Božská krimikomedie
Urban, Miloš: Stín katedrály

Božská krimikomedie

Skládanka detektivního příběhu je smontována velmi šikovně, jen motiv vrahů není úplně racionální, což by u Urbana nikdo ani neočekával a rozhodně to není na škodu. Také celkový obraz knihy je velmi dobře propracován, nálada je velmi kompaktní, barev se vyskytuje málo, stejně jako Sedmikostelí je i Stín katedrály velmi "gotickým".

Miloš Urban napsal novou knihu. Upozorňují nás na to letáky, reklamní kampaň je zdařilá. I kdyby nebyla, je u nás spousta lidí, kteří se na nového Urbana těší. Někteří s očekáváním, zda bude tak skvělý jako předchozí knihy, někteří s obavami, že bude opět stejně uhozený jako ty předchozí. Miloš Urban totiž také patří do kategorie spisovatelů, kteří vás rozhodně nenechávají chladnými a na které si vytvoříte velmi vyhraněný názor. Jedni ho milují, druzí od prvního řádku nesnášejí.

Napsat recenzi na Urbanovu knihu a neutéci se k osobním prožitkům je více než složité a pochopit, oč autorovi jde, může být ještě horší. Ve Stínu katedrály se opět dostáváme do konfrontace s Urbanovou obsesí, jež se týká gotiky a jejích chrámů. Námětem autor navazuje na svou debutovou knihu Sedmikostelí, která vzbudila dost kontroverzních ohlasů. U Stínu katedrály tomu není jinak. Urbanova fascinace katedrálou jej donutila jít ve stopách V. Huga a napsat dílo, kde katedrála bude hlavním hrdinou, který ovlivňuje celý chod světa ve svém okolí. Je to sice hrdina jednající nepřímo, ale stejně jako u Huga jedná nejdůrazněji, s jistou neoddiskutovatelnou razancí, již by mohl míti propůjčenu od Boha. Do této role Urban obsadil chrám sv. Víta a dá se říci, že místo zvolil správně. Bohužel o postavách lidských už to tak jednoznačně říci nemůžeme.

Urbanův Roman je charakterově velmi podobný hlavnímu hrdinovi Sedmikostelí, místy až nezdravě. Přesto však nelze upřít, že je to hrdina napsaný v poloze, která Urbanovi výtečně sedí, a proto působí docela věrohodně, dokonce nám ani nedělá problém uvěřit zvrácenostem, které podle pera M. Urbana provádí. Jedná se o uměnímilovného člověka, tichého, introvertního, na první pohled spořádaného.

Nejnepovedenější stránkou románu je postava Kláry. Už u jména se zarazíme. Proč jsou všichni čeští autoři zaujati tímto jménem? Pravda, jméno je významonosné, ale stejně mám pocit, že v posledních letech máme v české próze překlárováno. Jméno by se dalo odpustit, ale co už odpustit v žádném případě nemůžeme, je nepřesvědčivost literární postavy Kláry v první polovině románu. Jak se dozvídáme, byla vychována v dětském domově a později vystudovala policejní akademii. Mluví obecnou češtinou, důvěryhodnosti se snaží Urban dodat lajdáckou interpunkcí a módními anglikanismy. Proč ne. Jen nám kazí dojem, že Klára má hluboké znalosti v oblasti náboženství, a co se týče kultury, tak si také nevede tak špatně, což je v naprostém rozporu s psyché, kterou se nám Urban snažil představit. Ke konci románu Klára hodně čte, takže se jí dají znalosti odpustit, ale minimálně v první třetině získáváte dojem, že život v dětském domově je něco jako přípravka na studium dějin umění.

