O „Zpěvech“…
Canti jsou v kontextu italské literatury jediným dílem, které zcela nesporně patří do hlavního proudu evropské romantické poezie; zároveň jsou však patrně poslední velkou evropskou knihou, v níž se bytostně – a bez nejmenší afektace – propojuje moderní senzibilita s klasickým odkazem řecké a římské poezie.
Jiří Pelán

O cestě ke kosmickému pesimismu…
Jestliže [Leopardi] doposud shodně s Rousseauem soudil, že „iluze“ – to jest idály – jsou zakotveny v přírodě a „inherentním systému světa“ a že nelze dovolit rozumu, aby jejich destrukcí rozbíjel pozitivní sociální vazby a vnášel do lidského společenství barbarství sobeckých zájmů („příroda chce být rozumem osvícena, nikoli spálena“), nyní dospívá k názoru, že „cílem přírody, bytí, není nikterak štěstí živých tvorů“ a že skutečným „univerzálním cílem přírody je život univerza, který spočívá jak ve vytváření a uchovávání, tak i v ničení svých komponent“. Mezi individuem a přírodním celkem zeje propast a člověk j nešťastný nejen jako společenský tvor, ale i jako tvor přírodní.
Jiří Pelán

O rozumu…
Morální dílka jsou textem, v němž Leopardi postupně zkoumá rozum, aby nakonec shledal, že právě on zrazuje člověka nejkrutěji, že mu znemožňuje úplně se poznat a přijmout se. Leopardi v nich podstupuje jakousi Candidovu cestu, nepohybuje se však mezi hrůzami skutečnosti, která se ostatně rozpadá, ale mezi teoriemi a interpretacemi (platónským idealismem, křesťanstvím, racionalismem, tím, co nedlouho poté bude nazváno pozitivismem), a právě v nich je nalézána příčina toho, že lidé jsou nešťastni. V podstatě má být řečeno, že skutečnost zůstává tím, čím je pro člověka je však mnohem důležitější způsob, jak se k ní staví, tedy její poznávání. V Dílkách Leopardi dospívá k přesvědčení, že filozofie je pro toto poznávání zcela bez užitku a že neposkytuje ani únikové cesty, jaké nabízí například poezie.
Paolo Ruffilli

O Leopardim bořiteli…
Leopardi nyní ví velmi dobře, co znamená věrnost pravdě v rovině každodenní praxe: obavy ze strany církevní a vládní hierarchie; odmítání a v lepším případě hluchota a rozpaky ze strany kritiků a literátů; instinktivní a sebezáchovný odpor lidí obecně. Nelze ostatně popřít, že v Morálních dílkách se deklaruje ta nejabsolutnější negace; a že věci, které Leopardi říká, jsou v jeho době zvláště provokativní vzhledem k nepochopitelné osamělosti a výstřednosti toho, kdo je vyslovuje. Jako syn nejen tohoto světa a této doby, ale také kolosální knihovny, paradoxně vybudované jeho otcem za účelem sebereprezentace, a jako člověk, jenž se narodil v tom nejreakčnějším městě reakčního státu reakční země, Leopardi vyslovuje nejartikulovanější a nejdemokratičtější žalobu, jakou kdy bylo v Itálii možno slyšet (do té doby a od té doby dodnes) na nekonzistenci a absurditu života, zbaveného závojů zdání. To vše by nicméně nestačilo k objasnění tak velikého skandálu, kdybychom nedodali, že tato žaloba není předkládána v rovině abstraktní teorie, jež by problém odsunula do odborné a „neutrální“ sféry, ale je formulována v termínech bolestné a zajíkavé filozofie, garantované osobně.
Paolo Ruffilli

O rozumu a citu...
Podle Leopardiho romantismus vyplývá z racionalismu, a to ne jako dialektická antiteze, ale protože rozum ničí představy, ve zdání jejichž věcnosti se antický svět uzavřel a opevnil, a dovoluje vzplanutí citu. Vytváří se tak velice osobitá kontinuita mezi rozumem a citem, která se stane niterným rysem kontaminované Leopardiho poezie.
Cesare Luporini

O novém stylu…
Vstřebal do sebe veškeré bohatství našeho básnického dědictví, vytvořil svůj vlastní jazyk v „klasickém“ duchu velikých antických básníků a společně s ním objevil novou prostotu citů, schopnost přímo pojmenovat hnutí duše a věci a spontánně odhodit stylistická a rétorická omezení.
Giulio Ferroni

O člověku a přírodě...
Konstatování lidské pomíjivosti v porovnání s přírodou nevede Leopardiho k tomu, aby si vytvořil mýtické „království Ducha“… Místo toho rozvíjí analýzu vztahu člověk–příroda, definovaného naprosto demystifikujícími termíny.
Sebastiano Timpanaro

O mystickém vytržení...(?)
Občas, na několik dní i týdnů, se na něho snáší apatie jako smrtelná maska. Z psychologického hlediska jsou to stejné duševní stavy, stejné případy zbožného kómatu, které nám popsali a analyzovali křesťanští mystikové.
Karl Vossler

O srdci...
Rozličná témata a rozličnou formu mohou mít Leopardiho básně; ale ve všech se čtenáři zdá, že rozpoznal jediného původce, básníkovo srdce… Leopardiho báseň nevypráví, nepopisuje: je to srdce, které se vylévá, které překonává obvyklou vyprahlost nebo bolest z neštěstí a oddává se jedinému citu.
Mario Fubini

O existenciálním alarmu…
Zakázal si laskavost a pohrdavým, krystalickým slovem dal druhým možnost poznat život: vrhl je do ledové koupele zdravého rozumu, aby se probrali z otupení moderních narkotik.
Giorgio Colli

Vybrali, a kde bylo nutné, přeložili Milena Nováková a Jiří Špička. Texty P. Ruffilliho a G. Colliho přeložil Jiří Pelán.
Použitá literatura:
J. Pelán, Giacomo Leopardi: pravda a báseň, in: G. L., Zpěvy, Tichá Byzanc, Kutná Hora 2000, str. 249-291.
P. Ruffilli, Leopardiho "Morální dílka", in: G. L., Morální dílka, Tichá Byzanc, Kutná Hora 2003, str. 279-293.
N. Bellucci, Per leggere Leopardi, Bonacci, Roma 1988.
A. Giudice, G. Bruni, Problemi e scrittori della letteratura italiana, 3, Paravia, Torino 1973.