Lourenço, Eduardo: Chaos a nádhera

Lourenço, Eduardo
Chaos a nádhera

recenze beletrie zahraniční

Eduardo Lourenço je portugalským esejistou a literárním kritikem, v zasvěcených kruzích poměrně proslulým. Českému čtenáři se do rukou dostává sbírka jeho esejů se zastřešujícím názvem Chaos a nádhera, mapující především portugalské reálie.

Sen a skutečnost portugalského mýtu
Eduardo Lourenço: Chaos a nádhera. Z portugalského originálu O esplendor do caos přeložila Pavla Lidmilová, Praha 2002, cena 228,- Kč, náklad neuveden

Eduardo Lourenço je portugalským esejistou a literárním kritikem, v zasvěcených kruzích poměrně proslulým. Českému čtenáři se do rukou dostává sbírka jeho esejů se zastřešujícím názvem Chaos a nádhera, mapující především portugalské reálie. Jednotlivá témata jsou zpracována, na portugalského melancholického a patetického ducha, s velkou dávkou nadhledu a často ironie. Autorovi je to bezpochyby umožněno i tím, že velkou část svého života prožívá za hranicemi své vlasti, ve Francii, kam se byl nucen uchýlit jakožto nekompromisní odpůrce salazarovského režimu.

Přestože se první z esejů, který dává název celé sbírce, zabývá kosmopolitním tématem chaosu a postojů jednotlivých kultur k němu, poslední pak fenoménem intolerance, všechny ostatní jeho práce se věnují ryze portugalským problémům. Jedním z nejzásadnějších, které Lourenço ve své knize tematizuje, je otázka národní identity. Autor ji vzápětí blíže specifikuje jako problém Portugalců s „hyperidentitou“, kterou vystihuje jako „…takřka chorobné lpění na zálibném hloubání o rozdílu, který nás charakterizuje nebo který si jako charakteristický představujeme, ve srovnání s jinými národnostmi, národy a kulturami,“ (s. 16). Přirovnává Portugalce k židovskému národu s tím rozdílem, že žádného Mesiáše neočekávají a naopak se upínají k minulosti jakožto mytickému horizontu budoucnosti. To jim ovšem brání vynakládat dostatek energie na přítomnost, která zůstane ve velkolepé záři minulosti navždy šedivou. Tato narcistní představa vlastní minulosti navíc brání obyvatelům jeho vlasti v hlubším dialogu s ostatními kulturami, který se tak omezuje se na svět jakýchsi autistických vztahů, které se často nedopatřením považují za vrozenou kosmopolitnost Portugalců.

Na toto téma nenásilně navazuje několik prací týkajících evropskosti či neevropskosti Portugalska a jeho možnosti stát se rovnoprávným a přínosným členem evropské rodiny. V době vzniku těchto příspěvků se jednalo o téma navýsost aktuální, protože byly napsány při příležitosti vstupu Portugalska do Evropského společenství. Za nejevropštější období Portugalců považuje autor 16. století s jeho objevitelskými námořními cestami. Dobytá území kompenzovala nepatrnost a okrajovost portugalského království a objevení nových civilizací, především pak jejich nerostného i živého bohatství, se stalo velkým přínosem pro celou Evropu. Století dvacáté však portugalské sounáležitosti s Evropou příliš nakloněno není. Tato země, obklopená pouze oceánem a Španělskem, již dávno ztratila možnost svou geografickou okrajovost vyvažovat a mnohé vykonal i onen pocit národní výlučnosti a neschopnost adekvátního dialogu. Lourenço nicméně spatřuje naději v generacích portugalských emigrantů, kteří objevují, pro svou více či méně vzdálenou vlast, „to společné“, co mají lidé pocházející z Portugalska se zbytkem Evropy. Nikterak se neobává o rozpuštění portugalské národní identity spojené s připojením Portugalska k Evropskému společenství, protože ta je natolik soudržná, že zůstane vždy „jiná“. V politickém spojení s evropskými národy naopak spatřuje přínos a šanci Portugalska naučit se kooperovat s ostatními zeměmi svého kontinentu.

Dalším z národních pokladů, popřípadě neřestí, je typicky lusitánské rozpoložení duše zvané saudade. Lourenço spojuje tento navýsost národní pocit se vztahem Portugalců k minulosti. Mají z ní nikoli melancholický či nostalgický pocit - jde o pocit tesknoty ke snu, z nějž se nechtějí probudit. A je pro ně ještě něčím víc, je intenzivní touhou po věčnosti. Portugalci učinili ze stesku „…jakousi záhadu, podstatu svého pocitu existence tak důsledně, že jej přeměnili v ´mýtus´.“ (s. 54).

Významnou část knihy tvoří úvahy o dvou portugalských literárních velikánech, a sice o Luisi de Camõesovi a Fernandu Pessoovi. Dva mýty, dva světy, dva zcela odlišné pohledy na portugalskou realitu. Lourenço je častokrát staví do konfrontace – Camões jako divinizátor minulosti portugalského národa, Pessoa jako jeho „obrazoborec“ a nekompromisní odtajňovač přítomné reality člověka žijícího v Portugalsku. Pessoa s kafkovským vnímáním života, prezentující neuchopitelný moderní svět viny, se ze své pozice snaží otřást Camõesovským zbožštěním národa. Dlužno dodat, že navzdory svému duchu génia se mu camõesovský mýtus zničit nepodařilo, protože onen vojenský dobrodruh napsal knihu, která se nedá přetvořit, „…protože jen a jen ona nás učinila takovými, jak jsme o sobě v duchu nepřestali snít.“ (s. 69) Přestože jistě nejen Eduardo Lourenço, co by autor těchto úvah, se domnívá, že se Lusovci časem staly memoriálem a Portugalsko v něm evokované přeludem, který je okrádá o přítomnost, nezmění to nic na skutečnosti, že tato kniha národním mýtem ještě nadlouho zůstane.

Předposlední esej je úvahou o dobývání nových území, co by vidiny nalézání Ráje, a tragédii jejich obyvatel stižených genocidou, kteří se provinili jenom tím, že tuto iluzi ani oni, ani jejich země, nenaplnili. Tento příspěvek jakoby předznamenal ten poslední, týkající se intolerace a hledání jejích zdrojů i zdůvodnění v dějinách. Na závěr této eseje, která je zároveň závěrem celé knihy, vyjadřuje Lourenço přesvědčení, že v dnešní době by tolerance neměla být ctností, ale povinností.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 82 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

51%čtenáři

zhlédnuto 2989x

katalogy

Inzerce
Inzerce