Kafka - Zmařená příležitost, studie (část 1)

Kafka - Zmařená příležitost, studie (část 1)

studie beletrie zahraniční

K neuskutečněnému českému vydání sebraných spisů Franze Kafky.

Zmařená příležitost (část 1.)
(K neuskutečněnému českému vydání sebraných spisů Franze Kafky)

Ouvertura let 1920-1948
Recepce díla Franze Kafky v českém prostředí má své výšiny a své nížiny, vzestupy a pády. To zdaleka nesouvisí jen s vývojem poznávání jeho tvorby. Jako u málokterého cizojazyčného autora tu přijetí díla negativněovlivnily zvraty politického vývoje. Zejména proto je bezmála sedmdesát let po Kafkově smrti znalost jeho tvorby v Čechách stále neúplná.

Milena Jesenská
(1896-1944)

Počáteční fáze přijímání Kafky u nás má význam světový. Prvním zprostředkovatelem byla Milena Jesenská, s kterou byl v posledních letech života, zejména po šest měsíců roku 1920, spjat pouty silného citového vztahu. Tento vztah se utvářel hlavně v korespondenci, a dopisy Mileně, odesílané nejprve z Merana a později z Prahy do Vídně, jsou dnes podstatnou součástí Kafkova díla. Vnějším podnětem k bližšímu seznámení byly Mileniny překlady. V letech 1920-1923 přeložila Kafkova Topiče, šest próz ze svazku Rozjímání, Zprávu pro akademii z cyklu Venkovský lékař a Ortel (pod názvem Soud). Kafka její překlady četl a v dopisech se k nim vyjadřoval. Z nemnoha dochovaných kurtoazně formulovaných kritických připomínek vysvítá jeho pozoruhodná znalost češtiny i to, jak mu byl tento jazyk blízký, jak ho prožíval. Vciťoval se do něj, etymologizoval v něm, vytvářel i smělé asociace, jichž by se rodilý mluvčí sotva odvážil. Nutil Milenu, aby mu psala česky, čeština se stala jedním z prostředníků jejich citového vztahu. Milenin způsob překládání dostal od Kafky plné absolutorium: je spokojen s doslovnou věrností a podivuje se, jak je možné, že čeština a němčina jsou si v Milenině překladu tak blízké. Doslovnost mu imponuje, ale ptá se, zda ji Mileně nebudou zazlívat Češi. Posuzujeme-li dnes tyto překlady v historických souvislostech, zjišťujeme v nich sice řadu dílčích nedostatků, toporností, nebratností, sémantických a syntaktických posunů, ale základní rysy textu jsou postiženy správně, zejména pokud jde o aktuální větné členění nebo o tzv. transparentnost překladu. Kafkova próza není v Milenině podání zbavována strohé konkrétnosti a sevřenosti, není uhlazována do podoby „krásného“ stylu.

Milena nebyla za Kafkova života jedninou jeho překladatelkou do čestiny, jak se někdy mylně soudí. V roce 1920 vyšel ještě překlad krátké prózy Před zákonem ze souboru Venkovský lékař od Mileny Illové, ženy Kafkova spolužáka z gymnázia a vydavatele antologie Československá sociální pozie Rudolfa Illového. Kafka se o něm dověděl opožděně a v Dopisech Mileně lituje toho malého vměšování do našich záležitostí, kterému prý nemohl zabránit. Počátkem roku 1924 vyšla v Olomouci ještě drobná šestiřádková próza Nejbližší vesnice, rovněž z cyklu Venkovský lékař, v překladu neúnavného domestikátora cizích autorů u nás Otto F. Bablera.

Bilance známosti Kafkova díla v českém kulturním prostředí byla tedy za jeho života skrovná, vcelku 12 próz, mezi nimi Topič a Ortel. Je zajímavé, že pozornost českých překladatelů tehdy nevzbudila próza V kárném táboře. Milena Jesenská v době, kdy vztah mezi ní a Kafkou už slábl, připravila ještě pro Neumannovu edici Červen celou knížku svých překladů Kafky, obsahující Ortel, Proměnu, Topiče a Rozjímání. Úvod na její žádost napsal Max Brod, ale kniha v té poválečné době, kdy se nedostávalo peněz ani papíru, nevyšla. I tak má české překladatelství v tomto období světový primát. Kafka nebyl za svého života přeložen do žádného jiného jazyka s výjimkou maďarštiny. Roku 1922 uveřejnil totiž v košických novinách Sandor Márai své překlady Proměny, Ortelu a Bratrovraždy (z Venkovského lékaře).

Když Kafka v červnu 1924 zemřel, zaznamenaly jeho odchod čtyři nekrology. První, pouhá noticka v Českém slově, komolí jeho jméno (Kavka – Kafka), autor však ví o dvou dokončených románech v rukopise. Druhý vyšel opožděně v Komunistické revui a hodnotí Kafku levičáckým žargonem: Byl to jemný duch, hluboce vidoucí do organismu dnešní nespravedlivé společnosti a nemilosrdně tepající bohatce formou velmi složitou, ale i dojímavou...Třetí byl publikován rovněž s více než dvouměsíčním zpožděním v Dělnické besídce, nedělní příloze Rudého práva, a jeho stylizace se nese v témže duchu: Kafka vidí do ústrojí společnosti a vidí bídu jedněch a bohatství druhých a tu ve svých pracích silně útočí formou obraznou a parodující na mocné tohoto světa. Autorem obou byl S. K. Neumann. Jediným pronikavě a procítěně napsaným rozloučením s Franzem Kafkou byl nekrolog Mileny Jesenské v Národních listech. Její charakteristika člověka a díla neztratila platnost dodnes: ...Svět viděl plný neviditelných démonů, kteří ničí a rvou člověka nechráněného. Byl příliš jasnovidný, příliš moudrý, aby dovedl žít, příliš slabý, aby bojoval, slabostí ušlechtilých, krásných lidí, kteří nedovedou podstoupit boj se strachem před nedorozuměními, nelaskavostmi, intelektuální lží, vědouce předem, že jsou bezmocni, a podléhajíce tak, že zahanbují vítěze. Znal lidi, jak je dovedou znát jen lidé velké nervové citlivosti, kteří jsou samotní a vidí až prorocky člověka z jediného zákmitu tváře. Znal svět neobyčejně a hluboce, sám byl neobyčejným a hlubokým světem. ... Všechny jeho knihy líčí hrůzy tajemných nedorozumění, nezaviněných vin mezi lidmi. Byl člověkem i umělcem úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, cítili se bezpečni.

I v letech 1924-27 jsou překlady z Kafkova díla u nás a v cizině vzácností. Z pozůstalosti byly tehdy postupně vydány jeho romány, drobnější prózy znalo mimo německy mluvící země jen pár zasvěcenců. K těm jasnozřivým patřila například slavná Revista de Occidente, založená roku 1923 Ortegou y Gasset, která už v roce 1925 přinesla překlad Proměny, jeden z prvních překladů Kafky mimo česko-německo-maďarský jazykový okruh. V Čechách vyšel roku 1924 už druhý překlad Zprávy pro akademii, podepsaný jménem Jan Grinela. Šlo zřejmě o Jana Grmelu, překladatele z němčiny a angličtiny a plodného, dnes zapomenutého básníka, prozaika a dramatika. Roku 1927 pak vychází v kafkovské bibliografii dodnes nezaznamenaný překlad povídky Venkovský lékař, jejž v „literárním a uměleckém měsíčníku“ Tvar, redigovaném Bedřichem Fučíkem, Milošem Dvořákem a Jaroslavem Zatloukalem, uveřejnila mladá posluchačka pražské germanistiky, žačka Otokara Fischera Jitka Skaláková, což je dívčí jméno pozdější známé překladatelky z němčiny Jitky Fučíkové.

