Kipling, Rudyard
Bajky a nebajky

ukázka beletrie zahraniční

Veselé, hravé a vynalézavé pohádky o zvířátkách od autora slavné Knihy džunglí.

Rudyard Kipling: Bajky a nebajky (Just So Stories for Little Children, 1902)
ukázka, překlad Andrea Čudrnáková

Jak velryba ke svému hrdlu přišla
Bylo nebylo, Zlatíčka moje, před dávnými a dávnými lety žila v moři Velryba, a ta pojídala ryby. Snědla hvězdici a jehlici, a úhoře a piskoře, a žraloka a rejnoka, a pstruha a jeho druha, a delfilína a krabilína a vážně strrrašně zuřivého lína. Všechny ryby, co našla, snědla tou svou tlamou – tákhle! Až nakonec zbyla v moři jen jediná docela malá ryba, a to byla Rybka Lstivá, a ta plavala kousek za Velrybiným pravým uchem tak, aby byla v bezpečí. A tehdy se Velryba postavila na ocas a prohlásia:
„Mám hlad.“
A ta malá Rybka Lstivá řekla malým, lstivým hláskem:
„Mocný a vznešený Kytovče, ochutnal jsi někdy Člověka?
„Ne,“ řekla Velryba. „Jaké to je?“
„Pěkné,“ řekla Rybka Lstivá. „Pěkné, ale těžko stravitelné.“
„Tak mi jich pár přines,“ prohlásila Velryba a ocasem zpěnila moře.
„Jeden za čas docela stačí,“ řekla Rybka Lstivá. „Když doplaveš na padesátou rovnoběžku severní šířky, čtyřicátý poledník západní délky (je v tom totiž Kouzlo), najdeš tam jednoho na voru sedícího, uprostřed moře, jen v krátkých modrých plátěných kalhotách se šlemi (na šle nesmíš, zapomenout, Zlatíčko) a s velkým nožem zavírákem, ztroskotaného Námořníka, který, což bych ti neměla zamlčovat, je muž nekonečně bystrý a duchapřítomný.
A tak Velryba plavala a plavala k padesáté rovnoběžce severní šířky, čtyřicátému poledníku západní délky, tak rychle, jak jen dovedla, a našla tam jednoho jediného, na voru sedícího, uprostřed moře, jen v krátkých modrých kalhotách se šlemi (obzvláště si zapamatujte ty šle, Zlatíčka) a s velkým nožem zavírákem, osamělého ztroskotaného Námořníka, který si ráchal prsty ve vodě. (Maminka mu to ráchání dovolila, jinak by to nikdy neudělal, neboť to byl muž nekonečně bystrý a duchapřítomný). Pak Velryba otevřela pusu móc a móc a móc, až se jí skoro dotkla ocasu, a zhltla toho ztroskotaného Námořníka, a vor, na kterém seděl, a jeho krátké modré plátěné kalhoty i se šlemi (na které nesmíte zapomenout) a nůž zavírák – všechno to spláchla dolů do svých teplých, tmavých útrob, a pak mlaskla rty – tákhle – a třikrát se dokolečka otočila na ocase.
Ale jakmile Námořník, což byl muž nekonečně bystrý a duchapřítomný, zjistil, že se opravdu nachází v teplých, tmavých útrobách Velryby, tak řval a lál, a křičel a řičel, a vzdychal a kýchal, a dupal a křupal, a skákal a krákal, a bušil a rušil, a hučel a skučel, a hrkal a frkal, a ječel a mečel, a hartusil a rámusil, a duněl a funěl, a chrčel a vrčel, a tančil námořnický dupák kde neměl, a Velryba se cítila namouduši strašně nešťastně. (Nezapomněli jste na šle?)
A tak řekla Rybce Lstivé:
„Tenhle člověk je těžko stravitelný, a ještě kvůli němu škytám. Co mám dělat?“
„Řekni mu, ať vyleze,“ odpověděla Rybka Lstivá.
