Munro, Alice: Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky

Munro, Alice
Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky

recenze beletrie zahraniční

Nový výbor z povídkové tvorby Alice Munro, jedné z nejvýznamnějších současných prozaiček.

Vzpomínkové koláže Alice Munro
Alice Munro: Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky. Přeložila Alena Jindrová-Špilarová. Doslov Josef Jařab. Paseka, Praha – Litomyšl 2002

Kanadská povídkářka Alice Munro v jednom rozhovoru popsala svou práci následujícími slovy: „To, oč při psaní usiluji, se v jednotlivých mých povídkách mění, a rozhoduje o tom samotný námět. Při syrovém a zemitém námětu se nesnažím o žádnou rafinovanost a nehledám elegantní slova. Chci naprostou, třeba i těžkopádně znějící srozumitelnost. U jiného námětu cítím, že by měl být vyjádřen bohatší, propracovanější formou. Z takové povídky by měla být slyšet ozvěna spousty slov, jejichž významy se vrší jeden na druhý… Znamená to prostě, že různé příběhy musí být vyprávěny různým způsobem.“

Nový výbor z povídek Alice Munro, který vyšel v českém překladu pod názvem Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky, výstižně dokládá charakter psaní této autorky, která je jednou z nejúspěšnějších prozaiček současné Kanady, a jeho výše naznačenou, citlivě dávkovanou rozrůzněnost. Protože Alice Munro se u nás představuje poprvé, zařazuje český výbor povídky ze všech období její tvorby. Povídky prvního typu, tzn. formálně průzračné texty, nesené zpravidla jedním ústředním motivem, zhruba spadají do autorčiných literárních počátků, a ve výboru je představují např. povídky „Kovboj bratří Walkerů,“ „Představy“ nebo velmi zdařilé „Ottawské údolí“. Jejich společným rysem je skutečnost, že jsou volnými narativními variacemi na události, které se epizodicky vynořují z autorčiných vzpomínek na dětství, a inspirují proces rozpomínání se na zdánlivě nevýznamné, ale v důsledku mnohdy určující prožitky lidského života. Paměť, zakládající vnitřní identitu člověka, a proces spoluvytváření skutečnosti vyprávěním minulých dějů, se tak stávají rozhodujícími prvky autorčiny umělecké zkušenosti a jejího přístupu k psaní.

Povídky druhého typu, tzn. důmyslněji komponované příběhy reflektující mnohoznačnou zkušenost dospělého věku, zastupují ve výboru např. „Látka“, „Jupiterovy měsíce“ nebo „Miles City“. Jsou v tom nejlepším slova smyslu literaturou reprezentující „ženský“ pohled na svět; jejich tématy jsou nejčastěji složitosti partnerství, mileneckých vztahů, rodičovství a dalších vztahů, spoluutvářejících subjektivní, emocionální horizont individuálního života. Nebývají to příběhy o vítězství, splněných posláních nebo uskutečněných předsevzetích; dokumentují spíše autorčino krédo o životě, který musí jít dál, třebaže nerozumíme tomu, co se v něm odehrává, a nevíme, kam nás dovede.

Co spojuje oba - velmi volně rozlišené – typy povídek v novém výboru, je autorčin smysl pro jemně zachycený a přesně popsaný detail. Alice Munro považuje jevovou, fyzickou stránku skutečnosti za neobyčejně zajímavou – přiznává, že se stěží ubrání, aby nepopisovala každý kus oděvu svých postav a každý kus nábytku v místnostech, kde se odehrávají jejich soukromá dramata. Ve všem je něco, co lze objevovat, třeba i jen částečně, iluzorně nebo naopak znovu a znovu; každý vnější jev má schopnost nabýt vzrušujících, metaforických významů. Neznamená to ovšem – a autorce slouží ke cti – že by povídky byly zahlceny množstvím povrchních, nefunkčních podrobností. Při své posedlosti drobnohledným sledováním detailů Alice Munro neztrácí smysl pro magii nevysloveného – jak vyplývá z ústřední povídky, která dala výboru název, zamýšlené sdělení nemusí být nezbytně realizováno, to nejdůležitější, v umění stejně jako v životě, může zůstat skryto ve významovém – a významném – mlčení. Skutečnost vnějších jevů se u Alice Munro svým významem rovná skutečnosti vyprávěné smyšlenky, stejně jako skutečnosti nerealizovaných, implicitních možností. Autorka svůj postoj vyjádřila slovy stejně srozumitelnými, jako je i samotná její próza: „Používám to, co je skutečné, co se opravdu děje, a přepisuji to do toho, co je opravdu skutečné a co se opravdu odehrává v mých povídkách. Nechci používat skutečnost tak, abych podávala nějaké svědectví nebo něco dokazovala, a nezajímají mě jiné metody výběru než mé vlastní – které ovšem nedokážu vysvětlit. To je samozřejmě troufalost, ale pokud by spisovatelé neměli na troufalost právo, neviděla bych v psaní žádný smysl.“

© Klára Kolinská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 134 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 3729x

katalogy

Inzerce
Inzerce