Fuentes, Carlos: La Silla del Águila

Fuentes, Carlos
La Silla del Águila

recenze beletrie zahraniční

Více než 10 let po vydání rozsáhlého kulturně-historického eseje Pohřbené zrcadlo (El espejo enterrado, česky Mladá fronta 2003) vydává mexický spisovatel Carlos Fuentes svůj zatím poslední román Křeslo pro orla (La Silla del Águila).

 

Carlos Fuentes: Křeslo pro orla (La Silla del Águila), Alfaguara, 2003

Více než 10 let po vydání rozsáhlého kulturně-historického eseje Pohřbené zrcadlo (El espejo enterrado, česky Mladá fronta 2003) vydává mexický spisovatel Carlos Fuentes svůj zatím poslední román Křeslo pro orla (La Silla del Águila). V roce 1992, kdy si svět připomínal pětisté výročí „objevení“ Nového světa, byl Carlos Fuentes ohledně dalšího vývoje Mexika a Latinské Ameriky naplněn optimismem. V souvislosti s pětisetletou bilancí kulturního vývoje hispánské části amerického kontinentu viděl i řešení, které by mohlo vyvést tento subkontinent z politické a ekonomické krize. V eseji Pohřbené zrcadlo tehdy napsal: „Můj optimismus je relativní, ale velmi oprávněný. Latinská Amerika se uprostřed krize tvořivě mění a hýbe, pomocí evoluce i revoluce, prostřednictvím voleb i hnutí mas, protože její muži a ženy se také mění a dávají do pohybu. (…) Tou měrou, jak občanská společnost, nositelka kulturní kontinuity, bude zvyšovat svoji politickou a ekonomickou aktivitu od periferie směrem k centru a zezdola směrem vzhůru, tou měrou budou staré, centralizované, vertikální a autoritativní systémy hispánského světa nahrazovány demokratickým horizontálním uspořádáním.“

Po jedenácti letech, které uplynuly od napsání Pohřbeného zrcadla, se dostává na pulty zahraničních knihkupectví zcela jiný Fuentes. Autorova kniha Křeslo pro orla je politickým románem, který čtenáři nabízí obraz Mexika a Hispánské Ameriky v roce 2020. Z optimismu vysloveného na počátku 90. let 20. století nezůstalo nic. V roce 1958 si Carlos Fuentes ve svém vůbec prvním románě Nejprůzračnější kraj (La región más transparente, 1958) položil otázku „co je to Mexiko a co s ním uděláme?“ Celou následnou autorovu tvorbu můžeme chápat jako hledání odpovědi. Dospěl k ní Carlos Fuentes ve svém posledním románě?

Mexiko v románě Křeslo pro orla je zemí s politikou v rozkladu, zemí, kde se vládne pomocí korupce („neexistuje vláda, která by fungovala bez korupce“), zemí, v níž má pevné a mocné postavení narkomafie, v oblastech mimo centrum dál vládnou místní kasikové, politicky motivované vraždy nejsou ničím výjimečným, pravidelně se vynořuje hrozba vojenského puče, studentské protesty a naproti tomu masakry venkovského obyvatelstva jsou téměř na denním pořádku. „Je doba míru nebo doba války? Jak je oddělit, jak je od sebe rozlišit?“

Průměrní politici si osobují právo rozhodovat za, podle jejich mínění, nesvéprávné obyvatele a nabízejí jim pouze falešný obraz země halený do šlechetného symbolismu. „Celé Mexiko si žádá symbolismus. Může-li být stvořen svatý z nějakého chudokrevného, ovladatelného a nevzdělaného Indiána jakým byl Juan Diego“, (…) „proč neposkytnout lidu symbolismus v podobě vhodného prezidenta?“

La silla del águila, křeslo pro orla, prezidentské křeslo. A „od chvíle, kdy se usadí do křesla pro orla, musí každý prezident ukázat, že v Mexiku existuje pouze jeden hlas, jeho hlas. Aztécký vládce se nazýval Tlatoani, Pán velkého hlasu. Pozice, kterou zastáváme, křeslo orla, nám přikazuje: být pány velkého hlasu. Jediného hlasu.“ Karnevalová atrakce, jak Fuentes prezidentský úřad nazývá, se stává dějištěm této mrazivě vyznívající komedie, v níž nechybějí ani kulisy, ani komické figury, ani divadelní masky. Komickými figurami jsou politici, vládní ministři, poslanci mexického parlamentu, kteří v kulisách vládního paláce v Chapultepecu rozehrávají politickou hru plnou intrik, podrazů a konspirací, jejímž jediným cílem je udržení moci, politického postavení a vlivu na prezidentské křeslo-trůn. Masky to jsou grimasy, škleby či neproniknutelné tváře jednotlivých protagonistů. Nasazují si je, aby okolí neproniklo pod jejich povrch a neodhalilo naprostou prázdnotu či pouhý cynismus.

V celém svém díle se Carlos Fuentes snažil reflektovat minulost i současnost, příběhy jeho hrdinů se vždy odehrávaly v konkrétním historickém rámci. Na základě historických zkušeností, získaných mimo jiné při tvorbě svých předchozích děl, nahlíží Carlos Fuentes v posledním románě do budoucnosti. Do takové budoucnosti, která může přijít, nebude-li společnost dostatečně reflektovat svoji minulost, bude-li ji hodnotit nekriticky či její dopady přijímat jako fatalitu. Jestliže autor byl v minulých románech osudu jednotlivých protagonistů vždy přítomen, s postavami-figurkami svého posledního románu zjevně nechce mít nic společného. V románu Křeslo pro orla zvolil Fuentes formu dopisů a magnetofonových nahrávek, které si mezi sebou jednotlivé osoby vyměňují, protože z důvodu přerušení dodávek elektrické energie ze strany USA zůstala celá země a její obyvatelé v komunikační izolaci. K důvodům, proč tentokrát zvolil formu dopisů, autor poznamenal, že „dovoluje romanopisci být v odstupu od toho, co se děje“ a že „dopisy hrdinů jsou jejich dopisy a ne moje. Já jsem jenom jejich spojovací nit.“

Křeslo pro orla se v prestižních světových knihkupectvích drží na předních místech v žebříčcích nejprodávanějších knih. I kritikou byl román přijat vesměs kladně. Tímto dílem jako by Carlos Fuentes skutečně nabral nový dech. Zdá se, že po určitém přešlapování na místě, jehož dokladem může být třeba rodinná sága Léta s Laurou Díazovou (Los aňos noc Laura Díaz, 1999) zobrazující skrze individuální osudy jednotlivých protagonistů dějiny Mexika ve 20. století, započal autor novou etapu své tvorby.

 

© Anna Tkáčová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 141 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 2856x

Inzerce