„Má rád úsečná, důvtipná, barvitá slova. Ovládá je dokonale. Jeho slova jsou posměšky, které zraňují, představy, které zneklidňují, zvuky, které obtěžují. Sní o domě slov, kde by se slabiky proplétaly, až by vytvořily arabesku světla. Ten dům by ho všude následoval. Nebydlel by v něm. Měl by strach, že se stane jen dalším slovem, slovem, které je utrmácené šílenými slabikami. Byl by to trezor, který by využíval, aniž by se nějak namáhal. Stačí, aby jen natáhl ruku a natrhal si slova, která by potřeboval. Ale ten barák je v něm. Ví to a směje se tomu.“

Tato slova dokonale charakterizují tvorbu maghrebských spisovatelů píšících francouzsky. Jejich autorem je v současnosti nejváženější, nejobdivovanější a nejvýraznější představitel maghrebské frankofonní literatury, jehož dílo dávno překročilo hranice Maghrebu a Francie – Tahar Ben Jelloun (Jour de silence a Tanger, Paris 1991). Je to i jeho zásluha, že již několik let prožívá maghrebská literatura v Evropě boom, který je srovnatelný s nástupem jihoamerických spisovatelů v šedesátých a sedmdesátých letech. Není mnoho autorů, jejichž díla by se setkávala s takovou pozorností, jako je tomu právě u frankofonních spisovatelů Maghrebu. Každá nová kniha je očekávána s velikou netrpělivostí, a to jak ze strany kritiky, tak ze strany čtenářů, o čemž svědčí jejich veliká prodejnost a množství překladů do cizích jazyků.

Cesta k pramenu
Abychom však pochopili podstatu tvůrčího úsilí maghrebských frankofonních spisovatelů, je potřeba vrátit se do zemí severní Afriky o necelých padesát let zpět, v širších souvislostech nastínit důvody a okolnosti, které vedly ke vzniku francouzsky psané maghrebské literatury, a ukázat, jakým směrem se vyvíjela.

Počátky celé moderní arabské literatury byly velice složité. Písemnictví Arabů prožívalo po čtyři století, až do století osmnáctého, určitou stagnaci. Nová literatura začíná až se vznikem kolonií, díky nimž byl přirozený vývoj do značné míry ovlivněn a deformován. Arabský svět začal své seznamování s Evropou velice horlivě, především překlady vědecké a naučné literatury. Jisté polemiky a protesty vyvolaly až některé moderní evropské směry, které se v mnohém neshodovaly s islámskou tradicí. S pocitem vlastního sebeuvědomění, národní či státní jednoty, přišla teprve potřeba tyto pocity hájit a formulovat. Vzniká tak literatura vlastenecká, budovatelská, sociální a politicky angažovaná. První impuls k narušení vedoucího postavení tohoto druhu literatury vzešel na Blízkém východě (Irák, Sýrie, Libanon) v knihách, které měly v sobě nový myšlenkový rozměr, uvažující o postavení člověka v dnešním světě, o jeho životě. Ozývají se tak první a stále mocnější hlasy islámské mystiky.

Mezi nejprogresivnější a současně nejkvalitnější patřila a patří literatura Maghrebu, tedy Maroka, Tuniska a Alžírska. Díky velkému množství etnik (Arabové, Berbeři, Francouzi, Židé...) tu vznikla svébytná a specifická literatura, kterou však tvoří dílčí literatury jako frankofonní literatura Maghrebu, arabská literatura Maghrebu, literatura židovsko-maghrebská a berberská, pod nimiž jako nevysychající pramen inspirace vyvěrá maghrebská lidová slovesnost.

Frankofonní maghrebská literatura, která je dnes díky velké přičinlivosti Francie nejznámější, začala vzkvétat v době bojů za národní osvobození, tedy v padesátých, resp. šedesátých letech tohoto století, aby zaujala a alarmovala mezinárodní publikum. Tradice francouzsky psané literatury v těchto zemích je tedy nesmírně krátká. Další důvod, proč spisovatelé začali využívat francouzštinu, byl daleko prostší. Perfektně organizovaná síť francouzských škol totiž byla jediným možným krokem k alespoň nějakému vzdělání a lepší budoucnosti, a nahradila tak medresy, kde se vyučovalo pouze předčítání koránu a kaligrafie. Driss Chraibi to později popisuje: „říkal jsem ti o svém původním já. Začalo se jednoho dne rozpadat. Den po dni se rozpadalo čím dál více. Až jsem jednou musel vyměnit tabulku na psaní za aktovku a svou dželábu za evropský oblek. Ten den jsem se znovu narodil.“ (Le passé simple, Paris 1954)

