Komárek, Stanislav
Opšlstisova nadace (nepravidelný román)

recenze beletrie česká

Stanislav Komárek, profesor filozofie a dějin přírodních věd, psal dosud nejrůznější naučně zaměřená díla. Snad proto se jeho románové prvotině nedostává tolik pozornosti.

Mezi Vídní a Istanbulem
Osman Aga z Temešváru: Ve stínu kříže. Přeložil Petr Štěpánek, Brody, Praha 2001, 160 stran
Stanislav Komárek: Opšlstisova nadace (nepravidelný román). Nakladatelství Petrov, Brno 2002, 200 stran

„Čas sám o sobě není: to předměty samy nám vnukají ponětí o tom, co se už stalo, co se teď děje a k čemu budoucně dojde.“
(Lukrécius: O podstatě věcí.)

Náš relativně bohatý knižní trh nabízí každým rokem tisíce nových titulů, z nichž mnohé by stály za povšimnutí a za přečtení. A u mnohých, které se nám přečíst podaří, je nám pak líto, že v přehršli jiných nadlouho, nebo dokonce navždy zapadnou. Snad poněkud nezvykle zde proto představíme knihy hned dvě, a ještě k tomu zcela rozdílné. První knihou je napínavé vzpomínkové vyprávění tureckého tlumočníka a překladatele Osmana Agy z Temešváru z počátku osmnáctého století Ve stínu kříže v čtivém moderním překladu Petra Štěpánka. Druhou je první román známého biologa a publicisty Stanislava Komárka Opšlstisova nadace. Obě knihy přeci jen něco společného mají. Spojuje je jeden kulturně-historický prostor, který má pro středoevropskou identitu zcela zásadní význam. Je jím raně novověká sféra vlivu Osmanské říše, která kdysi sahala od Istanbulu až k vídeňským branám. Přes žánrovou, tematickou i jazykovou odlišnost obou děl i přes tři století, která od sebe oba texty dělí, je v obou zřetelně cítit velice podobná atmosféra, snoubící v sobě pocit důvěrné blízkosti, familiérní nadsázku, pořádnou dávku zdravé skepse a pouťovou exotiku jen nepatrně vzdálenějšího souseda. Srovnání je to o to zajímavější, že jde o dva pohledy z různých stran a z na první pohled navzájem velice vzdálených období.

Knihu Ve stínu kříže, která vznikla v roce 1724 v Istanbulu, by bylo možno zařadit mezi četné dobové cestopisy a memoáry tureckých vyslanců na evropských dvorech. Osman Aga v ní velice podrobně popisuje své strastiplné putování po válečném Srbsku a Rakousku, rakouské zajetí, službu ve Vídni i návrat přes Budu zpátky do Srbska a do Istanbulu, včetně všech peripetií, milostných svodů i pijáckých eskapád. Celý jeho příběh se odehrává v letech, která následovala bezprostředně po rozhodující bitvě, k níž došlo 12. září 1683 u Vídně a po které už Osmanskou říši čekal pouze vleklý úpadek. Přestože je vyprávění zaměřeno na Agovy každodenní radosti a starosti, najdeme v knize také jejich zasazení do historického kontextu, které pak ještě upřesňují poznámky a vysvětlující komentáře překladatele. Kniha je navíc opatřena doslovem, slovníčkem opakujících se tureckých výrazů, rejstříkem osobních a místních jmen a přehlednou mapkou. Nad barvitým líčením Osmanových nesnází se tak zaručeně nebude nudit ani laik, který nemá o bližších podrobnostech historie tureckých nájezdů ani potuchy nebo je zná jen z našich lidových písní nebo z Volfovy Turecké vojny. Osman Aga z Temešváru je ovšem autorem rozsáhlejšího díla. Spisek Ve stínu kříže, v němž se k lítosti čtenáře musel často v nejzajímavějších chvílích uchýlit k vypravěčské zkratce, rozšířil o rok později na větší opus Mezi paši a generály, který dokládá jeho význačnou roli v diplomatických jednáních mezi zúčastněnými státy. Je rovněž podepsán pod tureckou příručkou diplomatické korespondence a krátkým přehledem událostí let 1697 až 1720. Jeho největším dílem jsou dějiny německých císařů od Karla Velikého do poloviny sedmnáctého století, v nichž se opírá o evropské prameny.

S Opšlstisovou nadací se posouváme o tři sta let dále. Překvapivě se posouváme i z oblasti polohistorických dokumentů do oblasti krásné literatury. Stanislav Komárek, jinak profesor filozofie a dějin přírodních věd, má za sebou již desítku titulů, z nichž však převážnou většinu tvoří sbírky esejů mapující nejrůznější oblasti vztahů přírody a lidské společnosti a jiná naučně zaměřená díla. Jde o autora zavedeného, avšak v povědomí literární publicistiky většinou zařazovaného do škatulky opatřené nálepkou „vědátoři“. Snad proto se Komárkově románové prvotině nedostává tolik pozornosti, jako jiným literárním „objevům“, přestože by si to jistě zasloužila. Opšlstisova nadace zůstala výrazněji nepovšimnuta, a to i přes zdánlivou aktuálnost, které se však autor i nakladatel rozhodli chvályhodně zříci. O významný objev na naší literární scéně přitom zcela nepochybně jde. Děj Komárkova románu je situován do osmdesátých let minulého století a odvíjí se především ve Vídni, Istanbulu a New Yorku. Hlavní hrdina románu Viktor Kaplan je podobně jako kdysi autor český emigrant hledající v labyrintu rakouské byrokracie prázdné místečko, kde by se mohl v klidu věnovat svému vědeckému bádání. Něco tak tuctového mu však nemá býti dopřáno. Podílí se sice na přípravách výstavy k třísetletému výročí výše zmíněné bitvy, ale pak veden mocnou rukou osudu přijímá nabídku záhadné Opšlstisovy nadace, rezignuje na neuspokojivý, prázdný rodinný život a odchází do vysněného Istanbulu, brány Východu, aby zde studoval historii janičárů, zvláštních slovanských oddílů osmanské armády, opředených hustou sítí nejrůznějších smyšlenek a pověstí. V Istanbulu se Viktor zaplétá do nebezpečných čachrů jakési tajné společnosti, což paradoxně prohlubuje jeho lhostejnost k vnějšímu světu i k vlastnímu osudu. Viktor nám pak postupně mizí před očima unášen neosobní silou dějinné nutnosti, aby se nakonec v mystickém poblouznění zcela zřekl jakéhokoli morálního úsudku a osobní zodpovědnosti.

Viktorova tragická postava je však pouze jakousi rukojetí vypravěčského hledáčku, který autor zaměřuje na nejrůznější skutečnosti vypovídající o životě celé jedné generace našich emigrantů i jejich západních spoluobčanů. V tom se Komárek nezapře – celá kniha je doslova prošpikována zkratkovitými vysvětlivkami, zajímavostmi, postřehy, exkurzy a etymologiemi, jež nicméně organicky zapadají do děje a stávají se nezbytnou stylovou komponentou, která je možná vykonstruovaná, rozhodně však ne umělá nebo nadbytečná. Také spisovatelův obraz – intelektuálský blouznivec a herbivor Komárek, jehož životní pouť se na několika místech protíná s poutí Viktorovou –, který tu a tam vypluje na povrch románové hladiny, zapadá do děje zcela přirozeně a nečiní nikterak dojem formální záminky pro vysvětlení toho či onoho dějového zákrutu. Naopak ukazuje na autorovu schopnost sebeironie a nutného vypravěčského nadhledu, bez něhož by kniha mohla sklouznout k lacinému, rádoby magickému pohledu na svět skrz prizma Velkého světového spiknutí, k jakému se třeba v románu Lehni, bestie! uchýlil Jiří Kratochvil.

Okouzlující a snad i pobuřující je Komárkova jazyková modernost. Díky odvážné kombinaci archaizujících prostředků s prostředky hovorovými a autorovu velice bohatému slovníku, který neváhá čerpat z jakéhokoli sociálně-kulturního prostředí, tak v knize dochází ke konfrontaci pomfrity se živících houmlesů s upjatými subjekty v puritánsko-postalžbětinských róbách a k mnoha dalším podobně překvapivým setkáním, která jsou mnohdy silnější a působivější děje. Tyto charakteristiky snad také částečně vysvětlují poněkud neobvyklé žánrové zařazení v podtitulku „nepravidelný román“, které je zdá se odkazem na skomírající literární postmodernu a na odkaz takových autorů, jakými byli Milorad Pavić, Jan Křesadlo nebo Umberto Eco.

Nakladatelství Petrov nyní připravuje Komárkův druhý román Černý domeček, který by měl vyjít v roce 2004. Pokud bude stejně originální a čtivý jako jeho prvorozený bratříček, máme se rozhodně na co těšit.
Matěj Turek, vyšlo v Literárních novinách

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 137 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.