A tak Velryba zavolala dolů do svého vlastního hrdla na ztroskotaného Námořníka:
„Vylez a chovej se slušně. Mám z tebe škytavku.“
„Tak to tedy ne!“ řekl Námořník. „Nic tak, ba dočista naopak. Vezmi mě k mému rodnému pobřeží a k bílým útesům Albionu, a pak o tom popřemýšlím.“
A začal tančit víc než kdy dřív.
„Raději bys ho měla vzít domů,“ radila Velrybě Rybka Lstivá. „Měla jsem tě varovat, že je to muž nekonečně bystrý a duchapřítomný.“
A tak Velryba plavala a plavala a plavala, ploutvemi i ocasem, tak usilovně, jak to jen se škytavkou šlo, až nakonec spatřila Námořníkovo rodné pobřeží a bílé útesy Albionu, a vyřítila se do půli pláže, a otevřela pusu šíř a šíř a šíř, a řekla:
„Přestup na Vinčestr, Ašuelot, Nošuu, Kýnu a stanice Fíííčburské dráhy“ – a zrovna jak řekla „Fíííč“, Námořník jí vyšel z tlamy.
Ale zatímco Velryba plavala, tak Námořník, což byl muž nekonečně bystrý a duchapřítomný, vzal svůj nůž zavírák a rozsekal vor a vyrobil z něj mřížku, uspořádanou křížem krážem, a mocně ji posvazoval šlemi (teď víte, proč jste neměli zapomenout na šle!), a tuhle mřížku pořádně a pevně zahákl Velrybě v hrdle, takže se tam zasekla! Pak zarecitoval následující Strofu, kterou, protože jste ji ještě neslyšeli, vám teď povím:

V křížku skoro v bříšku
na šířku máš mřížku.

Neboť ten Námořník byl taky Hi-ber ni-án. A tak vylezl na písečnou pláž, a šel domů ke své mamince, která mu předtím dovolila ráchat si prsty u nohou ve vodě, a oženil se a žil šťastně až do smrti. Stejně jako Velryba. Ale od toho dne kvůli mřížce, která jí uvízla v hrdle a která nešla ani vykašlat, ani spolknout, nemohla jíst nic kromě dočista malilinkatých rybiček; a to je důvod, proč dnes velryby nikdy nejedí lidi nebo chlapce nebo holčičky.
Malá Rybka Lstivá se šla schovat do bahna, pod Práh Rovníku. Bála se totiž, že by se na ni Velryba mohla zlobit. Námořník si vzal nůž zavírák domů. Když šel ven na pláž, měl na sobě krátké modré plátěné kalhoty. Šle už neměl – vždyť víte, byla jimi svázaná mřížka. A to je konec téhle pohádky.

Jak nosorožec ke své kůži přišel
Bylo nebylo, na neobydleném ostrově na březích Rudého moře žil Pársí. Na hlavě měl klobouk, a od toho klobouku se s nádherou téměř orientální odrážely sluneční paprsky. Pársí s sebou na břehu moře neměl nic než klobouk a nůž a kamínka – ano, přesně ta kamínka, co byste na ně v žádném případě neměli sahat. A jednou vzal mouku a vodu a rozinky a švestky a cukr a různé jiné dobroty a udělal z toho jeden jediný koláč, a ten koláč měl půl metru napříč a byl přes čtvrt metru tlustý. Byl nepochybně Úúžasně Delikatesní (působilo na něj totiž Kouzlo) a Pársí ho dal na kamínka, protože on na kamínkách vařit směl, a pak ho pekl a pekl, až byl propečený a celý kráásně zlatavý, takže opravdu rozkošně voněl.
Ale zrovna když se ho chystal sníst, přišel na pláž z Úplně Neobydleného Vnitrozemí jeden Nosorožec. Měl na nose roh, dvě prasečí očka a moc divné způsoby. V těch dobách ještě Nosorožci kůže padla jako ulitá. Nebylo na ní jediné vrásky. Vypadal přesně jako nosorožec z Noemovy archy, jenže byl pochopitelně mnohem větší. A úplně stejně jako tehdy neměl žádné způsoby, a ani teď nemá žádné způsoby, a ani nikdy žádné způsoby mít nebude.
Zaryčel: „Hrúmm!“ a Pársí nechal koláč koláčem a bleskově vyšplhal na vrcholek palmy a na sobě přitom neměl nic než klobouk, od kterého se s nádherou téměř orientální odrážely sluneční paprsky. Nosorožec překotil nosem kamínka a koláč se vykulil do písku a Nosorožec si ho napíchl na roh a celý ho zhltl a za mohutného vrtění ocasem odkráčel do pustého a Výjimečně Neobydleného Vnitrozemí, za kterým se rozkládají ostrovy Manzaderán a Sokotra a Výběžky Velkého Rovnodenní.
Nato Pársí slezl z palmy a postavil petrolejová kamínka zpátky na nožičky a potom zarecitoval následující verše, které, protože jste je ještě neslyšeli, vám teď povím:

Ten, jenž krade koláče
Pársímu přímo z pekáče,
těžce si to odskáče.

A bylo v tom o moc víc pravdy, než by se třeba mohlo zdát. A to proto, že: O pět týdnů později zasáhla Rudé moře vlna horka, takže každý svlékal všechny šaty, co na sobě zrovna měl. Pársí si sundal klobouk; ale Nosorožec si vysvlékl kůži a chodil se pak na pláž koupat s kůží přehozenou přes rameno. V těch dobách se kůže zapínala dole na tři knoflíky a vypadala jako pláštěnka. Nosorožec se ani nezmínil o Pársího koláči, který předtím zhltl; není ani divu – vždyť přece nikdy neměl žádné způsoby – ani tehdy, ani potom, ani nikdy předtím. Těžkopádně se vkolébal do vody a nosem vypouštěl bublinky; kůži zatím nechal na pláži.
V té samé chvíli šel kolem Pársí. Našel tu kůži a zasmál se třikrát od ucha k uchu a zase zpátky. Pak kůži třikrát obtančil kolem dokolečka a zamnul si ruce. Potom se vzdálil do své chýše a nasypal si do klobouku spoustu drobků z koláče, protože Pársí nikdy nejedl nic jiného než koláče a nikdy si v chýši nezametal. Vzal tu kůži a dral tu kůži a třel tu kůži a dřel tu kůži, a zadřel do ní tolik starých, ztvrdlých, škrábavých a lechtavých drobků, kolik se tam jen vešlo, a přidal ještě pár spálených rozinek. Pak vyšplhal na vrcholek palmy a čekal, až Nosorožec vyleze z vody a obleče si kůži. A taky se dočkal.
Nosorožec si kůži zapnul na tři knoflíky a zasvrbělo ho to, jako když máte drobky z koláče v posteli. Pak se chtěl poškrábat, ale tím se to ještě zhoršilo; a tak si lehl do písku a tam se válel a válel a válel, a pokaždé, když se převalil, tak ho drobky svěděly víc a víc a víc. Pak se rozběhl k palmě a začal se o ni třít a třít a třít. Třel se o ni tak mocně a silně, že se mu kůže shrnula přes ramena do obrovitého záhybu; a další záhyb se mu udělal dole, tam, kde dřív bývaly knoflíky( ale on si ty knoflíky sedřel ), a další mohutné záhyby si shrnul přes nohy. To mu sice pokazilo náladu, ale na drobky to nemělo sebemenší vliv. Uvízly mu pod kůží a pekelně svrběly. A tak šel domů, pochopitelně hrozitánsky nazlobený a strrrašlivě poškrábaný; a od toho dne až dodnes má každý nosorožec na kůži obrovité záhyby a prachšpatnou náladu - a to všechno kvůli drobkům z koláče, které má pod kůží.
Ale Pársí slezl z palmy a na hlavě měl klobouk, od kterého se s nádherou téměř orientální odrážely sluneční paprsky, a sbalil si kamínka a odešel směrem na Orotavo, Amygdálii, Horské pláně Antarívské a na Bažiny Sonaputské.

Sloní mládě
V dávných, pradávných dobách, Zlatíčka moje, neměl slon žádný chobot. Měl tehdy jenom černavý, bambulovitý nos, veliký jako bota, se kterým uměl vrtět ze strany na stranu, ale nedokázal s ním nic sebrat.
A tehdy se na světě objevil jeden Slon – zbrusu nový Slon, vlastně ještě Sloní Mládě, a to bylo plné nenasycené zvědavosti, což znamená, že se v jednom kuse na něco ptalo. A bydlelo v Africe, a tak byla celá Afrika brzy plná té jeho nenasycené zvědavosti.
Zeptalo se svého vytáhlého strýčka Pštrosa, proč mu ocasní péra rostou tak a nejinak, a jeho vytáhlý strýček Pštros ho vyplatil tvrdým, přetvrdým pařátem.
Zeptalo se své vysoké tety Žirafy, proč má kůži samý flek, a jeho vysoká teta Žirafa mu nabila svým tvrdým, přetvrdým kopýtkem. A přesto bylo Sloní Mládě stále plné nenasycené zvědavosti.
Zeptalo se své široké tety Hrošice, proč má tak červené oči, a jeho široká teta Hrošice ho plácla svým širokým, přeširokým paznehtem.
Zeptalo se svého chlupatého strýčka Paviána, proč melouny chutnají tak melounově, a jeho chlupatý strýček Pavián ho pleskl svou chlupatou, přechlupatou tlapkou. A Sloní Mládě přes to všechno zrovna hořelo nenasycenou zvědavostí!
Vyptávalo se na všechno, co kde vidělo, nebo slyšelo, nebo cítilo, nebo čichalo, nebo hmatalo, a všichni jeho strýčkové a tety ho za to vypláceli. A přes to všechno bylo stále plné nenasycené zvědavosti!
Jednoho krásného rána, zrovna uprostřed Slunovratu, připadlo tohle nenasycené Sloní Mládě na rozkošnou novou otázku, která ho nikdy dřív nenapadla.
Otázalo se:
„Co mívá Krokodýl k obědu?“
Na to všichni společně nahlas spustili strrrašlivým hlasem:
„Huš!“
A začali ho okamžitě náležitě vyplácet. A plácali ho pak všichni bez přestávky převelice dlouho.
Nějaký čas po této strastiplné události spatřilo Sloní Mládě ptáka Kokokola, jak sedí uprostřed trnitého keře, a řeklo mu:
„Táta mi naplácal a máma mi nabila a všichni srýčkové a tety mě vyplatili, a to všechno jen pro tu mou nenasycenou zvědavost. A já bych přesto hrozně rád věděl, co mívá Krokodýl k obědu!“
Nato pták Kokokolo truchlivě zahoukal:
„Vydej se ke břehům mohutné, šedozelené, kalné a husté řeky Limpopo, obrostlé zimničnými stromy, a uvidíš.“
Sloní Mládě se vydalo na cestu hned následujícího rána, když už bylo po Slunovratu, a Slunce se vrátilo tam, kam vždycky patřilo. Nabalilo si s sebou padesát kilo banánů (takových těch malých, načervenalých) a padesát kilo cukrové třtiny (takové té dlouhé, tmavorudé) a sedmnáct melounů (takových těch zelenavých, malinko popraskaných) a řeklo celé své drahé rodině:
„Sbohem! Vyrážím na cestu k mohutné, šedozelené, kalné a husté řece Limpopo, obrostlé zimničnými stromy, abych tam zjistil, co mívá Krokodýl k obědu.“
A tak mu všichni společně naplácali ještě jednou, pro štěstí, ačkoliv je Sloní Mládě velmi zdvořile žádalo, aby už toho nechali.
A tak šlo, malinko rozpálené, ale nikterak vyděšené. Cestou pojídalo melouny, a slupky nechávalo rozházené po zemi, protože je nedokázalo sebrat.
Sloní Mládě putovalo z Grahamova města do Kimberley a z Kimberley do Khámovy říše a z Khámovy říše zamířilo severem na východ, a po celou tu dobu pojídalo melouny. Až nakonec dorazilo ke břehům mohutné, šedozelené, kalné a husté řeky Limpopo, obrostlé zimničnými stromy, přesně tak, jak mu to popsal pták Kokokolo. Teď musíte chápat a pochopit, Zlatíčka moje, že až do toho úplně posledního týdne, a dne, a hodiny, a minuty tohle nenasycené Sloní Mládě nikdy nespatřilo Krokodýla. Ba dokonce ani netušilo, jak vlastně takový Krokodýl vypadá. Za všechno mohla jen ta jeho nenasycená zvědavost. První věc, na kterou narazilo, byl dvoubarevný skalní had Pyton, obtočený kolem skály.
„´Sím pěkně,“ ozvalo se zdvořile Sloní Mládě, „neviděl jste v těchto rozmanitých krajích něco jako Krokodýla?“
„Jestli prý jsem tu neviděl Krokodýla!?“ opakoval skalní had Pyton s nejhlubším opovržením. „A na co se mě zeptáš příště?“
„´Sím pěkně,“ ozvalo se znovu Sloní Mládě, „byl byste tak laskav a prozradil mi, co mívá Krokodýl k obědu?“
Nato se had Pyton bleskově odmotal ze skály a udeřil Sloní Mládě svým šupinatým, kopinatým ocasem.
„To je vážně zvláštní,“ podivilo se Sloní Mládě, „neboť táta a máma, a strýček a teta - a to ani nemluvím o své druhé tetě, Hrošici, a o svém druhém strýci, Paviánovi – ti všichni mě vypláceli pro tu mou nenasycenou zvědavost. A teď mám neodbytný pocit, že se to děje zas.“
A tak se Sloní Mládě s dvoubarevným skalním hadem Pytonem velmi zdvořile rozloučilo a pomohlo mu znovu se obtočit kolem skály. A šlo dál, malinko rozpálené, ale nikterak vyděšené, a cestou pojídalo melouny a slupky nechávalo na zemi, protože je neumělo sebrat.
A šlo a šlo, když tu na úplném okraji mohutné, šedozelené, kalné a husté řeky Limpopo, obrostlé zimničnými stromy, Sloní Mládě náhle šláplo na něco, co považovalo za dřevěnou kládu. Ale ve skutečnosti to byl Krokodýl, Zlatíčka moje, a ten Krokodýl mrkl jedním okem – táákhle!
„´Sím pěkně,“ zeptalo se co nejuctivěji Sloní Mládě, „neviděl jste tady v těch rozmanitých krajích Krokodýla?“
Nato Krokodýl mrkl druhým okem a vynořil z bahna půlku ocasu. Sloní Mládě velmi uctivě o krůček ustoupilo, neboť nikterak netoužilo po dalším výprasku.
