Dvořák, Ladislav

portrét beletrie česká

Medailon o životě a díle s ukázkou z tvorby pozapomenutého básníka Ladislava Dvořáka.

Ačkoli Čech, jsem Moravan, přestože Kelt

Čekal jsem, čekal, opět marně. Žádný sloupek v kulturních rubrikách deníků, ani studie v literárních periodikách…O televizi a rozhlasu ani nemluvě, tam se to prostě už nevede. Pravda, bylo to na prahu léta, v týdnu těsně předprázdninovém, ale co naplat: kdy jindy, ne-li při kulatém výročí mezního data jednoho nepřehlédnutelně plodného života, kdy jindy si nepřipomenout osobnost, bez jejíhož odkazu byli bychom citelně chudší? Mluvím o odkazu básnickém, a ten není ledajaký. Mluvím však také o osobní statečnosti jednoho muže, jemuž se mnoho věcí následně nemuselo vyplatit, když se odhodlal stvrdit podpisem dokument tak osudově zavazující, jak se později ukázalo. Podpis, který ho takřka okamžitě vyhnal na dlažbu z místa jemu – a koneckonců všem kulturním lidem tohoto národa – tak drahému. Z Klementina! Dnes Národní knihovny, knižní klenotnice, jejíž šperky, rukopisné i tištěné, nepřestanou vysílat duchovní vlny svých poselství nám i budoucím. Netušil jistě onen odvážlivec, že mu zbývá po podpisu Charty 77 už jen pouhého půl tuctu let, co přijde den a voda času navždy odplaví jeho živou podobu. Ano, byla to právě ta doba, o níž tak falešně vydávají režimními pokyny předehřívaná, křivá a pokroucená svědectví večerní guláše normalizačních televizních seriálů… O člověku, který zůstal věrný odkazu otce neslevit ničeho z fortele řemesla a po vynuceném odchodu z knihovny stačil uživit rodinu opět – po kolikáté už! – jako obyčejný dělník. V těžce nastavovaných nocích pak v posledním zaměstnání za plat uklízeče v korektorně tehdejší Mladé fronty prodíral se pralesy špatné režimní hantýrky, což ho vysilovalo víc než „stáže u ponku“ a nakonec urychlilo i dotek se smrtí. O lidech s mravní integritou takového kalibru se ovšem tenkrát seriály netočily…

Ostatně k černému řemeslu měl tento muž odjakživa blízko a nikterak se mu nepříčilo.Vždyť pocházel z početné rodiny venkovského kováře z Krásněvsi u Velkého Meziříčí! Navíc jednu podobnou životní zkušenost nosil stále v sobě: krutý čas přesunů inteligence pod střechy fabrik ho postihl na celé dlouhé pětiletí – od roku 1951 pracoval jako tak zvaně zaškolený zámečník v továrně Rudý Letov, když ho před tím propustili z jiné respektované kulturní instituce, vydavatelství Orbis. Akty nedobrovolných odchodů byly pro jeho generaci vlastně něco jako denní chléb. I on jich užil vrchovatě – kromě těchto dvou, několik hned na počátku své první životní etapy. Po Únoru byl záhy vyloučen ze studia bohemistiky na filozofické fakultě University Karlovy a poslán na převýchovu jako pomocný dělník při stavbě silnice. On, syn kováře…

Přesto – nebo snad právě proto? – zůstavil básnický otisk nad jiné živý a hlavně čtivý, což pocítí každý, kdo zalistuje sedmi sbírkami jeho poezie. Ne všechny mohly putovat za čtenáři po regulérních trasách knihkupeckých. První veršový opus, Kterési noci, rozmetali v prvních měsících komunistické vlády jako nepřátelský myšlenkový arsenál hned v sazárně, pár básní z ní mohl uveřejnit jen jako bibliofilii pro přátele pár let poté díky ilustracím Oty Janečka. Co vadilo režimním fanatikům na jeho poezii? Třeba tento text věnovaný básníkem člověku milovanému až do konce jeho dnů, zasvětiteli do řehole života, kde jsou hodnoty uspořádány podle jiného řádu než zlodějské „třídní“ zákony nových nepravých správců této země? Z málokteré české básně od dob Nerudových vyzařuje tak cudně krásný synovský vztah k otci spolu se stejně přirozeným přiznáním rodokmene literárního.

Otci

Můj otec je obecním kovářem kovářem
vozů a solidních kol
Můj otec je kovářem Šrámkových koníčků
Alšových pluhů a bytelných cepů
Můj otec je Tomanův kovář a Bezručův kovář
pro Horu dělal léta na zakázku
takové on umí básně
Ale co já Co já
Když smutek je zalezlý za vším
Když smutek je za vším jako mol

Můj otec je kovákem Horovým
Hrdinou v téhle mé básni
Kterou já bláhově se slávou jeho závodím
Považte se slávou jíž po celém světě rozvážejí
valníky těžké bryčky a kočáry
koníčci Šrámkovi kopyty nepokojnými
Podkovou po cestách všech
vyklepávají rytmus zvonivý rým
takové on umí básně

Ale co já co já S kytičkou chudobek svých
Kol cest si je z příkopů trhám
kudy tvé nádherné valníky tati
kudy tvé valníky bryčky a kočáry
od noci do noci jezdí
Jenom se dívám
třeba tví koníčci podkovu ztratí
podkovu pro štěstí pro mou báseň
pro můj rým
tati

 

Ne že by se nedočkal štědřejších publikačních žní – přišla léta šedesátá, tři básnické knížky rychle za sebou, s předehrou prvotiny Kainův útěk z roku 1958, „velmi opožděné“, jak se tenkrát říkalo. Ta poslední z trojice, Srdeň, už opět předznamenávala časy nedobré – nadlouho potom mohl jeden z nejosobitějších českých literárních talentů vydávat „jen“ knížky pro děti, s ohlasem však zcela mimořádným. Řada textů z nich přešla i do cizojazyčných kolekcí v němčině, francouzštině, angličtině a holandštině. Své poslední sbírky se už na knihkupeckých pultech nedožil, byla vřazena jako závěrečný akord k výboru z jeho díla také velmi opožděně, až jedenáct let po básníkově odchodu. A právě ona je vrcholem jeho cesty. I když existovala její samizdatová podoba a jednotlivé její verše v desetiletích normalizační přidušenosti kolovaly v opisech, teprve celistvý tvar výmluvně představil jednu z nejpodivuhodnějších sbírek české poezie vůbec. Hle nyní, zní její titul, překlad prvních slov slavné staroslověnské svatováclavské legendy „Se, nyně“. Historizujícím patinováním je v ní soustavně křtěn vhled do smutné přítomnosti – v málokteré básnické sbírce najdeme v rovnováze tolik polemické břitkosti i myšlenkové noblesy. Rovněž autorova dedikační oslovení přátelům a duším spřízněným, metaforický důvtip sledu citátů, zařazovaných za konce básní tak, aby stvořily nový rozměr pointy většiny textů – to je v literární produkci naprosté novum podnes. Zkusme ochutnat jednu z nich a nepochybujme, že oním knížetem je tu zástupné sám básník:

Kníže Bořivoj se vyznává své paní Svaté Ludmile

Ačkoli Čech, jsem Moravan, přestože Kelt.
A ouzko je mi, když tu jeden praví:
mir a druzí World a třetí Welt.
Ačkoli Kelt, jsem Čech a Moravan jsem pravý.

A kašlu na Welty a Worldy i na miry,
vem všechny dohromady čert.
Mou cestu vroubí menhiry,
ačkoli Čech, jsem Moravan a pravý Kelt.

P.S. Z dopisu datovaného v sídle Svatoplukově na Velké Moravě a odeslaného do přemyslovského hradiště na vršíčku Žiži v Praze, který ale přes Vysočinu – male rebus gestis – nebyl adresátce doručen.

(Z autorových vlastních vykopávek) Neměl jsem nikdy tu čest potkat se s básníkem osobně. Jen jednou, na večeru jeho poezie ve Viole nazvaném „Nechutnám ptákům ani lvům“ někdy uprostřed let šedesátých, jsem ho spatřil - s lehce usměvavou tváří jako by byl stále nějak nad vším děním okolo…Uprostřed kvasu experimentátorských počinů byl autorem spolehlivé síly imaginace, která otvírá netušené průzory jak do dějin, tak i do vlastního nitra. Básník neopakovatelně svůj. Takovým je a bude stále – i v tomto roce, v němž na zlomu jara a léta uplynulo dvacet let, kdy není přítomen fyzicky. Z kontextu české literatury neodešel nikdy, ba, mnohým autorům sloužil jako inspirativní zvěstovatel nevyčíslitelných možností poezie. Je na čase vyslovit jeho jméno. Kdybych tento článek četl na nějakém shromáždění, řekl bych nyní: „Povstaňme při jeho vyslovení!“ Ladislav Dvořák, 1920 – 1983, hrdý nositel jednoho českého osudu.


 

© Mirek Kovářík
článek vyšel v Týdeníku rozhlas č. 46/2003
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložil: Anička, 06.11.2014 18:48
Dvořák, Ladislav
Vím,že Ladislav Dvořák napsal také několik krásných veršů pro děti,byla bych velmi vděčná tomu,kdo by mi nějaké přeposlal,udělaal by mi radost obrovskou. děkuji hodným dušičkám. Anička dnes už stará paní.
Vložil: a.kleinova@tiscali.cz, 24.01.2004 19:31
Dvořák, Ladislav
ahoj posílám ti ten text
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2506x

Inzerce