Baricco, Alessandro
Hrady hněvu

recenze beletrie zahraniční

Hrady hněvu jsou umístěny do Velké Británie (i když není explicitně jmenována) a odehrávají se zhruba v polovině 19. století, kdy Evropu po průmyslové revoluci zachvátila objevovací a vynalézací horečka.

Hrady hněvu, věže slov
Alessandro Baricco
: Hrady hněvu (Castelli di rabbia), Eminent, Praha 2003, 240 s., náklad a cena neuvedeny

Recenzovat Bariccův první román Hrady hněvu (1991) jako „prvotinu“, je těžké. Nabádá nás totiž oprostit se od děl, která následovala a jejichž popularita učinila z autora celebritu společenského života (dotáhl to až do televizní reklamy na těstoviny!). Co později ustrnulo ve stereotyp a pózu, působilo totiž před deseti lety svěže, neokoukaně, nápaditě. Český čtenář má pro srovnání k dispozici v překladu Bariccova díla Oceán moře a City.

Hrady hněvu jsou umístěny do Velké Británie (i když není explicitně jmenována) a odehrávají se zhruba v polovině 19. století, kdy Evropu po průmyslové revoluci zachvátila objevovací a vynalézací horečka. Postavy románu, soustředěné do městečka Quinnipaku, jsou převážně snílci, kteří opojeni pokrokem stojí na hranici šílenství plodícího někdy absurdní nápady, jindy však i smělé a obdivuhodné projekty předjímající budoucnost. Nejspíše Horeaův záchvat vzteku na chodbě v blázinci nebo tvůrčí zápal průkopníků, jejichž projekty končí jako hrady z písku, daly knize její nepříliš přiléhavý titul, který je založen v originále na slovní hříčce („castelli di rabbia“ místo „sabbia“, tedy „hrady ze vzteku“ místo „z písku“). Další vysvětlení, značně nadsazené, dává v jednom rozhovoru sám Baricco. Tvrdí, že když mu vydavatel zamítl titul Quinnipak, byl velice naštvaný a zvolil si tento.

Majitel sklárny Rail, kromě touhy překročit hranice při výrobě skla, se rozhodne postavit železnici. Nikoli pro obchodní či průmyslové účely, ale prostě pro radost z jízdy. Architekt Horeau je krůček od realizace paláce postaveného ze železa a skla. Ve stejné době Pekisch zkoumá v Quinnipaku přenos zvuku na dálku v rouře a vynalézá lidofon, ve kterém místo píšťal zpívají lidé, – každý svou notu, přičemž jsou ovládáni provázky spojenými s klávesami. Bizarnosti se však objevují i v osobní rovině. Postavy jsou přehlídkou anomálií všeho druhu. Každý (i nevynálezce) si s sebou nese něco podivného: zmařená minulost svírá schizofrenní přítomnost (vdova Abeggová), neproniknutelné tajemství manželského života se prolíná s utajovaným posláním (Jun Railová), osud nalezence, jenž má odejít do světa, až doroste do saka, patřícího fiktivnímu manželovi jeho opatrovnice, a který si nikdy nesedá, jelikož je přesvědčen, že ve stoje se roste rychleji (Pehnt). A je tu rovněž dialektika křehkého intelektu a živočišných vášní: profesora Dalleta zavraždí jeho asistent, když ho přistihne při homosexuálních hrátkách.

Román vlastně nemá děj v pravém smyslu. Je to propletenec snů a veskrze osamělých životů, šachovnice pro podivínské figurky a šarády hravého Osudu. Figurky, jejich pohyby a stavy Baricco popisuje se značným spekulativním úsilím. Snaží se zrekonstruovat výjevy a situace, jako by se jednalo o tvoření virtuální počítačové hry. Jeho „literární realitě“ pak ale schází to, co digitální animace hry rovněž nedokáže: vnitřek, tělesnost, lidskost. Vyprávění je založeno na fragmentech, postavy mají právo na život jen jako fenomény curiositas. Čemukoli, co by zavánělo obyčejností, se autor vyhýbá. Hradům ubírá na sympatiích též absence humoru, ten se vyskytuje sporadicky, a když, tak v těžko stravitelné formě („Večer, tak jako každý večer, přišel večer. Nedá se s tím nic dělat: to je věc, která nikomu neskládá účty.“ s. 109). Podobně rozpačité je použití vulgarismů v neadekvátních situacích. Nesporně zajímavá je kompoziční výstavba textu a práce s jazykem. Text hýří syntaktickými figurami, paralelismy, anakoluty, efektními epifonematy a pointami. Baricco si potrpí na variace nebo opakování jednou uplatněných motivů, organizuje je do různých smyček a oklik charakteristických pro mluvený projev („Vzhledem k tomu, že bylo úterý, zkoušela kapela. Lidofon zkoušel v pátek. V úterý, naopak, kapela. Tak takhle.“ s. 128). Používá různé typy textu, střídá dialogy a gigantické větné celky bující i na několika stránkách, objevují se i vyloženě básnické momenty, nevyjímaje útržky textu rozprsklé po bílých stránkách, zahrnuta je i technika filmového záběru a vyprávění, některé scény připomínají klasické muzikály jako My Fair Lady či Divotvorný hrnec. Velmi oblíbených postupem je vytváření odboček, po jejichž skončení se vracíme zpět k příběhu, ale opakuje se poslední scéna, jako to bývá v televizi po reklamním vstupu. Cirkulace motivů drží čtenáře ve střehu, Baricco rád provokuje nejasnými náznaky, těžko rozluštitelnými narážkami, hrou se skutečností, zvláště efektní třeba v příběhu o Crystal Palace nebo v záhadném epilogu, ve kterém již proběhlé události jako by byly změněny a posunuty v čase o dobrých šedesát let dopředu. Vyprávěcí postupy jsou sice elegantní, ale jejich urputné používání vždy a všude časem nudí a irituje. Přílišný důraz na jazyk vyprávění jde ale na vrub obsahu, supluje hloubku, plastičnost, vnitřní logiku, která je nahrazena fatalitou nepřipouštějící protesty.

Barrico je dnes vnímán spíše jako fenomén než jako spisovatel. Většina kritiků k němu přistupuje s pochopitelnou averzí. Umí zacházet s textem na všech jeho úrovních, má fantazii, vypráví dobře a rád, avšak příliš se vyžívá v planých hříčkách, aby za každou cenu překvapil a pointoval. Kritika tak skřípe zuby nad tím, jak za tímto účelem autor brakuje arzenál všech možných postupů a rétorických figur a přitom nás udržuje v očekávání, že kdyby chtěl, uměl by napsat i něco opravdového. Paralela, která se nabízí českému čtenáři, je samozřejmě Michal Viewegh. Přes všechny vznesené výhrady je však třeba přiznat, že Bariccova kniha není natolik špatná, aby si zasloužila odpudivou obálku, kterou jí v Eminentu vyrobili a jež o hodně předstihla už tak dosti zběsilý přebal Oceánu moře.
Jiří Špička

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 188 čtenářů.

Diskuse

Vložil: A., 30.03.2013 11:43
Baricco, Alessandro: Hrady hněvu
Po přečtení této recenze si jen znovu uvědomuju, jak smutný je svět literární kritiky. Jak píše Lamanai, pro kritiku je nejspíš těžce stravitelné cokoli, o čem se nedá napsat pěkně jednoznačná recenze, ve které by se dalo ohánět teoriemi, řadit do škatulek a konejšit kritické ego tím, co všechno jsme... o tom schopni napsat. Mám pro Baricca velkou slabost, protože jako jeden z mála moderních autorů píše o něčem, co se mě velmi hluboce dotýká, píše sny, píše pocity a příběhy a píše to, co se chce napsat. Zmínku o absenci vtipu nechápu už vůbec a vede mě to k pochybám, zda se jedná spíše o absenci smyslu pro humor na straně recenzenta. Všechno je jistě záležitostí vkusu či jednoduše toho, co komu "sedne". Z pozice absolventky filozofické fakulty ale mohu s klidným svědomím prohlásit, že literární kritika, rozbory děl (ponejvíce básnických) a vůbec přehnané zabývání se teorií člověka maximálně připraví o zážitek z vlastního čtení. Do úmorných úvah o smyslu literatury se však pouštět nebudu: právě po dočtení Hradů hněvu mám za sebou všechna Bariccova díla dostupná česky či slovensky a jednoznačně se zařadil mezi mé nejoblíbenější autory. Možná kvůli recenzím, jako je ta výše uvedená, není u nás příliš známý - a to je velká škoda. Za mě plný počet a doporučení každému, kdo se nebojí pustit na méně jednoznačná pole, kde zbývá nějaký prostor i pro nás samé.
Vložil: Lamanai, 17.09.2004 16:57
Baricco, Alessandro: Hrady hněvu
Mne Bariccova kniha zcela uchvátila. Přečetl jsem již Oceán Moře a chystám se i na City a Hedvábí. Bariccovy příběhy nejsou z reálného světa. Jsou to, jak jste velmi hezky napsal, "propletence snů". Tuším, v čem mají kritici s tímto autorem problém: je nezaškatulkovatelný. Nepíše ani prózu, ani... poezii, je to jakési éterično na hranici, převažující jednou na tu, jindy na onu stranu. Ale hlavně: Baricco píše symfonie, nikoli pohodlné romány či jednoznačné příběhy. Vtip jeho knihám nechybí, naopak. Jenže je těžko čitelný, protože spočívá ve hře s rytmem, intonací, repeticí, dynamikou. Nicméně, děkuji za pohled z jiného úhlu a také za objasnění mně nečitelného a skutečně v češtině opodstatnění postrádajícího názvu. Jinak se mi ale citlivý překlad Alice Flemrové líbí moc a moc, není mnoho takových.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

40%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 4922x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce