Německá edice „Česká knihovna“ vydala koncem léta pozoruhodný svazek dopisů tří českých skladatelů: Smetany, Dvořáka a Janáčka. V kompaktní formě se tak čtenářům dostává do rukou výběr z korespondence, která úhrnem čítá několik tisíc zachovaných dopisů. Někoho může až překvapit, jak houževnatými psavci byly tyto skladatelské osobnosti, německému publiku známé asi převážně jen v souvislosti s Vltavou, symfonií Z Nového světa, případně s některou z Janáčkových oper. Nahlédnout do soukromí známé osobnosti je vždy lákavé, v případě takových čítankových legend, patřících do dob dávno minulých, to může vést i k překvapivým poznatkům. Po přečtení velmi fundovaného úvodu Aleny Wagnerové, který ve zkratce charakterizuje životní osudy každého skladatele zvlášť, i ve vztahu k sobě navzájem, se čtenář může postupně seznamovat se zážitky a zkušenostmi, touhami a nadějemi, výhrami i prohrami těchto osobností, a vytvářet si tak souvislosti s jejich tvorbou. Každá část této knihy vlastně tvoří malou biografii, psanou nikoli „zvenčí“ na základě životopisných dat a zásadních událostí (které jsou zahrnuty v biografických přehledech na konci knihy), nýbrž vytvářenou „zevnitř“, prostřednictvím náhledů do vnitřního světa lidí, kteří se díky svému mimořádnému nadání stali slavnými hudebními skladateli.

V každé části této knihy vyvstává svérázný portrét osobnosti i doby. Tak trochu nešťastná povaha Smetanova, se sklonem k naříkaní a sebelítosti, jakož i k pochybám o sobě samém a své tvorbě. S údivem se tak například dočítáme v jednom dopise Elišce Krásnohorské o Smetanových obavách, zda je jeho hudba dostatečně radostná. Jak bolestně asi nesl ranami a nepřízní osudu sužovaný Smetana úspěch mladšího Dvořáka je patrné z jeho povzdechu, že Dvořák je „sice talentovaný, ale víc nic.“ Dopisy Dvořáka samotného vyzařují naopak harmonii a štěstí, neotřesitelnou víru v Boha i ve své vlastní schopnosti. Nejmladší z tohoto tria, Janáček, se ještě stihl s Dvořákem spřátelit, a v několika dopisech se můžeme dočíst o jejich společných výletech po jižních Čechách. Z muzikologického hlediska asi zaujmou především Janáčkovy dopisy, které dávají nejvíce nahlédnout do skladatelské dílny, ať už Janáček přibližuje svoji tvorbu přítelkyni Kamile Stösslové, nebo se pře o výrazy v německých libretech s autorem těchto překladů Maxem Brodem. Dopisy Kamile Stösslové zaujímají v Janáčkově korespondenci i v celém svazku zvláštní místo, a to z několika důvodů. Obzvláště v pozdějších letech jejich přátelství nabývají tyto dopisy až deníkové povahy, nezřídka psával Janáček Kamile i několikrát za den. Intenzita Janáčkova citu k této podstatně mladší ženě, jejíž temperament, vitalita a vřelá dobrosrdečnost si ho zcela podmanily, je přinejmenším dojemná; cyničtějším a méně přejícím povahám bude připadat pošetilá až trapná. V každém případě ale musíme obdivovat Janáčkovo stylistické mistrovství, jeho jiskřivý duch se nezapře v žádném z jeho dopisů. Za zmínku stojí i samozřejmá dvojjazyčnost všech tří skladatelů: Smetana psal např. až do poloviny svého života převážně německy, v němčině se obracel Dvořák např. na svého „objevitele“ a později přítele Johannesa Brahmse, stejně tak i na nakladatele Simrocka. Poměrně kuriózní je i skutečnost, že tak vlastenecky a slovansky orientovaný člověk jako Janáček korespondoval v době svých studií v Lipsku a Vídni se svou snoubenkou Zdenkou též německy.

Vezmeme-li v úvahu, jak nesnadno dostupné jsou dopisy těchto skladatelů pro české čtenáře (vyjma pětisvazkové kompletní korespondence Ant. Dvořáka, které před zhruba 10 lety završilo nakladatelství Academia, a Janáčkovy korespondence s Kamilou Stösslovou, vydané v knižnici Opus musicum v r. 1990, jsou zatím k dispozici pouze dílčí, vesměs obstarožní svazky), můžeme vlastně tento výbor, zejména v období právě započaté koncertní sezóny, s vyhlídkou na nastávající dlouhé zimní večery, německým čtenářům závidět.

Smetana – Dvořák – Janáček. Musikerbriefe. Deutsche Verlags-Anstalt, München, August 2003, 556 s.