Zastavme se teď u Urbanova narativního postupu. Příběh vlastně vypráví Roman a Klára (jejich popisování se pravidelně střídá) a díky odlišnému slohu mají zajistit, aby čtenář neusnul u sáhodlouhých popisů katedrály a všech detailů kolem ní. To se daří. Dokonce se o naší kulturní památce dozvíme hodně zajímavých věcí, nebo si je alespoň dobře oživíme. Jestli musíme něco ocenit doopravdy kladně, je to Urbanova práce s informacemi. Autor velmi dobře zvládl hru s dokonale načasovaným odhalováním skutečností, čtenář je dostává až v nejpozdějším možném okamžiku, přesně před tím, než se začne nudit. Otázkou však zůstává, zda čitatel doopravdy chce vědět o zvrácenostech, které autor vymyslel. Urban, jak už se u něj dá očekávat, hojně využívá postmoderních postupů, kniha je plná citací a aluzí, rozhodně není pro nesečtělého čtenáře a očekává jistý rozhled na poli literárním a výtvarném, což je jen dobře, Vieweghů už máme dost.

Stejně jako v Sedmikostelí, i zde M. Urban pracuje se sílou symbolu a slova, jsou to dle něj nejdůležitější činitelé dění. Tato slovní kabala je asi nejnapínavějším činitelem při vyšetřování vraždy. Každé slovo má svůj význam, každé slovo se může proměnit ve skutečnost a může ovlivnit to, jak dopadne celek. Toto velmi zdařile doplňují symboly, které obklopují celou katedrálu, k užitku je dokonce i nadpřirozený motiv, který se v knize několikrát objeví, jen není vysvětleno, kdo nebo co tyto události působí, Urban nás nechá pouze dozvědět se, co jednotlivé výjevy znamenaly.

Skládanka detektivního příběhu je smontována velmi šikovně, jen motiv vrahů není úplně racionální, což by u Urbana nikdo ani neočekával a rozhodně to není na škodu. Také celkový obraz knihy je skutečně dobře propracován, nálada je velmi kompaktní, barev se vyskytuje málo, stejně jako Sedmikostelí je i Stín katedrály velmi „gotickým“ a vytvořil bych pro ně oba zvláštní škatulku s názvem „gotický noir“ z Prahy. Urban je jako autor doopravdy čitelný a kompaktní vystihnutí atmosféry je to, co doopravdy umí.

Nesmíme opomenout ještě jednu nesporně vydařenou stránku knihy. Tou je grafická úprava. Pavel Růt, jenž se o celou vizáž knihy postaral, to udělal velmi dobře a čtenář dostává do rukou nádhernou knihařskou práci, která je snad ještě lepší než u předchozích Urbanových knih. Zajímavě tvořené ilustrace, které na první pohled zaujmou dvojdílností, tvoří ke knize doplněk přesně v duchu příběhu.

K závěru bych ještě chtěl podotknout, že o vývoji Urbana jako spisovatele svědčí i to, že obscénní scény jsou podány s daleko větším vkusem než v knihách předchozích, což je myslím velkým kladem. Otázkou však zůstává, co se nám autor snaží sdělit. Pokud jste u Sedmikostelí pochopili, že autor celou dobu šprýmuje a že nemyslí to, co píše, zas až tak smrtelně vážně, dala se kniha dočíst s lehce povytaženým koutkem a skýtala „chytrému“ čtenáři potěšení. Bohužel ve Stínu katedrály jsem už takovýto nadhled hledal marně a nezbývalo mi než kroutit hlavou a přemýšlet, co vede mladého autora k tomu, aby psal zrovna to, co píše. Přijde mi, že stejně jako jeho hrdinové, i Urban trpí mnohými obsesemi a nespokojeností s kulturou, ve které je nucen žít, a to je asi nejdůležitější fakt k vytvoření subjektivního názoru na jeho knihy. Pokud jste z těch, kterým novověk nevyhovuje (ať už vědomě či nevědomě), budete Urbanovy knihy milovat. Pokud však máte rádi elektrický věk, kupte si od nakladatelství Argo jinou knihu, naštěstí nevydávají jenom Urbana.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Argo, Praha, 2003, 280 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse