Letos na podzim vyšly ve Francii hned tři romány, které se inspirují událostmi 11. září 2001 v New Yorku: Frédéric Beigbeder napsal Windows on the World (Grasset), Didier Goupil Den mého návratu na Zemi (Le Jour de mon Retour sur Terre; Le Serpent a plumes) a Luc Lang román evokující známé dílo Marguerite Durasové a podle něho i nazvaný, 11. září má láska (11 Septembre mon Amour; Stock). Kupodivu ten dosud nejvíce odsuzovaný z autorů vyzískal od kritiků nejvíce chvály.

Frédéric Beigbeder je totiž mnohými naprosto a navždy zatracená postava pařížské literární a mediální smetánky. Hned na počátku své kariéry vzal literaturu útokem z té komerční strany. Vrcholným činem v tomto směru pak bylo v roce 2000 vydání jeho románu 99 franků, který novináři označili za příjemný výrobek, který může vyvolat polemiku v tisku či soudní proces, klidně i získat nějakou literární cenu, ale jako román nic moc. Byla to kniha o mladíkovi pracujícím v reklamní agentuře, odhalující omezenost zvenku pozlaceného, snobského světa konzumu, točícího se jen kolem peněz, drog a sexu. Autor se tehdy uchýlil k reklamní taškařici a tam, kde je zvykem případnému zákazníkovi nabídnout citace z kritických článků z tisku, on uveřejnil oslavné "úryvky", které si sepsal sám. O publicitu se kniha postarala sama už odvážným názvem (na internetu byla nabízena pod titulem 69 franků).

Beigbeder nyní přišel s románem Windows on the World (Grasset, 2003, 378 s.), jehož motto zní „skutečnost se stala nepravděpodobnou“. Snaží se v něm zachytit šok a pohnutí lidí onoho osudného 11. září.

V 8.46, když Boeing 767 společnosti American Airlines s devadesáti šesti cestujícími a jedenácti členy posádky vletí do severní strany jedné z věží Světového obchodního centra, zaměstnanec realitní agentury Carthew Yorston, původem z Texasu, rozvedený, snídá se svými dvěma syny Jerrym a Davidem v restauraci Windows on the World ve 107. patře. Klukům to nasliboval, a sám je tu ostatně také poprvé. Zbývají jim sotva dvě hodiny života. Ty dvě hodiny potom s nimi, díky zcela případnému ladění Beigbederova textu, čtenář stráví v hlubokém soucítění. Nejde o žádné obrázky ze zpravodajství televizních stanic. Otec si rychle uvědomí, že z této situace není východiska, avšak snaží se děti uklidnit, namlouvá jim, že se tu točí film. I ti dva scházející se na zapřenou teď už vědí, že jejich milostná historka je u konce. Servírka, která před lety přežila atentát, věří, že pomoc přijde. Nějaký muž se potí strachy… Letadlo se do budovy zaklínilo o deset poschodí pod nimi, dostat se dolů je tedy nemožné. Možná, že ze střechy by je mohli zachránit helikoptérou, jenomže ochranka budovy, která se zachránila z 22. patra, zapomněla odblokovat elektronické zamykání dveří…

Kritika oceňuje, že Beigbeder dokázal v románu navodit skutečný pocit časového presu, stresu, neschopnosti soustředění a vyvaroval se lkavých tónů, neupadl do falešného patosu. Využívá nejrůznějších podkladů zveřejněných v novinách, včetně záznamů posledních útržků rozhovorů, kontaktů s vnějším světem, telefonátů žádajících zprvu o pomoc, posléze už jen volajících poslední sbohem. Beigbeder prokládá příběh svého protagonisty Carthewa Yorstona se svým vlastním, tedy spisovatele, pracujícího v restauraci v 56. patře pařížského věžáku Montparnasse, Le Ciel de Montparnasse, na románu o 11. září. Zatímco Yorston cituje několikrát z knihy Genesis, Beigbeder (jehož babička byla skutečně Američanka a jmenovala se jako jeho hrdina) připomíná Huysmanse a jeho výpady proti americkým cizákům v Paříži. Parabola mezi americkým občanem a francouzským spisovatelem vypadá sice lacině, ale recenzenti ocenili, že románu dodává univerzální rozměr. Podle kritických ohlasů tedy z citovaných tří spisovatelů jediný Beigbeder dokázal uchopit toto ožehavé téma se ctí.