Tielschová, Ilse
Maloměstská ulička

ukázka beletrie zahraniční

ukázka z povídky Maloměstská ulička rakouské autorky Ilse Tielschové

Maloměstská ulička

Můj dědeček z otcovy strany, zvěrolékař v Moravské Třebové, byl císařským zaměstnancem sedmého stupně. O narozeninách nejvyššího muže země nosil černou parádní uniformu se zlatými knoflíky, na stejně tmavém třírohém klobouku se pohupovala pštrosí péra, babička sledovala v žurnálech a časopisech příběhy císařské rodiny a všech jejich příbuzných. Oba byli Rakušané, zcela oddaní svému císaři. O čemkoliv císař rozhodl, považovali za správné, „Veď nás silnou rukou“. Jestli se svého přesvědčení drželi i poté, kdy se císař pustil do války se Srbskem, nebo zda v tomto momentě začali pochybovat o jeho neomylnosti, o tom se nevypráví. Za to, že se jejich syn, který odešel na frontu v plné síle svého mládí, vrátil domů sice živý, ale těžce nemocný, vděčí zřejmě nejrůznějším šťastným náhodám. V době svého návratu už ale nebyl Rakušanem, nýbrž občanem nově vzniklého Československa. Nevím, jestli se s touhle novinkou vyrovnal bez potíží, ale po ukončení studia se pokusil zůstat ve Vídni. Teprve poté, co musel pochopit, že to není možné, přijal místo praktického lékaře v jednom malém moravském městě. Oženil se s dcerou místních starousedlíků a o několik let později jsem se narodila já.

Tohle skutečně malé venkovské město leželo v údolí otevřeném na jih, obklopené vinicemi a poli, na nichž se pěstovalo nejen obilí a kukuřice, ale i brambory a cukrovka, mezi nimi na jaře sem a tam zářily pastelově zbarvené pruhy máku. Silnice lemovaly třešňové aleje, čtvercové náměstí zalévalo slunce horkem jako v Umbrii nebo Toskánsku, meruňky jako ty naše jsem později jedla snad jen v Itálii. Ořechy nesly na podzim zralé plody a víno se rodilo v tomto kraji obzvláště chutné a vyzrálé. Jazyky a náboženství se ve městě mísily, ač němčina a katolická víra výrazně převládaly. Mému tatínkovi konkuroval jeden český lékař a jeden Němec židovského vyznání, každý z nich měl své české i německé pacienty. Na obloze mého dětství tehdy ještě nebyly vidět mraky, jež později potemněly a z nichž spustila hrozivá bouřka.

Tehdy žili česky i německy mluvící Moravané ve vsích i malých městech mírumilovně, český rolník obhospodařoval své pole vedle německého souseda, často se nedalo na první pohled poznat, kdo je Němec a kdo Čech, na příjmení se to nepoznalo a národnost stejně nehrála žádnou roli. Když se někdo jmenoval Nevadla nebo Pelinka nebo Wessely, nic to o jeho původu neříkalo, klidně to mohl být i Němec, zatímco lecjaký Čech se jmenoval Müller nebo Schmied. Lidé mluvili stejným dialektem, který ovládal každý, i kletby, které potřebovali, byly stejné. Nikdo se nezajímal ani o to, kdo z jeho sousedů jde v neděli do kostela, aby byl blíže svému pánu Bohu, a kdo světí šábes.

Samozřejmě, že ani tato léta nebyla zlatými časy svornosti, ale co svět světem trvá, žádný ráj tu přece ještě nikdy nebyl. Lidé mezi sebou vedli sváry, tak jako všude, žárlivost, zlobu a závist byste našli i na našem městě, docházelo k milostným tragédiím, dokonce se občas, i když velmi zřídka, přihodil nějaký zločin. I tehdy, když jsem navštěvovala německou základní školu, kromě níž byla ve městě i česká základka, se problémy odehrávaly pouze v obecně lidské rovině, jen málokdy měly něco společného s politikou nebo národním uvědoměním, a už vůbec ne s rasistickými a náboženskými idejemi. Mladíkovi, synovi vážených lidí, který se po delší nepřítomnosti vrátil do města a pochodoval tu s rudou vlajkou, zpívaje politické písně, se vysmívali a měli ho za blázna, nikdo se k němu nepřidal. Tuhle potupu neunesl a zase se svou vlajkou odtáhl. To se ale stalo už několik let před mým narozením. První léta svého života jsem prožila v relativně klidném okolí, kterým neotřásla žádná obzvláštně negativní událost, které bylo veselé a barevné, jak už místa, v nichž žijí a pracují lidé různých národností, v dobách míru bývají.

Když mluvím o barevnosti, pak se to na mé dětství hodí doslova. V našem městě cvičili němečtí sportovci a čeští Sokolové, každá jednota měla své barvy. Konaly se průvody českých děvčat v barevných krojích a bílých, naškrobených spodničkách, a stejně tak barevné průvody německých dívek ověnčených květinami. Při sportovních slavnostech předváděli Němci i Češi odvážná cvičení, úplná umělecká díla, na louce, přeměněné pro tuto příležitost v hřiště, hrála německá a česká mužstva fotbal a němečtí hráči uklouzli stejně tak často jako Češi na českoněmeckých slepičincích. V době trhů na barevnosti přibývalo, přicházeli Slováci v těsných kalhotách a lesklých kozačkách, dívky a ženy v krojích, které barvami předčily Češky, přicházeli hanáčtí a chorvatští zemědělci se svými ženami, zahalenými také do jasných barev. Nechyběli ani černovlasí cikáni s hordou tmavookých dětí, dráteníci a brusiči nožů, kočovníci s kolotoči, střelnicemi, opicemi a cirkusovým stanem. Někdy po ulicích tančil za rytmu tamburín medvěd. Země plodila, živila své obyvatele. Když se někdo snažil poučovat o politice, nenašel většinou posluchače. Kluci se neprali podle toho, jak kdo doma mluvil, šarvátky se vedly mezi ulicemi, jakou řečí si protivníci nadávali, bylo docela jedno.

Po příchodu německých vojsk na podzim roku osmatřicet připadlo naše městečko po dlouhých poradách župě Dolní Podunají. Pokud při rozhodování vzpomínali někteří lidé na Rakousko, byli hořce zklamáni. Dolní Podunají se stalo součástí země degradované na Východní marku a vítr tu foukal jen z německé říše. Tehdy mi bylo devět a vše se radikálně změnilo.

Pipinko, řekla naše tehdejší kuchařka smutně, když jsem ji přijela na kole navštívit, teď je se vším konec.

Jak to? zeptala jsem se. Já jsem Češka a ty jsi německé dítě, řekla, to je od teďka velký rozdíl.

Nechápala jsem, co má na mysli. Zatím ne. Dnes vím, že když vylíčím jen to, co se stalo v téhle uličce malého města, bude to stačit, abych vysvětlila, čeho litovala a co předpověděla.

Nejdříve tedy popíšu naši uličku. Na jednom konci se táhla dlouhá řada malých domků, druhý konec se ztrácel v obilných a kukuřičných polích a měnil se v cestu do několik kilometrů vzdálené obce Starovičky, v níž žili pouze Češi. Němci tuhle ves nazývali Klein Steurowitz, tehdy bylo však běžné, že obce měly dvě jména, a nikoho to neudivovalo. Když jste jeli na kole nebo na vozíku taženém koňmi či kravami opačným směrem, přijeli jste do Gross Steurowitz, kde zase žili pouze Němci. Mezi obyvateli obou vsí nevládly žádné příbuzenské vztahy, tady i tam žili lidé jako ve dvou rozdílných světech. To by v dobách, na které tu vzpomínám, nebyl důvod pro negativní kritiku a ani mě se to nijak nedotýkalo. Patřilo to k řádu, na nějž jsem byla zvyklá a který jsem přijala jako samozřejmost. Co se v našem malém městě změnilo, se pokusím ukázat na příkladu uličky, kde jsem bydlela s rodiči.

V téhle uličce žilo několik obchodníků různých jazyků a různého vyznání. Pekař, cukrář a řezník byli Němci. Malý obchůdek s potravinami vedly dvě židovské sestry, i ony byly Němky, jedna zemřela naštěstí pro ni už v polovině třicátých let. Obchodník zbožím střižním a jeho žena byli Češi, stejně tak klempíř, truhlář a drogista, nakupovali jsme ve všech obchodech, u všech řemeslníků měli moji rodiče zakázky. Slušelo se, aby se vzájemně zdravili řečí toho druhého. Můj tatínek zdravil české pány „dobrý den“ a „dobrý večer“ nebo také „má úcta“, občas přidal i nějakou tu „poklonu“. To byly relikty c.k. doby, v níž ještě moji prarodiče věřili na císařovu moudrost a moc, v našich moravských kopcích se však udržely doposud. Čeští pánové odpovídali na otcův pozdrav „guten Tag“, „guten Abend“ nebo „guten Morgen“, ekvivalentem zdvořilého oslovení bylo „Habe die Ehre“.

Muži tehdy ještě nosili klobouky a zdravili se také cvrnknutím do krempy. Lidé k sobě byli zdvořilí a těmito pozdravy si dokazovali, že si jeden druhého váží. I když nechci halit tyto vzdálené časy do růžové mlhy, nemůžu popřít, že na mě působí ve zpětném pohledu mile.

Zpět do naší uličky. Za rohem bydleli v těsném sousedství katolický farář, sbormistr s rodinou, oba Němci, český teolog a rabín se ženou a dětmi. Duchovní páni se vzájemně respektovali a jejich kuchařky si vyměňovaly novinky a recepty, jedno jakou řečí.

V domě naproti našemu bytu hrával můj bratranec Otto často na housle. Já se učila na klavír, teta Frieda, která bydlela také naproti, se rozčilovala kvůli našim příležitostným společným koncertům při otevřených oknech. Ráda za hezkého počasí shlížela z okna ložnice na dění na ulici, ale měla také krásný výhled na Pavlovské kopce. Za jasných dnů viděla dokonce kříž na nejvyšším vrcholu.

Frieda vůbec nepotřebuje celý dům, říkávala maminka, té by stačilo okno.

Muž, který k tetě patřil, se jmenoval strýček Franz. Jako pošťák odešel do předčasného důchodu a obchodoval teď s vínem, patřilo mu i jedno ze čtyř aut ve městě. V jeho příjmení se nad posledním r správně musel vyslovit háček, přestože on i jeho žena byli Němci. Nikdo nedokázal říct, jak se dostal háček nad r do německého přímení, nebo jak se někdejší nositel příjmení s háčkem stal Němcem, nikomu do toho ostatně nic nebylo.

Ještě bych ráda zmínila svou učitelku klavíru, která vyučovala na německé měšťance přírodovědu a přistěhovala se sem z Brna. Kvůli jejímu výbornému vzdělání si jí všichni dospělí vážili, cenili si jí i jako pianistky a často ji zvali na veřejná vystoupení. Nosila stále dlouhé, volně splývavé šaty a pod nimi ze zdravotních důvodů, jak se dalo zjistit především v létě, neměla žádné spodní prádlo. Za hranicemi našeho města ji proslavila především často opakovaná věta: „Co příroda stvořila, mělo by se klátit volně.“ Milovala veškeré zvířectvo, hladila svými štíhlými prsty žáby a brala je dokonce do ruky, v úvozech sbírala na jaře a v létě heřmánek, trhala na náměstí lipový květ na čaj a vůbec byla první ekoložkou, kterou jsem poznala. Když jsem řádně cvičila Černého, hrála mi za odměnu něco od Dvořáka nebo Smetany, jejích oblíbených skladatelů.

Není nutné přikládat téhle uličce, jejíž obyvatele jsem popsala, nějaký zvláštní význam, je to maloměstská ulička, jako každá jiná. Pro mě představovala zmenšeninu velkého světa, ve kterém jsem žila až do svých devíti let. Aby bylo jasné, co naše kuchařka myslela, když řekla, že je teď vše ztraceno, musím znovu připomenout všechny své sousedy, kteří mluvili různými jazyky a ctili Boha odlišnými způsoby. Vzpomínka na tuhle moravskou maloměstskou uličku mi stačí, abych pochopila, co jsme my všichni ztratili. Schválně chci zdůraznit slovo „my“, protože tahle ztráta postihla stejně tak ty, kteří museli odejít, i ty, kteří zůstali.

Chci se s vámi podělit také o další osudy některých bývalých obyvatel naší uličky.

Rabínovi se prý podařilo utéci i se ženou a dětmi ještě před příchodem německých vojsk a za nimi se táhnoucích nacistů. Vypráví se, že se zachránili v Americe.

Židovskou hokynářku, která po smrti své sestry dále obchod vedla, vytáhli z domu, naložili na náklaďák a odvezli. Zřejmě nepřežila.

Pekařův jediný syn padl v Rusku, jeho samého, jeho ženu a také sbormistra se ženou a cukráře poslali po delších pobytech v lágrech do Německa. Český páter zemřel před koncem války, prodejce látek se svou ženou a další Češi, kteří směli zůstat, čelili chmurným časům.

Moje učitelka klavíru musela od podzimu roku osmatřicet hrávat často při veřejných příležitostech, „Die Fahne hoch, die Reihen fest geschlossen“, německou píseň, a později velmi často „Měl jsem kamaráda“, i v době, kdy by tyhle písně nikdo nezpíval, pokud by se mohl svobodně rozhodnout. Hrála poslušně, protože nechtěla předčasně zemřít. Určitě by radši hrávala něco od Dvořáka nebo Smetany. V zimě po skončení války, v první svobodné zimě, zemřela hlady v jedné rakouské vesnici poblíž českých hranic.

Můj strýček Franz a jeho žena Frieda žili ještě několik let v malém bytě ve Vídni. Ve městě, kde žije jak známo mnoho rodin českého původu, měli však potíže s háčkem nad r, který rozhodoval o správné výslovnosti jejich příjmení, všichni si mysleli, že jsou Češi, a ne odsunutí Němci, a tak nakonec háček přestali psát a zvykli si na špatnou výslovnost svého příjmení.

Můj bratranec Otto dnes žije v Allgäu a na housle by už neuměl zahrát ani Ovčáci čtveráci.

Moji rodiče se po dlouhém putování nakonec usadili na delší dobu ve Vídni. Později odsud sice zase odešli a přestěhovali se do vinařské oblasti Dolních Rakous, která jim připomínala původní domov, mému tatínkovi, který se kdysi musel přemoci, aby si zvykl v odlehlém moravském městečku, se po něm však až do smrti stýskalo.

Předpověď naší bývalé kuchařky, která mě jako dítě milovala, se vyplnila. Něco, co se vyvíjelo dlouhou dobu, zničil navždy z hodiny na hodinu podzim třicet osm. O důvodech, které k tomu vedly, tu mluvit nechci. Existuje mnoho vysvětlení a snad každé má do sebe něco pravdy. Jedno je jisté: ať už přinese budoucnost cokoliv, už to nikdy nebude stejné jako tehdy. Může se stát, že přinese něco nového a možná i dobrého. Nemůžeme přece vyloučit, že se stane zázrak.

Povídka z knihy Střídavě jasno (Hinter dem Niemandsland),
z němčiny přeložila Lenka Housková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1914x

Inzerce
Inzerce