Hans Fronius (1903-1988), Před zákonem

Od roku 1928 se překlady Franze Kafky ve světě množí. Koncem dvacátých a hlavně ve třicátých letech, kdy je po nástupu fašismu i Kafka z Německa vypovězen, přesouvá se zájem o jeho dílo do Francie, Itálie, Velké Británie, Spojených států a do Latinské Ameriky (především do Argentiny). Kafka upoutává pozornost světové literární elity, přední duchové se stávají promotory neznámého autora, vydavateli, komentátory nebo i překladately jeho děl. V Argentině je to v třicátých letech Jorge Luis Borges, který přeložil Proměnu, První hoře, Umělce v hladovění, Při stavbě čínské zdi, Městský znak, Prométhea, Křížence, Všední zmatek (další drobné prózy zařadil do své Antologie fantastické literatury), a znamenitý romanopisec a esejista Eduardo Mallea. Ve Francii si Kafky dříve než André Breton všímá slavná Nouvelle Revue Française, mezi jeho překladatele se zařazuje básník Jules Supervielle a na překládání Kafky – v mnoha zemích se už objevují překladatelští specialisté – se specializuje Alexandre Vialatte (Proces, 1933). V Anglii se takovým specialistou stává Edwin Muir (už roku 1930 překládá Zámek). V Itálii připadá průkopnická role při uvádění Kafky milánské revui Il Convegno. V Americe má první fáze kafkovské recepce svého překladatele v Eugenu Jolasovi (Ortel, 1928). Obzvlášť spřízněného uvaděče nalezl Kafka v Polsku: je jím významný prozaik Bruno Schulz (Proces, 1936). Paralelně se množí komentáře ke Kafkovu dílu. Kromě jmenovaných s nimi přicházejí Thomas a Klaus Mannovi, žijící tehdy v exilu. Do hry vstupují také velcí ilustrátoři či spíše umělci, které Kafka provokuje k tvorbě: Max Ernst, Hans Fronius.

Rakouský grafik Hans Fronius (1903-1988) se Kafkovým dílem inspiroval od roku 1925 po celých šedesát let. Vytvořil k němu řadu grafických cyklů (k Proměně, Procesu, Zámku, Venkovskému lékaři, Americe i drobnějším prózám), celkem přes 300 prací. Zaujala ho „realistická fantastika“ Kafkova díla. Snažil se ji vždy vyjádřit silně expresívním projevem různými grafickými technikami. Základní pojetí tématu přitom zpravidla přetrvává. Blesk udeřil, jak píše ve své Obrázkové knize jednoho života, když roku 1925 v jednom vídeňském antikvariátu objevil Kafkovu Proměnu. Podpory a pochopení se mu dlouhá léta dostávalo jedině od Alfreda Kubina. Roku 1937 navštívil Prahu, kde své práce předložil Maxu Brodovi. Ten je s nadšením uvítal a obeznámil s nimi své přátele Picka, Fuchse a Urzidila. Brod pak Froniovi v pražském německém Kunstvereinu uspořádal výstavu obsahující asi 100 grafik, které se Fronius už nezúčastnil. Bylo to však první veřejné uznání jeho díla.

V českých zemích je zájem o Kafkovo dílo největší v letech 1928-1931. Přitom plody tohoto zájmu mohly být ještě bohatší, kdyby výsledky vždy odpovídaly záměrům. Zprostředkovatelem se v těch letech stává okruh katolicky orientovaných literátů a grafiků kolem staroříšského Josefa Floriana. Kafka byl jedním z mnoha jeho edičních objevů. Iniciační úlohu zde pravděpodobně sehrál Gustav Janouch, který se s Kafkou osobně znal. Vydal tehdy u Floriana svůj překlad prózy Sen z cyklu Venkovský lékař a zamýšlel u něho vydat i své vzpomínkové záznamy, které pak pod názvem Hovory k Kafkou vyšly až v padesátých letech, v době kafkovského boomu, a ovlivnily, někdy dost problematickým způsobem, i kafkovské bádání. Na Kafkových textech tehdy u Floriana pracovala dvojice překladatelů Ludvík Vrána a František Pastor, z jejichž dílny vzešla krásně vypravená Proměna (1929), a Vrána, katolický kněz, u Floriana ještě téhož roku vydal dalších 18 Kafkových textů z Rozjímání a Venkovského lékaře. Výtvarný doprovod k Florianovým tiskům vytvořil – také ve Staré Říši – Otto Coester, jehož pozoruhodnou soubornou výstavu bylo nedávno možno zhlédnout v pražském paláci Kinských. Coester strávil u Floriana pouhých šest týdnů, ale Florianův životní styl a myšlení ho hluboce ovlivnily na celý život (působil jako profesor na akademii v Düsseldorfu). Svůj zájem o Kafku odkázal Florian litomyšlskému tiskaři a bibliofilu Josefu Portmannovi, který ve Vránově překladu vydal nejprve Starý list (1928) a Zprávu pro akademii (1929, už její třetí překlad v období devíti let), a nakonec celého Venkovského lékaře (1931). Ilustrační výzdobu dal Portmannovým tiskům jiný, s Coesterem spřízněný německý umělec Albert Schamoni, jehož životní stopa končí v druhé světové válce. I on byl Florianovým objevem, o to kurióznějším, že v Německu do té doby nedostal jedinou zakázku. Staroříšské tusculum, odříznuté od ve svém ušlechtilém a jasnozřivém autodidaktství od světa učených literárních zájmů a edičního profesionalismu, představuje světově unikátní kafkovskou kapitolu zejména spojením literárního a výtvarného projevu. Otto Coester je – nepočítáme-li ojedinělý pokus Ottomara Starka u Proměny – prvním ilustrátorem Kafky vůbec. Je zajímavé, že i Florianův okruh se zaměřil na Kafkovy mladší prózy a na Venkovského lékaře a že neobjevil prózu V kárném táboře, cyklus Umělec v hladovění, ani žádný ze tří románů, už několik let tehdy vydaných.

