Lively, Penelope
The Photograph

recenze beletrie zahraniční

Penelope Lively se podařilo napsat úchvatný, skvěle stylisticky vybroušený příběh, který v důsledku říká víc, než všechny velké postmoderní historické romány současnosti – ukazuje, nakolik se vlastní minulost, ta, kterou neznáme, může stát zdrojem obrovské osobní krize.

The Photograph
Penelope Lively
: The Photograph, 236 stran, Viking, 14.99 liber

Téma historie, z nejrůznějších důvodů tolik populární mezi dnešními romanopisci, oslovuje dlouhou dobu i Penelope Lively. Tato prozaička a autorka knih pro děti se nicméně dívá na na tolikrát otřepané téma z diametrálně odlišného pohledu než většina jejích kolegů – v nejnovějším románu The Photograph se totiž zaměřila na téma historie osobní: co pro nás znamenají naše vzpomínky, jak vzpomínáme na lidi, kteří z našich životů najednou zmizeli, a jak do našich minulostí s novými zjištěními najednou vstupují nový lidé.

Penelope Lively není v Čechách příliš známá. Autorka narozená roku 1933 v Káhiře ostatně začala s psaním dospělé literatury až po čtyřicítce; předtím se specializovala na především na literaturu pro děti. Napsala několik původních knih, převyprávěla Vergiliovu Aeneidu a jako autorka literatury pro dospělé debutovala teprve v roce 1977 knihou The Road to Lichfield (Cesta do Lichfieldu), hned nominovanou na Booker Prize. Různých ocenění se dostalo i jejím dalším knihám, hlavně pak románu Moon Tiger (Měsíční tygr), za který Lively obdržela Booker Prize.

Právě Moon Tiger, a částečně i následující román Spiderweb (Pavučina 1988) vytyčují terén, na němž se Lively pohybuje v nejnovější knize. Obě knihy se totiž velice zajímavým způsobem dotýkají problému osobní historie: Moon Tiger zachycuje vzpomínky novinářky upoutané ve stáří na nemocniční lůžko, v knize Spiderweb se zase za svým románem ohlíží archeoložka, která strávila celý svůj život pracovními cestami po Středomoří a nyní dožívá osamocena na anglickém venkově. Kromě toho si Lively vyzkoušela vzpomínkový žánr ve dvousvazkové biografii.

The Photograph se také ohlíží do minulosti, ovšem trochu jinak. Nejde zde ani tolik o to, co si z minulosti pamatujeme, jako o to, co nevíme, co nám uniká. V této knize Lively popisuje něco, co můžeme vždy jen hádat – a přesně proto jsou věty jen dohady, narážky, pochybnosti a otázky. Minulost je navždy uzavřena a každý pokus do ní proniknout s sebou nese riziko omylu, dalších a dalších pochyb a v neposlední řadě i bolesti. Hlavní hrdinkou románu – a bezpochyby nejzajímavější z postav – je postava nepřítomná: Kath krátce před počátkem románu umírá a na první stránce knihy potkáváme jejího manžel Glyna, jak třídí pozůstalost. Mezi fotkami najde jednu, která naznačuje, že Kath mohla mít milostný poměr s mužem své sestry. Toto zjištění totálně otřásá Glynovým životem – možná stejně jako Kathina smrt. Glyn by chtěl minulost uzavřít do úhledné škatulky, vzpomínat na Kath jen v dobrém, ovšem nalezená fotografie to najednou vše ruší. Celá jeho představa o Kath a o vzájemném životě se najednou bortí. Jeho život ztrácí řád. Glyn je úspěšný akademik, člověk spoléhající na svůj rozum, důvěřující racionalitě, a tak namísto vzteku, že mu manželka byla nevěrná, rozjíždí kolotoč zběsilého bádání a pátrání, kdy se snaží dobrat toho, zda jeho žena byla promiskuitní, eventuelně kdo byli její další milenci. Jeho snaha působí křečovitě, až odporně, na druhou stranu dosti neobratné, a nakonec stejně neplodné pátrání jen zvýrazňuje závažnost situace, ve které se Glyn ocitl. To si čtenář naplno uvědomí možná až s odstupem, hlavně proto, že jakožto postava je Glyn poměrně nezajímavý. Glyn je člověk rutiny – a racionální pátrání po minulém, dosud neznámém životě Kath, je vlastně jen útěkem k tomu, co důvěrně zná a co dělá po spousty let. Nález fotografie však rozjíždí celý řetěz reakcí, hlavně v druhé rovině, protože Glyn si svůj objev nenechává pro sebe.

Styl vyprávění sleduje pochybnosti a reakce jednotlivých postav. Je v nejvyšší možné míře fragmentární, přeskakuje od jedné postavy ke druhé, nerespektuje chronologii, ale často se vrací, zejména ve vzpomínkách na Kath, které nejsou vyvolávány lineárně, ale na přeskáčku, podle toho, při jakých příležitostech a v jakém kontextu si na ni jednotlivé postavy vzpomenou. A právě po stylistické stránce je román nejúchvatnější – autorce se daří skvěle zachytit složitost a místy i protikladnost popisovaných situací, aniž by kniha ztratila na čtivosti a narativním náboji. Časté přeskakování od myšlenky k myšlence, náznaky, otázky úžasně zachycují zmatek a životní krizi, kterou procházejí podvedený Glyn a sestra Kath Elaine, výrazná narativní energie zase odráží palčivou touhu těchto dvou zrazených dozvědět se o minulosti více, odhalit, proč minulost nebyla taková, jakou si ji představovali.

The Photograph se nevěnuje „velkým“ tématům, naopak drží se spíše při zemi a autorka píše o tématu, které je staré jak samo lidstvo. A možná i díky tomuto komornímu ladění a dosti všednímu tématu je to román tak silný. Penelope Lively se podařilo napsat úchvatný, skvěle stylisticky vybroušený příběh, který v důsledku říká víc, než všechny velké postmoderní historické romány současnosti – ukazuje, nakolik se vlastní minulost, ta, kterou neznáme, může stát zdrojem obrovské osobní krize. Autorce se podařilo udržet čtivost a brilantně roztrousit portrét Kath po celé knize – přičemž tajemství jejího tragického osudu si ponechala pro sebe až na samotný závěr. The Photograph je skutečně neobyčejně zajímavá, a nepochybně i inspirující kniha. Ladislav Nagy, červenec 2003 

© Ladislav Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 134 čtenářů.

Diskuse

Vložil: pety, 05.10.2008 13:04
Lively, Penelope: The Photograph
dost málo na tak významnou autorku
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

56%čtenáři

zhlédnuto 2903x

Inzerce
Inzerce