Ve svém románu Zaboravljeni sin (Zapomenutý syn) se Miro Gavran dotkl poměrně zajímavé tematiky – přijetí mentálně zaostalého člověka poměrně konzervativním chorvatským venkovským prostředím. Zapomenutý syn je totiž Mislav, nejstarší dítě jedné rodiny z malé slavonské vesnice Omoriny. Otec na nátlak své manželky nechal Mislava umístit ještě ve velmi nízkém věku do záhřebského ústavu, neboť syn byl mentálně retadován. Dalším dětem – mladší dceři Dubravce a nejmladšímu synovi Nikolovi, stejně jako celé vesnici, ovšem jeho existenci zatajil. Když bylo Mislavovi 20 let, rozhodl se jeho otec, že si syna vezmou domů, ať si vesnice myslí, co chce. Šok je to hlavně pro obě mladší děti, které se cítí rodiči poněkud podvedeny, dozvědí se o existenci bratra až po jeho příjezdu. Dalším problémem jsou zaražené reakce v podstatě celé vesnice, přičemž styky s Mislavovou rodinou většina venkovanů omezí či přeruší, neboť retardovaného syna vnímají jako něco podivného a nepatřičného. Ještě krutější jsou reakce dětí a mládeže, která se načas téměř přestane stýkat i s Mislavovými sourozenci, s čehož děti obviňují právě Mislava.

Pozvolna si vesnice na mladíka zvyká a pomalu ho integruje. Dětsky romanticky zasněný Mislav také upoutá pozornost citlivé sousedovy dcery Jasenky. Když Mislav zachrání jednou v lese dívku před znásilněním, Jasenka se do Mislava zamiluje a uskuteční i pro oba první pohlavní styk. Bohužel soused nehodlá vztahy své dcery s mentálně zaostalým mladíkem tolerovat a rozhodne se dceru odvézt do města. Zasahuje však osud a Jasenka při nehodě umírá, což je pro Mislava velice těžká rána.

Gavran nechal děj vypravovat samotným Mislavem ve formě deníkových zápisů. Snažil se postihnout i jeho zjednodušené vidění světa prostřednictvím nekomplikovaného jazyka a častého opakování řady slov a slovních spojení, tak typického pro mentálně retardované. Velmi zajímavé jsou Mislavovy postřehy z vesnice, které vystihují podezíravý a zpočátku lehce nepřátelský přístup sousedů k němu.

Gavran se tímto věnuje stále ještě trochu tabuizované oblasti plné integrace mentálně retardovaných jedinců do běžné (navíc ještě vesnické) společnosti. Celkově jsou postavy a jejich jednání přesvědčivé, ale konec románu, kdy autor nechává Jasenku náhodně zahynout, asi aby se vyhnul náznakům dalšího vývoje takto „podivného“ vztahu, je trochu šroubovaný. Také odezva na vydání románu v chorvatském tisku byla trochu rozpačitá, místy spíše pokrytecky chválící. Stále se jedná o téma choulostivé a to platí i pro naše prostředí. Patrně se nejedná o Gavranovo nejlepší dílo, nicméně jeho poukázání na problematiku světa retardovaných spoluobčanů bylo určitě obohacující.Podobný postup – vyprávění románu dítětem se možná lépe osvědčilo v jiném Gavranově románu Jak jsme si lámali nohy (Kako smo lomili noge).