Koncem dvacátých let se však v Čechách objevuje i odborný zájem o Kafku, a to u Pavla Eisnera. Eisner, zaměstnáním vysoký úředník pražské Obchodní a živnostenské komory, byl už tehdy jako Paul Eisner znám coby plodný německy píšící publicista, přispěvatel do pražských německých novin a překladatel českých autorů do němčiny. Byl generačním druhem spisovatelů Rudolfa Fuchse a Otty Picka, s nimiž už v letech první světové války začal proti duchu doby a proti proudu událostí realizovat rpogram sbližování české a německé kultury a převádět do němčiny díla předních českých básníků a prozaiků. Kolem roku 1930 – nepochybně i pod vlivem politických poměrů – se směr jeho zájmů obrátil a Pavel Eisner se stal stejně plodným a pilným publicistou českým a překladatelem německých i jiných autorů do češtiny.

Recepci třicátých let chyběl podstatný faktor: zájem akademické germanistiky, která kupodivu nezareagovala ani na první souborné šestisvazkové vydání Kafkových děl. Jeho spoluvydavatelem přitom bylo – když možnost vydávat Kafku v berlínském Schockenově nakladatelství rokem 1935 u čtvrtého svazku skončila – pražské nakladatelství a vydavatelství Heinricha Mercyho. Eisner už roku 1927 na Kafku upozorňuje předního českého germanistu Otokara Fischera: To je OBR, deset Nobelových cen málo na tu hlavu, a u českých lidí dosud nikdo nekláp – jak je vidět, ani Eisner neznal dosavadní překlady. Po roce nabádá Fischera ještě důrazněji: Každý z nás potřebuje tu a tam porodní bábu. Prosím Vás velice, čtěte přec jednou toho Franze Kafku, jeho Prozess, jeho Das Schloss, jeho Verwandlung a to ostatní. Je to nutné. A ještě o rok později oznamuje: Budu asi překládat Franze Kafky Proces do češtiny – byla totiž naděje na vydání v nakladatelství Bohumila Jandy Sfinx. Po třech letech, v červenci 1932, píše Eisner opět Fischerovi: Kafka u Jandy se odsunuje, místo něho asi Kolbenheyer, Amor Dei (hrdina Spinoza). Návrh můj, když Kafka musí čekat. Byla to příznačná záměna, uvážíme-li, jaký byl osud Kafkova díla v třicátých letech a jak pokračovala kariéra prominentního německého prozaika z Čech, který prožil část svého života v Karlových Varech. Na vydání Procesu museli čtenáři čekat až do roku 1958.

Eisner už roku 1931 v recenzi německého vydání Kafkových próz z pozůstalosti mluví o jedinečném zázraku Franz Kafka, vyzvedá jeho díla nad všechnu beletristiku dneška, charakterizuje jeho psaní jako scholastiku bez zjevení, jeho jazyk jako metafyzickou obchodní němčinu a nazývá ho Dostojevským Západu. Už tehdy se objevuje zárodek jeho „pražského výkladu“ Kafkova díla. Roku 1933 podává výraznou charakteristiku Kafky v rozsáhlé studii Německá literatura na půdě ČSR od r. 1848 do našich dnů. Ve výkladu se přidržuje Broda (hledání Absolutna a explorace božské podstaty) a zdůrazňuje u Kafky spojitost transcendence s nejvšednější realitou. V závěru načrtává známou teorii trojího ghetta.

Český germanista Vojtěch Jirát vidí tehdy Kafku jako jednoho z největších německých prozaiků expresionistické doby, zdůrazňuje však nesrozumitelnost jeho příběhů, dále pak mrazivou objektivitu a nevzrušený způsob podání jako znaky, které Kafku od expresionistických prozaiků odlišují.

V polovině třicátých let dostalo Kafkovo dílo v němčině první ucelenější ediční podobu: v letech 1935-37 vyšly v redakci Maxe Broda a Heinze Politzera sebrané spisy v šesti svazcích, zahrnující podstatnou část díla. Celý svět zareagoval na tento ediční počin zvýšením zájmu o Kafku a jeho vydávání. V Čechách se tento zájem bohužel v dostatečné míře neprojevil, zejména ne tam, kde by toho bývalo nejvíce zapotřebí, v české germanistice. Je to poněkud paradoxní, protože právě v těchto letech ohrožení republiky si jako svůj hlavní úkol předsevzala studium česko-německých vztahů a německé literatury z českých zemí (už počátkem 30. let začala například vycházet Germanoslavica). Největší český kritik té doby F. X. Šalda má o Kafkovi snad jedinou letmou zmínku právě z té doby jako o pražském Němci, dnes ve Francii velmi ceněném – zmínku nadmíru charakteristickou. V díle největšího českého germanisty té doby Otokara Fischera, ba ani v jeho pozůstalosti se o Kafkovi nenajde jediný řádek a Fischerův nejnadanější žák a predestinovaný nástupce Vojtěch Jirát mu odevzdal jen povinnou daň heslem v naučném slovníku. Nicméně v semináři Otokara Fischera vznikla roku 1938 německy psaná disertační práce Matyldy Sladké Problém samoty a společenství u Franze Kafky, patrně vůbec první disertační práce na téma Kafka. Matylda Sladká byla s Kafkovými spřízněna před Karla Hermanna, manžela Kafkovy nejstarší sestry Elli, a k volbě tématu své disertace dospěla nepochybně touto cestou. Univerzitní germanistika jí určitě cestu k němu neukázala.

Byl tu však přece velký průkopnický čin, byť k němu došlo - ve srovnání s ostatní Evropou - v Kafkově rodném městě opožděně. Pavel Eisner vydal tehdy svůj překlad Kafkova prvního románu. Nebyl jím Proces, ale Zámek. Vyšel roku 1935 jako 22. Svazek Knih Mánesa s doslovem Maxe Broda a s fotomontáží Toyen na obálce. Eisner svou práci na překladu komentoval v dopise Fischerovi z července 1935: Překládám pro Mánes Kafku, potřebují to do měsíce, třískám to v transu, je to pro mne práce nebezpečná, opiát. Kniha vyšla zcela mimo kontext chápání a zájmu čtenářstva, dlouhá léta se prodávala, už i za zlevněnou cenu, ale o co menší uspěch měla u publika, o to hlubší kořeny zapustila mezi umělci a intelektuály. Podhoubí této recepce bylo surrealistické, cestu ke Kafkovi, jak můžeme vyčíst i z ojedinělé zmínky Šaldovy, ukázal české kultuře André Breton svou slavnou antologií černého humoru.

Třetí vlna recepce Kafkova díla proběhla tedy ve třicátých a čtyřicátých letech ve znamení tehdy u nás vrcholícího surrealismu. Kafka se stal oblíbeným autorem literátů a výtvarných umělců, sdružených v surrealistických nebo surrealismu blízkých skupinách, jako byla Skupina 42, skupina Ra, tzv. spořilovská skupina nebo i pozdější Ohnice. Tito mladí básníci a literáti četli Kafku v posledních letech. Republiky a hlavně za války. Jejich Kafka byl Kafka odhistoričtělý. Nebyl jako Kafka německých expresionistů úzce spjat s lokalitami a duchem pražského Starého Města, se stísňujícím světem úzkých uliček, průchodů a dvorů s pavlačemi. Byl pro ně spíše básníkem moderního velkoměstského labyrintu, suverénním vyjadřovatelem jeho civilizačního chaosu. Stal se jim šifrou výlučného uměleckého postoje, objevitelem skrytých vztahů mezi světem reality a nadskutečna. Podobně jako ve Francii v té době byl surrealisticky chápaný Kafka člověk beze jména (K.), bez geografické a historické determinace, idol víc tušený než poznaný. Kromě Zámku a několika – převážně nedokonalých – rukopisných překladů neměli kafkovští nadšenci s dílem přímý kontakt. Staré překlady ležely zapomenuty v časopisech nebo byly v bibliofilských vydáních málo dostupné. V okruhu malíře Kamila Lhotáka, básníka Jiřího Koláře a hudebníka Jana Rychlíka se tehdy pravděpodobně zrodilo dodnes těžko interpretovatelné, natož přeložitelné slovo kafkárna, sugerující původně představu chaotičnosti, za níž je skryt hlubší, hrozivě tajemný smysl. Je zajímavé, že surrealisticky Kafku u nás interpretují i vykladači, kteří se surrealismem neměli mnoho společného. Například Hugo Siebenschein soudí, že Kafka je surrealistický krajinář jako Picasso, Filla, Zrzavý, Štyrský nebo Muzika a že Proces a Proměna jsou ... surrealistické opisy pražské místopisné skutečnosti. Vykládá Kafku technikou projevu výtvarného a srovnává jeho pojetí prostoru se surrealistickou malbou Muzikovou. Pavel Eisner, vyrostlý v ovzduší německého expresionismu, ještě roku 1948 v Kafkovi vidí velkého surrealistu před surrealismem. Také básník Josef Hora v recenzi Zámku zdůrazňuje surrealistický moment snu: Je to jediný, nepřetržitý sen, sen jakoby beze smyslu, ale dokonale logicky navazující, a polemizuje tak nepřímo s Brodovým doslovem k Zámku, v němž se píše: Mluvilo se v poslední době mnoho o Kafkově příbuznosti se surrealismem, jemuž ovšem alespoň vědomě nebyl blízek. Skutečně také hravost mnohých surrealistických projevů dává pomezní čáru proti Kafkově hluboké náboženské vážnosti, již nikdy neporuší aní jeho podivný humor.

Kafkou se tehdy intenzivně zabývali spisovatel Jan Hanč a hudebník Jan Rychlík (jejich rukopisné překlady však tiskem nevyšly). Zmínky o Kafkovi nacházíme v deníku Jiřího Ortena. Z atmosféry tehdejšího zájmu o Kafku vyrůstají pozdější kafkovské práce Jana Grossmana a Emanuela Frynty. Na konci války vznikl a v říjnu 1946 byl pod názvem Pozorování bibliofilsky vydán překlad osmi próz ze souboru Rozjímání. Z doslovu překladatele Jana Řezáče lze opět vyčíst orotodoxně surrealistické pojetí Kafky (Všechny možnosti člověka, o které se rval s úřednickým à jour, proměnil Kafka v literárně snovou konstrukci.) Surrealistická recepce Kafky v prostředí českých literátů a výtvarných umělců třicátých a čtyřicátých let vtiskla chápání jeho díla podobu, která přežívá v obecném kulturním povědomí dodnes. Omezenost této recepce na úzký okruh intelektuálů a umělců spolu s nepřístupností valné části díla českému publiku přitom neumožnily širší popularizaci díla.

V druhé polovině čtyřicátých let k nám však už doléhá, byť jen náznakem, další, existencialistická vlna výkladu Kafkova díla. Její iniciátor Jean-Paul Sartre čte Kafku „mezi řádky“ jako filosofický text, interpretuje ho jako myslitele v sousedství Kierkegaardově, Hegelově a Heideggerově. Dokladem existencialistického pojetí Kafky u nás je například pasáž z Prvního sešitu o existencialismu Václava Černého (1948), který v Kafkovi vidí jednoho z předchůdců existencialismu: Preexistencialistou je tento čtenář Dostojevského a vášnivý prožívač Kierkegaardův především svou vypjatou, takřka nevyčerpatelnou mocí sebeanalysy a naprostou připoutaností k subjektu ... A jeho drama je dále tragedií prázdnoty, duté, tiché mezery, jež se rozzívala mezi rozestouplými částmi původních jednot a z níž dští nicota, pociťovaná jako pravá skutečnost života: ono nic krachu lidského projektu před Bohem. Už dříve, roku 1946, se u nás objevuje první stopa polemiky surrealistického výkladu Kafky s chápáním existencialistickým, a to ve zmíněném Řezáčově doslovu: Válečná léta obrodila protiklad revolucionáře, kafkovský typ (neschopnost rozhodnout se a priori): Strašáka existencialismu. Obdobný postoj zaujímá v letech 1947-48 i Hugo Siebenschein ve dvou článcích, z nichž jeden má výmluvný podtitul „protiexistencialistická poznámka k dílu Franze Kafky“.

