Maďaři a my v dějinách, stycích a literatuře

přehled kultura

Maďaři a my - v dějinách, stycích a literatuře od konce 18. století po blízkou přítomnost.

Maďaři a my
(V dějinách, stycích a literatuře od konce 18. století po blízkou přítomnost)

1. Ve společné říši 1790 - 1867
Habsburská monarchie měla v této době mnoho podob. Do roku 1848 byla absolutně spravovanou říší. V letech 1848 až 1849 zažila první záchvěv konstitucionalismu. V následujícím desetiletí se vrátila k absolutismu. Od 1860/61 až do rakousko-uherského vyrovnání 1867 experimentovala na poli konstitucionalismu. Vídeňský centralistický konstitucionalismus ale Maďaři odmítali důrazněji než česká politická reprezentace.

V tzv. době předbřeznové prožívali Maďaři i Češi období prvního nacionálního vzedmutí. Češi se emancipovali především vůči německému kulturnímu prostředí. Jejich nacionální úsilí nemělo prozatím státoprávní rysy a jejich nacionalismus měl spíše plebejský charakter. Za revoluce se postavili na pozice austroslavismu, uherskou revoluci vnímali pouze očima ohrožených Slovanů. Maďaři zůstali pro ně odbojníky, kteří zvedli zbraň proti císaři. Porevoluční politické ticho na těchto stereotypech příliš nezměnilo. Osobní kontakt měl podobu císařské služby ve vojsku nebo v byrokratickém aparátu.

Uhry představovaly pro české prostředí velmi komplikovaný historický útvar. Jeho složitost a špatná čitelnost pro obyvatele západní části říše pramenila z odbojné a glorifikované minulosti, teritoriální proměnlivosti a neobyčejné propletenosti nacionálních, konfesních a kulturních poměrů uvnitř zemí svatoštěpánské koruny. Uhry, či adresněji řečeno uherští magnáti nikdy v úplnosti nepodlehli panovnickému centralizujícímu absolutismu Habsburků a vždy si uchovali uvnitř habsburské monarchie politickou a hospodářskou výlučnost, která se projevovala v nepřetržité existenci silného sněmu, tradičního zákonodárství, komitátního zřízení a daňové nepostižitelnosti. Nikde v Evropě neexistoval podobný historický státní celek, kde by státotvorný národ byl sice nejpočetnějším společenstvím, ale přitom tvořil vůči ostatním národním společnostem menšinu a odlišoval se ještě k tomu náboženstvím, jazykem a kulturou. Přesto takovýto historický státní útvar zaznamenal v předbřeznové době v rámci habsburské monarchie největší posílení státoprávního postavení a největší vzedmutí nacionalistických nálad.

Léta 1825 až 1848 jsou označována v maďarské historiografii jako "reformkor", tedy doba reformní. Tehdy byly položeny základy národní a také politické kultuře. V roce 1837 bylo formou sbírky postaveno v Pešti Národní divadlo. Vznikla vrcholná díla básníka Mihálye Vörösmartyho, Jánose Aranye a mladého Sándora Petöfiho, dramatika Józsefa Katony, architekta Mihálye Pollacka, sochaře Istvána Ferenczyho, malíře Mihálye Zichyho, výrazně nesoucí národní a romantické rysy a opěvující uherskou krajinu s pustou. Ferenc Erkel také v této době zhudebnil báseň Ference Kölcseyho, která se stane maďarskou národní hymnou.

Na počátku 40. let vznikly na uherském sněmu politické proudy, které se rozlišovaly mírou loajálnosti vůči vídeňskému dvoru. Hrabě Széchenyi a jeho přátelé varovali před úplnou roztržkou s císařem a byli ochotni pravidelně odvádět do společné pokladny daně a do společné armády rekruty. Naopak Lajos Kossuth, který tehdy založil list Pesti Hirlap, sjednocoval radikálně naladěné reformátory, kteří ještě před revolucí došli k přesvědčení o nutnosti větší samostatnosti Uher a odstranění stavovského státu a jeho nahrazení liberálním parlamentním systémem, kde by byli preferováni příslušníci maďarské národní společnosti. Úplná obnova uherského státu se tak ještě před revolucí stala základním politickým požadavkem vzdělaných maďarských vrstev.

