Jeannet, Frédéric-Yves: Laskavost

Jeannet, Frédéric-Yves
Laskavost

ukázka beletrie zahraniční

Teď tedy musím psát o Jocaste, mé matce, a smířit se s rizikem, jež text podstupuje, totiž že se jí dostane do ruky. Všechno to nebude nijak důležité, jakmile budeme oba mrtví, zemřeme-li v tomto jistém nepochopení a vzájemném odcizení...

Frédéric-Yves Jeannet: Charité, Flammarion, 384 s.
ukázka

/s.41/
Teď tedy musím psát o Jocaste, mé matce, a smířit se s rizikem, jež text podstupuje, totiž že se jí dostane do ruky. Všechno to nebude nijak důležité, jakmile budeme oba mrtví, zemřeme-li v tomto jistém nepochopení a vzájemném odcizení... Samozřejmě jsem váhal, zda nemám s vydáním knihy počkat, až všechny její postavy & autor sám budou po smrti, ale textu by to nepřineslo žádnou záruku, žádnou nedotknutelnost: musím se do toho tedy pustit, psát dál přes hrůzu, co pro mě ta práce znamená, přes enormní obtížnost a o vlásek unikaje podvodu, jenž v sobě nese snaha objasnit za jejich živa život blízkých a samotného autora. Slituj se nad námi. Znovu a znovu začínat, téměř náhodně. Podstoupit to riziko. Protože je tu něco, co ještě bije, dává rány, třese se. Slituj se nad námi. Byl bych zavřený ve velké bílé místnosti, kam by nepronikl žádný zvuk zvenku...

/s. 86-88/
Největší moje potíž spočívá v tom, oddělit, rozlišit pokaždé mou současnou matku, s níž jsem se usmířil, od té, již jsem pojmenoval Jocaste, matky z dětství. Jediná záchrana, abych došel tohoto zásadního rozlišení - jestli ovšem je to táž žena, já ji vnímám zcela odlišně -, je používat různé slovesné časy: imperfektum pro Jocaste, jako kdyby už byla mrtvá, a présens pro tu, jíž říkám "moje matka". Jako kdyby Jocaste nebyla také mou matkou. Jako by šlo o nějakou jinou matku, o matku kohosi jiného. Jiná matka - moře, ano, kam se ponoříš na konci hráze, s kapsami plnými oblázků, slunce v nadhlavníku. Neboť dokážu-li pocítit vlastní kontinuitu, co je tečkovanou spojnicí mezi tím, kým jsem byl, než jsem dospěl, a mužem, jímž jsem se stal, je pro mě mnohem obtížnější, kvůli přerušení vztahu a vzájemné více než dvacetileté odloučenosti, vytvořit určitý návazný vztah mezi Jocaste a mou matkou. Ty dvě ženy se nemohou zaměnit v jedinou matku. I Francie dělá po této stránce hlouposti: okupovali jsme, je to měsíc, celou zátoku Tadjoura, a tak jsme obsadili všechny výchozí body do Hararu a Abyssinie. Ale ta pobřeží jsou zcela zpustošená, veškeré naše investice jsou předem ztracené, pokud nemůžeme pokračovat dál k vnitrozemským náhorním rovinám, což teprve jsou krásná území, velmi zdravá a plodná. Stejně se ukazuje, že Madagaskar, dobrou kolonii, nebude snadné dostat do naší moci. V Tonkinu utrácíme stovky milionů a podle všech, kdo se odtamtud vracejí, je to země ubohá a není možné ji ubránit před nájezdy. Myslím, že žádný národ nevede tak hloupou koloniální politiku jako Francie. Anglie, i když se dopouští chyb a má velké výdaje, má alespoň vážné zájmy a důležité plány. Ale žádná velmoc nedokáže promrhat peníze, v čisté ztrátě, na neskutečných místech, jako to dělá Francie. Za osm dní vám povím, jestli budu muset znovu do služby, nebo co musím udělat. Všechno pro vás. Jsme v Adenu, 30. prosince 1884. V listopadu 1998 jsem jel do Bostonu s Angelikou, Juanem Angelem a Stéphanem na výstavu Claude Monet ve 20. století v MFA. Zarezervoval jsem byt na Harborside Inn, kde jsme strávili tři noci dík honoráři za autorská práva na Motherwellův katalog, který jsem dopsal a vydal. Avšak nebylo vůbec možné dostat lístky do Muzea umění, kde byl Monet právě v nejlepším. V New Yorku jsme se časně zrána milovali a poslouchali Mesiáš : není nad dvojčlen božství - sexualita, má-li být duše pozvednuta do sfér nekonečných prostor. "Rád se miluji, rád promlouvám s ženami, zapisuji své lásky plameny", jak říká Ronsard. 20. jsme odjeli do Mexika, kam za námi 21. přijel Stéphane a kde jsem načrtl pár stránek. Na první fotografii, špatně zarámované, pocházející z 2. ledna 99, vidíš průčelí baziliky Santa Prisca v Taxco. Na druhé, trochu lepší, dóm a zeď. 3. ledna už jsme byli zas v Cuernavaca. A tam, v zahradě Borda, je vyfocený můj anděl v bílém rouchu, třetí fotka z balíčku. Další měsíc a půl jsem zas podlehl hluboké depresi, během níž jsem jen vymazával z této knihy staré pasáže, v únoru jsem pak znovu začal brát Prozac...

