Bon, François
Mécanique

recenze beletrie zahraniční

François Bon na sebe upozornil už romány z osmdesátých let, které publikoval v nakladatelství Minuit...

François Bon: Mechanika (Mécanique, Verdier, 2001)
François Bon na sebe upozornil už romány z osmdesátých let, které publikoval v nakladatelství Minuit, například Sortie d'usine, 1982; Limite, 1985; Le crime de Buzon, 1986; Décor ciment, 1988; La folie Rabelais, 1990; Calvaire des chiens, 1990. Je známý tím, že vede dílny tvůrčího psaní - ovšem nevěnuje se jen studentům, pracuje s lidmi z okraje společnosti, v předměstských čtvrtích a průmyslových zónách, s bezdomovci, drogově závislými, ve věznicích apod. Nesnaží se je vycepovat, udělat z nich autory bestsellerů, učí je podívat se na vlastní život jinak, třeba skrze spisování příběhů. O postavě z jednoho takového kursu, ženě, která bohužel zemřela dříve, než se jí podařilo své živoření zapsat, je Bonův román C'était toute une vie (Verdier, 1995). V dalším s názvem Dans la ville invisible (Gallimard, 1995) se Bon jako vypravěč projektuje do postavy čtrnáctiletého kluka z paneláku na předměstí, který žije ve svých představách, tím bohatších, čím chudší a ubožejší je okolní realita, přičemž hranice mezi oběma jeho světy jsou velmi nejasné. Navíc François Bon provozuje web http://www.remue.net, kde se dozvíte mnohé o něm a kde také dává slovo mnohým dalším spisovatelům.

Letos na podzim vyšel Bonův román Mechanika (Mécanique, Verdier, 2001) a rychle si vydobyl dobré kritiky. Vedle produkce mediálně předem osvědčených autorů jako je Nothombová nebo Houellebecq jde v Bonově případu o literaturu, jakou hledá náročnější čtenář. Literaturu, jež má obsah a poselství a v tomto případě se také pokouší, nutno říci že s úspěchem, o nevyčpělou, poutavou formu.
V nemocnici a pak na pohřbu otce se setkávají tři synové. Příležitost vrátit se domů do kraje Vendée, zamyslet se nad pouty, která s rodnou hroudou pojí rodinu, jež po tři generace vlastnila autoopravnu Citroën... Autobiografický text spisovatele Françoise Bona má neobvyklou formu smutné árie, lamenta: je rozčleněný do jakýchsi zpěvů. V každém odstavci dostává postupně slovo dům, neděle, lamento, pohřeb, hlas, životopis... Jejich proslovy, jednou kratší, jindy delší, plynou jakoby bez velkého přemýšlení či škrtání, jedním dechem. A tak různými cestami vstupujeme do intimního světa rodiny, kde panují milé vztahy a přetrvávají pěkné vzpomínky. Kniha s názvem Mechanika je óda na starou techniku, na dokonalé stroje, opěvuje i mechaniky, již auta opravovali. Připomíná se tu i jemná mechanika optických přístrojů, fotoaparátů Kodak, Nikon, schopná zachytit prchavý, vzácný okamžik. Nepěje se jen o staré přesné mechanice, mluví se též o starých dobrých mravech. Tím, že se text podobá oratoriu, je svým způsobem modlitbou, "modlitbou k bohu, jímž se myslí život a lidská společnost," píše kritik J.-B. Harang v Libération 27/9/01.
jš 6/10/01 (Le Monde 13/9/01, Libération 27/9/01, Magazine littéraire 9/01)

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 117 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 3225x

Inzerce
Inzerce