Solothurnské literární dny 2003

aktualita beletrie zahraniční

literární festival ve Švýcarsku

Čtvrtstoletí Solothurnského literárního festivalu
Mnohonárodní švýcarská literatura má novou tradici

Provinční barokní Solothurn na úpatí Jurského pohoří, hlavní město stejnojmenného kantonu na německo-francouzské jazykové hranici, o prodlouženém posledním květnovém víkendu od čtvrtečního svátku Nanebevstoupení Páně do následující neděle doslova žilo literaturou. Vedle obvyklých paralelních čtení dvou švýcarských autorů či jejich zahraničních hostů v prostorách městského Landhausu, původně gotického překladiště zboží na řece Aaře, jste se tentokrát s literaturou mohli setkat na každém kroku na volných prostranstvích středověkého městského centra – na schodišti katolické katedrály, v klikatých uličkách, v prostorách zachovalých a pečlivě udržovaných bran středověkého městského opevnění, v četných parcích. Doprovodného programu se tentokrát ujaly i další městské kulturní instituce – galerie, v nichž někteří autoři, třeba moravská rodačka Erica Pedrettiová či Peter Stamm, četli ze svých děl uprostřed vlastních vystavených obrazů a skulptur, muzea a dokonce i kostely, které otevřely své brány setkání čtenářů s autory.

Do paměti návštěvníků se tak nesmazatelně zapsalo vystoupení Maji Beutlerové v rámci bohoslužby slova v katolické katedrále jako velkorysý příklad náboženské tolerance. Tamtéž proběhlo o den později společné vystoupení izraelského náboženského lyrika Elazara Benyoëtze (*1937), který svou starozákonně orientovanou lyriku píše německy, s řádovou sestrou Siljou Walterovou (*1919), která s Erikou Burkartovou (*1922), jejíž přesvědčivé vystoupení v rámci oslav svých osmdesátých narozenin při loňském festivalu ještě nebylo zapomenuto, a před nedávnem zemřelou Laurou Wyssovou (1913-2003), jejímž nedožitým devadesátinám byl věnován vzpomínkový večer letos, patří k nejvýznamnějším švýcarským lyričkám nejstarší autorské generace. Barokní palác Besenval na břehu Aary nabídl výstavu o překladech švýcarských autorů do různých švýcarských jazyků, kterou uspořádal ženevský Salon du livre a prezentuje ji v jednotlivých švýcarských kantonech pod názvem 4 x 1 = 1++++.

Jubileum literárního festivalu vybízelo k bilanci. Když se koncem sedmdesátých let v hlavách Petera Bichsela (*1935), Otto F. Waltera (1928-1994), výrazných představitelů tzv. druhé poválečné generace alemanských (německy píšících) švýcarských autorů (Silja Walterová je mimochodem jeho sestrou), a tehdy mladého Rolfa Niederhausera (*1951) zrodil nápad, že by stálo za pokus sezvat jednou ročně autory ze všech jazykových oblastí země ke společné prezentaci děl, mnoho význačných osobností pochybovalo, že něco podobného lze ve Švýcarsku uskutečnit, protože tato malá země žije příliš rozdílnými tradicemi. Něco pravdy na tom bylo. Autorská čtení, jak je nabízí i Solothurn, jsou doménou německou, románské části země je sice znají, ale nepraktikují, tam autoři při setkáních se čtenáři nečtou ze svých děl, ale diskutují k zadanému tématu. Přesto měl první literární festival v květnu 1979 pozitivní ohlas – vždy šest autorů různých jazyků na něm společně četlo ze svých děl. Tento postup se ale neosvědčil. Ukázalo se totiž, že přes proklamovanou a konfederací podporovanou jazykovou rozmanitost většina Švýcarů, až na většinou bilingvní Rétoromány, neovládá žádný z dalších jazyků země natolik, aby byla schopna sledovat obtížný literární text, natož o něm diskutovat, což bylo největším přáním organizátorů. Proto se v dalších letech ustálilo čtení jednoho autora a festival se tím jazykově rozdělil. Od samého počátku bylo pravidlem, že jeho hostem byl jeden renomovaný zahraniční autor (prvním byl v roce 1979 tehdy slavný německý dramatik Franz Xaver Kroetz). ¨

V roce 1992 se festival zahraničním autorům otevřel úplně, i když s tím někteří renomovaní švýcarští autoři nesouhlasili, protože chtěli zachovat různojazyčnou národní platformu. Každým rokem je zváno několik autorů některé z národních literatur (letos to byli Íránci), kteří ve čteních (v národních jazycích) a diskusích (v angličtině), představují literární tradice i současnost své vlasti. Od roku 1992 se v Solothurnu vystřídalo několik desítek renomovaných světových autorů, mezi nimi třeba Günter Grass, pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu. I na letošní jubilejní festival jich bylo pozváno na dva tucty. Až na domácí stálice – Adolfa Muschga, Ericu Pedrettiovou, Franze Hohlera či Ursa Widmera – a Němce Rolfa Hochhutha však nepřijeli. Důvod? Dnešní známí autoři už o sobě téměř nerozhodují – jejich program je zcela v rukou literárních agentur a silných nakladatelství a v některých případech je údajně sestavován i na několik let dopředu. Zdvořilá odmítnutí tak nepřicházela od autorů, ale jejich mediálních zástupců. I to vypovídá o současné situaci v literární „branži“. Začínající autoři – pro mnohé dnes slavné Švýcarky a Švýcary byl Solothurn rozjezdem, vzpomeňme na Petera Webera, Ruth Schweikertovou, Gertrud Leuteneggerovou, Zoë Jennyovou, Lucase Bärfusse či předčasně zesnulou Aglaju Veteranyiovou - nemají kde publikovat, malá nakladatelství, která se jich v minulosti ve Švýcarsku ujímala, až na nepatrné výjimky v konkurenčním boji dávno zanikla.

Festival se však stále drží svého poslání, aby propagoval mladé, nadějné začínající autory, a opravdu není roku, aby se nějaký talent v maratónu čtení a diskusí neobjevil. Letos to byli dva mladí muži – písničkář a herec Ralf Schlatter (*1971) četl ze svého debutu Federseel (2003), příběhu malého chlapce a dospívajícího mladíka Federseela vyprávěného s velkou dávkou hravé fantazie a jemného humoru a napsaného ve vynikajícím stylu s pokorou před majestátem jazyka. Lahůdka pro literární labužníky. Andreas Münzner (*1967), Švýcar usazený v Hamburku, pak v prvotině Výška Alp (Die Höhe der Alpen) z dáli severoněmeckých rovin evokuje vlastní dětství a dospívání v sevřených alpských údolích své vlasti. Solothurn potvrdil současný trend světové prózy – autobiografii, ovšem nikoli její formu prověřenou literární tradicí od osvícenského 18. století, ale její extrémní odnož, kterou koncem 70. let francouzský teoretik Serge Doubrovsky nazval autofikcí a jíž rozumí bezostyšné provokativní vyprávění bez sebemenší distance či (sebe)reflexe o všem, co život přináší. Pro politický diskurs a diskusi o společenském přínosu literární tvorby není v dnešním světě rychlého střídání témat místo. I Solothurn je toho důkazem.

© Milan Tvrdík

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1493x

Inzerce
Inzerce
Inzerce