Bachmann, Ingeborg (2003)

Bachmann, Ingeborg (2003)

aktualita beletrie zahraniční

Zastávky jednoho života: přednášky, filmy a výstava k 30. výročí úmrtí rakouské autorky Ingeborg Bachmannové

 

Klagenfurt – Praha – Řím. Zastávky jednoho života

Psaním proti válce

V těchto dnech si připomínáme 30. výročí tragické smrti „první dámy rakouské literatury“ - básnířky, prozaičky a dramatičky Ingeborg Bachmannové. Ve dnech 13. října až 5. listopadu jsme měli možnost prožít v Praze intenzivní setkání s touto autorkou. Způsob, jakým se setkání uskutečnilo, by se možná Ingeborg Bachmannové líbil. Hranice, se kterými se potýkala ve svém životě a které tematizovala v lyrické tvorbě, v divadelních hrách i próze, se tu alespoň na úrovni zeměpisné smazaly a Čechy na chvíli opět ležely u moře.

Na rozsáhlém a divácky atraktivním programu spolupracovaly Rakouské kulturní fórum, Goethe-Institut, Italský kulturní institut a také nadace Pro Helvetia a Švýcarské velvyslanectví. Mimo přednášek literárních vědců a faktograficky zaměřené výstavy Psaním proti válce nabídl komplexní program zajímavou sestavu pokusů o převedení děl Bachmannové do média rozhlasu a filmu.

Rozhlasová hra Cikády (Die Zikaden, 1954), v režii Hany Kofránkové a výborném překladu Michaely Jacobsenové, byla v rámci programu uvedena ve své české rozhlasové premiéře. Jednalo se o velmi sugestivní, dráždivý a díky hudebnímu doprovodu až drásavý zážitek, který vyzdvihl schopnost Bachmannové pracovat s nevyřčeným, nedořečeným a v mytických opakováních cyklícím se slovem.

Člověk vnímá všemi smysly, ale nejdůležitější pro něj bývá zpravidla zrak. U Ingeborg Bachmannové jakoby zrak v hierarchii smyslů ztrácel na důležitosti. Snad proto, že není v silách zraku pro-hlédnout skutečnost, klame nás a nelze se na něj tedy spolehnout. Právě snahou vyhnout se vidění, nevidět, se zabývala autorka v povídce Vy šťastné oči (Ihr glücklichen Augen) z konce 50. let 20. století, publikované v roce 1972 jako součást povídkové sbírky Simultan (česky V hlavní roli žena, Svoboda 1982, přeložila Hana Žantovská). Televizní zpracování této povídky jsme měli možnost zhlédnout v podání německé režisérky Margarety Heinrichové z roku 1993. Každý, kdo zná povídky Ingeborg Bachmannové, si však klade před příchodem do promítacího sálu oprávněnou otázku, zda její text lze úspěšně zfilmovat. Vy šťastné oči takové pochyby spíše prohloubily než rozptýlily. Do hlavní role obsadila Margaret Heinrichová herečku, jejíž nápadná vizuální podoba s Bachmannovou odváděla pozornost od příběhu k životním osudům autorky literární předlohy, a ubrala tak příběhu na vlastní výpovědní hodnotě. I pokud odhlédneme od této skutečnosti, je výsledkem převyprávění příběhu ve filmovém jazyce jeho vřazení do okruhu levné západoněmecké televizní tvorby osmdesátých let. Ve snaze ukázat vše se tak do značné míry smazala původní poetičnost a křehkost povídky.

Nejvýraznějším z palety promítaných snímků byl film Malina z roku 1990 v režii Wernera Schroetera a podle scénáře rakouské dramatičky a prozaičky Elfriede Jelinekové. Psychiku bičující snímek žhnoucí ohni a rudou barvou vyvolával pochyby, zda v něm není zastoupena více Elfriede Jelineková než Ingeborg Bachmannová.

Blízko k Ingeborg Bachmannové se ve svém dokumentu přiblížil Peter Hamm, který v roce 1980 sestříhal dostupné záznamy s Bachmannovou a doplnil je o rozhovory s jejími přáteli a tehdy známými životními partnery. Pod názvem Der ich unter Menschen nicht leben kann vznikl jedinečný filmový portrét. Peter Hamm znal autorku osobně a to se promítlo do jeho výběru záběrů a znázornění nejen její osoby, ale i celého prostředí a lidí, kteří k ní měli blízko. Bylo fascinující a překvapivé slyšet například jinak uzavřeného Uwe Johnsona vyprávět o jeho uctivém přátelství k Bachmannové, být tichými svědky přiznání Maxe Frische, který k této ženě ani po letech nedokázal získat odstup, a vidět skladatele Hanse Wernera Henzeho (na pozadí rozkvetlých olivovníků) vyprávět o Bachmannové a jejích pobytech v milované Itálii. Peteru Hammovi se podařilo svým filmem vytvořit spojnici mezi Bachmannovou a jejími dnešními čtenáři.

Celkově tak dny s Ingeborg Bachmannovou nabídly mnoho pohledů na její osobu i interpretaci jejího díla. Byly impulsem, po kterém člověk rád vezme do ruky její knihu, ať už v německém originále nebo v českém překladu. Je jen škoda, že do programu nebyly zařazeny některé kvalitní filmy (např. rakouský televizní film Franza z roku 1986, dokumentární film k sedmdesátinám autorky Ingeborg Bachmann. Wer? z roku 1996 nebo nejnověji film Poem. Ich setzte den Fuss in die Luft und sie trug z roku 2003). Můžeme také litovat, že v souvislosti s výročím smrti tak výrazné německy píšící autorky nebyla dostatečná vůle pro diskuse minimálně v podobě kolokvia na akademické či jiné půdě.

© Lucie Koutková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2266x

Inzerce
Inzerce