Fischer, Erica: Aimée a Jaguár

Fischer, Erica
Aimée a Jaguár

recenze beletrie zahraniční

V knize Aimée a Jaguár vychází autorka Erica Fischerová, novinářka, publicistka, zabývající se mimo jiné židovskou problematikou, překladatelka, významná hybatelka feministického hnutí důsledně ze skutečných událostí

 

Erica Fischer: Aimée a Jaguár, přeložila Alena Bláhová, One Woman Press, 2003

Je to přece jen zvláštní dokument. I když v současné době Berlíňanka Erica Fischerová (narodila se v anglické emigraci, v roce, kdy se příběh této knihy odehrává; rakouská rodina se pak tři roky po válce vrátila domů), novinářka, publicistka, zabývající se mimo jiné židovskou problematikou, překladatelka, významná hybatelka feministického hnutí, vychází při výstavbě textu důsledně ze skutečných událostí. Fischerová vedla řadu rozhovorů se stařičkou Elisabeth Wustovou (Aimée), přeživší o desítky let svou utajenou tragickou lásku Jaguára, pracovala s Elisabethiným deníkem a osobním „archivem“, zpovídala zúčastněné osoby a studovala lépe i hůř dostupné dobové materiály. Knihu opatřila seznamem postav, bibliografií i fotografickou přílohou. Jde tedy o působivý, místy beletrizovaný záznam průběhu zvláštní love story na pozadí Berlína 1943; příběh Lilly, árijské matky čtyř dětí, ženy úředníka Deutsche Bank a člena strany, a Felice, židovské studentky na hrůzně dobrodružném útěku před zatčením. Ano jde, ale věc je složitější.

Hlavní hrdinky jsou tu minimálně tři. Lilly, Felice a Erica Fischerová. Kniha je dedikována Felici (nikoli celým jménem Felici Schragenheimové), energické osobnosti, divoké, nebojácné, až ztřeštěné dívce, která nejen díky mladému věku a přirozené bujné síle zvládla přechod od hýčkaného dítěte z dobré rodiny (tatínek byl schopný a dobře placený zubař) k životu štvance s obdivuhodnou vnitřní jistotou. Autorka knihy se Felicí zabývala i po vydání knihy, v polovině devadesátých let připravila spolu s fotografkou Ch. Beckerovou-Rauovou a s grafikem W. Wittorem výstavu Krátký život Židovky Felice Schragenheimové. Ale už jen z textu samého je zřejmé, nakolik ji tato osobnost fascinuje. Ta nepoddajná Felice, která s ironií v neumělých básních komentuje proměny ve škole a v okolí, která se nestydí za svou odlišnost, je nebezpečně aktivní – v době nejhoršího ohrožení například pracuje pod falešným jménem ve stranických novinách, odkud vynáší informace pro odboj –, ale jejíž zranitelnost stejně není přehlédnutelná. Nelze ji vnímat jinak než romanticky.

Jiným symbolem, jinou hrdinkou, naprosto jinou bojovnicí je Lilly Wustová (v roce 1981 dostala Spolkový kříž za zásluhy, kříž pro „neopěvované hrdiny“). Fischerová k ní jistě měla také silný vztah, avšak plný napětí: Dokážu sice Lilly ono až příliš německé mlčení o potlačených částech její minulosti psychologicky pochopit, nikoli však skutečně odpustit, čteme v předmluvě z roku 2002. V případě Jaguára a Aimée mám dojem, že se mnohé mladé ženy svým pochopením pro Lilly Wustovou brání tomu, aby se musely vyrovnávat se spoluvinou a mlčením svých babiček, zatímco projevy empatie vůči zavražděné Felici a nezahojené rány přeživších první i druhé generace jsou pro ně těžkým oříškem. Rozporuplný přístup autorky k předobrazu hlavní postavy je zřejmý i ze čtyř fotografií, kde stařičká paní Wustová s řídkými bílými vlasy sčesanými dozadu nad obrovskýma lítostivýma očima sedí v zašedlém bytě s vnímavou, ostražitou ženou středních let, jež vnáší do hromady fotografií na dřevotřískovém stole jiný kontext. Jiné vidění historie, současnosti, jiný temperament, cíle. V knize, především v beletrizovaných částech, autorka snad i podvědomě akcentuje náznaky disharmonie, míjení, které se v shakespearovsky tragické krátké lásce mohly projevit jen nepřímo. Kniha si tak uchovává pnutí, které překladatelka Alena Bláhová umí přesně zachytit a uchovat.

