jej). U lodi s drahocenným nákladem známe přesné datum i místo jak výroby, tak ztroskotání. U ledoborce, který veze Ferrera na sever, zase rychlost v uzlech, výkon motorů i délku paluby. Nepřijdeme ani o takové údaje, jakými jsou obvod Baumgartnerovy hlavy či číslo Ferrerova nemocničního lůžka.
Vypravěčova touha po přesnosti je však brzy zpochybněna: jedna z Ferrerových milenek bydlí v sudém čísle ulice Arcade, Ferrer z letadlového okénka vidí ostrov, který však nedokáže identifikovat, Baumgartner zase ví, že má projet kolem jisté ulice, u níž si nikdy nepamatuje, jmenuje-li se Molièrova či Mozartova. Stejně tak nám není nic platné, dovíme-li se, že se něco odehrálo na minutu přesně ve stejný čas, ovšem zhruba o šest měsíců později. Úplně absurdně pak vyznívá vypravěčův údaj o jakémsi stromu, že šlo o o jeden z třiceti pěti tisíc platanů, sedmi tisíc lip či třinácti tisíc kaštanovníků v Paříži vysazených.
U toho však pseudovědeckost stylu nezůstává. Projevuje se i ve výběru lexika. V textu nacházíme slova „la tiedeur amniotique du brise-glace“ pro popis vzduchu uvnitř ledoborce, „exminant sa narine de son index“ místo „dloubaje se v nose“, „l‘aller-retour des maxillaires“ místo „žvýkání“, „les diptères“ místo komárů. Časté jsou rovněž geometrizující popisy („ils étaient de meme format... faces pentagonales imberbes“, „un petit cimetiere parallélépipédique“, „une baie de format 16/9“ apod.). Někdy však rádoby odborná konstrukce („un nez fusiforme“) přechází v pleonasmus („une seringue hypodermique“), nesprávnou determinaci („une poche pectorale“), či dokonce protimluv („un petit dortoir individuel“).

Stylistické figury a hříčky
Zajímavé je, kolikrát se v románu objevuje trojná rytmická figura, přestože hlavní motivy knihy stojí v binárních opozicích. Zmiňme například zvukomalebnou trojici „le tartre, le salpetre et le platre“ z kapitoly 3, ironickou gradaci „qu‘il visitait régulierement, qu‘il conseillait éventuellement, qu‘il dérangait évidemment“ z kapitoly 5, větu: „Tout ce monde venait d‘entrer, allait entrer, entrait,“ z kapitoly 11, působivý pleonasmus na druhou: „Il se trouverait alors supérieurement sans plus de femme du tout,“ z kapitoly 16 nebo práci ze synonymy „malgré la bretelle, nonobstant la haute fente et bien que l‘allure de cette jeune femme...“ z kapitoly 24.
Echenoz si rád hraje. V perekovském výčtu vystavované zeleniny je schopen uvést pětadvacet druhů, šestnáctou kapitolu uvede jako zadání matematické úlohy, španělského pohraničníka nechá pronést několikaminutový, stylisticky vybroušený proslov za účelem zdržení prchajícího Baumgartnera, jindy při popisu jen tak mezi řečí doslova cituje směšnou větičku z aumtomobilových zrcátek („Les choses vues dans le rétroviseur sont toujours plus proches qu‘elles en ont l‘air.“).

Postmoderní pseudokosmopolitismus
Nezanedbatelnou rovinou románu Odcházím je bezpochyby jeho postmoderní kosmopolitismus v supermarketovém vydání. Na různých místech je zmiňováno umění perské, anatolské, bambarské, inuitské, bantuské i indiánské, zaměstnanci vietnamské ambasády v budově haussmannovského stylu cvičí čínské zdravotní cvičení, na letišti, které je plné vulkanického, radioaktivního i rýžového prachu, pylu, virů a částeček cigaretového popela, se setkáváme s pakistánskými pseudoklenotníky a kolumbijskými pseudoturisty, se severoafrickými, středoafrickými i středněvýchodními věřícími, s libanonskou jeptiškou, Etipanem, Bulharem. Dojde i na Khméry, Čečence, Jemence a Afghánce, čínský hotel se pyšní svou mandžuskou architekturou, polární badatelé se v lodní knihovně mísí s pornofilmy, z měst navštívíme Heidelberg, Montreal, Floridu, Berlín, Štrasburk.
Kniha je navíc doslova prošpikována anglicismy (ketchup, freezer, iceberg, steward, T-shirt, jogging, duplex, yaourt, skidoo, book, GPS, atd.), které však budou v daném kontextu vadit jen skutečně zapřisáhlým puristům. Rovněž jména postav vypovídají o jisté národnostní rozmanitosti (Baillenx, Kurdjian, Martinov, le Flétan).
Kosmopolitismus se pak rozlévá i do systematické rostlinné metafory: existují lidé typu slunečnice, rákosu i baobabu. Podobně je tomu u materiálů – kromě nezáživného flanelu či perkálu se můžeme dotýkat kapilénu, synchilly, oosiku, kratonu či polárního vlákna.