Jestliže se tedy spisovatel chtěl dostat do širšího povědomí, musel se vzdát svého mateřského jazyka a začít psát francouzsky. Samozřejmě že trpěl pocitem, že tvoří spíše pro cizí publikum, kdežto doma zůstává bez odezvy. Vzdát se francouzštiny by ale znamenalo ztratit dosavadní možnosti. Díky tomu se však francouzština stala nástrojem propagace národního obrození a literáti z Maghrebu se konečně stali předmětem seriózního literárně kritického bádání. A ačkoli jim byl v důsledku postupující arabizace prorokován brzký zánik, jejich tvorba přežila, a dokonce se výrazně rozvinula. Maghrebští spisovatelé píšící francouzsky tedy nepřestali psát, ale vytvořili svébytný myšlenkový proud, který nezamítal francouzské kulturní dědictví. Dnes má jejich tvorba vliv nejen na evropské, ale i domácí čtenáře, a plní vlastně jakousi funkci mostu mezi severoafrickou arabskou kulturou a kulturou evropskou.

Marocká frankofonní literatura
V Maroku se první texty psané francouzsky objevují až na přelomu čtyřicátých a padesátých let, tedy o dost později než v Alžírsku a Tunisku. První romány mají zpočátku charakter etnografický (Ahmed Sefrioui, raný Chraibi), později silně kritický (Chraibi), což vyvolává v Maroku bouře nevole a nebudí přílišnou důvěru. Díla z tohoto období ještě zcela nepojímají francouzský jazyk v jeho vztahu k jazyku mateřskému a původní kultuře. Odkazují se sice často k Maroku (postavy, prostor, čas, tradice), ale plně toho nevyužívají, nevytváří nic originálního. Pouze slepě kopírují klasické schéma francouzského románu 19. století: chronologický postup událostí, fokusace na individuální a autobiografické zkušenosti vypravěče, etnografická deskripce. Hlavní je zabránit přílišnému vytržení z prostředí. Tuto tendenci narušuje až Chraibiho kniha Le passé simple. Jde sice také o tradiční francouzský realistický a psychologický román, Chraibi však ve svém psaní dochází dál. Pomocí rozrušené a úsečné syntaxe, polyfonní výpovědi vytváří zvláštní, subverzní jazyk, který boří dané hranice.

Situace se výrazněji mění až po roce 1966, kdy začíná vycházet časopis Souffles, a na scénu se tak dostává mladší generace autorů jako např. Abdellatif Laabi, Tahar Ben Jelloun či Abdelkébir Khatibi. Tito spisovatelé otevřeli problém, který provází marockou frankofonní literaturu dodnes – zda spisovatel píšící cizím jazykem nějakou měrou přispívá národnímu kulturnímu dědictví. Mladí spisovatelé se snažili, a stále snaží, otevřít svůj jazyk imaginárnímu světu, který čerpal nejen z pramenů národního dědictví a tradic, ale i z dědictví a tradic západních. Nechali se ovlivnit západoevropskými způsoby myšlení, především symbolismem, surrealismem či marxismem, využili nových literárněvědných směrů (Gérard Genette, Roland Barthes), někteří dokonce přemýšleli o jazyku, který by mohl vyjádřit mateřský jazyk ve francouzštině.

I přesto, že každý ze spisovatelů má svou vlastní problematiku a svůj specifický styl, můžeme v jejich díle nalézt některé společné rysy: hledání vlastních kořenů v cizím světě, vztah k rodné zemi, přivlastnění si cizího jazyka a problémy s tím související, zpochybňují společenské a náboženské hodnoty své vlasti, ale i Francie, snaží se vyjádřit své bi-kulturní myšlení. Jsou vystaveni množství protikladů, zmítají se mezi dvěma odlišnými životními způsoby. Tyto konflikty se odrážejí i v jejich knihách. Autoři opouštějí tradiční osnovu, zcela porušují hranice vyprávění a jazykového vyjádření. Nejoriginálnější díla, jako např. Harrouda Tahara Ben Jellouna, La Mémoire tatouée Abdelkebira Khatibiho nebo Agadir Mohhameda Khair-Eddineho, jsou spíše fragmenty příběhů, které se prolínají, překrývají a jsou často prokládány různými komentáři (filosofickými, estetickými, ideologickými) vypravěče. Jejich jazyk daleko více začleňuje technické a umělecké prameny obou jazyků, obou kultur. Stírají rozdíly mezi fikcí a pravdou, mezi mýtem a skutečností. Snaží se vyjádřit neuchopitelné, nepochopitelné, nemožné, vše, co je straší v jejich světě představ a myšlenek. Chtějí překonat jazykový antagonismus arabština / francouzština, aby mohli získat nové území, které by poskytlo jiné možnosti poznání a zakotvení vlastního já, vytvořit „jazyk, který unáší tělo k jeho nepostižitelné realitě, k jeho samostatnosti a radosti“ (A. Khatibi, La Mémoire tatouée)

A právě to dělá frankofonní maghrebské spisovatele výjimečnými, zvláštními a ceněnými autory a dá se předpokládat, že pokud bude tato literatura i nadále vystupovat s takovým důrazem, její význam ještě poroste.