Brzy po válce u nás zájem o Kafkovo dílo sílí. České kulturní prostředí jako by si začalo uvědomovat promarněnou příležitost třicátých let i to, že cizina dříve a lépe pochopila tohoto pražského spisovatele, jemuž navíc tragické události druhé světové války dodaly aktuálnosti. Kafka nově vstoupil do dějin židovské Prahy a začal být i nově čten. Ještě dřív než nastal kafkovský boom v Německu (nové vydání spisů u S. Fischera) a ve většině dalších zemí, vychází v Praze roku 1947 kniha „vzpomínek, úvah a dokumentů“ Franz Kafka a Praha, jejíž autoři Hugo Siebenschein, Emil Utitz (mj. Kafkův spolužák z gymnázia), Edwin Muir (první překladatel Kafky do angličtiny, působící tehdy v Praze) a Peter Demetz (v té době posluchač germanistiky na Karlově univerzitě) v ní publikují stati dosti širokého názorového spektra. Je to zřejmě první kafkovský sborník v Evropě, obsahující i základní kafkovskou ikonografii.

V letech 1947-49 se tedy na půdě české germanistiky a komparatistiky objevuje, alespoň ve větších či menších náznacích, několik pokusů o interpretaci Kafkova díla a několik polemických stanovisek: Siebenscheinova surrealistická interpretace, Eisnerova polemika s ní, Demetzův a Černého existencialistický výklad a Siebenscheinovo (a Řezáčovo) protiexistencialistické stanovisko, Eisnerova „pražská“ interpretace, která je zároveň polemikou se západní kafkologií. Franze Kafku lze vyložit jen z Prahy, říká Eisner, vzápětí však toho tvrzení upřesňuje, jako by si uvědomoval jeho riskantnost. Vyložit... Génia nelze vyložit, zůstane vždy rovnicí s několika neznámými. Poddáme-li se přec zbožně rouhavému pudu zpytovacímu, učiníme dobře, rozpomeneme-li se na prastarou větu, že dílo každého mimořádného tvůrce žádá si tří interpretačních rovin, ba soustav: chce být čteno a interpretováno realiter, spiritualiter et mystice. A právě to realiter se u Kafky opomíjí z prosté neznalosti reálií. Jsou to reálie pražské, reálie ve smyslu nejobsáhlejším – fakta věcná, atmosférická, psychobiologická, psychosociologická.

Také akademická germanistika se začala vzpamatovávat a zařadila Kafku na pořad dne. Hugo Siebenschein měl na pražské filosofické fakultě seminář na téma Kafka a Werfel. Jeho doktorand Peter Demetz přeložil roku 1948 disertaci Vliv Franze Kafky na anglickou literaturu (1930-1947) a jednu její kapitolu, typologickou studii s názvem Franz Kafka a Hermann Melville, publikoval časopisecky. Demetz hájí existenciální výklad Kafky proti výkladům systematickým: ...jeho dílo popírá základní jistotu katechizovaného učení, ba nejen učení samo, nýbrž i samotné učitele. Vyslovuje neoblomně nejdůvodnější ze všech otázek – otázku spjatou se zvláštním druhem myšlení, jež bývá obvykle označováno za existenciální. Před otázkou po bytí vůbec klade otáku po bytí tazatelově, který je sám částí veškerého bytí. Nejde již o odpovědi, nýbrž o tazatele. Jiný Siebenscheinův doktorand, Rio Preisner, tehdy Kafku překládá, a to Ortel (který už nevyšel tiskem) a krátké prózy aforistického charakteru (které vydal až v roce 1968).

A tak se v letech 1945-48 v české recepci Kafky střetávaly – podobně jako třeba ve Francii – dvě interpretační vlny, starší výklad surrealistický s novějším existenciálním. Do toho však měla vstoupit událost, která by bezesporu znamenala vyvrcholení dosavadních snah o uvedení Kafkova díla do české kultury: vydání osmisvazkového souboru u nakladatele Václava Petra.

 

 

© Josef Čermák
Vyšlo v Literárních novinách 45, 46/1991
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Doprovodný obrázek nahoře: Friedrich Feigl (1884-1966), Portrét Franze Kafky

Diskuse

Vložil: Cindy VIEIRA, 17.09.2016 17:19
Kafka - Zmařená příležitost, studie (část 1)
I would be particulary interested in your website. Unfortunatly, I don't speak Czech. Would you mind to send me a kind of translation (English or French) by e-mail ? Thank you very much.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 8235x

Inzerce