V pološeru se šetřím, jsem si jista svou mocí a svými právy. Jeden paprsek si to namířil k hlavám postele, roztahuje závoj prachu mezi úhlem, kde jsem já, a zbytkem místnosti. Mám ráda tuhle hodinu. Bílé zdi, prostá postel s nebesy, židle u dveří. Mám ráda tenhle krátký život na sklonku dne. Postupování slunce po posteli, jeho tanec po přikrývce zjasnělé modře v této hodině, kdy se nikdy nic nepřihodí a během níž, se přesto oddávám klidné naději. Hned u té židle jsou totiž dveře. A co kdyby se dveře - z ořechového dřeva, lehce ustupující do zdi - otevřely, na počátku té hodiny? To proto, že se mi tato myšlenka, jež mne mezi všemi nejvíc dojímá, zalíbila.

Topoly, jež lemují rybník, nechal za sebou: zmizely, jak cesta klesala. Zešeřilo se, ale ještě bylo možné rozeznat postavu kráčející s námahou, kolébavě, světlé čelo schované pod bujnými vlasy, s nimž si pohrával vlhký vítr. O tři sta metrů dál se pěšina ztrácela v bludišti velkých skladů. Dál už se táhl asfalt* mimoúrovňová křižovatka se napojovala na slabě osvětlenou tepnu sítě silnic, předzvěst předměstí vzdáleného města. Možná ještě byl krásný, ale jiskra mu dnes už chyběla, s výjimkou černých vlasů. Muž zcela pohroužený do neurčitých myšlenek. Po pravdě řečeno, kdokoli se s ním setkal, cítil se nesvůj a zmatený. Mladá žena, čekající u východu ze skladů na manžela, zůstala nad výrazem tohoto kolemjdoucího dlouho zamyšlená. "Kolik mu může být? Třicet, nebo spíš čtyřicet?" Prohlížela si ho, schoulená v autě.
Muž teď nehnutě stál u silnice, v příliš lehké kožené bundě a letních kalhotách, déšť mu smáčel obličej. Jako by pátral po něčem povědomém. Vrátil se k ceduli autobusové zastávky. Oči měl velmi světlé, řekne později ta mladá žena, nedokáže však vysvětlit, jak je mohla na sklonku dne rozeznat. Vítr ustal, když muž vystoupil z autobusu. Vydal se šikmo do ulice des Tanneurs, první vlevo. Za řadou obchodních budov se otvíralo náměstí bohatě vybavené lavičkou, kandelábrem a kaštanovníkem. Na konci prostranství se tyčila fasáda elegantnějšího domu, než byly ostatní, - jednohvězdičkový Hotel Máj.
Dál k severo severovýchodu začínala vilová čtvrť, jež se na okrajích nejspíš brzy změní v rezidenční. Nově zbudovaná obchodní zóna na jihu navazovala na nebe blýskající se skleněnými věžáky.

"Máte u nás rezervaci?"
"Ano."
"Pan Lauze..." opakovala recepční a hledala v seznamu. "Nějaká zavazadla?"
Vincent Lauze ustoupil malé ženě, jež přes dýchavičnost a artrózou pokřivené prsty a zápěstí hbitě zvedla jeho plátěnou tašku a vyrazila do zadní části hotelové haly. U výtahu zavazadlo beze slova postavila a předala mu klíč od pokoje 27 ve druhém patře.
"Děkuji vám," řekl ten muž, chtěl vypadat mile. "Budu si moct trochu odpočinout."
Stařena mu cestou do recepce s rádoby shovívavým úsměvem opáčila: "Tak vám tedy přeji příjemný pobyt. Když už jste tady."
Muž neodpověděl.

Druhý den Vincenta Lauzeho nikdo neviděl. V jeho pokoji nemohlo být poklizeno, celý den spal. V hotelu se zařídil bez obtíží. Předem byla s vedením uzavřena dohoda o jeho stravování a o tom, že ho nikdo nesmí rušit, ať by případní návštěvníci sebevíce naléhali. Modrošedý pokoj 27 byl jen stroze vybavený nábytkem: široká nízká postel, stůl se skleněnou deskou, židle, křeslo - pojaté v imitaci dnes tak rozšířeného stylu, vše v načtrnutých liniích, elipsách, parabolách a průhlednosti. Kromě televizoru a zrcadlového skla na stole ladil každý kus nábytku se stejným měkkým šedým odstínem na stěnách. Hned od počátku se mu zdálo, že pokoj nabízí očekávaný poklid. Obzvláště ocenil i východní orientaci okna, směřujícího do mírumilovného zoufalství náměstí, spolu s absencí jakýchkoli obrazů na zdi.
Pan Lauze vycházel málo, avšak nikdo to nijak nekomentoval. Teprve po několika dnech, když se za vzácných vycházek ke konci odpoledne přeci jen setkal se zákazníky hotelu, obchodníky a obyvateli čtvrti Aubrey, začaly se šířit řeči o tom, že se zjevuje značně nepředvídatelně. Jednou večer, po jednom z jeho výletů, jež měly možná blíž k bludné pouti než k procházce, jak výsměšně poznamenal výběrčí daní z avenue Valombrosa, Vincent Lauze zastihl v kanceláři paní Capellovou, majitelku Hotelu Máj. Potěšilo ho, jak padesátiletá blondýna s laskavostí ocenila, že Lauze zavítal do těchto míst. Zezadu se ozval něžný a hluboký hlas, ozval se jímavý altový hlas, a ujistil ho:
"V tuhle dobu je hostů málo - většinou obchodníci, hrstka místních a pár amerických turistů -, což vám usnadní," pokračoval ten hlas a při posledním slově klesl, "odpočinek."
"Děkuji, slečno," otočil se Lauze k dceři majitelky. "Máte pravdu, raději zůstávám v ústraní."
Diane Capellovou tohle první setkání nečekaně uvedlo do rozpaků, omluvila se a vyšla ven z místnosti.

Přes poněkud chmurný klid této čtvrti, čtvrti Aubrey, a též hotelu nejraději trávil většinu času ve svém pokoji. Sousedé (někdy ho večer potkávali na chodbách nebo ve výtahu a všichni si všimli, jak tichou chůzi má tento spíše vytáhlý, hnědooký, viditelně osamocený host, jehož jako by zevnitř hlodala jakási zhoubná představa) se vyptávali stále méně diskrétně. Jejich nepřímé otázky však nenesly stopu antipatie nebo falešné zvědavosti, spíš údiv, u těch starších pak smíšený se znepokojením. I když jen málo z nich váhalo to přiznat, když ho viděli míjet, uvědomovali si, že k němu nijak nepřilnuli. Většina z nich se tenkrát omezila na konstatování jeho přítomnosti, aniž by se jich to více týkalo. Jeho přítomnost byla spíše snášena než po zralém uvážení přijata, a - s výjimkou několika skeptiků nebo pár nadšenců - budila spíš řeči... Paní Rolandová, recepční hotelu, k níž se hosté uchylovali, pakliže trpěli přemírou nejasností, se vždy z otázky vykroutila a odkazovala každého, ať si jde po svém. Věděla, ta ubohá žena, proč on zakotvil v tomto hotelu? Jaké byly motivy jeho návštěvy? Byla příznivá, či škodlivá? "Jen se ho běžte zeptat sami!" zakončila hovor. A u toho vždycky zůstalo.
Nic ovšem nemohlo zabránit tomu, že se v této čtvrti na východě města rozšířily jisté pověsti, a pak i na všech předměstích a posléze i ve středu města, a brzy měly být doplněny o nové skutečnosti. Ale ještě než se ta událost dostala tak daleko, Marc Anker, komisař z Aubrey, byl dopodrobna zpraven o chování toho, jenž vystupoval pod jménem Vincent Lauze. Zvláštnost situace ho donutila k tomu, aby dříve, než si sám přál, přijal jistá kontrolní opatření.
Pokud se vědělo, pan Lauze, v klidu ve svém pokoji, nevěnoval žádnou pozornost ani všem těm řečem, ani svému bezprostřednímu okolí. "Dnes nebudu večeřet, paní Rolandová," oznámil hlas ze sluchátka, hlas muže, jenž se snaží zvládnout cizí jazyk a zachovat charakter každého výrazu. Hlas postrádající jakýkoli přízvuk: "ani nemám hlad."
"Jak si přejete," odpověděla stará paní s ochranářskou intonací, již si rychle osvojila. "Ale pokud jde o hovory zvenčí, myslela jsem... samozřejmě... ano... rozumím... i z ciziny... Rozumím."
S nehybnou tváří, sledována lačným pohledem dvojice procházející kolem recepce, zavěsila. Rozhostilo se ticho. "No řekněte, co jen celé dny dělá?" zeptala se nakonec ta žena, nevydržela. "Vy snad musíte vědět..."
"Spí!" opáčila paní Rolandová, poněkud zbrkle popadla jejich klíč a zavěsila ho na desku. (...)