Bernhard, Thomas: Ano

Bernhard, Thomas
Ano

ukázka beletrie zahraniční

Nyní, po tomto vysvětlení, a po všech těch pokusech, které jsem v poslední době podnikl a které bez výjimky skončily neúspěchem, mohu promluvit o Švýcarově družce, tedy o Peršance...

Thomas Bernhard: Ano
Z německého originálu Ja (Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1978) přeložila Hana Staviařová. Překlad byl oceněn čestným uznáním v překladalelské soutěži Jiřího Levého. 

Nyní, po tomto vysvětlení, a po všech těch pokusech, které jsem v poslední době podnikl a které bez výjimky skončily neúspěchem, mohu promluvit o Švýcarově družce, tedy o Peršance, a přinejmenším se pokusit uchovat vzpomínku na ni, i když to lze jen částečně a pouze nedostatečně, a jako v případě všeho zapsaného zdaleka ne úplně a dokonale. Avšak se vším, co je třeba zaznamenat, musíme pokaždé začít znovu a pokaždé se o to znovu pokoušet, dokud se to nám to jednou alespoň přibližně, přestože ne nikdy uspokojivě, nepodaří. A ať je to jakkoli beznadějné a jakkoli děsivé a bezvýchodné, měli bychom se o to pokoušet, existuje-li nějaká věc, která nás bez přestání trápí nejvyšší možnou měrou a ani na okamžik nás nenechává na pokoji. S vědomím toho, že vůbec nic není jisté a vůbec nic není dokonalé, musíme i v té největší nejistotě a s těmi největšími pochybnostmi začínat a pokračovat v tom, co jsme si předsevzali. Vzdáme-li se pokaždé dříve, než začneme, propadneme nakonec zoufalství a v konečném důsledku tomuto zoufalství už nikdy neunikneme a budeme ztraceni. Stejně, jako se každý den musíme probudit a začít a pokračovat v tom, co jsme si předsevzali, a sice v touze po další existenci, protože zkrátka a dobře dále existovat musíme, musíme stejně tak i začít a pokračovat v takovém úmyslu, jakým je zachycení vzpomínky na Švýcarovu družku, aniž bychom se nechali zastrašit už prvními a pravděpodobně i neustále se vracejícími myšlenkami na to, že se nám tento úmysl uskutečnit nepodaří. Koneckonců je vše, co nás obklopuje, výsledkem neúspěchu. Tím, že jsme alespoň ochotni riskovat neúspěch, se dostaneme dál, a ve všem, naprosto ve všem musíme být alespoň ochotni riskovat neúspěch, pakliže nechceme zemřít již velmi brzy, což určitě nemůže být smyslem toho proč jsme tady. Když jsem chtěl Švýcarovu družku, o které ve vesnici všichni mluvili jako o té Peršance a tedy správně ne jako o Švýcarce, a o které jsem i já mluvil jako o té Peršance a i nadále jako o Peršance mluvit budu, tedy když jsem chtěl Peršanku vyzvednout v hostinci, okolo páté, jak jsme si ujednali, nebyla samozřejmě ještě připravená; že ženy, všechny ženy, nikdy nejsou připravené v dohodnutý čas jsem celý život věděl a ani Peršanka nebyla výjimkou; zatímco jsem se usadil dole v nálevně a dal se s hostinskou do hovoru o starém nábytku, ale pak čím dál více o hospodářství jejího muže a tedy přece jen o jejích obchodech a přitom popíjel pivo, které přede mě postavila, zaobíral jsem se v myšlenkách vztahem Peršanky k jejímu druhovi, ale zároveň jsem byl znovu a znovu vtahován do hovoru s hostinskou a aniž by mi unikl jediný detail tohoto rozhovoru, neustával jsem ve svém snažení udělat si přesnější obrázek o Švýcarově vztahu k jeho družce, což ovšem k ničemu nevedlo, téměř všechny informace o nich a jejich vztahu mi měly zůstat utajeny a vlastně jsem vůbec nemohl tušit, co jsou ti dva zač, neboť jsem je poznal teprve před několika hodinami za okolností, které o nich prozrazovaly jen málo, znovu a znovu jsem se pokoušel vnést světlo do temnoty jejich vztahu, avšak bezvýsledně, nevyužil jsem ani příležitosti zeptat se na ně hostinské, jelikož mi to připadalo nemístné, nebylo by to nic jiného než využití příležitosti, a i když jsem si myslel, že bych se od hostinské pravděpodobně dozvěděl mnohé co se těch dvou týče, avšak ne pravdu, neboť hostinská by o nich věděla jen nějakou senzaci, kterou bych ale já slyšet nechtěl, hostinské o svých hostech vedou většinou jen nestydaté a v každém ohledu nepravdivé řeči, to jsem věděl a choval se tudíž rezervovaně a hostinské se na Švýcary vůbec nezeptal, ačkoliv čekala, že jí položím otázku, která by se týkala těch dvou, a přestože se všemožně snažila mluvit především o obchodech, tajně provozovaných obchodech s kuřaty a prasaty, neboť na hostinec navazoval velký vepřín a ještě větší kurník, nebylo možné přehlédnout její snahu prozradit něco o Švýcarech a obzvláště o Peršance. Když se tu tito lidé objevili, museli na hostinskou zapůsobit opravdu mimořádně, neboť do těchto končin zřídkakdy zavítají cizinci a už vůbec ne Švýcaři či obyvatelé okrajových částí Evropy, o mimoevropských cizincích, mezi něž patřila i Peršanka, už vůbec nemluvě, celá obec si pravděpodobně již týdny, možná měsíce, po celou dobu pobytu Švýcarů ve vesnici, měla o čem povídat, a tu jsem si uvědomil, že jsem v důsledku své izolace o Švýcarech nic neslyšel a tudíž o nich nemohl nic vědět, napadlo mě, že by bývalo stačilo se jen trochu pozeptat a určitě bych se o Švýcarech dozvěděl mnohé, a pravděpodobně, jelikož takzvané domorodce dobře znám, to nejstrašlivější. Nakonec jsem se bavil tím, že jsem hostinské bránil prozradit něco o Peršance, znovu a znovu se znenadání uprostřed hovoru o obchodech, který měl sloužit pouze jako zástěrka, pokoušela poznamenat něco o Švýcarech a obzvláště o Peršance, v čemž jsem jí ale bránil tím, že jsem se stále větší a větší tvrdošíjností a vynalézavostí a naléhavostí mluvil o jejích obchodech, jindy si ráda poslechla můj názor na prasata a kuřata a na její nákupy krmiva a na její návštěvy trhu a na návštěvy trhu, které podnikal její muž, neboť už dávno přišla na to, že můj názor jí vždy ve všech jejích obchodech, ať už se týkaly starého nábytku nebo zemědělských produktů, byl k užitku a přestože o tom pokaždé znovu a znovu zapochybovala, ukázalo se nakonec pokaždé, že jí přinesl užitek a velký zisk, skutečně dost rozumím prasatům a kuřatům a zemědělství vůbec, neboť pocházím z venkova a dodnes se o zemědělství zajímám, třebaže jen okrajově, takže se v zemědělství vyznám a nikdy jsem se o ně nepřestal zajímat a mohl si tudíž s hostinskou vždy dobře popovídat o zemědělství a obchodech s ním spojených, přestože hostinská mé názory vždy docenila až po čase, byla i dnes zvědavá na to, co řeknu, zároveň však dnes vůbec neměla chuť se se mnou bavit o svých zemědělských obchodech, na které jsem se jí ptal, a jediné, o čem chtěla mluvit, byli Švýcaři, Peršanka, která si, jak jsem se domníval, odpoledne na chvíli lehla a teď se pořád ještě oblékala, mezitím se ve srovnání se včerejškem ochladilo, lilo jako z konve, a tak jsem si v duchu říkal, kdoví, jestli se se mnou vůbec půjde projít do modřínového lesa, na druhou stranu jsem však na stropě hostinské místnosti a tedy na podlaze jejího pokoje zaznamenal zvuky, podle kterých se dalo usuzovat na to, že se Peršanka na dohodnutou procházku do modřínového lesa přece jen chystá. Zatímco jsem popíjel pivo a bavil se s hostinskou, která ve stále stejné bílé blůze s ušpiněnými lemy pobíhala po místnosti sem a tam, jsem si opět uvědomil, jak zpustlý je tento hostinec a jak zanedbané je vše v tomto jediném hostinci ve vsi a jediný pohled otevřenými dveřmi do kuchyně mi stačil na to, abych se vzdal myšlenky jít se do hostince zase jednou najíst. Švýcarům nezbývalo nic jiného než ubytovat se právě tady, museli se ubytovat poblíž své stavební parcely. Přemýšlel jsem nad tím, že zatímco Švýcar pravděpodobně již celý den objíždí okolí a hledá stále nové a nové lidi a stále nové a nové materiály na stavbu svého domu, šla si jeho družka lehnout, a také nad tím, jestli vůbec ráda chodí na procházky, neboť jsem ji na procházku do modřínového lesa pozval, aniž bych věděl, zda-li je vůbec procházkový typ, možná ji procházky vůbec nic neříkají, ačkoliv na ně má čas, narozdíl od svého druha, který na procházky vůbec nemá čas, a jak bych také mohl vědět, zda má Peršanka, kterou jsem poznal teprve před několika hodinami a kterou tedy vůbec neznám, ráda přírodu. Zatímco se hostinská pokoušela zavést se mnou řeč na ceny vepřového na posledních trzích a neustále ze mne loudila odpovědi, přemýšlel jsem o tomto mě zcela neznámém člověku, se kterým jsem si dohodnul procházku do modřínového lesa, a sice na takový čas, který je na procházku do modřínového lesa nejideálnější, mezitím se rozpršelo tak, že vše před okny hostince skryla tma, to by však nemělo být problém, pomyslel jsem si, neboť jsem si sebou vzal baterku, a pro jistotu jsem zalovil v kapse u kalhot a vytáhl ji a vyzkoušel a ona svítila. Když se mi hostinská poté, co jsem dopil, chystala přinést další pivo, které jsem však odmítl, uvědomil jsem si, že by bývalo rozumnější dát si čaj než pivo. Hostinská netoužila dělat v životě nic jiného než obchody, narodila se, aby dělala obchody a v její hlavě nebylo místa než pro obchody a celou svou bytostí tu byla jen pro obchody, bez přestání jen samé obchody, jedno jaké, a i v její tváři nebylo vepsáno nic jiného než obchody. Lidé jako hostinská jsou ztělesněný obchod. Rozum, cit, vše je spjato s obchody. Obchod, v podstatě jedno jaký, jediný smysl jejího života, obchod je srdcem i plícemi takové povahy. Hostinská však ve mně nevyvolávala odpor, právě naopak, tím, že prokázala důslednost jako žádný jiný člověk v mém okolí, nejvyšší možnou důslednost a to nepřetržitě, aniž by v intenzitě své důslednosti kdy povolila, mě přitahovala. Na jednu stranu ve mně vyvolávala odpor, na druhou stranu mě přitahovala. Její důslednost mě přitahovala, pokaždé, když jsem se s ní setkal, mě přitahovala, ale účel její neúprosné důslednosti ve mně vyvolával odpor. Zároveň přitahován i odpuzován hostinskou jsem se s ní skutečně rád bavil, také proto, že jsem jako nic jiného potřeboval protiváhu k mé důslednosti, která ale zdaleka nebyla tou neúprosnou a výlučnou důsledností hostinské, pravděpodobně jsem obdivoval její důslednost, i když mě odrazoval její účel, kterým byl jen obchod a nic jiného než obchod. Hostinská však také měla velmi vysoký, na hostinskou mimořádně vysoký inteligenční kvocient. Její otevřenost se mě často velmi dotkla. Především jsem však obdivoval její schopnost nepolevit, vůbec nikdy nepolevit v práci, nedopřála si ani chvilku odpočinku, její vůle musela být mimořádně pevná, s takovou vůlí se, jak známo, setkáváme u lidí, kteří byli již v raném věku postiženi vážnou chorobou, která jim několik či mnoho let znemožňovala pohyb, v jejím případě to byla vážná plicní choroba, stejná plicní choroba, která se u mě samotného projevila ve stejném věku jako u ní. Tito lidé jsou, jsou-li takzvaně vyléčeni, posedlí životem jako skutečně děsivou existencí a už nikdy nenajdou klid a po celou dobu svého života a své existence žijí v rozrušení, téměř ve všech případech ve stavu nejvyššího rozrušení a mají pevnou, mimořádně pevnou vůlí. Je možné a pravděpodobné, že nás právě tato nemoc, kterou jsme já i hostinská měli, znovu a znovu spojovala v nejvyšším možném odporu a v nejvyšší možné náklonnosti. Neboť stejně, jako ve mně hostinská zároveň vyvolávala odpor i mě přitahovala, vyvolával jsem já odpor v hostinské a zároveň ji přitahoval. Ale teď není čas na popis hostinské, v tuto chvíli je zajímavé jen to, jak se mi tohoto odpoledne podařilo přimět ji k tomu, aby se o Švýcarech ani nezmínila, když přece o ničem jiném nechtěla mluvit tak jako o Švýcarech a obzvláště o Peršance, jak se mi stále novými a novými úskoky podařilo přimět ji k tomu, aby se vrátila k hovoru o svých obchodech, zatímco ona přece chtěla mluvit jen o Švýcarech, informovat mě o Švýcarech. Tím, že jsem pokaždé v rozhodujícím okamžiku podnítil její zvědavost, co se jejích obchodů týkalo, se mi pokaždé podařilo dosáhnout toho, že nemohla mluvit o Švýcarech. Z chování hostinské jsem mohl vyčíst, že ji už celé měsíce nezajímalo nic jiného než Švýcaři a že čeká jen na to, až jí dám znamení, aby mohla spustit ve prospěch či neprospěch Švýcarů. Vše v ní čekalo na takové znamení. Ale já jsem neměl v úmyslu jí takové znamení dát. Nejdříve jsem se chtěl o Švýcarech dozvědět co možná nejvíce právě od Švýcarů, to mi připadalo jako lepší řešení. Vyptávat se hostinské na nějakého člověka, jedno na kterého, by znamenalo vidět tohoto člověka od samého počátku ve špatném světle, a to jsem nechtěl. Ty řeči lidí o Švýcarech jsem si dokázal představit, to, co bych se od těchto skrz naskrz tupých a zabedněných místních dozvěděl, mohlo být jedině podlé a odpuzující. Ze zkušenosti vím, že místní cizincům vždy nedůvěřují a jejich city k nim, jsou-li nějakých vůbec schopni, jsou jen plné zášti a podlosti a Švýcaři samozřejmě nebyli výjimkou. Cizince, přicházejícího do tohoto kraje s čistým srdcem a těmi nejlepšími úmysly, hned místní očerní a pomluví, a jak dokládají četné příklady, zničí. A ke všemu se v tomto případě jedná o ten nejzaostalejší kraj, jaký si lze představit. To, že dva lidé spolu po desetiletí žijí a nejsou sezdáni a skutečnost, že není možné dopátrat se o nich ničeho jiného, než že jsou zámožní, postačí k tomu nejpodlejšímu zničení pověsti. Lidé v tomto kraji neznají ohledy, a pro cizince, šlápne-li vedle, představují smrtelnou past. To Švýcaři, pobývali-li již měsíce v tomto kraji, museli tušit. A Švýcar již před Moricem něco takového nadhodil, viděl místní už v jiném světle, jako v každém ohledu všeho schopné, přinejmenším jako obecně nebezpečné. Na druhou stranu však, jak jsem měl možnost si u Morice všimnout, zůstávali Švýcaři ještě přespříliš bezelstnými a pořád ještě se jim nedostávalo všech nezbytných zkušeností s místními, neboť v mnohém by už museli reagovat jinak. Nemohl jsem pochopit a ani dnes mi není úplně jasné, jak se lidé, kteří procestovali celý svět a tedy viděli kus světa, mohou usadit v tomto kraji, který je vším jiným, jen ne příjemným krajem, ať už k tomu mají jakýkoliv důvod. To všechno mohlo samozřejmě mít jistý, mě přirozeně neznámý smysl, myslel jsem si, a musel jsem se ovládnout, abych tuto myšlenku nevyslovil nahlas, neboť hostinská by mi dozajista okamžitě odpověděla a dala důvod k přemýšlení, jelikož myšlenku, co zde Švýcaři chtějí a zamýšlejí, již dovedla dál, ale ovládl jsem se a neřekl nic, přestože jsem se právě myšlenky na to, jaký účel Švýcaři stavbou domu v tomto kraji sledují, nemohl zbavit. A nějaký konkrétní účel muselo rozhodnutí Švýcarů usídlit se zde sledovat. Úvahy tímto směrem však nepřinášely žádný výsledek. A také bylo příliš brzy nato, abych si s tím už teď lámal hlavu, pomyslel jsem si. Teď chci nejdříve podniknout procházku s Peršankou. Zrovna když jsem hostinskou varoval předtím, aby si příští rok pořídila více jak 600 prasat, protože, jak jsem se domníval, právě takové menší vepříny jako vlastní hostinská zasáhne v příštím roce nebývalý propad cen, zaslechl jsem jak Peršanka nade mnou ve svém pokoji několikrát přešla sem a tam rychleji než předtím a potom vyšla na chodbu a zamířila ke schodům. Chvíli nato se