Holanďanky v literatuře

přehled beletrie zahraniční

V posledních dvaceti letech se v nizozemské literatuře objevila celá řada nových ženských jmen - mnohé z nich zaznamenaly široký čtenářský ohlas, ale získaly i uznání literárních odborníků.

Holanďanky v literatuře

V posledních dvaceti letech se v nizozemské literatuře objevila celá řada nových ženských jmen. Vlivem společenského vývoje a ženské emancipace mnohé z těchto spisovatelek nejen zaznamenaly široký čtenářský ohlas, ale získaly i uznání literárních odborníků. Termín „nizozemské autorky“ zahrnuje ve skutečnosti pestrou škálu národností, což se samozřejmě odráží i v tématice a úhlu pohledu. Vedle významné vlámské větve tu nacházíme rodačky z bývalých kolonií (nynější Indonésie, Surinam a Karibská oblast), z Jihoafrické republiky (afrikánština - jazyk potomků dávných holandských osadníků - je spřízněná s nizozemštinou a jihoafričtí přistěhovalci tedy poměrně snadno přecházejí na psaní v nizozemštině), ale i dcery a vnučky marockých a tureckých „gastarbeiterů“ či čínských přistěhovalců.

Nizozemské debutantky za poslední dvě desetiletí nepíší nutně literaturu „pro ženy“ - tedy pomineme-li skutečnost, že podle statistik tvoří více než dvě třetiny čtenářů beletrie ženy nad čtyřicet let. Mluvíme-li o Holanďankách v literatuře, patří sem samozřejmě i ženské literární postavy. V případě méně známých literatur, jako je nizozemská, přitom platí dvojnásob, že literární osudy jsou pro čtenáře i zdrojem poučení o reáliích, způsobu myšlení a dalších společenských jevech příslušné země. Z tohoto hlediska bývá zajímavá i konfrontace ohlasů v českém a nizozemském tisku, svědčících o rozdílném vnímání, které mnohdy nečekaně jasně odhaluje rozdíly v mentalitě či ve společenském ovzduší.

Podívejme se, o čem píše dvojice zcela odlišných autorek, jejichž romány vyšly i v českém překladu – Margriet de Moorová (Šedá, bílá, modrá, Mladá fronta, 2000) a Connie Palmenová (Přátelství, Aurora, 2000).

Vztah Holanďanů k literatuře i vlastnímu jazyku lze s mírným zjednodušením shrnout větou: „Někdo sbírá známky, někdo chodí na ryby a někdo čte. Knihy. (Holandsky).“ To vyžaduje bližší vysvětlení. Tak našince, odkojeného Jiráskem a kultem národního obrození, poněkud překvapí, když se v osvětovém letáčku pro děti jako jeden z dobrých důvodů, proč číst, uvádí, že hodnota některých knih časem stoupá, takže mohou být zajímavou investicí. V optimistickém článku o tom, že se dnes nečte o mnoho méně než dřív, s úžasem konstatujeme, že čtením se rozumí např. i čtení filmových titulků (v Holandsku se prakticky nedabuje) nebo internetových stránek. Podobně nás zarazí zjištění, že určitá část holandských čtenářů čte téměř výhradně anglicky. Někteří to zdůvodňují tím, že Updike nebo Roth píší prostě zajímavější knihy, než může nabídnout místní literární produkce, u jiných hraje roli určité snobství: tolik si zakládají na své světovosti a znalosti angličtiny, že nizozemština jim v literatuře dost „nezní“. Tak se i ve vztahu k literatuře projevuje trend, který už léta panuje v populární hudbě a v posledních letech silně proniká i do nizozemské kinematografie natáčením dvojích, v krajním případě i pouze anglických verzí filmů. Národ obchodníků a mořeplavců (nebojme se toho klišé, je totiž výstižné) nezakládá svou identitu na jazykové, literární, a vlastně ani kulturní svébytnosti, ale pošilhává za vodu a proniká do světa i za cenu toho, že se svéráz dokonale promísí s cizími vlivy. A tak k nizozemské národní kuchyni dnes už neodlučně patří indonéské speciality z bývalých kolonií, což je jednoznačné obohacení a zpestření poněkud nudného jídelníčku z brambor a zeleniny. Spornější je vliv z opačné světové strany: v posledních letech pronikají vlivem komerce do Nizozemska americké svátky jako Valentýn a Halloween, typicky holandskou oslavu Mikuláše s dárky provázenými vtipnými i nemilosrdně přímočarými básničkami vytlačují Vánoce v americkém stylu.

Nederlandista a redaktor nakladatelství Querido Anthony Mertens formuluje přínos „ženského pohledu na svět“ následovně: „Jistoty, které skýtala víra a rodina, z velké části odpadly. Vztahy mezi lidmi je třeba znovu definovat. Co dnes znamená věrnost, přátelství, závislost a moc, touha a odpovědnost? V padesátých letech to bylo jasné, ve feministicky i jinak ideologicky zabarvených sedmdesátých letech také, ale dnes je to otevřená otázka. Tyto hodnoty jsou předmětem zkoumání, i pro tyto spisovatelky. (…) V tom je také síla podobné literatury: klást otázky, které nám v naší době leží na srdci.“

Která ze současných oblíbených i uznávaných spisovatelek si vydobude v nizozemské literatuře pevné místo, ukáže teprve čas. To ovšem samozřejmě platí i pro jejich mužské kolegy.

 

© Magda de Bruin-Hüblová, psáno v roce 2002 pro Host, v mírně zkrácené podobě článek vyšel v Hostu 2003/1
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2902x

Inzerce
Inzerce