Amis, Martin
Yellow Dog

recenze beletrie zahraniční

Bohužel, Amisův poslední román působí jako nepovedená parodie jeho dřívějších knih, třeba Peněz, jednoho z nejlepších románů, které v osmdesátých letech byly v Británii napsány...

Martin Amis

Když byl někdy na sklonku prázdnin zveřejněn tzv. „long list“, neboli seznam širší nominace na Booker Prize, většina britských médií se v titulcích soustředila na Martina Amise – většinou se konstatovalo, že Amis prošel do „druhého“ kola a že by tudíž snad cenu mohl získat. Jen list Sunday Times rezolutně prohlásil, že Amis v seznamu chybí a vytouženou cenu opět nezíská. Tak trochu paradoxně, neboť skoro všichni autoři z oné generace, již britská kritika označuje za „amisovskou“, cenu obdrželi. Naděje Amisových ctitelů sice mohly stoupnout hned druhý den, kdy se ukázalo, že informace Sunday Times byly mylné a že Martin Amis s novým románem Yellow Dog (k názvu později) do širší nominace pronikl, zatímco jiní význační současní autoři (Pat Barkerová, Peter Carey, Tibor Fischer) na seznamu chyběli. Nicméně dnes už je jasné, že Martin Amis Booker Prize opět nezíská.

V šestici nominovaných titulů, zveřejněné před několika dny, jeho román chybí. Naopak tu jsou hned tři prvotiny: velice nadějný debut Monicy Ali Brick Lane, Astonishing Splashes of Colour (Úžasné cákance barvy), první vydaná kniha jednapadesátileté Clare Morallové, jejíž první čtyři románové pokusy nakladatelé odmítli a tento vydalo malé nezávislé nakladatelství v Birminghamu, a další prvotina Vernon God Little z pera D.B.C. Pierra. Ze zavedených autorů pak nominace obsahuje nový román Margaret Atwoodové Oryx and Crake, knihu The Good Doctor jihoafrického prozaika Dalmona Galguta a román Zoe Hellerové Notes on a Scandal (Poznámky k jednomu skandálu).

Přitom právě Amisův román byl patrně nejsledovanější událostí sezony. Lépe řečeno několika sezon – v průběhu posledních několika let vždy britským tiskem prolétla nějaká ta zpráva, případně rozhovor o chystané knize, nicméně Martin Amis vždy nakonec překvapil něčím jiným. A ne vždy nepříjemně – po posledním románu The Information (Informace) z roku 1995, který sice jako všechny autorovy texty oslňoval verbálním ohňostrojem, ovšem stejně tak nedokázal zakrýt, že v něm cosi velmi důležitého chybí, vydal Martin Amis celkem podařenou povídkovou sbírku, knihu sebraných literárních recenzí a časopiseckých článků, která jen opět připomněla, jak brilantní je esejista, a v mnohých nepochybně vzbudila pochybnosti, zda Martin Amis náhodou není lepší kritik než spisovatel. Následoval zajímavý a skutečně skvěle napsaný životopis Experience (Zkušenost), v němž se ohlížel za svým nedávno zesnulým otcem a vyrovnával se s mediálními útoky (ať už se týkaly výměny agenta nebo nákladné zubní operace).

Koba the Dread (Koba Hrozný), něco mezi historickým esejem o Stalinovi, zamyšlením na hrůzami komunistické totality a osobními memoáry, byla kniha snad trochu zbytečná, ovšem v té době už netrpělivý literární svět očekával nový román: vědělo se, že alespoň částečně se bude odehrávat v Los Angeles, městě bez centra, a tudíž tolik lákavém pro postmoderní film a literaturu, že v něm bude nějakým způsobem figurovat královská rodina a že v něm půjde o pornografii. Vše vypadalo slibně: Amis Ameriku dobře zná, v Kalifornii při psaní strávil nějaký čas a jeho postřehy, jak je čtenáři znají z esejů, jsou skoro vždy originální a osvěžující, jakožto jeden z nejlepších dnes píšících satiriků jistě dokáže skvěle ztvárnit i královskou rodinu a tomu, jak funguje pornografie, rozumí jako nikdo – což dokázal nejen v esejích, ale třeba i ve svém mistrovském díle Peníze. Není tedy divu, že na román čekali všichni.

A jak už tomu u Amise bývá, jedni byli nadšeni, druzí vzteky bez sebe. Z té druhé skupiny bylo asi nejvíc slyšet Tibora Fischera, který román zuřivě napadl ve svém sloupku v Daily Telegraphu – bohužel jeho „impresionistická“ zuřivá kritika postrádala jakékoli analytické prvky a vzhledem k tomu, že jeho vlastní román vycházel stejného dne jako ten Amisův, šlo spíš o cílenou provokaci, jež měla přitáhnout pozornost k Fischerovi samotnému. Na druhé straně přesvědčivé nebyly ani recenze, které román chválily. Yellow Dog znamená anglicky „voříšek“, ovšem vzhledem k ladění románu by asi bylo jednostranné jej takto překládat. Část knihy se odehrává v prostředí pornograficky orientovaného bulváru (yellow press) a obsahuje i četné aluze ke „žluté“ barvě, zejména v podobě Žlutého domu (Yellow House), ve kterém se pohybuje královská rodina, a také v podobě žluté barvi pleti hlavního hrdiny knihy jménem Xan Meo. To je syn gangstera z londýnského East Endu, který se vypracuje, stane se oblíbeným hercem, spisovatelem, hudebníkem a vůbec „renesančním člověkem“. Po napadení neznámým útočníkem a úderu do hlavy se mu však záhadně vrátí zkušenost z dětství, Meo se začne chovat hrubě a násilnicky, zejména ke své ženě, a začnou jej sužovat problémy charakteristické pro amisovské postavy: misogynie, otylost a alkoholismus. Druhý proud, nebo hlas, představuje Clint, redaktor pornograficky orientovaného bulváru. Clint žije ve virtuálním světě pornografie, přičemž si je vědom jeho nereálnosti, ovšem zároveň se snaží přetvářet reálný svět ve virtuální, a to vymýšlením nejrůznějších scénářů, které by se nejlépe uplatnily ve virtuálním světě médií. Třetí proud tvoří fiktivní královská rodina (román je posazen do neurčitého času, takže není možné říct, jak blízko stojí aktuální britské), jejíž zobrazení je jistě komické, ovšem v kontextu románu působí její portrét trochu zbytečně – a je navíc otázka, nakolik portrét dementního krále (mimochodem trochu klišé) zaujme čtenáře mimo ostrovy. Čtvrtý proud se odehrává v L.A. a zosobňuje jej pornografický impresário Joseph Andrews. Tyto proudy nebo hlasy se v průběhu románu různě střetávají a prostupují, nicméně prozrazovat z děje-neděje více by čtenáře připravilo o zážitek z četby.

