Munro, Alice: Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky

Munro, Alice
Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky

ukázka beletrie zahraniční

Táta kráčel přes louku a v náručí nesl mrtvého chlapce, který se utopil. Bylo tam několik chlapů, vraceli se z pátrání, ale toho chlapce nesl on. Muži, zablácení a vyčerpaní, šli s hlavami sklopenými, jako by se styděli. I psi vypadali nějak schlíple, zmáčení ze studené vody...

Alice Munro: Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky, přel. Alena Jindrová-Špilarová, doslov Josef Jařab. Paseka, Praha – Litomyšl 2002
ukázka

MILES CITY

Táta kráčel přes louku a v náručí nesl mrtvého chlapce, který se utopil. Bylo tam několik chlapů, vraceli se z pátrání, ale toho chlapce nesl on. Muži, zablácení a vyčerpaní, šli s hlavami sklopenými, jako by se styděli. I psi vypadali nějak schlíple, zmáčení ze studené vody. Když se před několika hodinami vydávala skupina na cestu, psi rozčileně ňafali, muži vypadali napjatě a odhodlaně a celá scéna se odehrávala za jakéhosi tísnivého, nevýslovného vzrušení. Všichni chápali, že možná najdou něco hrozného.

Ten chlapec se jmenoval Steve Gauley. Bylo mu osm let. Vlasy a šaty měl teď zapatlané bahnem a ulpěly na něm kousky uschlých listů, větviček, chumáče trávy. Připomínal hromádku odpadků, která zůstala celou zimu venku. Obličejem spočíval tátovi na hrudi, ale všimla jsem si, že má jednu nosní dírku a ucho zalepené zelenavým slizem.

Ale spíš ne. Doopravdy jsem to patrně neviděla. Snad jsem viděla tátu, jak ho nese, a ostatní muže, jak se táhnou za nimi, i psy, ale určitě by mi nedovolili přijít tak blízko, abych viděla něco takového jako bahno v jeho nose. Nejspíš jsem o tom slyšela někoho mluvit a jenom jsem si představovala, že jsem to viděla na vlastní oči. Jeho obličej se mi vybavuje nezměněný, až na to bláto—známý, prohnaný, mazaný obličej Steva Gauleyho --, ale tak tehdy asi nevypadal. Nejspíš byl odulý a změněný a snad i celý zablácený po tolika hodinách ve vodě.

Muset přinést takovou zprávu, takový důkaz čekající rodině a zvláště matce, měli by pátrači asi nohy jako z olova, ale tady se dělo něco ještě mnohem horšího. Podle toho, co říkali lidé, bylo ještě smutnější, že tu nebyla žádná matka, vůbec žádná žena—babička, teta nebo aspoň sestra --, která by Steva Gauleyho převzala a jak se patří pro něho truchlila. Jeho otec byl čeledín, piják, ale ne opilec, podivín, ne však družný, mrzout, ale žádný kazisvět. K otcovství přišel jako slepý k houslím a taky k tomu, že dítě zůstalo u něho, když matka odešla, a že žili dál spolu. Bydleli v primitivním domku se strmou střechou ze šedivých šindelů, který byl o málo lepší než kůlna—otec vyspravil střechu a verandu podepřel sloupky, ne právě pevně a nna poslední chvíli—a jejich společný život držel pohromadě podobně. To znamená, že se jim vedlo dostatečně slušně, aby mu sociální péče chlapce neodebrala. Nejídali spolu ani jeden pro druhého nevařili, ale jídla měli dost. Někdy dal otec Stevovi peníze, aby šel nakoupit, a bylo vidět, že chlapec kupuje docela rozumné věci, jako třeba směs na lívance, těstoviny a podobně. J

á jsem Steva Gauleyho znala docela dobře. Častěji jsem ho nesnášela než snášela. Byl o dva roky starší než já. V sobotu se ochomýtal kolem našeho domu, ohrnoval nos nad vším, co jsem dělala, ale nedal mi pokoj. Jak mě uviděl na houpačce, hned se chtěl houpat taky, a když jsem mu ji nechtěla přenechat, přišel ke mně a strčil do mě, až jsem mu musela vynadat. Dráždil psa. Vymýšlel si, jak mě dostat do malérů—naschvál a zlomyslně, jak se mi později zdálo --, uvrtal mě do něčeho, na co bych sama nepřišla: třeba abych vykopala brambory a podívala se, jak jsou velké, když byly teprve jako kuličky, nebo abych porazila hranici naskládaných polínek, že si z nich uděláme hromadu a z té budeme skákat. Ve škole jsme spolu nikdy nemluvili. Byl samotář, ale děti ho netýraly. Ovšem jakmile jsem v sobotu ráno uviděla jeho hubenou, sebejistou postavu proklouznout cedrovým houštím, hned jsem věděla, že mě něco čeká a že to určí on. Někdy to nebylo špatné. Hráli jsme si na kovboje, co krotí divoké koně. Běhali jsme po pastvině u řeky, nedaleko místa, kde se Steve utopil. Dělali jsme jak koně, tak jezdce, ječeli jsme a řehtali, vzpínali se a mávali bičem z větví u bezejmenné říčky, která vtéká v jižním Ontariu do řeky Saugeen.

Pohřeb se konal od nás. V domku Stevova otce nebylo dost místa pro velkou sešlost, jaká se v důsledku nešťastných okolností očekávala. Vzpomínám si na ten přeplněný pokoj, ale vůbec si nevybavuju Steva v rakvi ani faráře či věnce. Pamatuju se, že jsem držela jednu květinu, bílý narcis, který asi někdo vypěstoval doma v květináči, protože zatím bylo ještě brzy i na forzýtie, trillium a blatouchy v lese. Stála jsem v řadě dětí a každý z nás držel narcis. Zpívali jsme dětskou kostelní píseň a někdo nás doprovázel na naše piano: ,,Až přijde Pán, až přijde Pán k ovečkám svým.“ Měla jsem bílé bavlněné punčochy, které mě hnusně kousaly a krabatily se mi u kolen a kotníků. Nepříjemný pocit z těch punčoch mi splývá s jiným pocitem, jenž mi utkvěl v paměti. Je těžké ho popsat. Souvisí s mými rodiči. S dospělými vůbec, ale s rodiči zvláště. S otcem, který nesl mrtvého Steva od řeky, a s matkou, jež musela mít spoustu práce se zajišťováním pohřbu. Otec v tmavomodrém obleku a matka v hnědých sametových šatech s krémovým saténovým límečkem. Stáli bok po boku, při zpěvu otvírali a zavírali pusu a já jsem stála odděleně od nich v řadě dětí a pozorovala je. Cítila jsem zuřivý, děsný odpor. Děti někdy přepadá odpor k dospělým. K jejich velikosti, k humpoláckým postavám, k neomezené moci. K jejich dechu, hrubosti, chlupům, odpudivým výměškům. Ale tohle bylo něco víc. A hněv, který z toho vyplýval, neměl přesné obrysy, neskrýval žádnou sebeúctu. Nemohla jsem si ho nijak vybít jako dřív, když jsem se nakonec shýbla, sebrala kámen a mrštila jím po Stevovi Gauleym. Nedal se pochopit ani vyjádřit, až časem odumřel a zbyla z něho jenom tíha, potom pouze pachuť, občas nějaký závan—nejasná, známá tíseň.

