Calvino, Italo

Calvino, Italo

portrét beletrie zahraniční

K osmdesátému výročí narození velkého italského spisovatele, kritika, překladatele a neklidného cestovatele Itala Calvina.

Italo Calvino, cestovatel světem skutečnosti i fantazie
K osmdesátému výročí narození velkého italského spisovatele, kritika, překladatele a neklidného cestovatele Itala Calvina

Italo Calvino se narodil 15. října 1923 na Kubě v Santiagu de Las Vegas italským rodičům, kteří tu pracovali na Zemědělské experimentální stanici. O dva roky později se však rodina vrací do Itálie, do ligurského San Rema, odkud pochází otec. Malý Italo ho doprovází při jeho pracovních toulkách v ligurských lesích a nasává do sebe lásku k přírodě, která se později často promítá do jeho díla. Již na gymnáziu se projevuje jeho představivost, když kreslí karikatury, z nichž některé dokonce publikuje pod pseudonymem Jago. Nad jeho mládím se však stahují mračna fašismu, jehož kult organizovaného násilí je mu odporný, a tak raději vysedává v kině a uniká z totalitní reality do světa amerických a francouzských filmů.

Posléze se však rozhodne pro aktivní odpor a připojí se k partyzánské skupině Garibaldiho brigáda. Zkušenosti z bojových akcí a partyzánského života využije po válce pro svůj první román Cestička pavoučích hnízd (Il sentiero dei nidi di ragno, 1947, česky 1956), knihu řazenou mezi díla italského neorealismu. Calvino v ní líčí dobrodružství malého chlapce Pina, který stráví nějaký čas mezi partyzány a celou dobu sní o tom, že najde dospělého kamaráda, jemuž bude moci prozradit své tajemství: místo hluboko v lese, kde si pavouci stavějí svá hnízda. Již v této prvotině najdeme pohádkové prvky, které zůstanou konstantou v celé Calvinově tvorbě. K tématu války a partyzánských bojů se ještě vrací ve sbírce povídek Nakonec přilétá havran (Ultimo viene il corvo, 1949).

Po válce je Calvino aktivním členem Italské komunistické strany a jako její delegát se účastní Světového Festivalu Mládeže v Praze v roce 1947. V té době také promuje na filozofické fakultě v Turíně s diplomovou prací o anglickém spisovateli Josephu Conradovi. Za svého pobytu v Turíně se spřátelí s Cesarem Pavesem a Eliem Vittorinim a spolupracuje s Vittoriniho časopisem "Politecnico". Kromě toho má na starosti kulturní rubriku komunistického deníku "L'Unità". Jako literární kritik je mezi prvními, kteří objevují dílo Prima Leviho a Elsy Morantové. Vstupuje do turínského nakladatelství Einaudi, kde setrvá jako redaktor pětatřicet let, ale, jak sám říká, nelituje toho, že více času věnuje knihám jiných než knihám svým. Koneckonců, rozsah jeho díla tím není omezen: jeho povídky, pohádky, romány, literární kritiky, eseje a přednášky čítají mnoho svazků.

Padesátá léta znamenají pro Calvina několik osobních tragédií. V roce 1950 spáchá sebevraždu jeho velký přítel Cesare Pavese, o rok později umírá Calvinův otec. Také v politice se v tomto období dočká velkého zklamání. Chování hlavních představitelů Italské komunistické strany po sovětské intervenci do Polska a Maďarska v padesátém šestém roce Calvina zaskočí natolik, že se rozhodne ze strany odejít. Učiní tak v otevřeném dopise publikovaném na stranách deníku "L'Unità", kde tento svůj krok vysvětluje nikoli jako odvrácení se od komunistické strany, ale jako potřebu získat patřičný odstup pro polemiku s touto stranou. Začíná spolupracovat s časopisy tzv. komunistické diaspory, kde působí intelektuálové, kteří v té době stejně jako on vystoupili z komunistické strany.

Toto období není však jen dobou zásadních politických rozhodnutí. Calvino dokončuje dvouletou práci na sbírce Italských pohádek (Fiabe italiane, 1956, česky 1982), která obsahuje 200 pohádek z celé Itálie přeložených Calvinem z jednotlivých dialektů do spisovné italštiny. Pod dojmem deziluze způsobené komunistickou stranou a práce na sbírce pohádek vzniká román Baron na stromě (1957), v němž se autor zamýšlí nad rolí intelektuála v soudobé společnosti. Hlavní hrdina knihy, baron Cosimo, prožije celý život na stromech, aby se z této vzdálenosti pokusil lépe porozumět dění na zemi. Tato jeho pozice ne náhodou připomíná pozici Calvinovu po jeho odklonu od aktivního politického života uvnitř komunistické strany. Román se o několik let později stane součástí trilogie Naši předkové (I nostri antenati, 1960, česky 1970), společně s Rozpůleným vikomtem (Il visconte dimezzato, 1952) a Neexistujícím rytířem (Il cavaliere inesistente, 1959). Za svou další knihu, sbírku Povídky (I racconti, 1958), získává literární cenu "Bagutta". V roce 1959 začíná vycházet časopis "Il Menabò" řízený Calvinem a Vittorinim. Klade si za úkol objevovat nové talenty a seznamovat veřejnost s experimentální tvorbou. Na jeho stránkách vycházejí díla Giovanniho Giudiciho a Elia Pagliaraniho, dále spisovatelů hlásících se ke "Skupině 63", mezi které patří Edoardo Sanguineti, Giorgio Manganelli či Umberto Eco. Ve stejném roce podniká Calvino půlroční cestu do Spojených států čímž začíná jeho kočovný život, reagující na potřebu měnit životní prostor a žít více životů. V USA přednáší na různých konferencích, seznamuje se hlouběji s americkou literaturou, kterou pak pro nakladatelství Einaudi překládá (Bellow, Salinger, Styron). Hluboce na něho zapůsobí setkání s Martinem Lutherem Kingem.

