Na konci minulého roku vyšla v Rusku další kniha věnovaná otázce výkladu dějin a temnější stránce sovětských dějin. Jde o obsáhlou příručku pro učitele, která vznikala průběžně od roku 2000 na základě seminářů ve Společenském centru Andreje Sacharova, na základě diskusí učitelů s historiky, odborníky na sovětské dějiny i s bývalými disidenty. Vypracování jednotlivých kapitol svěřil editor Šelochajev z ruské Akademie věd do odborných rukou: G. V. Kostyrenkovi a G. M. Ivanovové z Institutu ruské historie; ruským archivářům O. V. Chlevňjukovi a I. S. Rozentalovi a historiku z občanského sdružení Memorial A. J. Danielovi. Knihu tvoří tři části: první nabízí chronologický přehled politických represí sovětského zřízení, v druhé části se podle stejného chronologického rámce uvádějí nejrůznější dokumenty k popisovaným událostem (dopisy, deklarace, trestní zákoník, nařízení apod.), třetí část je didaktickým návodem k výuce. Do knihy je vložen CD-ROM s dokumentární a didaktickou částí knihy.

Učebnice dějepisu mají v každé době velkou moc: formují národní identitu tím, že sjednocují dějinné vědomí jedné generace. V Knize pro učitele je toto úsilí zřejmé, potřebu přeměnit “vlasteneckou výchovu” zdůrazňuje v úvodu knihy ředitel Společenského centra Andreje Sacharova J. Samodurov. A žádný výklad dějin se neobejde bez hrdinů, každý národ si potřebuje vytvořit národní vzory a symboly, na nichž pak staví svou celistvost. Kniha pro učitele je zajímavá ve vztahu k výkladům oficiálních učebnic. Několika tahy načrtává obrysy dřívějších poražených do zřetelné podoby nových hrdinů. “Nepřítel lidu” je v ní nahlížen z nejrůznějších stran a časových období. Na základě výzkumu o sovětských a post-sovětských učebnic (F. M. Eliisa Vähä: Producing Patriots. Heroic Stories and Individual Heroes as the Makers of the Soviet and Russian Identity in History Textbooks /1950-1995/. In: Ab Imperio č. 3/2000, s. 545-559) je možné poukázat na vzájemnou provázanost sovětských hrdinů a poražených.

F. M. Eliisa Vähä nachází v sovětských učebnicích tři základní “hrdinské epochy” sovětských dějin: Říjnovou revoluci, Industrializaci a Druhou světovou válku (v ruském pojmosloví Velkou vlasteneckou válku). Kniha pro učitele zpracovává i historii starší, věnuje velký prostor událostem před rokem 1917, především eserskému hnutí. Definice nepřítele v tomto období se víceméně shoduje se sovětskými učebnicemi, pro přesvědčeného esera jím byl: kapitalista, velkostatkář, vykořisťovatel a carská moc. Do hlubších rozborů možného liberálního vývoje Ruska se autor (I. S. Rozental) nepouští, oceňuje však reformy Stolypina, posuzuje dodržování právního zákoníku, nastiňuje rozsah a charakter represí apod.

Ve výkladu Říjnové revoluce se však již hlediska odlišují. Pro sovětskou éru se stala revoluce zákládajícím kamenem celé socialistické společnosti, za největšího hrdinu byl považován V. I. Lenin, později i J. V. Stalin. Míra hrdinství se hodnotila podle míry souhlasu s vůdcem revoluce – Leninem: například Dzeržinskij (zakladatel Čeky), který souhlasil s Leninem ohledně co nejrychlejšího začátku revoluce (většina bolševiků byla proti), začal být ve třicátých letech prezentován jako Leninův dobrý přítel a stal se jedním z největších hrdinů revoluce. Po roce 1991 se v učebnicích začala revoluce prezentovat jako násilný předěl demokratického rozvíjení Ruska a do popředí vystoupily postavy typu L. Kameněva či G. Zinovjeva, tedy komunistů, vystupujících proti politickému systému jediné strany. Učebnice vydávané po roce 1995 definují hrdiny revoluce opět jinak. Nejvíce cení ty, kdo od počátku vystupovali proti Straně: kontrarevolucionáře, rolníky a církevní činitele, a “tradičního ruského člověka”, vyznávajícího pravoslavnou víru, kult rodiny apod.

Kniha pro učitele se v období revoluce a občanské války věnuje především postavám liberálů (především členům politické strany kadetů) a sociálních demokratů, čímž v podstatě udržuje kurz ruských učebnic posledních let. K hrdinům však přidává od dvacátých let i esery a menševiky. Jejich názorový svět pak ilustruje například na životě v prvním ruském koncentračním táboře v Rusku – lágru na Soloveckých ostrovech, místě neobvyklých intelektuálních a názorové střetů. Do textu jsou vkládány citace o neomluvitelné surovosti revoluce, jako například úryvek z brožury Pryč s trestem smrti! (1918) hlavního představitele levých menševiků J. Martova: “Lidský život se zlevnil. Zlevnil se papír, na který píše kat příkaz k jeho zničení. (…) Zvíře si lízlo lidské krve, stroj lidských smrtí byl spuštěn…” Revoluce roku 1917 pro autory představuje bránu do nového světa, světa revolučních tribunálů a proměnlivých definicí práva, zákona i soudnictví.

Doba industrializace a prvních dvou pětiletek (1928-1937) vyzdvihla v oficiálních dějinách hrdinu práce, jehož nejvýraznějším představitelem byl Alexej Stachanov. Učebnice stalinské doby se k němu stavějí kladně, ale víceméně neutrálně: oceňují jeho výkon. V šedesátých letech se studentům v učebnicích vysvětluje, že tak dobře pracoval díky technické převaze Sovětského svazu. V Brežněvově době Stachanov dosáhl výborných výsledků díky společné práci a zodpovědnosti za celou společnost. A za perestrojky byl jeho úspěch prezentován jako maximální seberozvíjení, zdravá iniciativa a individualismus.

Po roce 1991 přestala být v učebnicích doba sovětizace a industrializace tak vyzdvihována, ale stále se akcentuje její tempo a rozsah. Připomíná se i utrpení národa, který všechnu zátěž snášel. Doba je tedy prezentována jako tragická a heroická současně.

V Knize pro učitele je období industrializace spjato s masovým terorem a stalinskými čistkami. Období je hodnoceno negativně, mezi hlavní rysy patří rozkulačování, hladomor a čistky. Na přelomu dvacátých a třicátých let se podoby sovětského nepřítele stávají stále rozmanitějšími: nepmani (podnikatelé, kterým podnikání umožnil NEP, Nový Ekonomický Program, počátku dvacátých let ), kulaci (statkáři, jednalo se o nepřítele na venkově), záškodníci (městský jev, měli záškodnickými akcemi zpomalovat tempo industrializace), od třicátých let pak špióni, a vzhledem k čistkám uvnitř strany takzvaný vnitřní nepřítel. Významnou kategorií se pro historiky Knihy pro učitele se stali většinou nespravedlivě stíhaní rodinní příslušníci “nepřátel lidu”.

Velká vlastenecká válka tradičně byla a je představována jako obrovské hrdinství celého ruského národa. V sovětských učebnicích se objevují tři základní metamorfózy hrdiny: voják, partyzán a hrdinové domácí fronty (většinou mládež a ženy, kteří přebírali mužskou práci). Ve stalinské době byly zdůrazňovány zásluhy ruského (ne sovětského) národa na vyhrané válce. S tímto nacionalistickým obratem souvisí masové vybíjení některých národů, o němž Kniha pro učitele podrobně pojednává: Baškircové, Čečenci, Inaušové, Kalmykové či Krymští Tataři byli nazývání “zrádnými národy” a deportováni v nelidských podmínkách “dál od fronty” – většinou do střední Asie, kde po stovkách umírali. Stalin se pravděpodobně obával jejich případné spolupráce s úhlavním nepřítelem – s “fašisty”. Národnostní princip v definici nepřítele je typický především pro stalinskou dobu, v dobách Chruščova a Brežněva se učebnice klonily spíše k internacionalismu a Sovětský svaz byl označován za “dům všech národů”. Národnostní třenice však doutnaly pod povrchem, jak ukázala perestrojka, během níž Gorbačov odmítal a popíral jakékoliv národnostní problémy v Sovětském svazu, a pak byl náhle konfrontován s událostmi v Alma-Atě v roce 1985 a sérií národnostních válek na Kavkaze. Při hodnocení druhé světové války neopomíná Kniha pro učitele anexi západních území Sovětským svazem v roce 1939 a deportace několika set tisíc Poláků, Litevců, Estonců, Němců a Lotyšů do pracovních táborů na Sibiři.

Po smrti Stalina a především po roce 1956 (XX. sjezd komunistické strany SSSR a Chruščovův referát o kultu osobnosti) došlo k postupné k demytologizaci obrazu nepřítele a masový teror se změnil na individuální. Kniha pro učitele předkládá poměrně podrobný přehled o disidentském hnutí v Rusku, o vzniku samizdatu o soudních procesech se spisovateli v šedesátých a sedmdesátých letech. Vrchol disidentské činnosti autor (A. J. Daniel) zasazuje do druhé poloviny sedmdesátých let a snaží se osvětlit hlavní zásady, které disidentská uskupení propagovala: důraz byl tehdy kladen na dodržování lidských a občanských práv.

Některé kapitoly Knihy pro učitele by jistě zasloužily překlad do češtiny, především vzhledem k obecnému nedostatku literatury o disidentském hnutí. Jednotlivé části jsou psány poměrně čtivě, nejedná se o výčet dat a událostí, kniha se pokouší dát k předkládaným událostem spíše klíč. Charakteristika jednotlivých období je vyvážená, i když je v knize cítit důraz na občanská práva. Obraz hrdinů a poražených je pouze jednou z mnoha perspektiv, jak lze zmiňované období nahlížet. V knize se čtenář dočte o všech podstatných událostech ruské historie dvacátého století.