„Pojď blíž, Maličký,“ řekl Krokodýl. „Pročpak se ptáš na takové věci?“
„´Sím pěkně,“ odvětilo přeuctivě Sloní Mládě, “táta mi nabil, a máma mi naplácala, a to ani nemluvím o svém vytáhlém strýci Pštrosovi a o své vysoké tetě Žirafě, která umí moc ošklivě kopat, či o své široké tetě Hrošici a o svém chlupatém strýčku Paviánovi. K tomu musím připočíst ještě dvoubarevného skalního hada Pytona, který bydlí dole na řece a svým šupinatým, kopinatým ocasem dokáže udeřit tvrději něž všichni ostatní dohromady. A tak bych byl raději – jestli nemáte žádné námitky – kdyby mě už nikdo nebil.“
„Jen pojď blíž, Maličký,“ řekl Krokodýl, „vždyť Krokodýl jsem já.“
A na důkaz svých slov začal hned ronit krokodýlí slzy. Slonímu Mláděti to dočista vyrazilo dech, a zajíklo se a kleslo na kolena a vyhrklo:
„Takže vy jste ta osoba, kterou už tak dlouho marně hledám! Mohl byste mi laskavě sdělit, co míváte k obědu?“
„Pojď blíž, Maličký,“ řekl Krokodýl, „a já ti to pošeptám.“ Sloní Mládě sklonilo hlavu, takže se rázem ocitlo těsně vedle Krokodýlovy zubaté, hubaté tlamy, a Krokodýl ho popadl za jeho malý nos, který až do toho posledního týdne, a dne, a hodiny, a minuty nebyl nikdy větší než bota, ač byl nepochybně mnohem užitečnější.
„Řekl bych,“ prohlásil Krokodýl – a řekl to mezi zuby, asi takhle: „Řekl bych, že právě dnes začnu Sloním Mládětem!“
Tenhle obrat, Zlatíčka moje, Sloní Mládě značně rozrušil, a tak zahuhňalo – mluvilo totiž přes nos, asi takhle:
„Dechte toho! Boc bě to bolí!“
V té chvíli k nim z břehu dolů sklouzl dvoubarevný skalní had Pyton, a povídá:
„Milý mladý příteli, pokud teď hned, ihned a okamžitě nezačneš táhnout tak, jak je to jen v tvých silách, pak mám vážné obavy, že tě tvůj známý oděný do hrubě vzorované koženky (a tím myslel Krokodýla), vtáhne daleko do zdejšího čirého proudu dříve, než bys řekl švec.“
Dvoubarevní skalní hadi Pytoni totiž takhle mluví vždycky.
A tak si Sloní Mládě laplo na zadek, a táhlo a táhlo a táhlo, a nos se mu přitom natáhl ještě víc. A Krokodýl sebou plácl do vody, a zamáchal ocasem, až to zapěnilo, a taky táhl a táhl a táhl. Slonímu Mláděti se nos natahoval stále víc, a tak se zapřelo za všechny čtyři nohy, a táhlo a táhlo a táhlo, a nos se mu přitom natáhl ještě víc. A Krokodýl zapádloval ocasem, jako by to bylo veslo, a taky táhl a táhl a táhl, a při každém zatáhnutí byl nos Sloního Mláděte delší a delší – a božínku, to to bolelo!
Potom Sloní Mládě ucítilo, že mu začínají podkluzovat nohy, a zahuhňalo přes nos, který už teď byl dobrý metr dlouhý:
„Tak to už je da bě boc!“
Vtom k nim z břehu dolů sklouzl dvoubarevný skalní had Pyton a obmotal se Slonímu Mláděti kolem zadních nohou a uprostřed se zavázal na dvojitý námořnický uzel, a pravil:
„Zbrklý a nezkušený cestovateli, teď by bylo vskutku radno, abychom vyvinuli sílu vyšší intensity, neboť pokud tak neučiníme, tak si dovolím tvrdit, že tato zde se vyskytující samohybná válečná loď s obrněnou horní palubou (a tím, Zlatíčka moje, myslel Krokodýla), nadobro zhatí veškeré tvé životní plány.“
Dvoubarevní skalní hadi Pytoni totiž takhle mluví vždycky.
A tak táhl, a Sloní Mládě táhlo, a Krokodýl taky táhl, ale Sloní Mládě spolu s dvoubarevným skalním hadem Pytonem táhli silněji. A tak nakonec musel Krokodýl nos Sloního Mláděte chtě nechtě pustit, a v té chvíli se ozvalo žblunknutí tak mocné, že bylo slyšet široko daleko po celé řece Limpopo.
Nato Sloní Mládě dosedlo na zadek, hrozně náhle a tvrdě. Nejdříve ze všeho velice zdvořile poděkovalo dvoubarevnému skalnímu hadu Pytonovi, a pak se teprve začalo zajímat o svůj nebohý, vytahaný nos. Celičký ho zabalilo do chladivého banánového listí, a pak si ho ponořilo do mohutné, šedozelené, kalné a husté řeky Limpopo, aby si ulevilo.
„Pročpak to děláš?“ zajímal se dvoubarevný skalní had Pyton.
„´Sím pěkně,“ odpovědělo Sloní Mládě, „můj nos je celý vytahaný, a já teď musím počkat, až se mi zase scvrkne.“
„Tak to se načekáš,“ podotkl dvoubarevný skalní had Pyton. „Někteří lidé prostě nevědí, co je pro ně dobré.“
Sloní Mládě tam prosedělo tři dny a pořád čekalo, až se mu scvrkne nos. Ale nos se mu nezkrátil ani o kousíček, a navíc z toho začalo šilhat. A vy, moje drahá Zlatíčka, už jistě chápete a pochopíte, že Krokodýl mu z nosu udělal opravdický sloní chobot, takový, jaký mají dnes všichni sloni. A na konci třetího dne ke Slonímu Mláděti přiletěla moucha a štípla ho do ramene, a dřív než si stačilo uvědomit, co vlastně dělá, tak zvedlo chobot a připláclo ho k zemi – a rázem bylo po mouše.
„Výhoda číslo jedna!“ prohlásil dvoubarevný skalní had Pyton. „To by se ti s vratkým krátkým nosánkem nikdy nepodařilo. Teď zkus něco pojíst."
Dřív než si stačilo uvědomit, co vlastně dělá, natáhlo Sloní Mládě chobot, vyškublo chomáč trávy, hlínu si oklepalo o přední nohy a trávu si strčilo do pusy.
„Výhoda číslo dvě,“ prohlásil dvoubarevný skalní had Pyton. „To by se ti s vratkým krátkým nosánkem nikdy nepodařilo. Nemáš dojem, že tu hrozně pálí slunce?“
„To je pravda,“ odvětilo Sloní Mládě, a dřív než si stačilo uvědomit, co vlastně dělá, nassálo do chobotu plnou nássosku bahna z břehů mohutné, šedozelené, kalné a husté řeky Limpopo, a šplíchlo si ho na hlavu – fikaně přímo za ušiska, takže tam pak mělo švachtavo-šplíchavou bahenní čepičku.
„Výhoda číslo tři!“ prohlásil dvoubarevný skalní had Pyton. „To by se ti s vratkým krátkým nosánkem nikdy nepodařilo. Co bys řekl tomu, kdyby ti někdo zase naplácal?“
„´Sím pěkně,“ řeklo Sloní Mládě, „to by se mi ani trochu nezamlouvalo.“
„A jak by se ti líbilo, kdybys někomu naplácal ty?“ zeptal se dvoubarevný skalní had Pyton.
„To by se mi líbilo moc,“ nadchlo se Sloní Mládě.
„Tak tedy věz,“ poučil ho dvoubarevný skalní had Pyton, „že tvůj nový nos se báječně hodí k vyplácení jiných lidí.“
„Děkuji vám,“ řeklo Sloní Mládě, „to si budu pamatovat. Myslím, že už teď půjdu domů ke své drahé rodině a vyzkouším to.“
A tak šlo Sloní Mládě přes celou Afriku zpátky domů, a cestou si houpalo a šoupalo chobotem. A když dostalo chuť na ovoce, tak prostě natáhlo chobot a utrhlo si ho ze stromu, a nemuselo už čekat, až spadne na zem, tak jako dřív. Když se mu zachtělo šťavnaté trávy, tak spustilo chobot a naškubalo si ji ze země, a už si přitom nemuselo klekat na kolena, tak jako dřív. A když ho štípaly mouchy, tak si ulomilo ze stromu větvičku a použilo ji jako plácačku; a kdykoliv začalo pálit slunce, tak si vyrobilo novou švachtavo-šplíchavou bahenní čepičku. Když mu při putování Afrikou začalo být smutno, zazpívalo si do chobotu, a vydalo zvuk tak mocný, že by přehlušil několik dechovek dohromady.
V jednom místě schválně odbočilo z cesty, protože chtělo navštívit širokou Hrošici (nebyla s ním nijak příbuzná), a velice tvrdě jí naplácal, jen aby se ujistil, že mu dvoubarevný skalní had Pyton o chobotu nelhal. Po zbytek času sbíral melounové slupky, které odhodil na cestě k řece Limpopo – byl to totiž tlustokožec značně pořádkumilovný.
Jednoho temného večera se Sloní Mládě konečně vrátilo zpátky domů ke své drahé rodině. Předem svinulo chobot a slušně pozdravilo:
„Dobrý večer.“
Všichni byli rádi, že ho zase vidí, a hned řekli:
„Pojď za námi, ať tě můžeme vyplatit pro tu tvou nenasycenou zvědavost.“
„Pche,“ nadurdilo se Sloní Mládě, „mám dojem, že nemáte ani ponětí, jak vypadá pořádný výprask. Ale já ano, a taky vám to hned ukážu!“
Nato Sloní Mládě rozvinulo chobot a porazilo jím své dva drahé bratry.
„Při Banánech!“ užasli, „kde ses ten kousek naučil? A co sis to udělal s nosem?“
„Dostalo jsem zbrusu nový nos od Krokodýla, který žije na břehu mohutné, šedozelené, kalné a husté řeky Limpopo,“ prozradilo jim Sloní Mládě. „Zeptalo jsem se ho, co mívá k obědu, a on mi na oplátku zapůjčil tohle.“
„Vypadá to dost nevzhledně,“ řekl chlupatý strýček Pavián.
„Vypadá,“ přisvědčilo Sloní Mládě, „ale je to moc užitečné.“
A popadlo svého chlupatého strýčka Paviána za jednu chlupatou nohu a strčilo ho přímo doprostřed sršního hnízda. Potom to zlobivé Sloní Mládě převelice dlouho vyplácelo své drahé příbuzné, až byli všichni rozpálení a značně vyděšení. Svému vytáhlému strýci Pštrosovi vytrhalo ocasní péra, a pak chytlo svou vysokou tetu Žirafu za zadní nohu a vláčelo ji trnitým keřem; a taky se utrhovalo na svou širokou tetu Hrošici, a když si šla po jídle zdřímnout do vody, tak jí foukalo do ucha bublinky. Ale nikdy nikoho nenechalo, aby se dotkl ptáka Kokokola. Nakonec věci zašly tak daleko, že se všichni jeho drazí příbuzní jeden po druhém spěšně odebrali ke břehům mohutné, šedozelené, kalné a husté řeky Limpopo, obrostlé zimničnými stromy, aby si od Krokodýla taky vypůjčili nové nosy. A když se pak vrátili, tak už nikdy nikdo nikoho nevyplácel.
A od toho dne, Zlatíčka moje, všichni sloni, které uvidíte – a dokonce i ti, které nikdy neuvidíte – mají choboty, přesně takové, jako mělo to nenasycené Sloní Mládě.

 

Překlad © Andrea Čudrnáková
Andrea Čudrnáková dostala za tento překlad 3. cenu v Překladatelské soutěži Jiřího Levého (obor umělecká próza) pořádané Obcí překladatelů r. 2003

Diskuse

Vložil: ., 05.06.2016 18:46
Kipling, Rudyard: Bajky a nebajky
Krááása
Vložil: ..., 31.05.2007 16:47
Kipling, Rudyard: Bajky a nebajky
Z toho píšem slohovku :-)
Vložil: Koki, 22.02.2006 08:45
Kipling, Rudyard: Bajky a nebajky
Je to hezké a je to polobajka.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 7852x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce