Haasse, Hella S.: Páni čajových plantáží

Haasse, Hella S.
Páni čajových plantáží

recenze beletrie zahraniční

Páni čajových plantáží z roku 1992 navazují jak na historickou, tak na „indickou“ linii autorčiny tvorby. Při psaní se opírala o autentické materiály nadace Indický čajový a rodinný archiv, která dokumentuje osudy rodáků z provincií Gelderland a Overijssel v Nizozemské Indii.

Hella S. Haasse: Páni čajových plantáží. Z nizozemského orig. Heren van de thee přel. Petra Schürová. Brána, Praha 2003, 221 s.

Román Páni čajových plantáží z roku 1992 navazuje jak na historickou, tak na „indickou“ linii tvorby Helly S. Haasseové. Při psaní se opírala o autentické materiály nadace Indický čajový a rodinný archiv, která dokumentuje osudy rodáků z východní provincie Gelderland v Nizozemské Indii. Se svolením potomků zpracovala rodinnou korespondenci Kerkhovenů, van der Huchtů, Holleů a Roosegaarde Bisschopů a sepsala tak kroniku kolonistů, kteří v druhé polovině 19. století zamířili plni ideálů do Nizozemské Indie, aby přispěli k hospodářskému rozkvětu vlasti i k povznesení domorodého obyvatelstva. Tyto rodiny založily čajové plantáže v pohoří Preanger (v současné podobě Priangan nebo Parahyangan) poblíž Bandungu a Buitenzorgu (nyní Bogor), tedy v oblasti obývané Sundánci (početně druhá národnostní skupina na Jávě po Javáncích), kterou Haasseová zná z mládí, a stali se z nich čajoví magnáti. Pozorný čtenář si všimne, že příběh Rudolfa Kerkhovena, začínající sice nizozemskou předehrou v roce 1869, ale s těžištěm na Jávě v letech 1873-1918, končí symbolicky 1. února 1918, tedy den před narozením Helly Haasseové. Není to však historie jejích předků, jak by se mohlo zdát z letáčku nakladatelství Brána nebo z průvodního textu k předpublikaci v Hostu 2003/1. Na pozadí historicky doložených životních peripetií Rudolfa Kerkhovena a jeho ženy Jenny na čajových plantážích v Gambungu vypráví Haasseová příběh „muže, který v Preangerských horách našel místo, kde chtěl žít i zemřít, a pachtoval tam, vyklučil a dovedl k rozkvětu svůj ,prostor‘ Gambung; a ženy, která po jeho boku žila a zemřela, ale jeho prostor vnímala jako omezení svých tužeb po vlastním rozvoji.“, jak to sama charakterizuje v črtě Een afronding (Završení), kde líčí svou návštěvu u hrobů Kerkhovenových v Gambungu v roce 1992. Autentickou kostru příběhu tedy autorka dotváří tam, kde psychologické motivy a pocity aktérů z archivních materiálů snad přímo nevyplývají. Vzniká tak příběh nepochopených a potlačovaných citů: uzavřený Rudolf zažívá jedno zklamání za druhým ve vztahu k otci, na druhé straně sám nevnímá nespokojenost a frustraci Jenny, a ani jí se vždy nedaří dát své pocity zřetelně najevo. Vedle toho sahá Haasseová při líčení nádherné přírody po vlastních zážitcích a vzpomínkách. A tak najdeme v knize mnohdy téměř doslovně věty z jejích autobiografických črt, ovšem tentokrát propůjčené Rudolfovi tváří v tvář tropické přírodě.

Na závěr několik slov k překladu. Každý překladatel potvrdí, kolik hledání mnohdy dá jediný, mimochodem jmenovaný motýl nebo rostlinka. Co teprve převod historického románu, v němž exotická příroda, nám vzdálené reálie či technologie pěstování čaje hrají téměř hlavní roli. Prosté konstatování, že se překlad Petry Schürové dobře čte, v tomto světle nabývá novou hodnotu. Daní za množství překladatelských nástrah je určitá nedůslednost, nepřesnosti nebo přehlédnutí. Když k tomu připočteme, že nizozemštiny znalých redaktorů je jako šafránu, není divu, že ani revizí textu se všechny mouchy nevychytaly. Další vady na kráse jen telegraficky: nejednotný přepis domorodých slov a názvů (kampung vedle gedoeng), nerozhodnost při skloňování: slovo djongos, vzniklé z nizozemského oslovení služebníků „jongens“ (hoši), deklinováno (podle řečtiny?) „s djongem“, „po stinném Parakan Salak“ vedle „na Parakan Salaku“, skloňování nizozemských místních názvů končících na –en podle nizozemské výslovnosti „na Hunderen“ nebo „do Groningen“, když správně česky má být „na Hunderenu“, „do Groningenu“ (ostatně Zutphen překladatelka skloňuje pro změnu předpisově). Dále překladatelka zvolila neutrální, současný rejstřík, čímž se patina originálu setřela (namátkou: název „Nizozemsko“ se v běžné řeči vžívá teprve v posledních desetiletích – v příběhu z 19. století působí rušivě). A zcela na závěr – už jen v několikastránkové ukázce narazíme na tiskové chyby (m.j. tvar „zakončení denních pracích“); v porovnání s originálem (1994, 25. vydání) chybí navíc v češtině v druhé kapitole celý odstavec. Při bližším pohledu najdeme tedy v textu různé nepřesnosti, ale obecně určitě platí, že je to solidní překlad, jen v detailech ne zcela dotažený.

© Magda de Bruin Hüblová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 155 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 4033x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce