Palmen, Connie

portrét beletrie zahraniční

Oblíbená, komerčně úspěšná současná nizozemská autorka.

Connie Palmenová (1955) se v Nizozemsku těší široké oblibě a komerčnímu úsopěchu. Rodačka z jižní provincie Limburg po dokončení učitelského ústavu vystudovala nederlandistiku a filosofii na Amsterodamské univerzitě. V roce 1996, kdy kromě velmi úspěšné prvotiny Zákony (1991) byl na trhu už i její druhý román Přátelství (1995), se v žebříčku nejprodávanějších autorů umístila na sedmém místě. V americkém obklíčení (Redfield, King, Grisham a Walt Disney) ji z nizozemských spisovatelů předstihla jen milovaná dětská autorka Annie M.G. Schmidtová a autor detektivek Baantjer.

Čemu vděčí Palmenová za takovou oblibu? Patří ke spisovatelům, kteří přímočaře zpracovávají vlastní zážitky a budí tak ve čtenářích dojem, že jim dávají nahlédnout do svého soukromí. Palmenová píše v ich-formě a její hrdinky – ať už se jmenují Marie Denietová (Zákony), Kit Butsová (Přátelství), nebo v třetím románu I.M. prostě Connie Palmenová – jsou svým zevnějškem i osudy autorčiny dvojnice. Zejména v případě románu I.M. (1998), kde líčí svůj pět let trvající poměr se známým publicistou Ischou Meijerem i svůj žal nad jeho nečekaným úmrtím v únoru 1995, podněcuje čtenářský zájem i obyčejná zvědavost (či voyeurismus). K její oblibě u čtenářů jistě přispívá i způsob psaní: „Nejsi spokojená, dokud všechno neuspořádáš do určitého schématu nebo struktury,“ říká hrdince románu Zákony Astrolog – jedna ze sedmi mužských postav, které působí jako životní katalyzátor studentky filozofie Marie. „Podle mého všechno v životě hledá tvar pro vlastní vyjádření, je mi skoro dvacet a nedovedu si představit krásnější náplň života než dešifrování všech těch tvarů s cílem převést je všechny na nejlehčí i nejtěžší ze všech věcí: na slova. V tom vidím štěstí a osvobození, vyjádřit slovy všechno, i to, co o to vůbec nežádá.“ svěřuje Kit Butsová, hlavní hrdinka Přátelství. Její alektická kamarádka Ara je pro ni životně důležitá i z následujícího důvodu: „Nedala jsem si nikdy pokoj, dokud se mi nepodařilo Aře vysvětlit, co zrovna dělám a čemu jsem na stopě. Jakmile jsem jí určitou teorii dokázala vysvětlit, věděla jsem, že se mi už pak podaří hodit myšlenky na papír. Převádění toho, co jsem kolikrát v obtížných a nezáživných knihách stěží dovedla rozluštit, na něco prostého a zajímavého, jsem si natolik osvojila, že jsem teorie nedokázala strávit jinak, než že jsem je už během čtení převáděla na něco jednoduchého, na příběh, který můžu předat Aře. Při čtení jsem vlastně s Arou rozmlouvala. Znesvěcování, zjednodušování a banalizování toho, co filozofie předkládá jako něco vyššího a psychologie jako něco složitého, se stalo mou druhou přirozeností.“

A tak Palmenová kombinuje lehký, hovorový styl s hlubokomyslnými úvahami a snahou analyzovat a vysvětlit vše, co jí leží na srdci. Čtenář má pocit, že u ní přístupnou formou nachází výklad mnohých důvěrně známých jevů. Z typicky holandské otevřenosti a přímočarosti, se kterou autorka líčí i velmi intimní pocity dospívající dívky či mladé ženy ve vztahu k blízkým lidem, někdy až mrazí. Toto věčné pitvání je však i kamenem úrazu. „Je nizozemským, protestantským zvykem, že literární postavy dokonale chápou motivy svého jednání. U mne se prostě věci dějí, vysvětlení nepodávám,“ poznamenává vlámská spisovatelka Kristien Hemmerechtsová, když se snaží vymezit své psaní vůči nizozemskému. (A je vedlejší, že Palmenová není protestantka, ale katolička z vlámského pohraničí.)

Jiný ošemetný bod u Palmenové spočívá v tom, že s dávkou ješitnosti vkládá ostatním postavám do úst slova bezmezného obdivu vůči hlavní hrdince, což někdy zavání samochválou. Její alter ego, opovrhující v hloubi duše všemi „ryze ženskými“ záležitostmi, si pěstuje ve vztahu k okolí pověst nešikovné intelektuálky. Praktické přízemnosti přenechává přátelům, kteří ji smějí hostit a pečovat o ni, aby mohla nerušeně rozjímat. Pro některé čtenáře splývá veřejné vystupování Palmenové, kdy pokuřuje a rozšafně trousí životní moudrosti, s pasáží v Zákonech, kde hrdinka jakoby mimochodem uvádí výsledky testu inteligence - výší IQ se vyrovná Einsteinovi.

Není asi divu, že se Palmenová stává terčem parodií, kde figuruje jako zosobnění arogantní a sebestředné intelektuálky. Jako typ posloužila například píšícímu komikovi Hermanu Kochovi v knize Stolování s Emmou (Eten met Emma), na jaře 2001 uvedla televizní stanice VPRO krátký seriál Driving Miss Palmen, jehož tématem bylo povyšování ryze soukromých, triviálních zážitků na obecné jevy. Komický efekt hraného seriálu, kde figurovala kromě Palmenové celá řada dalších známých osobností (např. její nynější partner Hans van Mierlo, významný politik a bývalý ministr zahraničí), umocňovala skutečnost, že film byl natočen v Indii s „bollywoodskými“ hvězdami.

Ale vraťme se k jejím knihám. Klíčovým tématem Palmenové je protiklad duše a těla, od nějž odvozuje i smysl svého psaní. V novele Dědictví používá výstižný obraz z ptačí říše. Jeden druh rajek získává pozornost partnera pouze tím, že se chlubí pestrým peřím. Jiný druh, na pohled šedý a nezajímavý, splétá složité hnízdo z proutí a snaží se upoutat pozornost dokonalostí svého díla. Přirozená krása je sice působivá, ale nebudí dojetí – na rozdíl od pracně vytvořeného díla. Člověka prostě nevyjadřuje jeho tělo, ale jeho dílo.

Pro nás jsou knihy Palmenové zajímavé i tím, že se v nich odráží dobová atmosféra. Přátelství zachycuje dospívání dívky na katolickém jihu v šedesátých a sedmdesátých letech, tedy v době, kdy v nizozemské společnosti docházelo k nejpřevratnějším změnám. Zarazí nás možná, když hrdinčina matka ve scéně z druhé poloviny šedesátých let prohodí, že děvče nepotřebuje vyšší školy. Je to tím, že jen o několik let dříve byl zrušen zákon, podle kterého se ženy ve státních službách (tedy učitelky, úřednice atd.) nesměly vdávat. Ještě dlouhá léta bylo běžné, že ženy ihned po svatbě přestaly pracovat, a Nizozemsko tak ještě donedávna patřilo k zemím s nejnižší zaměstnaností žen v Evropě. Kit Butsová zosobňuje první generaci, která se dokázala vytrhnout z prostého, provinciálního prostředí a využít společenských změn k tomu, aby si zařídila život po svém – v případě Kit vystudovat a žít samostatně ve velkém městě, uplatnit své nadání, v osobní sféře odmítnout tradiční model manželství a mateřství a snažit se hledat vlastní cestu i za cenu velké samoty. Svým přístupem k životu je Kit možná radikální a nekompromisní (jistě ne každá osmnáctiletá dívka se pokouší přemluvit lékaře, aby ji sterilizoval, ne každá přemýšlivější dívka přehlušuje problémy s akceptováním vlastního těla nadměrným pitím), ale v nizozemském kontextu nijak výstřední. O tom svědčí stále početnější skupina mladých žen, které v určitém životním stádiu podobně jako Kit dávají přednost osobnímu rozvoji, případně kariéře, i když se na rozdíl od Palmenové obvykle nezříkají založení rodiny definitivně a přistupují k němu „na poslední chvíli“, tedy se čtyřicítkou na krku.

A jak je Kitina osobitá cesta přijímána u nás? Přátelství s Arou je pro Kit velmi důležité, ale charakteristika: „outsiderská vypravěčka sdílí s odulou kamarádkou ze školy intimitu natolik, že není schopna si udržet běžný heterosexuální vztah“ převrací Kitino hledání naruby. Také fakt, že René Ditmar v Nových knihách (41/6) důsledně píše o „čtenářkách“ a v českých knihkupectvích bývá Přátelství v přihrádce knih „pro ženy“, svědčí o odlišném vnímání. Jakkoliv totiž i v Nizozemsku platí, že muži obvykle raději sáhnou po knize mužského autora, bývá Palmenová řazena k vlně autobiografické prózy osmdesátých a devadesátých let, kde se nachází v ryze pánské společnosti (Grunberg, Voskuil, van der Heijden, Matsier, van Dis).

aktualizovaná bibliografie

© Magda de Bruin-Hüblová
článek vyšel v Hostu 2003/1, součást článku Holanďanky v literatuře
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce Hostu

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4176x

Inzerce
Inzerce