Gorčev, Dmitrij

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor s Dmitrijem Gorčevem, mladým autorem, který žije v Petrohradu a publikuje v internetu. Ptala se Kira s. Podlipajevová.

Lidé z internetu mě málokdy zklamali
Rozhovor s Dmitrijem Gorčevem

Prozaik Dmitrij Anatoljevič Gorčev se narodil v Celinogradě v Kazachstánu roku 1963. V roce 1989 absolvoval alma-atský Pedagogický institut cizích jazyků, obor učitel anglického a německého jazyka, a jako učitel pracoval v Celinogradě do roku 1993. Poté začal pracovat jako překladatel v Alma-Atě a od roku 1999, kdy se přestěhoval do Sankt-Petěrburgu, pracuje jako výtvarný redaktor v petrohradském nakladatelství Gelikon plus. Od roku 2001 vytváří grafickou podobu internetového časopisu Borise Strugackého Polďěň XXI vek. Publikuje v internetu.

Jaký je literární život v Kazachstánu?
V Kazachstánu jsem se narodil a prožil jsem tam vlastně celý život. Co se týče literárního života, domnívám se, že tam nějaký je, ale vůbec jsem se s ním nesetkával. Rozhodně není tak organizovaný, jako tady v Petrohradě. Kazachstán je vůbec takové zvláštní místo, kde se nic nerodí. Odjel jsem odtamtud, protože jsem měl dojem, že se tam nic neděje a taky se nic dít nebude. Je to má vlast, ale nyní opuštěná.

A vybral jste si právě Petrohrad...
Dostal jsem se sem vlastně náhodou, byla tu tehdy taková letní škola LITO (literární sdružení), kterou organizoval Alexandr Žitinskij. Psát jsem začal už v Kazachstánu, bohužel už v páté třídě, ale všechno, co jsem později napsal, se samozřejmě objevilo v Rusku. Rozhodl jsem se, že tady v Petrohradě budu žít, že tady musím žít, a tak tady žiju. Nevybral jsem si Něvský prospekt, který se mi dodnes nelíbí, ale Vasiljevský ostrov. Zamiloval jsem si Petrohradskou stranu. Na podzim to budou čtyři roky, co jsem tady.

Pociťujete tu geniua loci?
Není to teda zrovna genius. Petrohrad je totiž velice těžké město. Má sice svou osobitost, ale také tíží a mačká. Když jsem žil v Kazachstánu, psal jsem knihu Krása (Krasota), tady jsem napsal Hnus (Merzosť) a pak Pakáž (Svoloči).

Existuje petrohradská literární tradice, která vás ovlivňuje?
Ne, žádná zvláštní petrohradská tradice neexistuje, tvořili ji lidé, kteří sem přišli zvenku, jako Gogol, Puškin aj. Petrohrad se na podobných optimistech podepisuje. Gogol třeba napsal Večery na samotě blízko Dikaňky, přijel do Petrohradu a začal tu psát Něvský prospekt, Nos atd. A to je možná ta tradice. Starousedlíků, kteří zde žijí pět až deset generací, je málo a o ničem zvlášť nerozhodují. Všechno se rozhoduje ve středu města, ohraničeném Něvským prospektem, Petrohradskou stranou a Vasiljevským ostrovem. Střed města má na všechno svůj názor, který já vnímám. Kdyby se hodně lišil od mého názoru, odstěhoval bych se do Moskvy, tam by se mi dokonce žilo pohodlněji.

Vaše aluze na Daniila Charmse jsou vědomé?
Tím myslíte - jestli napodobuji Charmse? Když píšu nějaký text, Charmse rozhodně nenapodobuji. Jestli se to Charmsovi nakonec podobá, tak se nedá nic dělat. Jsem součástí literární tradice, která začíná Kuzmou Prutkovem a Charmsem. Každý se podobá buď Charmsovi, nebo Tolstému. Není možné se nikomu nepodobat.

Jsou vaše texty přeložitelné?
Ale ano, do slovanských jazyků to jde. Mé texty jsou přeloženy do ukrajinštiny, líbilo se mi to víc než v ruštině, v každém případě to bylo vtipnější. Já nepíšu pro lidstvo, ale pro lidi kolem mně. Je samozřejmě jednodušší překládat nějaké dějovější texty. Ty mé jsou postavené spíž na jazykové hře. Ale možnost překladu se nedá vyloučit.

Máte vlastní pravopisný systém?
Jsou to spíš takové hříčky, které mně už dnes trochu omrzely. Třeba "čort" (čert) s "o" je mnohem strašnější a "čornyj" (černý) s "o" je také hroznější a černější. To znamená, že nějaká pravidla mám. V případě, když mám na mysli slovo "černyj", které není strašné, píšu ho s "e", a když je strašné jako třeba "čornyj vsadnik" (černý jezdec), píšu ho s "o".

