Nothomb, Amélie
Úžas a třes

recenze beletrie zahraniční

Úžas a třes je autobiografický román, jehož hlavní hrdinkou je sama autorka Amélie Nothomb. Děj knihy se odehrává v Japonsku, kde se spisovatelka narodila a strávila část svého dětství.

Amélie Nothombová: Stupeur et tremblements (Úžas a třes), Albin Michel, 1999 

Úžas a třes je autobiografický román, jehož hlavní hrdinkou je sama autorka Amélie Nothombová. Děj knihy se odehrává v Japonsku, kde se spisovatelka narodila a strávila část svého dětství. Ve dvaadvaceti letech získá práci v jedné velké tokijské společnosti, a tak se do této země po dlouhé době vrací. Právě v tomto okamžiku začíná její příběh. Amélie ovládá dokonale japonštinu a svou práci zahajuje v domnění, že společnost, kterou přezdívá Yumimoto, ji přijala jako tlumočnici. Velmi rychle však pochopí, že se spletla. Ve skutečnosti je zde pouhou hračkou v rukou svých nadřízených, kteří po ní vyžadují směšné, zbytečné a někdy i ponižující úkoly, při kterých ani nemůže využít své intelektuální schopnosti. Práce ve společnosti Yumimoto se stává skutečnou zatěžkávací zkouškou. Pro Amélii je to výzva k boji, který musí denně svádět. Nakonec se jí však podaří tuto situaci zvládnout: do doby, než vyprší její smlouva na dobu určitou, se vzdá svých názorů a přijme pravidla hry.

Tento román, který se odehrává ve vzdálené zemi, nás uvádí již od prvních stránek do podivného světa plného nejrůznějších absurdit. Hlavní hrdinka, která dlouho považovala Japonsko za zemi svého původu, objevuje stránky této kultury, které jí až doposud zůstaly skryté. Přijíždí sem se svými idylickými vzpomínkami na šťastné dětství, které zde zčásti prožila. Zná sice každodenní život v Japonsku, ale ten pracovní je zcela jiný. Amélie nezná některé zvláštnosti pravidel společenského chování, kterými se řídí všechny japonské společnosti, a tak ji potkává jedna nemilá příhoda za druhou. Prostřednictvím všeho, co musí snášet ze strany svých nadřízených, nám představuje, jak vypadá život v japonských firmách. Popisuje firemní hierarchii, absolutní poslušnost vůči nadřízeným, oddanost šéfovi, která je povinností každého zaměstnance, a místo, které zaujímá práce v životě Japonců. Díky své znalosti japonské mentality a mravů nakonec autorka nachází vazby mezi chováním svých nadřízených a místními zvyky a pravidly společenské etikety a začíná vše lépe chápat. Její vyprávění můžeme proto vnímat jako úvod do kulturních zvyklostí této země. Popisuje nám nezáviděníhodné postavení japonských žen a mužů. Poukazuje na to, do jaké míry ovlivňují jejich život tradiční dogmata, která jsou jim vštěpována od útlého věku. Vyprávění vykresluje obraz této společnosti a přináší svědectví o tom, s jakým opovržením nahlížejí Japonci na země západní kultury, jejichž obyvatelé často nejsou schopni pochopit japonskou kulturu, a především pak zvyklosti panující ve firmách, kde je vše stavěno na skromnosti, poslušnosti a podřízenosti (Vždy se najde způsob, jak uposlechnout. Západní mozky by to měly pochopit! – říká Amélii pan Omochi - jeden z vedoucích zaměstnanců firmy Yumimoto.)

Přístup autorky je kritický. Její tón je často ironický a vysměvačný, což ji však zároveň nebrání v tom, aby si všímala i méně stinných stránek a někdy dokonce i obdivovala některé osoby, jejichž osud je svázán s tímto společenským systémem, který ona sama neuznává. (Vy, která jste tak dokonalá, můžete pochybovat, že je v této firmě, ne, na této planetě někdo, kdo si Vás váží, obdivuje Vás a snáší Vaši panovačnost v takové míře jako já? – říká si Amélie a myslí přitom na to, co by chtěla povědět slečně Mori, která je její nadřízenou.)

Amélie Nothombová nás tímto zve na návštěvu do světa východní kultury, kde se vztahy mezi šéfy a jejich podřízenými stále ještě řídí starými tradicemi japonského císařství, jehož protokol nařizuje, že z hlasu každého, kdo oslovuje císaře (dnes: svého šéfa) musí vyzařovat „úžas a třes“. Pokud nabídku na tuto návštěvu přijmeme, jsme velmi rychle uneseni autorčiným vypravěčským uměním a strhujícím příběhem, který nám umožňuje objevit vzdálenou kulturu, ale také lépe vnímat tu naši. Z jeho absurdity, která však není pouhou fikcí, zůstáváme němí úžasem!

© Marie Pokšteflová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 146 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 3821x

štítky k článku

Inzerce