Antologie obsahuje třináct povídek, vybraných a přeložených dle vlastního výběru studenty francouzštiny z Ústavu románských jazyků a literatur na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Autoři doslovu informují, že krátký vypravěčský útvar, léty utlačován populárnějším románem, zažívá ve frankofonním prostoru renesanci. Svůj podíl na ní má i Festival frankofonní novely a povídky pořádaný každoročně v městě Saint-Quentin. Na počátku jeho bezmála dvacetileté tradice byla snaha přiblížit studentům dílo společně s tvůrcem, umožňovat setkání s konkrétní povídkou i jejím autorem. Dnešní podoba festivalu má mnohem širší záběr: každoročně je vyzváno několik desítek francouzsky píšících autorů, bez ohledu na zvučnost jména, k zaslání nepublikovaných povídek či novel. Autoři vybraných příspěvků jsou pak pozváni na festival. Z každého ročníku zůstává sborník; editoři české antologie vybírali z let 1995-2000.

Soubor uvozuje povídka Jacquese Sternberga Prvopočátky (přeložila Jana Kalendovská), kde stvoření světa a invazi mimozemských bytostí spojuje krátký příběh ztroskotaného námořníka, jemuž je dáno zaslechnout boží hlas. V rozporu s očekáváním hlas není vysvobozujícím zázrakem, ale výsměšným úšklebkem nad lidskou nemohoucností, umocněnou neschopností čelit mimozemských tvorům. Povídky s mýticko-magickým oparem zde najdeme přinejmenším další tři: Střetnutí ve snu Jeana-Pierra Otta (Veronika Lakomá), Dítě, které nosí mraky Patricka Chauzaca (Veronika Milatová) a Dcera sopky Michele Gazierové (Martina Bolková). Dějovost je v nich potlačena, do popředí vystupuje navození atmosféry a pocitu tajemna. Poslední ve výčtu je jednou z nejzdařilejších povídek celé antologie: noční rozjímání Sorroco, indiánské ženy žijící na úpatí sopky ve Střední Americe, je provázeno lehkým zemětřesením. V jeho kolébavých otřesech se Sorocco rozpomíná na svou bytostnou podstatu, touží po spojení se zemí, jaké před léty prožila její babička v den porodu hrdinčiny matky. Dvě lůna tehdy vydala současně své plody: země sopku, žena dítě. Sorocco sní o tom, že i ona pocítí propojení se zemí, s nezadržitelnou energií, která má své pevné místo v řádu jejího života, stejně jako sopka, jež vystoupila na zemský povrch v den zrození její matky.

Další vymezitelný okruh povídek variuje motiv snu jako neoddělitelnou součást nazírání reality. Texty však pojí též jistá dávka autorské nejistoty, nejasnosti záměru. Někdy slibně se rozvíjející příběh utrpí v závěru příliš vykonstruovanou pointou – aby hrdina Posledního ztraceném míčku Jacquese Roubauda (Milan Šmilauer) dostál svému slibu, sbírá až do oslepnutí po celý život zatoulané golfové míčky. Těsně před splněním úkolu je konfrontován s krutou pravdou, která odhalí marnost jeho životního počínání - , jindy zase banální děj končí do ztracena, tady je příkladů mnohem více - Cecile Wajsbrotová: Objevila se jednoho dne (Dagmar Dvořáková), Marie Desplechinová: Přeháňka (Jana Šnytová), Annie Saumontová: Měla jste přestoupit v Dol (Anna Sukupová), Marie Le Drianová: Bezúhonnost (Markéta Valečková), Jacques Bens: Blufování (Eva Brechtová). Středobodem těchto povídek je konfrontace jedince se situací, jež by byla příjemnější v podobě zlého snu než skutečnosti, s níž se musí vyrovnávat.

Třebaže tvůrci pracují na malé ploše, jak s časem a prostorem, tak počtem a pojetím postav, neubráníme se pocitu rozvleklosti a nevýraznosti. Do téhož okruhu můžeme zařadit i povídku Masokr Thomase Gunziga (Pavla Plachá), kterému jako jedinému z předkládaných autorů dosud vyšly povídky v českém překladu (Něco bylo ve tmě, co nebylo vidět, Dauphin 2000, překlad Petr Himmel). V Masokru se paralelně odvíjejí dva příběhy: průběh večeře seznamující se dvojice a následky porouchaného auta, s nímž se majitelka ocitá uprostřed anglického venkova v éře šílených krav. Oba příběhy jsou směsicí absurdních situací a krutých náhod, ústících v prvním případě pouze do psychického nátlaku, v druhém do triády vražd. Autorův styl je především vizuální, stačí mu výstižný detail či postřeh a obraz je jasný: „Jiní polili krávy benzínem a zapálili je. Brzy se však ukázalo, že tato metoda je dosti nebezpečná, protože umírající hořící krávy odskakovaly jako kaštany na plotně, nesmírně rychle se rozutíkávaly na všechny strany a působily tím četné požáry.“ Charakteristika postav je čtenáři předložena ve zkratce a také popisy situací se spokojí se stručností. Nadto se oba příběhy situačně prolínají: co prožívá Světoběžka s farmáři, je v komorní formě přítomno u večeře: masakr dobytka i lidí se minimalizuje do krvavého jehněčího žebírka na talíři.

Nezařaditelná je povídka Antoina Volodina Vzpomínka z dětství jeho možnoveličenstva Brepty 315 (Zuzana Cihlářová). Bizarní tvor schopný samoreprodukce, zasazen do těžko pochopitelných souvislostí v čase i prostoru, porodí potomka a vzepře se tradici: nečeká, až jím bude pozřen a vrhá se do „posmrtných“ příhod. Povídka upoutá především slovní ekvilibristikou: „V jazyku, který zde někdy slouží jako jazyk, se tato noční můra nazývá zhoubná krupyje číslo dvě a o její oběti se říká, že má vykulořazenou páteř.“ Na fiktivním prostoru, autorem pojmenovaném „post-exotický“, se rozvíjí text, který je sice mnohovrstevnatě pojat (několik vypravěčských hlasů, pečlivě vystavěná souvětí…), nutno však dodat, že je trochu ztěžklý autorovými ambicemi. Zdá se, že i rozsah, který povídka má, jen těžko vydrží takový způsob vyprávění.

Po takovém překladatelském i čtenářském cvičení je nutno ocenit tradiční, řemeslně zvládnutý styl povídky Majetek nepřítomných Eliase Sanbara (Petr Christov), v níž vypravěčská perspektiva z pohledu dítěte obohacuje jinak pohnutý příběh exilu jedné palestinské rodiny o úsměvný rozměr.

Stylová i kvalitativní různorodost autorů v knize uvedených snad umožňuje českému čtenáři letmo nahlédnout do možností „obrozující se“ francouzské povídky, zavadit o mnohé okruhy témat; při čtení jej ale občas neopouští dojem, že vybraní autoři rezignují na ty vlastnosti povídky, které ji činí poutavou: koncentrované a dokonale výstižné vyjádření na minimálním prostoru tu často uhýbá nevýraznému jazyku a banálnímu ději, který usíná dříve, než dospěje k pointě. Tak se z povídek stávají spíše kapitoly vyňaté z pomyslných románů.