objevila v nálevně, já jsem vstal a společně jsme vyšli z hostince. Hostinská se za námi však podivně dívala. Pro mou rozmluvu s ní bylo výhodou, že jsem si zrovna ráno přečetl takzvané Zemědělské noviny, které odebírám a které mi jednou týdně v pátek doručuje listonoš, díky čemuž jsem vždy přirozeně skvěle informován o všem, co se zemědělství týče; jednak jsem měl k dispozici Zemědělské noviny, jednak svou vlastní hlavu, což mi umožňovalo docházet v oblasti zemědělství k těm nejlepším závěrům, a pokud jsem se chtěl bavit s místními, kteří se zajímali takřka výhradně jen o zemědělství, na kterém byli existenčně závislí, bylo naprosto nezbytné si Zemědělské noviny pravidelně prostudovat, o něčem jiném než o zemědělství se, s výjimkou hovorů o ženách a cizincích, nemluvilo. Tento kraj je i dnes, v takzvaném průmyslově vyspělém věku, krajem zemědělským a ve všech směrech zemědělsky, tedy agrárně zaměřeným. A to byl také ten nejzávažnější důvod, proč jsem se zde usadil, ve chvíli, kdy jsem byl neustálým cestováním sem a tam náhle a i pro mě samotného překvapivě přesycen, ten stav, kdy jsem každých pár dnů či týdnů měnil místo pobytu a prakticky na žádném místě nezůstal déle než pár dnů a týdnů, se, především kvůli tomu, že jsem ve své vědecké práci chtěl pokročit, stal neudržitelným, má práce vyžadovala nějaké stálé místo, a náhodou, prostřednictvím jednoho přítele, který s ním již před dvěma desetiletími obchodoval, jsem se seznámil s Moricem, a ten mi zprostředkoval můj dům, stejně jako teď, o deset či dvanáct let později, zprostředkoval Švýcarům jejich pozemek, ale je jasné, že stejně jako jsem já Moricovi za svůj dům bezpochyby zaplatil nízkou, skutečně směšně nízkou cenu, zaplatili Švýcaři nepochybně mimořádně vysokou cenu, i když se v případě mého domu ani nejednalo o dům, nýbrž o ruinu, ve které už nebyly ani dveře a okna, dokonce ani zárubně a okenní rámy, a někdo z místních by za tuto ruinu zaplatil určitě ještě méně než já, ale někdo z místních by si takovou ruinu ani nekoupil, na to musel přijít někdo z města jako já a usadit se v ní. Můj dům nebyl v době, kdy jsem ho koupil, skutečně ničím jiným než děravou, téměř zcela prohnilou střechou nad sice mohutnými, ale rozpadajícími se zdmi. Byl jsem však natolik mladý, abych tuto ruinu učinil obyvatelnou, dal jsem si za cíl proměnit ji do roka v obytný dům, a to svýma vlastníma rukama. Byl jsem zcela bez peněz a zadlužil jsem se jak jen to šlo, aniž bych věděl, jak a kdy bych tyto dluhy mohl splatit, ale touto myšlenkou jsem se nezabýval, důležité bylo, že jsem pro sebe na světě našel místo, které se dalo ohraničit a uzavřít a kde jsem se mohl soustředit na svou přírodovědnou práci. Nikdo si nedovede představit, co všechno to obnášelo, než jsem tuto ruinu proměnil v obyvatelnou vodotěsnou stavbu. Ale to sem nepatří. Co jsem však chtěl říci: vybral jsem si tento kraj, protože mi, coby skutečně velmi zaostalý a takzvaným pokrokem ještě zcela nedotčený, umožňoval soustředit se na sebe a tedy na mou práci, což by v žádném jiném kraji, třebaže by na první pohled odpovídal mým představám o kraji, který by pro mě byl vhodný, nebylo možné, a tento kraj se skutečně podobá, ba přímo vykazuje příbuznost s krajem, ze kterého pocházím, neboť kraj, ve kterém jsem se chtěl usadit, abych ve své vědecké práci pokročil, se musel podobat kraji ze kterého pocházím. Také lidé se tam, kam jsem se, jak jsem již zmínil, dostal náhodou, podobali lidem z mého kraje, byli stejně tvrdí a chladní, a bylo-li to nezbytné, podlí a ničemní a vůči každému vetřelci nelítostní. Jejich fatální a ďábelské zvláštnosti je však nezaměstnávaly zcela. 

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2546x

Koupit knihu

Inzerce