Orwell, George
Nadechnout se 2

recenze beletrie zahraniční

Méně známá Orwellova kniha je románem ztracených iluzí...

Neveselé vyhlídky
George Orwell: Nadechnout se. Přeložil Petr Kopecký. Vydal Odeon, Euromedia Group k.s., Praha 2003, 221 str.

Méně známá Orwellova kniha je románem ztracených iluzí.
Jestliže román Nadechnout se z roku 1939 vychází v českém překladu poprvé, nejde o náhodné opomenutí. Orwell byl po dlouhá léta budování „šťastnějších zítřků“ označován za imperialistického štváče a zpátečníka, jehož názory ohrožují svět „pokroku a míru“. Že stejnou měrou ve svých raných románech a esejích kritizoval i kapitalismus, zůstává jedním z paradoxů jeho složitého, ale poctivého názorového vývoje.

Za několik dnů si svět připomene sté výročí narození prozaika a publicisty George Orwella (vlastním jménem Eric Blair, 25.6.1903 – 21.1.1950). Jeho dvě nejznámější knihy, alegorická zvířecí satira Farma zvířat a chmurná antiutopie 1984, vyšly více než před padesáti lety. Přesto bychom ve světové literatuře našli jen málo románů, které tak významnou měrou zasáhly do dějin minulého století a jejichž poselství i přes renesanci demokracie v Evropě zůstává nadále varující a platné.

Román Nadechnout se, vydaný ve Velké Británii v předvečer 2. světové války, můžeme považovat za nenápadnou předehru, kterou spisovatel zkomponoval před vznikem svých nejslavnějších děl.

Říkají mi Tlusťoch
Seznamujeme se v něm s hlavní postavou a zároveň vypravěčem příběhu, jímž je pojišťovací agent George Bowling, řečený Tlusťoch. Ten v podrobném vylíčení představuje jak sám sebe, tak svou rodinu a své zaměstnání, přičemž nenechává nikoho na pochybách, že je jen další z galerie prostých, obyčejných lidiček. Druhá část, v románu nejrozsáhlejší, je retrospektivní. Vracíme se do dob Bowlingova dětství a mládí.

Nostalgické vzpomínky na klukovská uličnictví na malém městě či na nehasnoucí půvab rybolovu českému čtenáři připomene atmosféru knížek Karla Poláčka či Oty Pavla, kterou by v jiných Orwellových dílech hledal marně. Zdánlivou idylu Dolního Binfieldu, období prvních lásek a naděje, ovšem přetíná vznik 1. světové války. Náš hrdina ji s notnou dávkou štěstí přečkává bez vážnějších následků. Štěstí ho neopouští ani později, v poválečných letech, kdy získává dobré zaměstnání a později se i ožení. Mohlo by se říci, že umí spokojeně proplouvat životem, kdyby tu ovšem nebyla jeho skepse. Kdyby za každou jeho druhou větou nevysvítal zřetelný rys kritičnosti a nespokojenosti, s nímž vnímá svou dobu.

Konec starých časů
Ve zbývajících dvou částech se zpověď vrací do současnosti, do pozdního jara roku 1938. Tlusťochovi, stejně jako jeho autorovi, jehož názory zjevně tlumočí, je na rozdíl od většiny Britů jasné, že svět se neodvratně řítí do válečné katastrofy. Jednoho dne se rozhoduje uskutečnit plán, který v něm zraje již řadu dní. Pod záminkou služební cesty odjíždí do svého rodného města, které nenavštívil již více než dvacet let. Čeká ho šok. Vlídné městečko jeho vzpomínek se propadlo do nenávratna. Namísto něj nachází rozrůstající se průmyslovou aglomeraci s továrnami, kde se vyrábějí bomby. Ulice, po nichž kráčí, se proměnily k nepoznání; rybník, kde jako chlapec lovil ryby, je zasypaný odpadky. Potkává dokonce i svou první lásku, z níž se ovšem stala stárnoucí žena, která ho nepoznává. A jako by tyto nesnadné porce deziluze nestačily, je nakonec svědkem katastrofy. Při cvičném letu bombardéru dopadá na odlehlou ulici města bomba, která usmrtí tři lidi.

Vlastně je to jen průměrný román, ale nikoli zbytečný. Dokonce ani po čtyřiašedesáti letech. Orwell, jakožto bytostně angažovaný spisovatel a brilantní esejista, nespěl nikdy k estetickému pólu tvorby. Naopak, považoval se více za žurnalistu, jenž „píše knihy proto, aby odhalil nějakou lež“. Jeho krédu odpovídá i prostý, jednoduchý styl a průhledná struktura vyprávění. Jestliže mu literární kritika nejednou vytkla, že neuměl vytvořit postavu bez autobiografických rysů, román Nadechnout se dosvědčuje, že tato výtka je oprávněná. Zároveň ale díku tomu přináší výpověď o svém autorovi.

Problém uhlazených prasat
Orwell na knize pracoval po zkušenosti s boji proti Frankovi ve španělské občanské válce. Jen o vlásek unikl dřív, než byl španělskými komunisty zajat jako přívrženec trockismu. (Své dojmy popsal v knize Hold Katalánsku.) Že šlo o pohnutou dobu nejen pro Španělsko, ale pro celou Evropu, není třeba zdůrazňovat. Připomeňme jen malou drobnost: když tehdejší britský premiér Neville Chamberlain mával papírem Mnichovské dohody, vítaly ho v Londýně zástupy nadšených lidí v záplavě frenetické radosti. Orwell mezi nimi nebyl. Jak je z románu patrné, připojil se k hrstce politiků a publicistů, kteří opatrné taktice appeasmentu nevěřili. Jeho obavy, jak později dokázal ve dvojici vrcholných románů, byly ovšem ještě hlubší. Naznačuje je ostatně již zde, když Tlusťoch Bowling uvažuje: „Ale válka samotná není důležitá, horší je to, co přijde po ní. Svět, do kterého se řítíme, svět plný nenávisti a hesel. Stejnokroje, ostnatý drát, gumové pendreky. Tajné cely, kde umělé zářivky svítí dnem i nocí a fízlové vás sledují i ve spánku. A průvody a plakáty s obrovskými tvářemi, milionové davy skandující jméno svého vůdce do zblbnutí, až mají dojem, že ho opravdu zbožňují.“

Tradice osobních zpovědí úspěšných, ale nadmíru znepokojených příslušníků střední vrstvy, jakým je George Bowling, v anglo-americké literatuře úspěšně pokračovala. Jedním z nich je i John Self, hlavní hrdina a vypravěč z románu Marina Amise Peníze, který ve Velké Británii vyšel v orwellovském roce 1984. Za pozornost stojí, jakým způsobem Self komentuje Orwellovu Farmu zvířat: „... jak to přijde, že prasata mohou být tak chytrá, tak civilizovaná, tak uhlazená? Viděli jste někdy, jak to vypadá, když se prasata chovají přirozeně? Já ano a věřte mi, že to byla nechutná zkušenost, kurvafix. Tahle prasata jsem viděl, když jsem točil reklamu na nový druh vepřových karbanátků.“ Když Selfovi později jeho přítelkyně prozradí, že Farma zvířat je alegorie na ruskou revoluci, je z toho úplně paf. Přiznává se, že ruská revoluce pro něj sice není úplnou novinkou, ale že Orwellovu alegorii vůbec nepochopil...

Léčba Orwellem
Interpretace Orwellových románů probíhala ve dvou základních proudech. Zatímco západní svět je vnímal jako varování a často je redukoval na účinnou ideologickou zbraň, v sovětském bloku byly obrazem smutné reality. (Příkladem je vynikající esej Milana Šimečky Náš soudruh Winston Smith z let 1981 - 1983.)

Když se dnes debatuje o Orwellově díle, je většinou konstatováno, že jeho temné vize totalitarismu se naštěstí překonaly anebo vůbec nenaplnily. Přesto si před třemi lety Václav Klaus ve svém článku o Orwellovi kladl otázky, jež stojí za připomenutí: Mýlili se antiutopisté, či nikoli? Jsou 90. léta 20. století porušením předvídaného trendu, nebo jen dočasnou výjimkou? A nakolik to byl právě Orwell, kdo přispěl k tomu, že byla jednou nastolená nebezpečná tendence zastavena?

Můžeme však pohled ještě zostřit. Německý psychoanalytik Eric Fromm již v 60. letech minulého století upozornil na skutečnost, že Orwellovy vize postihují v některých rysech i vývoj probíhající v západním světě. Dnes je patrné, že totalitarismus nemusí vtrhnout do lidské civilizace s řevem a krví, ale může opatrně vstoupit zadními dveřmi, aniž si to lidé ve své zaslepenosti uvědomí. Že jeho křiklavou podobu ostnatých drátů, nevlídných cel a gumových obušků může vystřídat svádivost virtuální reality obrazovek a monitorů. Že jsou to umělé obavy intoušů? Snad.

Ale vzpomeňme znovu Johna Selfa z Amisových Peněz, jenž postrádá byť miligram důvtipu George Bowlinga. Je sice úspěšný, pohybuje se ve světě reklamy a filmových celebrit, ale podstatu Farmy zvířat není s to pochopit. A co víc, je mu lhostejná.

Před čtrnácti lety jsme se zbavili nejkrajnějších projevů totalitarismu, jehož nástup i nelidské praktiky Orwell geniálně předvídal. Ale existuje záruka, že se v budoucnosti nezřítíme do nového druhu antiutopie? Copak se postupně nestáváme centralizovanou manažerskou společností byrokratického typu? Copak vzhledem k vývoji nebezpečných technologií, jako jsou špinavé atomové bomby, geneticky upravované organismy či nanotechnologie, nebude za krátkou dobu pro přežití lidstva životní nutností odposlouchávat rozhovory, sledovat sebemenší pohyb občanů a možná dokonce i programovat jejich myšlení? Kdo se toho chopí? Kdo začne těchto technologie zneužívat? Máme kontrolní mechanismy, které by tomu zabránily? Může se zdát, že to jsou pouze škarohlídské scénáře. Možná ano. Či spíše - kéž kdyby! Může se ale také zdát, že kdo nové skutečnosti provázející hektický vývoj společnosti a technologií 21. století nevidí, stojí v podobném zástupu, který v roce 1938 vítal v Londýně s jásotem Chamberlaina jako zázračného mírotvorce.

Jan Kapoun, Lidové noviny, 21. června 2003

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 97 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jana, 07.03.2008 09:59
Orwell, George: Nadechnout se 2
Knihu veľmi odporúčam. Autor príspevku to v svojom príspevku vystihol, hneď v úvode knihy som si pomyslela, že autor píše o našej dobe, a nie o časoch pred prvou svetovou vojnou (kniha myslím vyšla v 1939).
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

48%čtenáři

zhlédnuto 2463x

katalogy

Inzerce