Pratchett, Terry: Noční hlídka

Pratchett, Terry
Noční hlídka

recenze fantasy

Terry Pratchett je autor, jenž se dostal do povědomí lidí nejen v Británii, ale i u nás a v celém světě svou řadou z magické planety Zeměplocha. Před pár týdny u nás vyšlo už dvacáté sedmé pokračování.

 

Noční hlídka
Terry Pratchett
: Noční hlídka, překlad Jan Kantůrek, Talpress, 2003, 511 s.

Terry Pratchett je autor, jenž se dostal do povědomí lidí nejen v Británii, ale i u nás a v celém světě svou řadou z magické planety Zeměplocha. Téměř každý člověk již dnes tuší, že se jedná o placatou zemi, jež je unášena vesmírem na zádech želvy. Téměř každý ví, že téhle podivnosti pan Pratchett napsal už mnoho a mnoho knih. Před několika málo týdny u nás vyšla další z nich. V pořadí už dvacátá sedmá.

V poslední době si čtenáři začínali stěžovat, že Zeměplocha už není, co bývala a že už knihy nemají takový říz. Naopak z literárního hlediska jsou poslední díly nejpovedenější, Pratchett se doopravdy vypsal a jeho knihy už nebyly pouhou zábavnou fantasy jako kdysi kolem roku 1986, kdy začala Zeměplocha vycházet. Přes to se však nic nemění na tom, že Pratchettovy knihy jsou kultem. Staly se jím už před lety v Británii a o něco později i u nás. Mohli bychom sice očekávat, že, jak už to s kultovními díly bývá, bude i toto rozmělněno a rozředěno, a i když se bude říkat: Jojo, už to není ten starej Pratchett, ale je to pořád dobrý, bude mít úspěch u skalních stoupenců, již si na „svou“ Zeměplochu nenechají sáhnout. Vše tomu dokonce nasvědčovalo… Ale již v minulém díle Pratchett po tvůrčí krizi, kdy chtěl dokázat, že on umí psát i „literaturu“, chytil druhý dech a jeho Zeměplocha má nebývale vzestupnou tendenci.

Pokud patříte k milovníkům Zeměplochy, bude vám po otevření posledního románu připadat, že jste se vrátili do míst, která důvěrně znáte, pokud si mohu dovolit být osobní, troufnu si říci, že jsem si připadal, jako bych se vrátil do míst, kde jsem vyrůstal. Jak již napovídá název knihy, Pratchett se vrací ke svým oblíbeným postavám, jimž věnoval už nejednu svou knihu. Jedná se o policejní sbor Ankh-Morporku, největšího města Zeměplochy. Člověk se neubrání, i kdyby nedejbože chtěl, srovnání s Dumasovými Mušketýry. Jeho knihy sice nenesou podtituly po deseti a více letech, ale T.P. pracuje se stejným vzorcem seriálu, jenž se osvědčil již před tolika lety, a dává čtenářům přesně to, po čem touží, totiž odpovědi na otázku: Jak to bylo dál? A protože je Pratchett velmi nápaditý, strhne čtenáře od samého počátku knihy.

Jenže nebyl by to Pratchett, aby nepřišel s něčím novým. Místo toho, aby prostě klasicky pokračoval v tom, co se od něj očekává: Tedy ve vypravování dalšího pokračování, udělal časovou smyčku a naopak nám odpovídá na otázky, jak to bylo před tím. Už to samo poskytuje jistou záruku originality knihy, ale když k tomu přidáme velmi logicky zkonstruovanou časovou smyčku, která by v prostředí Zeměplochy mohla být klidně daleko šílenější, dostáváme dílo světové fantastiky, na které se bude ještě dlouho vzpomínat, a i když stojí na konci řady dvaceti sedmi knih, stojí doopravdy velmi vysoko.

Hlavní postava románu: Samuel Elánius, patří k nejpopulárnějším hrdinům Pratchettových knih. Jeho vývoj můžeme pozorovat po mnoho let a na počátku tohoto příběhu už ani nepředpokládáme, že by nás něco mohlo překvapit. Stejně jako Dumasův d`Artagnan dosáhl všeho, čeho prostý muž dosáhnout může, má společenské postavení, na rozdíl od Gaskoňce má i rodinu, je šťastný. Během okamžiku se ocitá ve vlastní minulosti, kdy nemá nic než své zkušenosti a svou paměť a je jenom na něm, jak dokáže věci přivést tam, kde podle jeho vzpomínek končí, a zda se mu je podaří vůbec někam dovést. Návrat do Ankh-Morporku starých časů, kdy městu vládli šílenci a časy byly vážně temné, dává Pratchettovi možnost ukázat jeho hrdinům zrcadlo. Nechává čtenáře podívat se ještě před začátek, nechává nás znovupoznávat postavy, o kterých jsme si mysleli, že je známe naprosto dokonale, a to v jiném světle.

Nejvíce nás ale pochopitelně nechává nahlédnout do duše Samuela Elánia, jenž může reflektovat jak budoucnost, tak minulost, jež je pro něj přítomností. Ztracenost a neukotvenost muže ve světě a v čase, kde už jednou sehrál svou roli a kde musí odehrát text postavy, kterou si pamatuje ze svých mladých let; kdy musí být naprosto přesvědčivý a nesmí zaváhat, aby se měl k čemu vrátit, vystihl autor velmi dobře. Když si ještě přičteme Elániův suchý humor a ještě sušší humor páně Pratcheta, máme v ruce knihu, u které se nebudeme nudit ani po druhém přečtení. Jako bonus dostaneme padoucha, který patří k těm nejtemnějším, jež Pratchett na své čtenáře a hrdiny dosud vypustil, což jen zvyšuje sázky na napínavou četbu u tohoto literárního opusu.

Kantůrkův překlad je tentokrát velmi čistý, bez větších překladatelských prohřešků, jen pro redakční práci si musíme vypěstovat, jak už se stalo u Zeměplochy zvykem, jistou lokální slepotu. Jako člověk, jenž přečetl všechny zeměplošské knihy, hodnotím Noční hlídku doopravdy vysoko a vážně se těším, že Pratchettovi vydrží jeho elán a další kniha bude na stejné úrovni jako tato. Zní to neuvěřitelně, ale má cenu číst i dvacátý sedmý díl.

© Richard Klíčník

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 200 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 3519x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce