Suchý, Josef

portrét beletrie česká

Jeho poezie je dále součástí široké moravské duše...

O Josefu Suchém s láskou

S mnoha představiteli skupiny brněnských spisovatelů jsem se znal ještě z šedesátých let minulého století a možná i dříve. Jižní Moravu jsem si zamiloval a během svých častých návštěv Československa jsem nevynechal jedinou příležitost navštívit ji. Překládal jsem poezii Vítězslava Nezvala a vždy, když jsem se v tomto kraji ocitl, zněly mi v uších verše z jeho básně Na břehu řeky Svratky. Rád vzpomínám na naše první setkání. Spřátelil jsem se i s Oldřichem Mikuláškem a Josefem Kainarem, seznámil jsem se s Janem Skácelem a Ludvíkem Kunderou, který mi s nadšením vyprávěl o Františku Halasovi

Slyšel jsem i o Jakubu Demlovi a Janu Zahradníčkovi, o těch se však mluvilo potichu, a právě proto jsem k nim cítil sympatie a se vzrůstajícím zájmem jsem sledoval vše, co se týkalo jejich tvorby i jich samotných. Jednou jedenkrát jsem v Bulharském kulturním středisku zahlédl muže vysoké postavy, o němž mi řekli, že je to moravský básník, a když odešel, chtěl jsem se o něm dovědět něco víc.

Když nastoupily po revolučním roce 1989 v Československu a Bulharsku politické změny, byl tento muž prvním českým básníkem, kterého k nám Praha na dny poezie vyslala. Bylo to roku 1990. Tak jsem se seznámil s brněnským básníkem Josefem Suchým, s člověkem, který pro mě v dané chvíli ony historické proměny ztělesňoval. Svým neokázalým kouzlem, svými verši, které jsem tehdy přeložil, aby mohly být před bulharským publikem předneseny, rozhovory, které jsme během volných chvilek tehdy vedli o tom, co se v Československu děje, získal si moji důvěru i sympatie. Tehdy jsem se více dověděl o politických procesech s katolickými básníky na Moravě, o jejich umlčovaném, a přece jakoby ozvěnou znějícím hlase. Na několika místech jsem ho představoval posluchačům a četl jsem své překlady jeho básní. V Čirpanu – ve městě básníka Javorova – jsme měli setkání s mediky. Lékaři i sestřičky – všichni v bílém. Zdálo se mi, že jsme se ocitli mezi anděly, kteří mezi sebou uvítali svatého člověka, a on jim předčítá vřelým, dobrosrdečným hlasem, vyzařujícím zbožnost, své verše v rodném jazyce. Jeho poezie mi byla blízká svou tichou tonalitou, svou opravdovostí a čistotou, tolik vzdálenou od pompéznosti a deklamativního charakteru oné poezie plné patosu, kterou jsme byli syceni a přesyceni v té falešné době, během níž ovšem narůstala vlna odporu. Tato oficiálně ještě stále tichá poezie, za kterou nás často mecenáši revoluční tvorby socialistické epochy ostře kritizovali, zněla na stranickém pozadí naší básnické tvorby neobvykle. Právě tato tichá poezie však silně zapůsobila na bílé anděly v sále. A o co tišší a neokázalejší byly verše našeho hosta, o to bouřlivěji zněl potlesk bílé armády. Bylo v nich něco lidsky teplého, co očividně ušlechtilé lékařské duše dojímalo.

Když jsem ho představoval publiku v tehdejším Československém kulturním středisku, trochu jsem přítomné překvapil tím, že jsem vzpomněl politických procesů na Moravě, na což někteří hlasitě reagovali, ale poezie Josefa Suchého zazněla svou opravdovostí a neokázalou tonalitou opět silně, a sál se rychle ztišil.

Rád jsem se s ním po jisté době znovu setkal na jednom sympoziu v Praze. Myslím si, že právě tam mě seznámil se Zdeňkem Rotreklem a Janem Trefulkou. Vrátil jsem se ve vzpomínkách zpět k jeho návštěvě v Bulharsku a hledal jsem doma své překlady jeho básní. Ach, jako by se do země propadly, ale otevřel jsem výbor z básní Zelené souhvězdí, který mi daroval tehdy v Sofii, a s dojetím jsem si přečetl věnování: „Bulharskému příteli české poezie básníku Vaťu Rakovskému s díky za jeho krásná slova… Josef Suchý.“

S pocitem velkého zadostiučinění jsem znovu a znovu pročítal výbor z básní Srdce a kámen, pečlivě připravený jeho ženou a dcerou, který vyšel u příležitosti autorových osmdesátin. Kéž by verše, které jsem z této knihy přeložil pro univerzitní časopis Homo bohemicus, zněly tak, jak je tomu v jeho rodném jazyce, ačkoliv básnický překlad ne vždy nastavuje originálu přesné zrcadlo.

Zůstane mi radost ze setkání s osobností, která je mi blízká a které si velice vážím. Je typicky jihomoravská. A moravský přízvuk jsem měl v českém jazyce vždycky rád. Ty otevřené samohlásky, ta zřetelná výslovnost, připomínající průzračnost moravských jezer a řek, jasné moravské nebe, mě okouzlují i teď, když čtu verše Josefa Suchého a slyším v nich jeho skutečný, autentický hlas.

Jeho poezie se nepřekládá lehce, neboť jak všichni víme, při básnickém překladu nestačí přeložit jen slova – to jsou jen vrátka, jimiž překladatel vstoupí do autorova světa, a čím víc tam pronikne, tím víc objevů učiní a tím lépe opanuje ona tajemná prostranství, která v sobě skrývá každá velká poezie, tím víc přeloží do svého jazyka z básníkovy duše. A jeho poezie je dále součástí široké moravské duše. Morava se svými svěže zelenými přírodními krásami se pyšní i bohatstvím básnických hlasů, má svou velkou poezii. Vedle Otokara Březiny a Jakuba Demla, Vítězslava Nezvala a Františka Halase, Jana Zahradníčka, Oldřicha Mikuláška, Jana Skácela, Ludvíka Kundery je to i výrazný, ušlechtilý básník Josef Suchý.

 

© Vaťo Rakovski

Z bulharštiny přeložila Ivana Srbková

Bulharský básník a překladatel Vaťo Rakovski (nar. 1925) absolvoval slavistiku na Sofijské univerzitě sv. Klimenta Ochridského. Patří k největším popularizátorům české poezie v zahraničí. V letech 1991 až 1994 působil jako kulturní atašé Bulharské republiky v Praze. Roku 1997 získal Cenu Premia Bohemica, založenou Českým literárním fondem a udělovanou předním bohemistům.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2684x

Inzerce
Inzerce