Takzvané velké dějiny let 1942 až 1945, ale i poválečného období, jsou zachyceny nejen zdola, ale i citlivě zevnitř. Fischerová holá fakta (Od 6. prosince 1938 nesmějí Židé používat některé ulice v centru Berlína. Tato „klatba“ se týká části Wilhelmstrasse a třídy Unter den Linden. – s. 74; Ve druhé polovině roku 1942 dosahuje počet onemocnění v Terezíně rekordní výše: spála, spalničky, žloutenka, tyfus a enteritida kosí staré lidi jednoho po druhém. V září je už v Terezíně 30 000 „starých, nemocných a neduživých osob“. Sedmého září začíná pracovat Krematorium. – s. 116; Po reorganizaci esesáckých metod vykořisťování židovské pracovní síly a po evakuacích z táborů Plaszów a Osvětim-Březinka se koncem roku 1943 dostalo do Gross-Rossenu 57 000 Židů, z toho 26 000 žen. Ženy byly přidělovány hlavně na vnější komandatury... – s. 229) doplňuje příběhy mnoha jednotlivců (Otec Wolf by Felici nej­ raději držel doma pod zámkem, protože venku se navíc potlouká „rudá Stella“, židovská udavačka s encyklopedickou pamětí, která vešla ve známost díky „židovskému místnímu rozhlasu“.), s nimiž Felice nebo Lilly přišly do styku. Pracuje například s nevydanými vzpomínkami Žida Gerda Ehrlicha, na nekonečném kolotoči Feliciných pokusů o útěk za hranice ukazuje bezmoc jedincovu. Využívá schopnost novinářské zkratky: Dvacátého prvního srpna zatemňují Berlíňanky a Berlíňané okna od 22 hodin do 5 hodin 24 minut ráno. V rubrice Berlínský pozorovatel otiskuje Völkischer Beobachter článek o harfě, „nástroji citlivé doby“. V domě Vaterland na Potsdamer Platzu běží „velký, pestrý kabaretní program“, v divadle Scala na Kudammu se dává varietní revue „Utopia“ – s. 187.

A jde ještě dál, bez snah o literárně sebestřednou fabulaci zachycuje změny v myšlení měšťácké puťky Lilly, názorově závislé na oficiální propagandě (Za všechno stejně můžou Židi. Žida poznám na sto honů.), v zachránkyni tří židovských žen, zachránkyni nešikovnou a zoufalou, která po válce dokonce zaníceně odmítá vše německé, vychovává v tom smyslu své děti. Autorka našeho zvláštního dokumentu si těchto vnitřních nedokonalých proměn všímá soustavně, zaměřuje se na jejich detailní vnější projevy: pátrá, zda měli Wustovi doma Hitlerovu bustu, jak vypověděla služka a později Lillyina přítelkyně a zasvěcovatelka Inge, zaznamenává podle pamětníků promluvy Lilly s jejím mužem a s rodiči, později způsob výpovědi na gestapu, zabývá se balíčky, které Lilly posílala Felici do Terezína. Je to nesentimentální, poučené, zvídavé ženské vidění dějin, které umožňuje nacházet ještě nezanesené průhledy a které je autorkou napojeno na současnost těsněji, než se na první pohled zdá.

Smysl pro detaily projevuje Fischerová především v líčení milostného vztahu. První setkání Felice a Lilly je ukončeno rozpačitým předáním jablka, které připomene předávání cigarety mezi hlavním hrdi­ nou a jeho svůdcem ve Viscontiho Posedlosti, je to slib, symbol, je v něm polibek i brzká zkáza. Lesbická láska není v románu osamoceným jevem v nepřátelském prostředí. Lilly se i s dětmi propadne do nevelkého společenství takto eroticky orien­tovaných žen a s propuknuvší samozřejmostí v něm nachází své, i když nijak výsadní místo. V nedokumentárních částech knihy, v nichž zpracovává především vyprávění, je očividná snaha o strohost. Jsou napsány v er-formě v přítomném čase, citové vzepětí obstarávají samy události a především úryvky korespondence protagonistek. Přesto je tu onen krátko­dechý, uzavřený ráj – soužití Lilly, dětí, Felice a přátel – zpřítomněn velkolepě. Jeho nepatřičnost podtrhává už jen pravidelné odvádění synů do dětského krytu, ale i rozvod Lilly s mužem, teď už vojákem.

Po kolizi (zatčení Felice) nastává v příběhu očekávatelně rychlé drobení, Aimée jedná prakticky i zbrkle, vše se odehrává v rych­ lém sledu, dopisy, výslechy, skrývání tří Židovek, hlad, konec války, chudoba, pá­ trání po Jaguárovi. A podivné dlouhé agónii citového života někdejší ženy v bohaté domácnosti už nezbývá v textu mnoho místa. Třetího dubna 1950 si Lilly bere Williho Beimlinga. Willi ji zpočátku doslova zamyká. (...) Na jaře 1953 se Lilly znovu pokusí o sebevraždu. Po hádce s Willym, který ji navzdory horečce a chřipce nutí pracovat v obchodě, si přeřeže tepny. Napříč, a nikoli podélně, jak by bylo správné. Willi jí udělá strašlivý výstup, a když krvácející Lilly vyběhne na chodbu, ještě jí přivře druhou ruku do dveří. Bernd volá policii – s. 281. Trapnost, špína, pak samota, nedostatek. Ale obě, Wustová v deníku i Fischerová v celku knihy, se stále úzkostlivě snaží vyhnout slzotvorným pasážím. Někdy marně.

V závěru se kříží hlasy Wustové synů, každý z nich má zajímavý osud, dopisy pozůstalých a ohlasy úřednického jazyka. Zprostředkovaně se vrací hlas Felicin, poslední věta přemítá o tom, komu teď náleží příběh Aimée a Jaguára. V rozhovorech otištěných po vydání knihy a natočení filmu se autorka zmiňuje také o velkém, ohlasy doložitelném dopadu zveřejněných a umělecky zpracovaných osudů na názory, snad až životy mnohých. Rádi věříme.

vyšlo v Literárních novinách 27/2003

 

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 99 čtenářů.

Diskuse

Vložil: totenherz, 14.04.2007 20:55
Fischer, Erica: Aimée a Jaguár
Reakce na Jana: Neviděla bych to tak. Sama Felice o sobě prohlašovala ( řekla bych, že mírně ironicky v legraci ), že je "pořádný chlap", jak se v knize můžeme dočíst. Jaguár ( rod mužský ) mi v případě toho, že Felice byla žena - lesbička, nijak neudivuje. Spousta leseb se cítí tak trochu jako muž... ( např. cítí povinnost zabezpečit partnerku, na rande nosí růže...). PS: vím o čem mluvím;o)
Vložil: jana, 03.04.2007 09:22
Fischer, Erica: Aimée a Jaguár
Autorka bohužel nepochopila, že "Jaguar" je ženské jméno (je to Felice). Pak zní směšně "pátrání po Jaguárovi", atd.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

63%čtenáři

zhlédnuto 2953x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce