Burova, Ani

rozhovor překlad

S Ani Burovou o současné české a bulharské literatuře.

Zájem o nejnovější českou literaturu je v Bulharsku výsledkem touhy po konfrontaci
- rozhovor s Ani Burovou při příležitosti předání knižního daru z Bulharska pro Slovanskou knihovnu

Ani Burova (nar. 26. 6. 1974) je asistentkou na Katedře slovanských literatur na Fakultě slovanských filologií Sofijské univerzity Klimenta Ochridského. Přednáší dějiny české literatury a literární komparatistiku a pracuje na disertaci o české literární moderně.

IS: Při vaší poslední studijní návštěvě v Praze v červnu tohoto roku jsme hovořily o publikacích věnovaných Slovanské knihovně při NK ČR. Tento dar vznikl z vaší iniciativy a je cenným obohacením bulharských fondů. Knihy už budou v nejbližší době zpracovány a čtenáři se s nimi mohou seznámit ve studovně Slovanské knihovny v tzv. volném výběru (novinky bulharského oddělení). Na co se čeští bulharisté mohou těšit?
AB: Knižní dar, zahrnující šedesát šest publikací, se realizoval ve spolupráci Fakulty slovanských filologií Sofijské univerzity a Českého centra v Sofii. Hlavní část tvoří knihy věnované nakladatelstvím Sofijské univerzity. Své publikace poslaly i dvě další instituce – nakladatelství literárního týdeníku Literaturen vestnik a nakladatelství Figura. Významnou část tvoří i osobní dary autorů. Ačkoliv převládají odborné publikace (humanitní vědy – a zde pak především práce filologického a historiografického charakteru), dar zahrnuje i literaturu uměleckou. Jde především o nejnovější knižní produkci posledních tří až čtyř let, neboť naším hlavním cílem bylo zpřístupnit odborné čtenářské veřejnosti v Praze některé z nejnovějších prací jejich bulharských kolegů. Víme totiž, že právě publikace z tohoto období ve fondech Slovanské knihovny nejvíce chybějí. Dar samozřejmě nezaplní všechna „prázdná místa“, věříme však, že bude aspoň částečně kompenzovat nepravidelný přísun nových bulharských knih do Slovanské knihovny.

A nejzajímavější tituly?
Myslím si, že ač dar zdaleka neosáhne vše pozoruhodné, co v Bulharsku během posledních několika let vyšlo, přece jen dává představu o tendencích humanitních věd u nás. Literárněvědné řady nakladatelství Literaturen vestnik a Figura jsou u nás v poslední době jedny z nejvýznamnějších vůbec. Jejich prostřednictvím se tak čeští slavisté budou moci orientovat, kam naše současná literární věda směřuje.
Jsou však zastoupeny i stále aktuální tituly bulharské literární klasiky. Soudobé tendence naší lingvistiky pak reprezentují jazykovědné sborníky a monografie, jež věnovalo univerzitní nakladatelství. Je zastoupeno i několik významných historiografických prací posledního období. Velmi cenný bude jistě pro bulharisty Slovník bulharského žargonu Georgiho Armjanova.
Ráda bych ještě zdůraznila, že kromě publikací z oblasti bulharistiky je zastoupena i naše rusistika, slavistika a obecně teoretické práce.
Podle mého názoru významnou část daru (ač menší co do kvantity) představuje i umělecká literatura. Ráda bych upozornila na 1. díl sebraných spisů Penča Slavejkova z nakladatelství Figura. Jde o precizní vydání (opatřené fundovaným komentářem) jednoho z našich stěžejních představitelů modernismu. Poslední sebrané spisy tohoto autora pocházejí ještě z padesátých let dvacátého století, takže toto vydání se objevilo skutečně včas. Budeme se snažit poslat vám i další díly, které nakladatelství připravuje.
Já sama jsem měla velkou radost z toho, že se nám pro Slovanskou knihovnu podařilo shromáždit i nejzajímavější tituly nejnovější bulharské literatury. Ráda bych upozornila na básnické sbírky Amelie Ličevové, Silvie Čolevové a Bojka Penčeva.
Pozoruhodný mladý autor Georgi Gospodinov se představuje jako básník a dvěma prozaickými tituly Estestven roman a I drugi istorii (snad neprozradím tajemství, když řeknu, že by měly vyjít i v českém překladu) jako prozaik. S tvorbou Gospodinova se už ostatně v Praze seznámili návštěvníci literárních večerů Obce překladatelů. Jeho poezie zazněla na bulharském večeru, který připravil Přemysl Rut, v březnu ve Vinohradském kavárenském divadle Vikadlo, a povídky reprezentovaly bulharskou literaturu na mezinárodním večeru na téma povídka s tajemstvím v Balbínově poetické hospůdce na prvního máje tohoto roku.
Pozornosti čtenářů, zajímajících se o naši nejnovější literaturu, by neměla uniknout ani antologie Bulharská čítanka – originální literární mystifikace z roku 1995, jejímiž autory jsou Bojko Penčev, Georgi Gospodinov, Plamen Dojnov a Jordan Eftimov.

Tím jsme se dostaly k současné bulharské beletrii. Pokusila byste se porovnat situaci v Bulharsku a u nás?
Literární procesy v našich zemích jsou podobné – po roce 1989 prošly obě naše literatury analogickou proměnou, a to od řekněme monolitního literárního systému s jednotlivými tematickými a stylistickými dominantami k prostředí pluralitních a dynamických změn. Ve všech posttotalitních literaturách dochází samozřejmě k proměně literární funkce, její společenské role. Stručně řečeno – literatura v našich zemích ztrácí své autoritativní postavení, svou prestižní pozici, kterou zaujímala během minulých desetiletí. Někteří literáti to prožívají jako trauma, jiní jako osvobození procesu psaní od mimoliterárních služeb. Celkem vzato se mi zdá, že v Česku je tato krize silněji prožívána než u nás, což si částečně vysvětluji vaší silnou disidentskou a emigrantskou tradicí. Disidentská literatura v Bulharsku není tak významná, takže proměna u nás se týká především konce služebnosti ideologii, jež hrubě zasáhla uměleckou sféru. Především u mladých autorů, debutujících začátkem devadesátých let, byla tato ztráta společenského zájmu zcela kompensována autonomií literární tvorby, možností experimentování, širokého výběru vyjadřovacích a stylistických prostředků apod. Rozdíly v disidentské minulosti vedly i k jinému jevu – zatímco u vás začátkem devadesátých let došlo k vydavatelskému boomu tzv. zakázaných a do té doby nedostupných knih, u nás se konal boom autorských debutů. Také jsme neměli vlnu memoárové prózy, jak tomu bylo u vás. Na druhé straně se mi však zdá, že na rozdíl od vás se v Bulharsku dříve objevil zájem o dobře podaný příběh, o poutavé vyprávění, a to konkrétně takové, které je typické pro postmoderní literaturu – tzn. o vyprávění erudované, komentující své vlastní možnosti, často sebeironizující. Jednou z nejsilnějších tendencí u nás byla snaha o nové podání minulosti, hledání jejího nového smyslu, což mělo velký vliv jak na oblast literární vědy, tak i na poezii a prózu. Pro obě literatury je dále typický a v posttotalitním literárním kontextu zcela zákonitý zájem o mystifikaci.
Takže mám-li shrnout – procesy v obou našich literaturách jsou analogické, ovšem někdy v důsledcích rozdílné.

Poslední knižní překlad z bulharské literatury u nás vyšel roku 1997. V Bulharsku je co se týče překladů z české literatury situace podstatně lepší…
Ač je to zvláštní, vychází u nás během posledních let poměrně hodně překladů z české literatury. Říkám „zvláštní“, protože zájem o cizí „malou“ literaturu na knižním trhu, kde dominují překlady z anglicky psaných literatur, není obvykle příliš velký – ani Bulharsko v tomto směru není výjimkou. Samozřejmě se velké pozornosti těší Milan Kundera, který u nás vychází v překladech z češtiny a francouzštiny. To se však dá předpokládat, mnohem zajímavější se mi zdá fakt, že se objevují i jiné české knihy. Zde je třeba upozornit na vydavatelskou řadu Bohemia klubu (společnosti našich bohemistů, jejímiž členy jsou studenti, pedagogové, vědečtí pracovníci, překladatelé…). Již po několik let vydává klub tzv. Malou českou knihovnu, kde vycházejí ročně tři až čtyři překlady z české literatury. V poslední době jsou to povídky Ivana Klímy, Čest a sláva Karla Michala, Ze života hmyzu bratří Čapků, Utrpení knížete Sternenhocha Ladislava Klímy, Nápady laskavého čtenáře Michala Viewegha, Má lásko, postmoderno Jiřího Kratochvíla
V jiných nakladatelstvích rovněž během posledních dvou let vyšel překlad Morového sloupu Jaroslava Seiferta a části Kollárovy Slávy dcery (obojí v překladu Vati Rakovského), výbory z poezie Jana Skácela a Zdeňka Rotrekla v překladu Dimitra Stefanova, který právě v těchto dnech vydal i výbor z básnické tvorby Miroslava Holuba.
To, z čeho mám jako literární vědec a bohemista největší radost, je vzrůstající zájem o nejnovější českou literaturu. Snad nebude znít neskromně, když řeknu, že jednou z předností bulharské bohemistiky je právě zájem o nejaktuálnější literární procesy v Česku. Nejnovější česká literatura se objevuje v periodickém tisku, ale během posledních let sílí i zájem některých nakladatelství – vyšly knihy Daniely Hodrové, Michala Viewegha, připravuje se vydání i jiných autorů. Hodrová a Viewegh se z vašich spisovatelů současně těší největší pozornosti ze strany bulharské čtenářské veřejnosti. Toto publikum samozřejmě není široké, je spíš elitní – jde především o literární vědce, studenty, intelektuály - a v podstatě je totožné se čtenáři, kteří se zabývají i současnou bulharskou literaturou.
Zde se tedy projevuje jeden z paradoxů překladatelské recepce – jistě je zajímavé, že Viewegh (z něhož u nás byly dosud přeloženy knihy Nápady laskavého čtenáře a Výchova dívek v Čechách), jenž u vás vychází v obrovských nákladech a je považován za populárního autora, má u nás elitní čtenářské publikum. Myslím, že to není způsobeno malým zájmem o českou literaturu v širokých čtenářských vrstvách, ale především faktem, že jeho tvorba souzní s určitými projevy v naší současné literatuře. Vůbec si myslím, že zájem o nejnovější českou literární produkci je u nás právě výsledkem touhy po konfrontaci, jakési zvědavosti, vedoucí ke snaze zjistit, co se děje v jiné literatuře, jež se nachází v analogické situaci a má analogickou minulost.

© Ivana Srbková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2759x

Inzerce
Inzerce
Inzerce