Asi o dvacet let později, v roce 1961, jsme si s manželem Andrewem pořídili nové auto, naše první—totiž naše první zbrusu nové. Byl to Morris Oxford, ústřicové barvy (prodejce tu barvu nazýval nějakým exotičtějším jménem) -- praktické autíčko se spoustou místa pro nás a naše dvě děti. Cynthii bylo šest a Meg tři a půl.

Andrew si mě vyfotil, jak stojím u auta. Měla jsem na sobě bílé kalhoty, černý rolák a sluneční brýle. Opírala jsem se ležérně o dveře a v bocích jsem se natočila, abych vypadala štíhlejší.

,Senzační,“ pochvaloval si Andrew. ,,To je přesně ono. Vypadáš jako Jackie Kennedyová.“ Snad po celém kontinentu se tenkrát říkalo slušně štíhlým mladým brunetkám, když se elegantně oblékly nebo se nechaly fotografovat, že vypadají jako Jackie Kennedyová.

Andrew fotografoval často mě i děti, náš dům, naši zahradu, naše výlety a majetek. Dával si dělat kopie, pečlivě je označoval a posílal je matce, tetě a strýčkovi do Ontaria. Další kopie dával mně na odeslání otci, který žil také v Ontariu, a já je posílala, ale ne tak pravidelně jako on ty své. Když našel někde povalovat fotografie, které už měly být pryč, mrzelo ho to a hněval se. Byl rád, když jeho záznamy plynule pokračovaly.

To léto jsme se chtěli předvést osobně, ne na obrázcích. Chystali jsme se jet naším novým autem z Vancouveru, kde jsme bydleli, do Ontaria, ,,domů“, jak jsme stále ještě říkali. Pět dní na cestu tam, deset dní na místě, pět dní zpátky. Poprvé dostal Andrew tři týdny dovolené. Pracoval v právním oddělení firmy B. C. Hydro.

Jednou v sobotu ráno jsme tedy naložili kufry, dvě termosky—jednu s kávou, druhou s limonádou --, nějaké ovoce a sendviče, obrázkové knížky a omalovánky, pastelky, náčrtníky, repelent proti hmyzu, svetry (pro případ, že by na horách bylo zima) a své dvě děti do vozu. Andrew zamkl dům a Cynthia pravila obřadně: ,,Sbohem, domečku.“

Meg opakovala po ní: ,,Sbohem, domečku.“ Potom se zeptala. ,,Kde teď budeme bydlet?“

,,To se neloučíme napořád,“ poučovala ji Cynthia. ,,Vrátíme se. Mami! Meg si myslela, že se už nevrátíme!“

,,Nemyslela,“ bránila se Meg a kopla zezadu do mého sedadla.

Andrew a já jsme si nasadili sluneční brýle a vyrazili jsme, před most Lions Gate a hlavní část Vancouveru. Setřásli jsme ze sebe svůj dům, nejbližší okolí, město a—na přejezdu mezi Washingtonem a Britskou Kolumbií—i naši zem. Jeli jsme na východ přes území Spojených států. Vzali jsme to nejsevernější cestou s tím, že do Kanady přejedeme opět v Sarnii v Ontariu. Už nevím, jestli jsme se rozhodli pro tuto trasu proto, že Transkanadská dálnice ještě nebyla tehdy úplně hotová, anebo pro ten pocit, že projíždíme cizí, nepatrně cizí zemí—a že to bude tím zajímavější a dobrodružnější.

Oba jsme cítili rozjařenost. Andrew několikrát blahopřál autíčku. Řekl, že se mu řídí nesrovnatelně lépe než naše staré auto, Austin 1951, který v kopcích beznadějně zpomaloval a měl image staré vrtošivé dámy. Tak to Andrew aspoň teď tvrdil.

,,A jaký image má tenhle?“ zeptala se Cynthia. Bedlivě nás poslouchala a ráda zkoušela nová slova, jako například image. Obyčejně je pochopila správně. ,,Čiperný,“ odpověděla jsem. ,,Tak trochu sportovní. Nevytahuje se.“

,,Je neokázalý, ale má úroveň,“ doplnil Andrew. ,,Jako můj image.“

Cynthia se nad tím zamyslela a pak řekla s opatrnou hrdostí: ,,To znamená, jak bys chtěl vypadat, tatínku?“

A já, já jsem byla šťastná, že všechno zůstává za námi. Hrozně ráda jsem někam cestovala. Ve svém vlastním domě jsem měla často tisíc chutí si někam zalézt a schovat se—někdy před dětmi, ale častěji před prací, která mě čekala, před vyzváněním telefonu a sousedkami, co si chtějí popovídat. Toužila jsem se schovat, abych se mohla pustit do skutečné práce, to znamená dát zase dohromady jednotlivé části sebe. Žila jsem ve stavu ustavičného obležení a postupně jsem ztrácela to, co jsem si chtěla podržet. Ale na cestách žádné takové nebezpečí nehrozilo. Mohla jsem hovořit s Andrewem, s dětmi, mohla jsem se dívat na všechno, co mi ukazovaly—na prase na vývěsním štítě, na poníka na louce, volkswagen na otáčejícím se podstavci—a nalívat do plastikových kalíšků limonádu, a po celou tu dobu se ve mně ty jednotlivé části a kousky opět rychle spojovaly. Určitě se dám brzy celá dohromady. To ve mně vzbuzovalo naději a lehkomyslnost. Bylo to tím, že se ze mě stala pozorovatelka. Pozorovatelka, nikoli pečovatelka.

V Everettu jsme se stočili na východ a stoupali jsme do Kaskád. Ukázala jsem Cynthii na mapě, kudy jedeme. Nejdřív jsem jí předvedla mapu celých Spojených států, která zachycovala i spodní část Kanady. Pak jsem pokračovala mapami jednotlivých států, jimiž budeme projíždět. Washington, Idaho, Montana, Severní Dakota, Minnesota, Wisconsin. Ukázala jsem jí tečkovanou čáru přes Michiganské jezero, kudy nás bude převážet loď. Potom pojedeme přes Michigan k mostu, co v Sarnii v Ontariu spojuje Spojené státy a Kanadu. A budeme doma.

Meg to chtěla taky vidět.

,,Tomu bys nerozuměla,“ odbyla ji Cynthia. Ale autoatlas si vzala na zadní sedadlo.

,,Teď hezky seď,“ přikázala sestře. ,,Nevrť se. Já ti to ukážu.“

Slyšela jsem, jak pro Meg opakuje celou trasu, velmi přesně, stejně jako jsem ji popisovala před chvílí já. Našla si mapy všech států, už je uměla vyhledat v abecedním pořadí.

,,Víš, co je tahle čára?“ poučovala. ,,To je silnice. Ta čára je silnice, co po ní jedeme. Jedeme zrovna po týhle čáře.“

Meg na to nic neřekla.

,,Mami, ukaž mi, kde přesně jsme teď,“ požádala mě Cynthia.

Vzala jsem atlas a ukázala jí silnici přes hory a ona mi ho zase odebrala a ukázala to Meg. ,,Vidíš, jak se tady ta čára celá kudrnatí?“ vykládala. ,,Je kudrnatá proto, protože na silnici je tolik zatáček. Ty kličky jsou zatáčky.“ Otočila pár stránek a chvíli čekala. ,,Tak,“ řekla, ,,a teď mi ukaž, kde jsme.“ Potom na mě zavolala: ,,Mami, ona tomu rozumí! Ukázala to! Meg rozumí mapám!“

 Mám skoro dojem, že jsme si povahy svých dětí vymysleli. Dcery jsme vedli pevně k tomu, aby každá hrála svou roli. Cynthia byla bystrá a pilná, citlivá, zdvořilá, pozorná. Někdy jsme ji škádlili, že je až příliš svědomitá, příliš dychtivá stát se takovou, jakou jsme ji chtěli mít, a vlastně jsme s tím počítali. Každá výtka nebo neúspěch, každé okřiknutí se jí strašně hluboce dotklo. Měla blond vlasy, světlou pleť, snadno ji spálilo slunce, ošlehal prudký vítr, hned se na ní projevila hrdost i pokoření. Meg byla odolnější, nemluvnější—někdy ne snad vzpurná, ale paličatá, záhadná. Připadalo nám, že její mlčenlivost je projevem silného charakteru, a její odmítavost jsme brali jako známku neotřesitelné nezávislosti. Vlásky měla hnědé a stříhali jsme je do rovné ofinky. Její oči byly světle oříškové, jasné a zářivé.

Jejich povahy nám dokonale vyhovovaly, těšily nás protiklady v nich i jejich potvrzování. Nelíbil se nám těžkopádný, nevynalézavý přístup k rodičovské roli. Děsila jsem se představy, že by se ze mě stal určitý typ matky—ženy s povadlým tělem, pohybující se v jakési mlze páchnoucí vlnou a mlékem, ustarané triviálními prkotinami. Byla jsem přesvědčená, že přehnaná péče takových matek, jejich potřeba dělat si starosti vede ke kolikám, nočnímu pomočování, astmatu. Mně byl sympatičtější jiný přístup—předstíraná rezignace, přehnaná ironie zkušených matek, které píšou do časopisů. V těch článcích se děti jevily jako nádherně tvrdohlavé, zarputilé, zvrácené, nezdolné. Jejich matky také, i ty byly díky svému vtipu nezdolné. Obzvlášť blízká mi připadala taková normální matka, která mi zavolala a řekla třeba: ,,Není náhodou ten můj malej Hitler u vás?“ Ty z té mléčné mlhy jasně vyčnívaly.

Na předku jednoho pickupu jsme uviděli přivázanou mrtvou laň.

,,Někdo ji zastřelil,“ prohlásila Cynthia. ,,Lovci střílejí jeleny.“

,,Ještě není lovecká sezona,“ namítl Andrew. ,,Asi do ní narazili na silnici. Vidíš tu značku, že tu můžou přebíhat jeleni?“

,,Já bych plakala, kdybysme nějakýho porazili,“ řekla Cynthia vážně.

Pro děti jsem připravila sendviče s arašídovou pomazánkou a pomerančovým džemem, pro nás s lososem a majonézou. Ale nedala jsem do nich salát a Andrew byl zklamaný.

,,Neměla jsem žádný doma,“ vysvětlovala jsem.

,,Tos ho nemohla koupit?“

,,Jenže to bych musela koupit celou hlávku salátu jen pro těch pár lupenů do sendvičů, tak jsem si řekla, že to za to nestojí.“

To byla lež. Prostě jsem zapomněla.

,,Se salátem jsou mnohem lepší.“

,,Myslela jsem, že to nebude tolik vadit.“ Chvíli jsme mlčeli a pak jsem dodala: ,,Tak se nevztekej.“

,,Já se nevztekám. Prostě mám rád sendviče se salátem.“

,,Nenapadlo mě, že to bude takový malér.“

,,Co by se stalo, kdybych se nepostaral, abychom měli plnou nádrž?“

,,To přece není totéž.“

,,Pojďme si zazpívat,“ navrhla Cynthia a hned spustila:

,,Jednou si vyšlo pět kachňátek,

že se už nevrátí nazpátek.

Jedno kachně praví

kvak-kvak-kvak,

čtyři plavou domů, je to tak.“

Andrew mi stiskl ruku a řekl: ,,Nebudem se hádat.“

 ,,Máš pravdu. Měla jsem ten salát koupit.“

,,Vždyť to tolik nevadí.“

Přála jsem si své city k Andrewovi ujasnit tak, aby z toho vyšlo něco užitečného a spolehlivého. Dokonce jsem se už pokusila sepsat dva seznamy, jeden seznam toho, co se mi na něm líbí, a druhý toho, co na něm nesnáším—co mám na našem důvěrném soužití ráda, a co nerada --, jako bych si tím chtěla něco dokázat a tak či onak dojít k nějakému závěru. Ale nechala jsem toho, když jsem pochopila, že to dokazuje jenom to, co už vím—že se plácám v prudkých protikladech. Někdy mi už jenom zvuk jeho kroků připadal tyranský, sevření úst samolibé a zlomyslné, jeho pevná, vzpřímená postava jako přehrada, kterou staví—docela vědomě, a dokonce svědomitě a s odporným potěšením z její mužské autority—mezi mě a jakoukoli radost ze života. A potom je z něho zničehonic můj dobrý přítel a nejspolehlivější druh. Cítila jsem půvab jeho lehkých kostí a vážných úvah, křehkost jeho lásky, kterou jsem si představovala jako mnohem čistší a upřímnější než tu svou. Někdy mě hluboce dojímala jeho neochvějnost, drsné zachovávání slušnosti, jimiž jsem zase jindy pohrdala. Oceňovala jsem, s jakou pokorou převzal roli manžela, otce, živitele rodiny, a ve srovnání s ním jsem si sama připadala v podstatě jako tajný výlupek sobectví. Vlastně ani ne moc tajný—před ním jistě ne.

Ze dna našich hádek jsme lovili to, co jsme považovali za nejohavnější pravdy. ,,Já vím, že máš v sobě něco v podstatě sobeckého a nespolehlivého,“ řekl mi jednou. ,,Vždycky jsem to věděl. A taky vím, že právě proto jsem se do tebe zamiloval.“

,,Ano,“ přisvědčila jsem a pocítila jsem lítost, ale i spokojenost.

,,Vím, že by mi bylo líp bez tebe.“

,,Ano, to jistě.“

,,A ty bys byla šťastnější beze mě.“

,,Ano.“

Rozcupovaní a očištění jsme se nakonec popadli za ruce a rozesmáli jsme se; smáli jsme se těm dvěma zabedněným lidem, sami sobě. Jejich stížnostem, jejich křivdám, jejich ospravedlňování. Přeskakovali jsme přes ně. Prohlašovali jsme je za lháře. K večeři jsme si dali víno nebo jsme se rozhodli, že uspořádáme večírek.

Andrewa jsem neviděla už celá léta, nevím, jestli je stále ještě štíhlý, jestli úplně zešedivěl, jestli stále ještě musí mít sendviče se salátem, jestli zůstal pravdomluvný, anebo jestli je z něho pokrytec a zklamaný člověk.

Přes noc jsme se ubytovali ve Wenatchee ve státě Washington, kde už celé týdny nepršelo. Navečeřeli jsme se v restauraci vybudované kolem stromu—ne nějakého stromku ve škopku, ale vysokého statného topolu. V ranním světle jsme vyjeli ze zavlažovaného údolí nahoru do suchých, skalnatých, velmi strmých kopců. Zdálo se, že nás za nimi čekají další kopce, ale nahoře se rozkládala široká planina, přetínaná mohutnými řekami Spokane a Columbia. Kraj úrodných polí a luk, míle za mílí. Byly tu rovné silnice a zemědělská městečka s obilnými sily. Viděli jsme dokonce tabuli s nápisem, že douglaský okres, kterým projíždíme, má druhé nejvyšší výnosy pšenice ze všech okresů ve Spojených státech. Městečka si vysázela stinná stromořadí. Aspoň jsem si myslela, že jsou vysázená, protože ve volné krajině jsme žádné takové mohutné stromy neviděli.

To všechno se mi úžasně líbilo. ,,Proč je mi to tak sympatické?“ svěřila jsem Andrewovi. ,,Snad proto, že to není tak velkolepé? Kulisovité?“

,,Připomíná ti to domov,“ odpověděl Andrew. ,,Je to záchvat silné nostalgie.“ Pronesl to však vlídně.

Když jsme říkali ,,domov“ a mysleli tím Ontario, měli jsme na mysli každý něco docela jiného. Můj domov byla krocaní farma, kde žil můj otec jako vdovec, a třebaže to byl týž dům, kde dřív žila matka, který tapetovala, natírala, drhla, zařizovala, teď nesl stopy zanedbanosti a neuspořádaného společenského ruchu. Pokračoval v něm život, jaký matka nemohla předvídat ani schvalovat. Konaly se tu večírky pro party dělníků, co zpracovávali krocany, co je kuchali a škubali, a někdy tam přechodně bydleli jeden či dva mladíci a ti si zvali své vlastní známé a pořádali svoje mejdany. Takový život, myslela jsem si, je pro otce lepší, než kdyby zůstal sám, a nic jsem proti němu nenamítala. V žádném případě jsem neměla právo ho neschvalovat. Andrew tam jezdil nerad, pochopitelně, protože to nebylo nic pro něho, aby vysedával s krocanáři kolem kuchyňského stolu a vykládal si s nimi vtipy. Oni zase před ním měli respekt a ohrnovali nad ním nos a měla jsem dojem, že před nimi musel být táta na jejich straně. A potíže neměl jenom Andrew. Já jsem ty vtipy sice snášela, ale musela jsem se do toho nutit.

Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem byla malá a ještě jsme neměli žádné krocany. Chovali jsme krávy a mléko jsme prodávali do sýrárny. Krocaní farma není zdaleka tak hezká jako mléčná nebo ovčí farma. Člověk se nemůže zbavit představy, že z krocanů se co nevidět stanou zmrrazené mrtvoly a maso na stůl. U nich se nedá předstírat, že by měli svůj vlastní život, že by se mohli idylicky potulovat jako dobytek nebo vepři v sadě, pokropeném sluncem. Krocani se chovají v dlouhých praktických barácích—plechových přístřešcích. Žádné trámy ani seno či teplá stáj. I pach trusu se zdá pronikavější a dotěrnější než obvyklý zápach chlévské mrvy. Nikde ani památka po hrstích sena a mřížových plotech, po zpěvu ptáků a kvetoucím hlohu. Všechny krocany vypouštěli na jednu dlouhou louku a ti ji obrali do poslední travičky. Nevypadali tam jako velcí ptáci, ale jako plácající se rozvěšené prádlo.

Jednou, krátce nato, co umřela máma a já se vdala—vlastně jsem se tehdy právě balila a chystala se odjet za Andrewem do Vancouveru --, jsem byla doma pár dní sama s tátou. Celou noc strašně lilo. V ranním světle jsme uviděli, že krocaní louka je zaplavená. Aspoň její níže položené části byly pod vodou—vypadala jako jezero s mnoha ostrůvky. Krocani se choulili pohromadě na těchto ostrůvcích. Jsou v podstatě hrozně hloupí. (Táta říkával: ,,Znáš slepici? A víš, jak je slepice pitomá? Tak ve srovnání s krocanem je slepice učiněnej Einstein.“) Tehdy se jim podařilo shromáždit na vyvýšených místech, aby se neutopili. Teď by se mohli navzájem shazovat, udusit, nastydnout a pochcípat. Nemohli jsme čekat, až voda opadne. Vypravili jsme se ven s naší starou pramičkou. Já jsem veslovala, táta vytahoval těžké mokré krocany do loďky a odváželi jsme je do stodoly. Ještě stále poprchávalo. Při té směšné, nepohodlné lopotě jsme se hodně nadřeli. Smáli jsme se. Byla jsem šťastná, že pracuju s tátou. Měla jsem ráda takovou těžkou, fádní, odpornou práci, při níž se tělo unaví, myšlenky vyletí z hlavy (i když někdy zůstane duch podivuhodně čilý) a už předem se mi stýskalo po domově, po tomto životě a této farmě. Napadlo mě, že kdyby mě teď Andrew viděl, v dešti, s červenýma rukama, zablácenou, jak se snažím současně držet krocana za nohy a přitom veslovat, chtěl by mě jenom honem dostat odtamtud pryč a přimět, abych na to zapomněla. Tenhle drsný život ho zlobil. Zlobilo ho mé lpění na něm. Pomyslela jsem si, že snad jsem si ho ani neměla brát. Ale koho jiného? Některého z těch krocanářů?

A zůstat jsem tam nechtěla. Odcházelo se mi sice těžko, ale bylo by mi hůř, kdyby mě někdo donutil tam zůstat.