Snažíte se předat čtenářům konkrétní myšlenku?
Mou základní myšlenkou je nikomu nic nevnucovat. Nechci nikoho napravovat ani kazit ani naopak přivést k pravoslaví, k lepším zítřkům. To nemám rád. Prostě píšu. V mé hlavě vzniká nějaký text, který potřebuji z hlavy vyklopit, a tak ho dám na internet.

Začal jste publikovat na internetu; bylo to záměrně, nebo kvůli tomu, že jste neměl jinou možnost publikovat?
Ne že bych tak moc chtěl publikovat. Internet je skvělý, protože tam můžete dát text a přečte si ho jen ten, koho zajímá. Nikoho tím neobtěžujete. Ani jednou jsem nebyl v žádné redakci nabízet svůj text. Mně se na internetu líbí princip dobrovolnosti čtení.

Kniha z pultu je snad nedobrovolné čtení?
Kniha, to je až výsledek. Aby se vydala, musíte obtěžovat nějakého člověka, říct mu: "Napsal jsem knížku, přečtete si ji prosím a řekněte, jestli ji vydáte nebo ne?" A to nemám rad. Nechci leštit kliky. Nemám zvláštní touhu zhmotňovat svoje texty.

Co pro vás znamená existence v internetu?
Všichni mí známí jsou z internetu, pracuji v tomto nakladatelství (Gelikon pljus) kvůli tomu, že jsem svého času byl na internetu. To je takové prostředí, kde je větší procento normálních lidí. Což je dost hrubé síto. Lidé z internetu mě málokdy zklamali. Když je člověk normální v internetu, je normální i v životě.

Je text z v internetu blíž ke čtenáři?
Samozřejmě, chudáci spisovatelé, kteří museli čekat na to, až si nějaká babička koupí knihu, sedne si a napíše jim dopis, a oni ho dostanou za tři čtyři měsíce, za rok, za dva. Teď text vyvěsíš a hned můžeš dostat nějakou odpověď. Není to pro publikování v internetu určující, ale rád čtu reakce.

Má internet vliv na současnou ruskou literaturu?
Ne, teď ještě ne, to přijde o něco později. Co se pokládá za ruskou literaturu, nemá s internetem téměř nic společného. Teď někteří lidé z internetu začínají publikovat i na papíře, například Děněžkinovová, ale nemají je tam moc rádi. Nevidím mezi těmito dvěma způsoby publikování žádný zásadní rozdíl. Dřív se myslelo, že literatura na internetu se má nějak odlišovat, ale nakonec je to ten samý text, psaný stejnými písmeny. Internet není víc než technický prostředek komunikace.

Literatura se tedy pod vlivem internetu nijak nezměnila?
Copak se změnila tím, že se objevil telefon? Podle mě ne.

Sledujete současnou ruskou literaturu?
Četl jsem do svých pětadvaceti let, od té doby čtu velmi málo. Nepřečetl jsem ani jednu knížku od Stogova, Krusanova (současní ruští spisovatelé, www.krusanov.by.ru). Přečetl jsem něco od Darji Doncovové (autorka detektivek) a něco od Akunina. Četl jsem samozřejmě Pelevina. A teď čtu už druhý měsíc Bykava. Perspektivy ruské literatury jsou podle mě dobré, budou ji číst ti, kteří ji potřebují, ne protože musí nebo aby vypadali dobře v nějaké společnosti. Konečně nebude lidi obtěžovat. Literární život nikam nezmizí, protože v každé populaci je nějaký počet oblud, které literaturu produkují a nějaký počet oblud, které ji zas konzumují.

Proč v současné ruské literatuře chybí taková populární jména jako byl Pelevin?
Tím máte na mysli krizi literatury a nedostatek geniů? Pro to, aby se objevil někdo takový, jako byl například Bulgakov, je třeba velký zájem o tištěné slovo, dnes se už nedá říct jasně nic, co by zajímalo všechny. Už je všechno vymlácené a obnošené. Poslední, kdo se svým psaním snažil ovlivnit okolní svět, byl asi Solženicyn. Dnes se už o to nikdo nesnaží. To všechno začalo u Lva Tolstého, teď je to tak, jak to má být.

KIRA S. PODLIPAJEVOVÁ, Petrohrad 
Psáno pro Literární noviny, zde celá verze.

Rozhovor Jevgenija Majzelja s D. Gorčevem

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2286x

Inzerce