Nuže jaký je román z odstupu několika týdnů? Je skutečně tak hrozný, jak jej líčil Fischer, nebo tak úžasný, jak ho chválili Amisovi stoupenci? Říct, že pravda bude asi někde uprostřed, by bylo klišé. Na druhé straně, možná by takový soud byl nejpřípadnější, jelikož kniha je plná klišé – ne jazykových, ale figurativních. Amis se zoufale snaží proti otřepanosti bojovat, ovšem v horečnatém hledání nových jazykových výrazů jaksi zapomíná na vztah slov k věcem a příběhům. Tento nedostatek je nejlépe vidět při srovnání s jeho velkým vzorem Nabokovem – zatímco Nabokov používá autorského sebevědomí nebo, chcete-li, určité metatextové kvality k podkopávání a zpochybňování příběhu, který staví, u Amise zůstává pouze toto autorské sebevědomí a metatext, který se nemá k ničemu vztahovat a tudíž, paradoxně, přestává být metatextem. Román je potom jen změtí prolínajících se hlasů, z nichž každý obsahuje nesnesitelnou dávku autorské přítomnosti. Pro srovnání ale není třeba chodit až k Nabokovovi.

Bohužel, Amisův poslední román působí jako nepovedená parodie jeho dřívějších knih, třeba Peněz, jednoho z nejlepších románů, které v osmdesátých letech byly v Británii napsány, a podle mého názoru dokonce lepšího než tolik oslavované Děti půlnoci Salmana Rushdieho. Kniha má občas skvělé momenty – je tu několik úžasných vtipů, pár originálních a nečekaných postřehů, několik metafor či popisů, jež se vryjí hluboko do paměti, ovšem na to mohl autor vydat knihu aforismů a ne třísetstránkový román.

Yellow Dog je kniha bez děje, která předstírá, že nějaký děj má. Přitom jediný děj, o němž by v rámci této knihy šlo mluvit, je až nápadně podobný povídce „The State of England“ ze zmiňované povídkové sbírky. I postavy se nápadně podobají dřívějším Amisovým stvořením, aniž by však dosahovaly jejich působivosti – a hned několik postav z této knihy je jen slabým odleskem Johna Selfa z Peněz. Amise přitahuje svět gangsterů, a i když dokázal zajímavě (snad i věrně) zachytit mluvu ulice, nepůsobí jeho znázornění přesvědčivě – zatímco písně takového Cashe či Cavea dokáží několika obraty či metaforami nastínit tento svět v jeho kráse i děsivosti, Amis i po několika stránkách působí jako chlapec z lepší rodiny, který se romanticky zbláznil do světa, jenž je mu navždy uzavřen.

Velkým tématem je Amisovi pornografie. A zde se opět vracíme k mistrovským Penězům nebo apokalyptickým Londýnským polím. Právě druhým jmenovaným románem se začíná autorův obrat k apokalyptičnosti, a Yellow Dog v této tendenci pokračuje. Bylo-li řečeno, že román působí jako parodie dřívějších Amisových knih (anebo, jak to pregnantně vyjádřil jeden britský kritik, „jako dílko méně talentovaného epigona Martina Amise“), pak nutno dodat, že Amis zde sám sebe zrazuje. Zatímco v Penězích dokázal podat úžasný satirický portrét zábavního průmyslu fungujícího na stejných principech jako pornografie (a tudíž vlastně průmyslu pornografického), v poslední knize korunuje své skvělé postřehy obrazem, který by ani nemohl být více konvenční a moralizující. Přitom čtenář by od autora Amisova talentu jistě mohl právem čekat víc.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 167 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Sam A, 27.09.2004 10:33
Amis, Martin: Yellow Dog
Ted ctu ten titul v anglictinu, a prisel tady aby se mohu videt jestli byl prekladany do cestiny. Musim rict ze je mezi nejlepsich jeho titulech, s Lonynskym Polim a Penezum - v kterem pripade je mezi nejlepsich knih moderniho britske literature. Doporucim toho knihu pro vsichni - a pokud muzete... ctete to v anglictinu, je asi tezky anglictinu ale barevny jak od nikoho jineho. Sam Omlouvam se pro moje spatne cestinu.
Vložil: Jan Vaněk jr., 12.01.2004 14:10
Amis, Martin: Yellow Dog
Mimochodem, ta Fischerova kritika je dostupná online a je... přinejmenším zábavná.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 4221x

Inzerce
Inzerce
Inzerce