Po návratu do Itálie prožívá tvůrčí krizi, kterou překonává až knihami Sčitatelův den (La giornata di uno scrutatore, 1963, česky 1967 in: Pět italských novel) a Smolař Matěj aneb dvacet příběhů s neveselým koncem (Marcovaldo ovvero le stagioni in cittŕ, 1963, česky 1974). Rok předtím vychází jeho autobiografická kniha Ulice sv. Jana (La strada di San Giovanni, 1962), napsaná u příležitosti desátého výročí úmrtí otce Maria, v níž se autor vyrovnává se svou minulostí a odpoutává se od ní. V této době se Calvino v Paříži poznává se svou budoucí ženou Chichitou, Argentinkou ruského původu, která stejně jako on překládá díla anglických autorů. O dva roky později spolu odjíždějí do Latinské Ameriky. Nejprve do Mexika, kde je Calvino členem poroty při udělování literární ceny "Casa de las Americas", potom na Kubu, kam se dostává poprvé od svého narození a kde se s Chichitou ožení. Na ostrově se také setkává s revolucionářem Che Guevarou.

Po návratu do Itálie se novomanželé usazují v Římě, Calvino však pravidelně dojíždí do Turína kvůli své práci u nakladatelství Einaudi. V roce 1966 umírá Elio Vittorini a tím končí také vydávání časopisu "Il Menabò". Vyjde již jen poslední, desáté číslo, které je celé věnované Vittoriniho památce. Calvino se pak s rodinou stěhuje do Paříže, kde oproti původnímu plánu setrvá až do roku 1980. Během svého pařížského pobytu se sblíží především s Raymondem Queneau, jehož díla překládá do italštiny, a s povídkářem Giannim Celatim. V tomto období dopisuje povídky v žánru sci-fi Kosmické grotesky (Cosmicomiche, 1965, česky 1968) a Té s nulou (Ti con zero, 1967) a začíná experimentovat s tarokovými kartami. Vzniká tak Hospoda zkřížených osudů (La taverna dei destini incrociati, dokončená až v roce 1973, česky v jednom svazku s Hradem , viz následující), a první verze Hradu zkřížených osudů (Il castello dei destini incrociati, 1969, česky 2001). V tomto období vzniká také povídkový soubor Nesnadné lásky (Gli amori difficili, 1970, česky 1970) a román inspirovaný Polovým Milionem Neviditelná města (Le città invisibili, 1972, česky 1986). Toto experimentální období vrcholí o několik let později v knize Když jedné zimní noci cestující  (Se una notte d'inverno un viaggiatore, 1979, česky 1998).

Sedmdesátá léta jsou pro Calvina nejen obdobím literárních experimentů, ale také intenzívní publicistické práce. Začíná působit v deníku "Corriere della Sera", na jehož stranách komentuje dění doma a ve světě. Vrací se rovněž ke svým mladickým zálibám, divadlu a pohádce, teoreticky se zabývá malířstvím, zahajuje spolupráci s významným hudebním skladatelem Lucianem Beriem a samozřejmě hodně cestuje: během dvou let navštíví Írán, Japonsko a Mexiko, kde tentokráte obdivuje pozůstatky aztécké a mayské civilizace. Těmito cestami jsou inspirovány jeho další knihy Pan Palomar (Palomar, 1983) a Sbírka písku (Collezione di sabbia, 1984). V roce 1979 odchází z "Corriere della Sera" a začíná spolupracovat s deníkem, "La Repubblica", pro nějž píše různé eseje. Přestože je jeho hlavní základnou Řím, podniká nejprve dlouhou cestu do Argentiny a později další cestu do španělské Sevilly. Přijímá také pozvání z USA, aby v akademickém roce 1985–1986 přednesl na Harvardské univerzitě šest přednášek. Začíná na nich pracovat, ale v dokončení šesté, poslední, mu zabrání mozková mrtvice, na kterou 19. září 1985 umírá. Soubor pěti dokončených přednášek je publikován posmrtně jako Americké přednášky (Lezioni americane, 1988, česky 1999).

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5398x

Inzerce