Revoluce přinesla státoprávní uznání v podobě velké politické nezávislosti. Její porážka byla naopak spojena s popravami a opětovným utužením centralismu. Obnovený konstitucionalismus v Uhrách nikoho neuspokojil. Politickým ideálem se stala obnova samostatnosti v intencích roku 1848. Jeho naplnění urychlil zarputilý uherský odpor vůči vídeňskému centralismu a vojenské porážky habsburské monarchie.

2. V Předlitavsku 1867 - 1918
V roce 1867 se habsburská monarchie proměnila v dvojstátí s dvěma politickými centry ve Vídni a Pešti.

V únoru 1867 jmenoval František Josef I. novou uherskou vládu v čele s hrabětem Gyulou Andrássym a posléze vykonal korunovaci. Tzv. rakousko-uherské vyrovnání bylo koncipováno jako dvojstranná smlouva mezi uherským královstvím a uherským králem Františkem Josefem. Na uherské straně byl do těchto vážných politických rozhodnutí zapojen sněm, na "rakouské" straně se jednalo zatím jen a jen o absolutní a autonomní rozhodnutí suveréna, který si svůj závažný státoprávní čin dal schválit říšskou radou, v níž však chyběli čeští poslanci, až dodatečně.

Vyrovnání se stalo základním zákonem říše až do jejího zániku. Uhry se po téměř dvaceti letech urputných vojenských, rezistenčních a parlamentně opozičních bojů dobrovolně navrátily do říše, za to ale získaly v rámci habsburské monarchie rozsáhlou samostatnost a svébytnost. Společnou měly s říší jenom armádu, zahraniční politiku, panovníka s dvorem (nazývaného v Uhrách zásadně pouze králem) a některé finanční záležitosti. Jen pro tyto společné záležitosti byla zřízena říšská ministerstva, jejichž ministři byli odpovědni tzv. delegacím, tedy jakémusi společnému parlamentu, který byl zvolen každoročně říšskou radou a uherským sněmem, k odděleným poradám střídavě ve Vídni a v Budapešti. Všechny ostatní záležitosti byly vykonávány předlitavskou, tedy vídeňskou, a zalitavskou, tedy pešťskou (od začátku 70. let budapešťskou) vládou odděleně.

Nové dvojstátí vlastně nemělo po vyrovnání ani jméno. Skládalo se oficiálně z Království a zemí na říšské radě zastoupených a Uherského království, či Zemí svatoštěpánské koruny. Oficiálně byl tento státní celek na přání císaře nazýván v diplomatické poště Rakousko-uherskou monarchií či jen Rakousko-Uherskem. Neoficiálně se hovořilo o Cislajtánii a Translajtánii nebo spíše o Předlitavsku a Zalitavsku, neboť část hranice mezi oběma celky tvořila malá říčka Leitha, tedy Litavka. Označení Rakousko nebo habsburská monarchie tedy oficiálně vlastně neexistovaly. Oba státní celky se od vyrovnání vyvíjely zcela autonomně, byť společný trh, respektive společné celní a obchodní území, působil do jisté míry integračně.

Dualismus zůstal už trvalým a jediným reálně životaschopným řešením až do konce existence habsburské monarchie. Uhry byly uvnitř říše státním celkem velmocenského charakteru. Ten se pro Čechy stal nenaplněným snem. V monarchii nikdy nedosáhnou takovéhoto stupně politické emancipace a státoprávní samostatnosti jako Uhři.

Nové dopravní a technické možnosti vytvořily lepší možnosti vzájemné komunikace, které byly zase jen naplňovány na úrovni garnizónních a byrokratických styků. Uhry byly vnímány z Prahy především jako vážný agrární konkurent a národnostní utiskovatel Slováků. Koncepce velkého uherského politického národa se pociťovala s nevraživostí.

Ve sféře kultury se ale Uhry po vyrovnání pozvolna stávaly oblastí zvyšujícího se zájmu. Zájem státní se odrazil i na zájmu o dění u druhého hlavního partnera soustátí. Češi začali zejména od konce 70. let věnovat stále výraznější pozornost všemu maďarskému, především pak literatuře. V národních klasicích Móru Jókaim a Kálmánu Mikszáthovi byly spatřovány prototypy nejlepších historických romanopisců doby, jichž je třeba i v tématech následovat a obohacovat českou přítomnost. Čechům imponovala především v 90. letech, v době uherského milénia, témata, která ve vlastním životě a ve své literatuře postrádala: elegance, historicismus, duchaplnost, romantické vidiny svobody a volnosti jak je poznávali hlavně v dílech Sándora Petöfiho, Imre Madáche, Jánose Aranye. Byla tu však i velká oblíbenost počínající módní, zábavné literatury. Čechy se generací Vrchlického a jejím programovým otvíráním oken do světa staly evropskou monopolní velmocí v kvantitě překladů. Maďarština byla teritoriem pak jedním z nejvíce navštěvovaným, díky populárnosti a v důsledku ní i díky neobyčejně početné řadě dobových překladatelů. Patřili mezi ně mnohdy významné osobnosti českého kulturního a literárního života, ať už to byl Josef Nosek, otec Růženy Naskové, literární kritik Jan Vyhlídal, starosta Nuslí Alois Žipek, spisovatel a lingvista Gustav Žďárský, novinář Vlaslav Libenský, ředitel cukrovaru Adolf Muťovský, proslulý Václav Štech, polyglot František Vymazal, velká řada katolických, hlavně moravských kněží, atd. Všem však vévodili František Brábek, jehož dráha je přímo s počátky let dualismu spjata, a Gustav Narcis Mayerhoffer, jeden z nejplodnějších českých překladatelů vůbec.

S nástupem moderny, v Uhrách fázově opožděnějšímu hnutí Nyugat (Západ), přichází na scénu českého překladu výjimečná osobnost, ztělesňující jak prvního českého erotického spisovatele, tak jednoho z prvních překladatelů moderní maďarské literatury, generace nyugatovské, do cizího jazyka. Se jménem Karla Šarliha vstupuje na pole překladu také nový požadavek: kvalita.

3. V nepřátelských státech 1918-1938
První světová válka a rozpad habsburské monarchie způsobily totální státoprávní zemětřesení ve Střední Evropě. Československo, které se stalo republikou, se díky Masarykově zahraniční akci ocitlo v táboře versailleských vítězů. Jeho "expanze" do Horních Uher byla posvěcena v Trianonské smlouvě velmocemi. České istorické právo bylo obohaceno o dvojsečný princip národnostního sebeurčení právě na úkor zemí svatoštěpánské koruny. Češi pomáhali tento princip prosadit na Slovensku i se zbraní v ruce.

Maďaři se ocitli v táboře poražených a měli zato pykat. Velké Uhry po první světové válce zanikly. Vzniklo "jednonárodnostní" malé Maďarsko, které zahrnovalo 32 % bývalého území, přičemž polovina příslušníků maďarské národnosti se ocitla mimo území nového státu. Patřily sem i tzv. slovenští Maďaři. Maďarsko prozatím ponechávalo otevřenou otázku budoucí státní formy, i když formálně zůstalo královstvím, čímž především znejišťovalo svého nového severního souseda, Československo. Dva restaurační pokusy excísaře Karla učinily z Maďarska pro Masaryka a Beneše potenciálního nepřítele číslo jedna. Tak tomu bylo až do 30. let. Malá Dohoda byla koncipována především jako politické obklíčení Maďarska. Vzájemné mezistátní vztahy nebyly příliš dobré. Byly stejné jako byl vztah prezidenta Masaryka k regentu Hortymu. Vévodil jim oboustranný despekt a nekomunikace. V ekonomickém potýkání se vzájemně vylučovaly dvě tendence: potrianonská izolace s bývalou obchodní provázaností. Výsledkem bylo oscilování mezi plněním řádných obchodních dohod (první podepsána v roce 1927) a celní válkou zvláště v letech 1931 až 1936. Vzájemné oficiální vztahy tak měly neduživou a zcela bezvýraznou podobu a měly dojít až na bod mrazu v nadcházejících dramatických událostech.

Více než kdy předtím byly tehdy styky a kulturní výměna poznamenány politickým ovzduším. Zatímco do roku 1918 žila mnohá nevraživost politických úvodníků vůči všemu maďarskému v poklidné symbióze s překlady z maďarštiny, jimž se dostávala místa na prvních stranách deníků, listů a časopisů jako čtení na pokračování nebo pod čarou, nyní se neláska oficielně a striktně "dodržovala". Období šlo však vedle toho přesto svou vlastní cestou. Podařilo se realizovat několik významných překladů nyugatovců, mezitím již prosazených klasiků, jako Dezsö Kosztolányi, Zsigmond Móricz, Endre Ady, nebo autorů z okruhu módní literatury Ferenc Körmendi, Jolán Földesová aj. Ale předchozí kvantity a masové obliby maďarská literatura v Čechách ani přes hrdinné pokusy svých propagátorů nenabyla. Úsilí česko-slovenského kulturního atašé v Budapešti i v Praze Antona Straky nemohlo být naplněno, Bohumil Müller, Mirek Elpl jen s obtížemi korunovali své nadšení knižním vydáním.

4. Ve válce a po ní 1938 - 1949
Mnichovská dohoda velmocí, která rozbila Československo, byla pro Maďarsko zklamáním. Velmoci nepřisoudily Maďarsku žádné území. To pak přejalo německou taktiku a začalo s Česko - Slovenskem jednat o maďarské menšině. Výsledkem byla tzv. vídeňská arbitráž z 2. listopadu 1938 a ztráta československého území o výměře 10 390 km2 s 850 000 obyvateli, z toho 504 000 maďarské národnosti. Česko - Slovensko v březnu 1939 zaniklo. Rozpadlo se na Protektorát Böhmen a Mähren a Slovenský štát. České země byly okupovány, tzv. Sudety již dříve začleněny do Velkoněmecké říše. Maďarsko a Slovensko se staly překvapivými spojenci, protože byly satelity Německa. Z tohoto spojenectví vyplynula později i jejich aktivní účast ve válce na východní frontě proti SSSR a spolupráce s Německem při likvidaci Židů. Výsledek války byl opět pro Čechy i Maďary diametrálně rozdílný. Češi zaštítili Slováky a obnovené Československo se ocitlo na straně vítězů. Maďaři skončili znovu v táboře poražených. Tzv. Košický vládní program počítal s kolektivním potrestáním Němců, Maďarů a kolaborantů formou ztráty občanských a politických práv a s odsunem. Němci odsun absolvovali, "slovenští" Maďaři zůstali částečně doma. Neuskutečnil se ani plán československé vlády na výměnu slovenských Maďarů za podunajské Slováky. Vzájemné vztahy měly ovlivnit především levicové či spíše komunistické převraty na domácí půdě (v létě 1947 v Budapešti a v únoru 1848 v Praze) a rozdělení Evropy železnou oponou. Československo a Maďarsko měly zůstat ve výhradní sféře sovětského vlivu. Zato byli Sověti ochotni učinit Maďarsku ústupky v otázce reparací. Dosavadní političtí rivalové se rázem ocitly v sovětském "táboře míru a socialismu". Z Maďarska a Československa se stáli přátelé pod egidou velkého východního impéria.

Důraz na kvalitu literárního díla, určeného k překladu, i snaha o jeho kvalitní převod pokulhávaly mnohdy za nadšením. U nadšení muselo často jen zůstat. Kupodivu ale právě válečné období 40. let se jeví velmi plodnou dobou. Zasloužil se o to Arno Kraus, český spisovatel a překladatel, hlavně z maďarštiny, prezentující české domácí scéně především autory současné, které doba sama ocenila. Skutečnost udělení literární ceny mladým spisovatelům jako Sándor Márai, Ferenc Körmendi, Jolán Földesová byl jak pro Krause, tak pro česká nakladatelství dostatečnou zárukou. Válka a období zejména krátce po ní nakonec poznamenala historii maďarského překladu v Čechách díky osudům nakladatelství i osudům některých překladatelů a překazily ušlechtilé záměry: řada přeložených děl, mezi nimi také první velká antologie maďarské lyriky, zůstala v rukopisném torzu, pakliže se vůbec ve víru událostí neztratila, u mnohých děl vyprchala jejich aktuálnost v nové poúnorové zideologizované realitě a stala se, jako jejich autoři, nežádoucími. Skončilo se téměř stošedesátileté období, kdy individualita, osobnost překladatele, jeho osobní záliba, láska, touha seznámit domácí prostředí se zajímavými, ojedinělými, následováníhodnými jevy z prostředí jiné kultury, byla tou rozhodující silou a kdy tuto snahu také společnost víceméně pozitivně akceptovala. Leckdy, jako v 90. letech 19. století, s velkým nadšením.

Po roce 1949 mizí individualita jedince, osobnost vystřídává státní plánování, kolektivní spolupráce na velkých edicích, zájem čtenářstva je nahrazen zájmem státu, včetně preference témat a preference literárních směrů. Vítězí zejména socrealismus. Cestičky si kvalita hledá jen obtížně.