Vracející se motivy
Důležitou stránkou každého románu jsou vracející se motivy. V knize Odcházím jich najdeme hned několik. Zajímavý je především motiv nepovšimnutí, míjení. V kapitole 9 se Ferrer stává obětí prvního infarktu, ovšem spí a ničeho si nepovšimne. Jediný, kdo se o příhodě dovídá, je čtenář. V devatenácté kapitole jsme zase svědky několika lupičových molekul zachycujících se na telefonním mluvítku. V kapitole dvacáté se Delahaye alias Baumgertner nechává i přesto, že je teoreticky již dávno mrtev, omylem vyfotit v pozadí jakési celebrity, a Ferrer pak o jedenáct kapitol později málem nalistuje usvědčující stránku časopisu. V kapitole jednadvacáté se Ferrer na ulici míjí s najatým lupičem atd. I tento opakující se motiv dobře zapadá do moderní filmové estetiky.
Poněkud vedlejší roli hraje motiv toreadora, vždy navíc ve velice absurdním kontextu, stejně tak motiv ladění stanic v rádiu, který se objevuje v různou měrou komických variantách třikrát.
Mnohem důležitější jsou vracející se dvojné opozice. Odhlédneme-li od základní dvojice dějových linií s Ferrerem a Delahayem/Baumgartnerem, kteří se například v jeden okamžik oba stěhují apod., a zdvojeného vyřčení úvodní věty, všimneme se především trvalého zdůrazňování protikladu teplo/chlad, nebo lépe řečeno vedro/mráz. Extrémní teploty jsou látkou jednoho z umělců (sic!), zmrzlá zdechlina mastodonta je údajně lépe zakonzervována mrazem nežli mumifikovaný faraon, lodní sestra je spálená, přestože se pohybuje za polárním kruhem, spoře oděná dívka ze starého lodního kalendáře krutě připomíná okolní mrazivou teplotu, o kardiologově opakovaném varování před extrémními teplotami nemluvě. Není pak jistě náhodou, že k jediné vraždě dochází zmrazením v řeznické dodávce, která má navíc dvojí možné nastavení (+5°C a –18°C). Sám Delahaye se zdvojuje hned dvakrát: jednou mění identitu na Baugartnera, pak už jako Baumgartner přejíždí hranice se Španělskem a vypravěč říká: „Baumgartner se sent devenir quelqu‘un d‘autre, ou plutot le même et l‘autre.“ Stejně tak něžná polovička (která je údajně četnější) se dělí na ty, co se za Ferrerem otáčejí, a na ty, co se neotáčejí.
Taoistický obrazec pronikajících se vln pak úplně připomíná z letadla viděný ostrov v mořské pláni, po němž následuje Ferrerovi rovněž neznámé jezero v pláni tentokrát pevninské. A jak se blíží konec, z násilníka se stává oběť a Ferrer Delahaye téměř týmiž slovy, které on sám užil na zmrazeného nebožáka, upozorňuje na skutečnost, že je mu vydán na milost a nemilost, neboť z právního hlediska neexistuje.
Další variace na téma extrémy a opozice pak spočívají v spíše drobnějších hříčkách. Jedna z dívek například používá „un parfum... qui oscille sur la crète entre nard et cloaque“, nákupní centrum je symetrické s centrem spirituálním, obě se navíc nacházejí mezi zdviží a eskalátorem, objevuje se i symetrie topologicky náročnější, když je zaneřáděný squat s holým stropem přirovnán k naruby obrácenému staveništi. Jinde vypravěč s typicky černým humorem poznamenává: „Ce jeune homme... n‘a pas l‘air frais. Il aurait même l‘air un peu mort.“

„Slova jsou věci“
Dalším příznačným rysem Echenozova stylu (a novější prózy vůbec) jsou originální přirovnání. Konkrétně u Echenoze se podřizují jeho „zvěcňujícímu“ vidění, o kterém se chceme zmínit nyní na závěr. Takovým typickým přirovnáním je např.: „Si sa vie ponctué de Marlboro ressemblait jusqu‘alors à l‘ascension d‘une corde à nœuds, désormais privé de cigarettes il s‘agit de grimper, indéfiniment, à la meme corde lisse.“
U Echenoze má vše jasné obrysy, i nejistota a mlhavost. Jednotlivé předměty a vjemy do sebe zapadají jako precizně vyseknuté, prefabrikované dílky puzzle. Jen málokdy je smysl rozestřen přes několik vět, básnická rezonance nefunguje. Echenoz je okouzlen slovy, která se pro něj stávají věcmi, jež lze najít ve starém či naopak velice moderním slovníku.
Z abstraktních pojmů se v Echenozově soustruhu stávají konkrétní, hmatatelné součástky takříkajíc „na jedno brdo“. Jen tak se může čínský hotel nalézat „au bord du fleuve et de la faillite“, jen tak se mohou po chodnících jisté pařížské čtvrti procházet „des natifs du tiers-monde et des ressortissants du troisième âge“, jen tak může mít Baumgartner ve skříni „une théorie de chemises blanches et une batterie de cravates“. Nejlépe je ono mísení abstraktního s konkrétním a zvěcňování a „jednocení“ pojmů vidět ve větě „Pas mal de jours et de dollars, de sourires et de langage des signes furent nécessaires...“ Den = dolar = úsměv = znakové gesto.
Krajním případem je pak následující synestézie objevující se v kapitole 6: „Un perpétuel dimanche dont le silence de feutre ménage une distance entre les sons, les choses, les instants mêmes: la blancheur contracte l‘espace et le froid ralentit le temps.“ Zde se v jediné představě stýká vnímání času, prostoru, ticha, zvuku, doteku, vzdálenosti, barvy i chladu a ze zvuků, věcí a samotných okamžiků se stávají vzájemně zaměnitelné entity.

© Matěj Turek

Diskuse

Vložil: Olina Stehlíková, 05.07.2003 12:42
Echenoz, Jean: Jdu
Trošku mi v té kalkulační analýze chybí syntéza, která rozhodně Echenozově próze neschází. A řekla bych, že v popředí není strategický plán, ale jazyk, který se takovému plánu, ačkoli je v díle realizován, vysmívá. P.S.: a možná bych měla raději mlčet, protože francouzsky neumím a román jsem četla... jen v (soudím, že skvělém) překladu Jovanky Šotolové.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4399x

katalogy

Inzerce
Inzerce