Andrewova matka žila v Torontu, v činžáku s vyhlídkou na Muir Park. Pokud byli Andrew a jeho sestra současně doma, spala matka v obývacím pokoji. Její manžel, doktor, zemřel, když byly děti malé, ještě ani nechodily do školy. Udělala si kurs pro sekretářky, dům prodala za cenu ovlivněnou krizí třicátých let, přestěhovala se do tohoto bytu a podařilo se jí vychovat obě děti s určitou pomocí příbuzných—sestry Caroline a švagra Rogera. Andrew a jeho sestra navštěvovali soukromé školy a v létě jezdili na tábor.

,,Předpokládám, že vám to platil Dětský rekreační fond,“ řekla jsem jednou—štvalo mě jeho tvrzení, že byli chudí. Podle mého mínění si Andrew žil ve městě u starostlivé matky jako v bavlnce. Po celodenní práci v rámusu a ostrém světle v kanceláři obchodního domu se matka vracela s bolením hlavy, ale mně nepřipadalo, že by vedla tak těžký a obdivuhodný život. Nejspíš si ani sama nepřipadala nijak obdivuhodná—snad jenom jako smolař. Dělala si starosti s prací v kanceláři, s oblékáním, s vařením, s dětmi. A ze všeho nejvíc jí leželo na srdci, co si pomyslí Roger a Caroline.

Caroline a Roger bydleli na východní straně parku v hezkém kamenném domě. Roger byl vysoký muž s pihovatou pleší, s mohutným, pevným břichem. Nějaká krční operace ho připravila o hlas—hovořil drsným šeptem. Ale každý tomu, co říkal, věnoval pozornost. Jednou při večeři v kamenném domě—v jídelně měli těžký tmavý leštěný nábytek v zámeckém stylu—jsem mu položila otázku. Myslím, že nějak souvisela s Whittakerem Chambersem, jehož příběh začal uveřejňovat Saturday Evening Post. Byla to nevinná, krotká otázka, ale on si ji vyložil jako cosi podvratného a začal mi říkat paní Gromyková. Tím narážel na mé domnělé ,,sympatie“. Snad opravdu potřeboval protivníka a nemohl žádného najít. Tehdy jsem si všimla, že se Andrewovi třese ruka, když zapaloval matce cigaretu. Strýc Roger zaplatil za jeho vzdělání a seděl ve správní radě několika společností.

,,Je to jenom zatvrzelý starý pán,“ řekl mi Andrew později. ,,Co to má za cenu se s ním přít?“

Než jsme odjeli z Vancouveru, Andrewova matka napsala: Roger nemůže pochopit, proč sis koupil malé auto! Její vykřičník svědčil o obavách. V té době, zvláště v Ontariu, se koupě malého evropského vozu místo velkého amerického mohla chápat jako projev určitého názoru—přihlášení k tendencím, které Roger už dávno větřil.

,,To auto přece není tak malé,“ řekl Andrew podrážděně.

,,O to nejde,“ namítla jsem. ,,Jde o to, že mu do toho nic není!“

Druhou noc jsme strávili v Missoule. U benzinové pumpy ve Spokaneu nám řekli, že silnice číslo 2 se na mnoha místech opravuje a že nás čeká cesta za velkého vedra, se spoustou prachu a dlouhým čekáním, a tak jsme se stočili na mezistátní dálnici a vzali to přes Coeur d´Alene a Kellogg do Montany. Za Missoulou jsme se dali na jih směrem na Butte, ale ještě jsme si udělali zajížďku do Heleny, hlavního města státu. Cestou jsme hráli ,,Kdo jsem?“

Cynthia byla někdo mrtvý, Američan a holka. Možná dáma. Nepsalo se o ní v žádné pohádce. Nevystupovala v televizi. Cynthia o ní nečetla v žádné knize. Nebyl to taky nikdo, kdo přišel do školky, ani žádná příbuzná Cynthiiných kamarádek.

,,Je to člověk?“zeptal se najednou Andrew mazaně.

,,Ne! Na to jste se zapomněli ptát!“

,,Tak zvíře,“ řekla jsem zamyšleně.

,,Je to otázka? Šestnáct otázek!“

,,Ne, to není otázka. Jenom přemýšlím nahlas. Mrtvé zvíře.“

,,Je to ten jelen,“ oznámila Meg, ačkoli nehrála.

,,To není fér!“ protestovala Cynthia. ,,Ona nehraje!“

,,Jakej jelen?“ zeptal se Andrew.

,,Ta laň ze včerejška,“ odpověděla jsem.

,,Z předvčerejška,“ upřesnila Cynthia. ,,Meg ale nehrála. Nikdo to neuhád.“

,,To zvíře na autě,“ řekl Andrew.

,,Byla to paní jelenová, protože neměla parohy, a byla Američanka a byla mrtvá,“ vypočítávala Cynthia.

,,Myslím, že je poněkud morbidní hrát si na mrtvou laň,“ poznamenal Andrew.

,,Já to uhádla,“ řekla Meg.

,,Já myslím vím, co je to morbidní,“ hlásila Cynthia. ,,Je to smutné.“

Helena, staré hornické město se stříbrnými doly, nám připadala i v tom dopoledním slunci pustá. Potom Bozeman a Billings, ani v nejmenším pusté—energická roztažená města s celými mílemi oslepujících staniolových vlaječek, třepetajících se nad autobazary. Byli jsme tak utahaní jízdou a vedrem, že se nám už nechtělo ani hrát ,,Kdo jsem?“. Tato rušná všední města mi připomínala podobná v Ontariu a myslela jsem na to, co nás tam vlastně čeká—těžký pohřební nábytek v jídelně Rogera a Caroline, večeře, na něž musím vyžehlit dětem šaty a poučit je, jak používat příbory, a potom ten druhý stůl sto mil odtamtud, vtipy tátových krocanářů. Ty milé chvilky, na které jsem se těšila—až se budu dívat na krajinu nebo popíjet kolu ve staromódním bufetu s otáčivými větráky a vysokým, staniolem polepeným stropem --, si budu muset krást.

,,Meg usnula,“ hlásila Cynthia. ,,Je hrozně rozpálená. I mně je z ní horko, když s ní sedím na stejným sedadle.“

,,Jen aby neměla horečku,“ strachovala jsem se, ale ani jsem se neotočila.

Proč to vůbec děláme, pomyslela jsem si a hned jsem si odpověděla—abychom se předvedli. Abychom Andrewově matce a mému otci poskytli to potěšení vidět vnoučata. To byla naše povinnost. Ale kromě toho jsme jim chtěli něco dokázat. Jak pilné jsme děti, Andrew a já, jak neúnavně se pachtíme po uznání. Připadalo mi, jako bychom v určitou chvíli dostali nezapomenutelný a nestravitelný vzkaz—že s námi ani zdaleka nemohou být spokojeni a že se pravděpodobně nezmůžeme ani na ten nejobyčejnější úspěch v životě. Roger samozřejmě nechodil pro takové vzkazy daleko—odpovídaly jeho stylu --, zato Andrewova matka a moji vlastní rodiče to jistě neměli v úmyslu. Ti nám chtěli jenom naznačit: ,,Buďte opatrní. Jen dál.“ Když jsem byla na střední škole, táta mě škádlíval: prý si začínám připadat tak chytrá, že o mě žádný chlapec ani nezavadí. Sám na to jistě za týden zapomněl, zato já nikdy. My s Andrewem jsme na takové věci nezapomínali. Hluboce se nás dotýkaly.

,,Škoda že tu není pláž,“ zakňourala Cynthia.

,,Možná že je,“ řekl Andrew. ,,Hned za příští zatáčkou.“

,,Vždyť tu není žádná zatáčka,“ namítla naštvaně.

,,Tak jsem to taky myslel.“

,,Škoda že už nemáme limonádu.“

,,Tak já jenom mávnu kouzelnou hůlkou a nějakou ti vyčaruju,“ řekla jsem. ,,Ano, Cynthie? Nebo bys radši grapefruitový džus? A když už v tom budu, mám ti taky přičarovat pláž?“

Mlčela a za chvíli už mě mrzelo, jak jsem ji odbyla. ,,Třeba budou mít v příštím městě plovárnu,“ nadhodila jsem. Podívala jsem se do mapy. ,,V Miles City. Rozhodně tam dostaneme něco studeného k pití.“

,,Jak je to daleko?“ zeptal se Andrew.

,,Ne moc,“ odpověděla jsem. ,,Asi tak třicet mil.“

,,V Miles City,“ odříkávala Cynthia jako nějaké zaříkadlo, ,,je nádherný modrý bazén pro děti a park s krásnými stromy.“

Andrew mi řekl: ,,Jen jestli jsi něco nerozvířila.“

Ale bazén tam byl. I park, i když ne zrovna taková oáza jako v Cynthiině fantazii. Prérijní stromy řídce olistěné—různé topoly --, ušlapaná tráva a kolem bazénu vysoký drátěný plot. Za tím plotem se táhla hradba z betonových kvádrů, ještě nedokončená. Neslyšeli jsme žádný křik ani cákání a nad vchodem jsem spatřila tabulku, na které stálo, že plovárna je každý den od dvanácti do dvou hodin zavřená. Bylo právě dvanáct dvacet pět.

Přesto jsem zavolala: ,,Je tam někdo?“ Napadlo mě, že tam někdo bude, protože poblíž vchodu parkovalo malé nákladní auto. Na boku mělo nápis: Zavolejte, poradíme, odpady vám vyčistíme. (Máme také rotační protahovák.)

Vyšla dívka v červeném tričku plavčíka přes plavky. ,,Máme bohužel zavřeno.“

,,My jenom projíždíme,“ řekla jsem.

,,Každý den zavíráme od dvanácti do dvou. Je to tamhle napsáno.“ Jedla sendvič.

,,Já jsem tu tabulku viděla,“ pokračovala jsem. ,,Ale tohle je první voda, co po dlouhé době vidíme, a dětem je hrozné horko, tak jsem chtěla poprosit, jestli by se nemohly aspoň smočit—jenom na pět minut. My bychom si je pohlídali.“

Za ní se objevil chlapec v džínách a tričku se jménem té instalatérské firmy.

Chtěla jsem vysvětlit, že jedeme z Britské Kolumbie do Ontaria, ale pak jsem si uvědomila, že kanadská místní jména Američanům zpravidla nic neříkají. ,,Jedeme přes celou zem,“ zjednodušila jsem to. ,,Nemáme čas čekat, až se otevře. Jenom jsme doufali, že se děti budou moct ochladit.“

Cynthia za mnou přiběhla bosa. ,,Mami, mami, kde mám plavky?“ Pak se zarazila, neboť vytušila, že dospělí se o něčem vážně dohadují. Meg se hrabala z auta—právě se probudila. Živůtek měla vyhrnutý a šortky shrnuté, takže jí koukalo růžové bříško.

,,To jsou jen ty dvě?“ zeptala se dívka.

,,Jen ty dvě. My na ně dohlídneme.“

,,Nemůžu sem pustit žádné dospělé. Jestli jde jenom o ty dvě, tak bych je snad mohla pohlídat. Zrovna obědvám.“ Obrátila se na Cynthii. ,,Chceš do bazénu?“

,,Prosím ano,“ odpověděla Cynthia pevně.

Meg se dívala do země.

,,Jenom na chvilku, protože jinak je zavřeno,“ upozornila jsem děti. ,,Jsme vám moc vděční,“ dodala jsem k dívce.

,,Tak já se najím venku, když jsou to jenom ty dvě.“ Pohlédla na auto, jako by se bála, abych jí na krk nepověsila další děcka.

Když jsem našla Cynthiiny plavky, odnesla si je do převlékárny. Nedovolila nikomu, ani Meg, aby ji viděl nahatou. Já jsem převlékla Meg, která si stoupla ve voze na přední sedadlo. Měla růžové bavlněné plavečky s překříženými kšandami na knoflíky, s volánky přes zadeček.

,,Je vážně celá rozpálená,“ poznamenala jsem. ,,Ale horečku myslím nemá.“

Strašně ráda jsem Meg oblékala a svlékala, protože její tělíčko si dosud zachovalo tu klidnou samozřejmost, roztomilou lhostejnost a jakoby mléčnou vůni těla miminka. Cynthiina postava už dávno ztratila svou baculatost, dostala jiný tvar a změnila se prostě v Cynthii. Všichni jsme se s Meg rádi mazlili, tiskli ji k sobě, tulili se k ní obličejem. Někdy se mračila a pěstičkami nás odstrkovala a pro tu bojovnou nezávislost, tu zlostnou netýkavkovitost nám připadala tím roztomilejší, tím víc nás lákalo ji láskyplně trápit a lechtat.

My s Andrewem jsme si sedli do auta s otevřenými okny. Slyšela jsem, jak někde hraje rádio, a pomyslela jsem si, že musí patřit té dívce nebo jejímu chlapci. Měla jsem žízeň a vystoupila jsem, abych se v parku poohlédla po nějakém stánku nebo možná po automatu s nápoji. Na sobě jsem měla šortky a zadní strana nohou mi zvlhla potem. Na druhé straně parku jsem zahlédla fontánku a zamířila jsem k ní oklikou, abych zůstala ve stínu pod stromy. Žádné místo není skutečné, dokud nevystoupíte z auta. Omámená vedrem—slunce pražilo do zmučených domů, do chodníku, do spálené trávy—jsem kráčela pomalu. Všimla jsem si rozdrceného listu, dřívko od lízátka jsem rozlámala podpatkem sandálu, mžourala jsem na odpadkový koš připevněný ke stromu. Tak se člověk dívá na nejprostší podrobnosti znovu objeveného světa po dlouhé jízdě autem—cítíte jejich jedinečnost i přesné umístění a tu slepou náhodu, že jste se octli právě tam a že je vidíte.

 Kde jsou děti?

Otočila jsem se a chvátala, ne docela poklusem, k té části plotu, za níž betonová zeď ještě nebyla dodělaná. Viděla jsem část bazénu. Viděla jsem Cynthii, jak stojí přibližně po pás ve vodě, třepe rukama po hladině a nenápadně pokukuje po něčem na konci bazénu, kam jsem já nedohlédla. Podle její pózy a kradmých pohledů, podle výrazu na tváři jsem usoudila, že nejspíš sleduje nějaké laškování mezi plavčicí a jejím přítelem. Meg jsem neviděla. Myslela jsem si však, že si hraje někde na mělčině—mělký i hluboký konec bazénu jsem měla zakrytý.

,,Cynthie!“ Musela jsem zavolat dvakrát, než poznala, odkud můj hlas přichází. ,,Cynthie! Kde je Meg?“

Pokaždé, když si na tu scénu vzpomenu, mi připadá, že se Cynthia obrací ke mně velice ladným pohybem, pak se rozhlíží kolem dokola—přitom mi připomíná baletku na špičkách—a divadelním gestem rozpíná paže. ,,Zmi-ze-la!“

Cynthia byla od přírody půvabná a chodila do baletu, takže ty pohyby mohly opravdu vypadat tak, jak jsem je popsala. Skutečně řekla ,,zmizela“ poté, co se rozhlédla po bazénu, ale ten podivně upjatý styl řeči a gest, nedostatek naléhavosti, jsem si nejspíš přimyslela. Strach, který jsem pocítila ihned, když jsem Meg neviděla—ačkoliv jsem si říkala, že je jistě v mělčí vodě --, nejspíš způsobil, že mi Cynthiiny pohyby připadaly nesnesitelně pomalé a nepatřičné a tón, jakým řekla ,,zmizela“, než jí došlo, co to znamená (anebo snad okamžitě maskovala nějakou věčnou vinu?), mi zazněl jako vyloženě, obludně klidný.

Křikla jsem na Andrewa a objevila se plavčice. Ukazovala na hloubku a říkala: ,,Co to je?“

Tam se v místě, kam jsem jakžtakž dohlédla, objevil pod hladinou chumáč růžových volánků, kytice. Proč se dívka zastavila a ukazovala, proč se ptala, co to je, proč prostě neskočila do vody a neplavala k tomu? Neplavala. Oběhla celý bazén. To už se tam přehoupl přes plot Andrew. Seběhlo se tolik věcí, které se zdály vyloženě nemožné—Cynthiino chování, potom počínání té plavčice—a teď jsem měla dojem, že se Andrew jediným skokem přenesl přes plot, asi sedm stop vysoký. Musel přes něj bleskově přelézt tak, že se chytal drátů.

Já jsem ho nemohla přeskočit ani přelézt, a tak jsem se rozběhla ke vchodu, kde byla jakási laťková branka, zamčená, ne moc vysoká, takže jsem se přece jen vytáhla nahoru a seskočila jsem na druhou stranu. Proběhla jsem betonovými chodbami, nádržkou s dezinfekcí na nohy a octla jsem se u bazénu.

Drama skončilo.

Andrew se dostal k Meg první a vytáhl ji z vody. Stačilo mu natáhnout se a uchopit ji, protože nějak plavala, s hlavou vod vodou—pohybovala se k okraji bazénu. Teď ji nesl a dívka klusala za nimi. Cynthia vylezla z vody a běžela jim naproti. Jediný, kdo zůstal nad věcí, byl ten chlapec. Seděl klidně dál na lavičce u mělkého konce a popíjel mléčný koktejl. Usmál se na mě a mně to připadalo bezcitné, i když už nebezpečí pominulo. Snad mě chtěl povzbudit. Všimla jsem si, že ani nevypnul rádio, jenom ho ztlumil.

Meg nespolkla žádnou vodu. Dokonce se ani nepolekala. Vlásky měla připlácnuté k hlavě a oči doširoka otevřené jí jiskřily úžasem.

,,Chtěla jsem sebrat ten hřeben,“ řekla. ,,Nevěděla jsem, že je tam hluboko.“

,,Ona plavala,“ žasl Andrew. ,,Plavala úplně sama. Pod vodou jsem zahlédl její plavky a pak jsem viděl, jak plave.“

,,Mohla se utopit, že jo?“ řekla Cynthia. ,,Meg se málem utopila.“

,,Já nevím, jak se to mohlo stát,“ blekotala dívka. ,,Jednu chvíli tam byla, a hned potom už ne.“

Událo se to tak, že Meg vylezla na mělkém konci z vody a rozběhla se po okraji bazénu k hlubokému. Na dně uviděla hřeben, který někdo upustil. Sedla si na bobek a natáhla se po něm, aby ho zvedla, a netušila, jak je tam hluboko. Přepadla přes okraj a sklouzla do bazénu s tak nepatrným šplouchnutím, že to nikdo neslyšel—ani dívka, která se líbala s přítelem, ani Cynthia, jež je pozorovala. Musel to být ten okamžik, kdy jsem si pod stromy pomyslela: Kde jsou děti? Právě v tu chvíli překvapená Meg padala do té zrádně čisté modré vody.

,,Hlavně že to dobře dopadlo,“ uklidňovala jsem dívku, která měla pláč na krajíčku. ,,Ona je někdy jako šídlo.“ (Nic takového jsme o Meg obvykle neříkali. Tvrdili jsme, že si všechno rozmýšlí a dává si načas.)

,,Ty jsi plavala, Meg,“ řekla Cynthia uznale. (O tom líbání nám pověděla až později.)

,,Já jsem nevěděla, že je tam hluboko,“ vysvětlovala Meg. ,,Neutopila jsem se.“

Najedli jsme se u krámku s rychlým občerstvením. Pojídali jsme hamburgery a brambůrky u piknikového stolku nedaleko dálnice. V rozrušení jsem zapomněla požádat o čistý hamburger pro Meg a musela jsem z něho plastikovými lžičkami seškrábat oblohu a hořčici a pak ještě maso otřít papírovým ubrouskem, než se do něho pustila. Využila jsem tamější popelnice a vyčistila vnitřek auta. Pak jsme pokračovali v cestě na východ s otevřenými okénky vepředu. Cynthia a Meg na zadním sedadle usnuly.

S Andrewem jsme tiše hovořili o tom, co se stalo. Co kdyby mě právě v tu chvíli nenapadlo zkontrolovat děti? Co kdybychom se vydali do města pro nějaké pití, jak jsme měli v úmyslu? Jak se vůbec Andrew dostal přes ten plot? Přeskočil ho nebo přelezl? (Nevzpomínal si.) Jak to, že doběhl k Meg tak rychle? A to pomyšlení, že plavčice nehlídala! A Cynthia zaujatá líbáním. Pro nic jiného neměla oči. Neviděla tedy, jak Meg přepadla přes okraj.

Zmizela.

Ale plavala. Zadržela dech a vyplavala nahoru.

Takové sřetězení šťastných náhod.

Hlavně o tom jsme mluvili—o štěstí. Ale nemohla jsem se ubránit představám, jaké by to bylo, kdyby to dopadlo obráceně. V tuhle chvíli bychom možná vyplňovali formuláře. Meg by nám odebrali, její tělo by se připravovalo na převoz. Do Vancouveru—nikdy jsme si nevšimli, že by tam byl nějaký hřbitov—nebo do Ontaria? Ty načmárané obrázky, jimiž se bavila ještě dnes dopoledne, by zůstaly na zadním sedadle v autě. Jak se to dá všechno najednou snést, jak to lidi vydrží? Rozkošná baculatá ramínka, ručičky a nožičky, jemné hnědé vlásky, ten spokojený, tajnůstkářský výraz—všechno naprosto stejné, jako když byla naživu. Úplně všední tragédie. Za slunečného dne se v poledne utopilo v bazénu dítě. Nepříjemnosti se rychle zahladí. Plovárna se otvírá jako obvykle ve dvě hodiny. Plavčice je trochu otřesená a dostane odpoledne volno. Odjede se svým chlapcem v jeho náklaďáčku. Tělo dítěte je zapečetěno v jakési přepravní rakvi. Sedativa, telefony, zařizování. Najednou takové prázdno, zatažený závěs. Probuzení s těžkou hlavou po prášcích, chvilkové přesvědčení, že to není pravda. Úvahy, co by bylo, kdybychom tam nezastavili, kdybychom nejeli touto cestou, kdyby nás nepustili na plovárnu. Nikdo by se možná nikdy nedověděl o tom hřebenu.

Na takových představách je něco vadného, že? Něco hanebného. Jako dotknout se elektrického drátu a dostat ránu, zkusit, jaké to je, a pak se pustit. Měla jsem za to, že Andrew se podobným problémům vyhýbá spíš než já a že v tu chvíli už se snaží myslet na něco jiného.

Když jsem stála při pohřbu Steva Gauleyho stranou svých rodičů a pozorovala je s tím novým, nepříjemným pocitem o nich, napadlo mě, že poprvé jsem cosi pochopila. Bylo to nesmírně vážné. Pochopila jsem, že na tom mají účast. Jejich velká, upjatá, svátečně oděná těla nestojí mezi mnou a náhlou smrtí ani smrtí kohokoli jiného. Smiřují se s ní. Tak mi to aspoň připadalo. Smiřují se se smrtí dětí i mou ne snad tím, co říkají nebo si myslí, ale prostě tím, že sami přivedli děti na svět—včetně mě. Sami mě udělali, a právě proto by jim má smrt—bez ohledu na to, jak by je zarmoutila a jak by se chovali—rozhodně nepřipadala jako něco nemožného nebo nepřirozeného. To byla prostě skutečnost a už tehdy jsem věděla, že za to nemůžou.

Ale přesto jsem jim to měla za zlé. Obviňovala jsem je z cynismu, z pokrytectví. Kvůli Steveovi Gauleymu a kvůli všem dětem, které vědí, že mají plné právo vyskočit a být volné, žít novým, dokonalejším životem a nenechat se polapit do tenat poražených dospělých s tím jejich sexem a pohřby.

Steve Gauley se utopil, říkalo se, protože žil málem jako sirotek a měl úplnou volnost dělat si, co chtěl. Kdyby ho někdo včas varoval, dával mu něco na práci a dohlížel na něho, nebyl by spadl z nespolehlivé větve do zatopeného lomu u řeky, plného jarní vody—nebyl by se utopil. Nikdo se o něj nestaral, byl volný jako pták, a tak se utopil. A jeho táta to bral jako nehodu, jaká může postihnout třeba psa. Na pohřeb neměl slušné šaty a při modlitbách neskláněl hlavu. Ale byl to jediný dospělý, kterého jsem neobviňovala. Byl jediný, kdo se s tím, co se stalo, nesmířil, jak jsem pozorovala. Nemohl ničemu zabránit, ale ani se do ničeho nezapletl—jako ti druzí, kteří odříkávali Otčenáš nepřirozeně zkormoucenými hlasy, zatímco svatouškovství a nečestnost z nich přímo kapaly.

V Glendive, nedaleko hranice Severní Dakoty, jsme měli na vybranou—buď pokračovat po dálnici, anebo to vzít po silnici 16 na severovýchod na Williston a potom po vedlejších silnicích, které by nás přivedly zpátky na dálnici 2.

Shodli jsme se, že po mezistátní dálnici by to bylo rychlejší, a záleželo nám na tom, abychom na cestě nestrávili zbytečně moc času—to znamená neutratili zbytečně moc peněz. Přesto jsme se nakonec usnesli, že to střihneme nahoru na dvojku.

,,Nějak se mi to víc zamlouvá,“ řekla jsem.

,,To proto, že jsme to tak původně plánovali,“ dodal Andrew.

,,Neviděli jsme Kalispell a Havre. Ani Wolf Point. To jméno se mi líbí.“

,,Však je uvidíme na zpáteční cestě.“

Andrewův výrok ,,na zpáteční cestě“ mě překvapivě potěšil. Ovšemže jsem vždycky věděla, že se vrátíme zpátky, se svým autem, se svými životy a neporušenou rodinou, až urazíme tu hroznou vzdálenost, až se nějak vypořádáme s širšími rodinnými vztahy a problémy a necháme se statečně okukovat. Ale pocítila jsem úlevu, když jsem ho to slyšela říct.

,,Jedno nemůžu pochopit,“ dumal Andrew, ,,jak jsi poznala, že dětem hrozí nebezpečí. Musí to být nějaký mateřský instinkt.“

Na jednu stranu jsem tomu chtěla věřit, hovět si ve svém mateřském instinktu, ale na druhou stranu ho varovat—každého varovat --, aby na něj nikdy nespoléhal.

,,Já zas nikdy nepochopím,“ řekla jsem, ,,jak ses dostal přes ten plot.“

,,Já taky ne.“

A tak jsme jeli dál, s oběma holčičkami vzadu, které na nás plně spoléhaly, protože jim nic jiného nezbývalo, a my sami jsme spoléhali na to, že nám časem odpustí všechno, co musí napřed vidět a odsoudit: všechnu povýšenost, náladovost, nedbalost, necitelnost—všechny naše běžné i specifické chyby.

Alice Munro: Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky. Přeložila Alena Jindrová-Špilarová. Doslov: Josef Jařab. Paseka, Praha – Litomyšl 2002

© Alena Jindrová-Špilarová
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2382x

katalogy

Inzerce
Inzerce