5. Ve společném bloku 1949 – 1989
Osudy obou zemí si byly po roce 1949 velmi podobné: Nástup diktatury proletariátu, politické procesy, emigrace politických odpůrců, zestátňování. Záchvěvy politického uvolnění (v Maďarsku po Stalinově smrti 1953, v Československu až v polovině 60. let), zásah sovětské armády (v MLR v roce 1956, v ČSSR v roce 1968), následná kádárizace či husákovská normalizace a postupné politické a ekonomické vyčpění tzv. socialismu, končící koncem roku 1989 totálním kolapsem východního bloku. Vzájemné vztahy měly charakter oficiálního bratrského přátelství a neoficiálního stýkání mezi lidmi v oblasti kultury a od konce 60. let i zvýšené vzájemné turistiky v důsledku uvolnění společných hranic. Maďarsko a Maďaři byli v Čechách vnímáni především slovenským filtrem a také od 70. let prizmatem uvolněného ekonomického kádárismu, který býval nejen v Praze označován za gulášový komunismus. Intenzivnější vzájemné vztahy podvazuje oboustranný jazykový handicap a v případě Čechů a Maďarů nesousedství, které ale může působit i jako prostředek k odstranění starých konfliktů a stereotypů.

Významnou úlohu hrají nakladatelské edice Odeonu s reprezentativními výbory klasiků 19. století, Nyugatovců, z nichž řada je přeložena do češtiny poprvé, vychází i dlouho očekávaná antologie maďarské moderny, nakladatelství Vyšehrad popustí občas duchovní prózu, Albatros dává prostor také hojně ženským spisovatelkám, Svoboda a jiná přímo titulárně stranická nakladatelství přinášejí na trh díla „prověřených“ autorů i překladatelů. Kvantitativně je to ale období, které snese srovnání s překladatelským boomem přelomu 19. a 20. století. Doba styky institucionalizuje, častou oázou závanu nových proudů v literatuře a filmu se stává od roku 1953 Maďarské kulturní středisko v Praze, po Brábkovi se zase od padesátých let začíná vyučovat maďarská literatura na Karlově Univerzitě. Mnozí výborní překladatelé z maďarštiny používají krycích jmen, české prostředí disponuje až na mizivé výjimky takřka výhradně překladateli, jejichž mateřštinou je slovenština a /nebo maďarština.

6. Ve svobodném čase 1989 – 2003
Období odchodu ze sovětské mocenské sféry, těžce prosazovaného "Vyšegrádu" a společného úsilí o vstup do NATO a do Evropské unie. Vzájemné styky získaly konečně přirozenou podobu mezistátní i mezilidskou. Dva národy, respektive dva státy, které byly v 19. století součástí jedné říše a ve 20. století stály často proti sobě, budou v květnu 2004 společně vstupovat do Evropské unie. Češi, nyní již i hranicemi nesousedi, začali koncem 90. let 20. století opět objevovat Maďarsko.

V přesyceném literárním trhu však maďarská literatura jen obtížně a pozvolna začíná zaujímat pozici. Překladatelé, nyní již ve většině s mateřskou češtinou, v nových podmínkách medializace a techniky se vracejí k praktikám minulého, respektive předminulého století: na nich stojí prosadit dobrou věc, na nich stojí získat nakladatele i pozornost a zájem časově předimenzovaných čtenářů.

© Marcella Husová

Diskuse

Vložil: Pišta, 30.01.2011 22:35
Maďaři a my v dějinách, stycích a literatuře
Vztahy mezi čechy a maďary jsou dnes na přijatelné úrovni. Státy vinou Slovenska nemají společné hranice, a to je paradoxně dobře. Alespoň se není o co hádat. Výměna turistů je na velmi dobré úrovni a roste. Když jsme v Maďarsku tak první co se ptá Maďar - zda je Praha stále tak krásná, rád by se tam... podíval. Nedělá si vtipy ani z Čecha ani ze Slováka. Maďaři si vystačí sami, nevměšují se do jiných států-pokud nějací nacionalisté do nich nerejou jako Slota atd. Sami vidíte, kolik Maďarů pracuje zde v ČR. Téměř žádný. Zato Slováků, Poláků, Ukrajinců,Rumunů, Bulharů,Moldavanů,Rusů atd je tady dost, někdy až příliš. Rádi chodíme do Maďarska do lázní a za dobrým jídlem. Oni zase zde na památky. Ať nám to vydrží i nadále.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 4846x

Inzerce
Inzerce