/s. 145/
(...) Vím už dlouho, od vždycky, že není jiného východiska, než tudy projít, touto cestou, již črtám v tomto pokoji, na tomto ostrově na East River; že pouhý přechod přítomnosti nekonečně přemisťované a rozšiřované ubíháním času, nekonečně pohyblivé, ačkoli zdánlivě nehybné, mi může pomoci s tím skončit, dostat se z toho, učinit konec těmto stránkám. Ale také vím, že doba mého pobytu na tomto ostrově, jako v tomto životě, je napříště spočtena, že mi zbývá už jen lhůta několika let, než budu muset toto místo opustit, místo, které je všechny obsahuje & vrátit se možná daleko odsud do mé adoptivní země pod sopkami nebo i jinam, a že abych zachoval v této knize jednotu místa, nehybnou přítomnost přes její přemisťování, musím ji dokončit, tuhle nereálnou knihu o mé matce, před novým návratem, novou etapou exilu, bloudění, nebo definitivním koncem všeho exilu. Psát, psát ještě & ještě, nepřerušit nit, až přes moc. Psát matku, temnou dělohu, z níž pocházíme, lásku hledanou & nalezenou, psát v noci na usmířenou, pomalu, přes překážky, nesnáze, nevyhnutelnou potíž, v dešti modra, psát ještě & ještě od strohosti dětství, pečlivě, pořád stejnou historii, abychom se ocitli, v noci, až v jarním dešti v New Yorku; psát ještě & ještě o té nespavosti... Člověk mohl dělat, co chtěl, aby se jí zalíbil, stejně měla vždycky pravdu. "Stará opice (...) se ti pitvořit nebude", odsekla Jocaste na naše poznámky. Sama vtělená pravda, to byla ona. Věděla jistě, že nikdy nic není zděděné, vše je přijaté, naučené. Že není nutné přidávat máslo do bešamelové omáčky, smetanu do kořeněných jídel, ani dusit čekanku... stačí zprudka ji povařit v osolené vodě. Dopis z Tokya pro Serge Delaiveho. Z Tokya, kam jsem se vrátil letos na jaře 99 s Angelikou, ti tedy píšu tenhle dopis rozesetý napříč knihou. Nebe nad Tokyem je intenzivně bílé v tyhle dny; krouží po něm černí ptáci, jejichž jméno ve všech jazycích neznám. V Business center v hotelu Otani, kde přepisuji tuto stránku, dva hráči belgického národního fotbalového týmu, který se má ve čtvrtek utkat s Japonskem v přátelském zápase, zkoušeli před chviličkou bezvýsledně poslat maily svým rodinám. Prohodili jsme pár slov a já si vzpomněl na tebe. Slíbil jsem, že ti vysvětlím (a sobě také), proč & jak jsem najednou přestal fotit, ačkoli jsem v Mexiku mezi roky 1977 & 1980 udělal tisíce fotek. (...)

Překlad Jovanka Šotolová, 2000
 

© Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1388x

Inzerce
Inzerce