Mikeš, Pavel: Etiopské bajky a pohádky

Mikeš, Pavel
Etiopské bajky a pohádky

recenze beletrie zahraniční

Kniha etiopských pohádek, která rozšíří obzory nejen znalcům pohádek, ale potěší kdekterého laika.

 

Etiopské fimfárum
Etiopské bajky a pohádky, vybral a přeložil Pavel Mikeš, výtvarný doprovod Luděk Stukbauer, nakladatelství KOPP, České Budějovice, 2003, 88 stran

Málokterou knížku jsem v létě četl s takovým potěšením. A málokterý ze stovek letošních titulů prošel tak nespravedlivě malým, vlastně nulovým zájmem médií, jako útlá zelená publikace, jež české čtenáře seznamuje s něčím zdánlivě tak odlehlým a exotickým, jako je etiopská literární tradice. Pro mnoho ze sebestředných Čechů (Středoevropanů) bude asi překvapením, že etiopské písemnictví má zhruba trojnásobně delší tradici než písemnictví naše: první písemné záznamy na území Etiopie se datují od poloviny 1. tisíciletí před Kristem. Tato pozoruhodná enkláva vyspělé křesťanské kultury ve východní Africe kvetla až do 7. století našeho letopočtu, kdy ji islám přehradil cestu ke Středomoří, a tím nastartoval její několikasetletý úpadek. Literární tradice však trvá dál, pěstuje se od středověku až po novověk především na císařském dvoře a v literatuře pro lid (tzv. císařské písně, chvalozpěvy, legendy, jezuitské a protijezuitské pamflety, od konce 19. století romány). Významnou, živou a pro etiopskou literaturu svým jedinečným postavením specifickou formou literatury jsou lidové bajky a pohádky (v Etiopii oba žánry nerozlišují a říkají jim „teret“), jako prastaré, tisícileté projevy lidové slovesnosti. V závěru knihy o tom zasvěceně hovoří překladatel i profesor Luboš Kropáček. Jde vlastně o historickou událost: český čtenář tu má poprvé možnost seznámit se z první ruky s nejživějším projevem lidové slovesnosti, přeloženým přímo z amharštiny (jazyka, jímž dnes jako svou mateřštinou mluví více než 20 milionů, tj. cca jedna třetina obyvatel Etiopie).

koupit knihu: www.kosmas.cz

Ur-Škrhola
Z etiopských bajek, jež si po staletí a tisíciletí vyprávěli pastevci, vojáci i králové, mluví opravdu něco prastarého, divokého a elementárního, co dosud neprošlo umravňující cenzurou výchovy. Jsou o poznání drsnější, než na co jsme – po obrozenecké převýchově – zvyklí u nás. V některých příbězích tu dokonce zlo vítězí nad dobrem (lidový taškář Sinziro – Paleček, jenž svou potměšilou škodolibostí připomíná šumavského skřeta Stilzela), vždy však bez výjimky vítězí chytrost nad hloupostí. Blbost se tu neodpouští, lest ano. Stálý svár chytrosti (vtipu) s tupostí se zdá být základním tématem všech příběhů (Jak hloupý muž a žena měli dítě; Jak hloupý muž a žena poráželi vola atd.). Jsou to vlastně jakési prastaré klaunérie, „sotie“, jejichž hrdinové, většinou venkované či tupá zvířata, krutě doplácejí na svou nedovtipnost. Hloupí manželé porazí vola, a zatímco jej nechávají vařit, jdou do lesa nasekat rákos. Potkají hladové vojáky a prozradí jim, kde a jak zavřeli chalupu na petlici, kde mají schováno maso i chleba: až půjdete okolo, ne abyste nám něco vzali! Vojáci jim všechno snědí, manželé se vrátí a myslí, že jim to sežraly mouchy: začnou je honit po chalupě s velkou dřevěnou palicí. Ženě usedne moucha na nos, muž se rozmáchne a uhodí mouchu. Žena zůstává ležet mrtvá, s polámanými zuby, manžel jí řekne vstávej, směješ se předčasně, boj ještě neskončil! Kdesi z afrických pahorků na nás zpoza tisíciletí vykoukne Škrhola.

Ekonomika versus etika
Stejně vzrušující zážitek je, když se uprostřed pohádky o populárním africkém hrdinovi, prohnaném Bilčovi, náhle ocitneme uprostřed divoké honičky němé filmové grotesky, v níž strážník i pronásledovaný, poslušní zákonů gagu, disciplinovaně na sebe čekají na křižovatce. Také Bilčo, poté co uvařil a snědl zlou nevlastní sestru a převlékl se do jejích šatů, divoce prchá před zuřivou macechou, prosí Boha, aby mohl suchou nohou přejít přes rozvodněnou řeku, ta vyschne a za pronásledovaným se zase zavře (parafráze Starého zákona): macecha, která si neví rady, se zcela vážně zeptá pronásledovaného, jehož chce zabít: „Jak jsi to udělal, že ses dostal na druhou stranu?“ Bilčo jí poradí (přivázal si prý na krk volské jho) – a macecha se v rozvodněné řece utopí. Za blbost, ale i za přílišnou důvěřivost, se v Africe okamžitě platí smrtí...

V některých bajkách se uprostřed krutého humoru zableskne cosi jako bláznovská moudrost. Mrzutá a hádavá žena (Lev a žena) jde za mudrcem pro radu, jak získat zpět muže, který se zhlédl v krásné sousedce: mudrc jí nabídne lék, k němuž ale potřebuje chlup ze lvího obočí. Zoufalá žena nosí do lesa trpělivě králi zvířat znovu a znovu maso, postupně si jej ochočí a získá si ho natolik, že se jí podaří vytrhnout chlup z jeho obočí: „Jak jsi to dokázala? Dokázala jsi okouzlit krále zvířat. Proč by okouzlit vlastního muže mělo být těžší?“

Výbor pointuje příběh, který jako by z hlubin staletí promlouval přímo k nám, k naší vytunelované přítomnosti (Viděl, slyšel, přesto přišel). Chudý poctivec chce uživit ženu a děti, a tak se vydá hledat zem hojnosti. Má na vybranou: tam, za horami, je země plná obilí, chybí tam ale zákon a spravedlivé soudy. Hned vedle je chudá země, kde ale platí zákon a soudy fungují. Na co potřebuji soudy?, uvažuje pragmaticky poctivec, dědictví nemám, majetek nemám, nedostanu se nikdy do sporů. I vydal se do země hojnosti, ale bez zákona. Pracoval, domohl se majetku, uživil hejno dětí. Soused nemá ani jedno dítě: chce mu tedy vzít ženu, aby mu taky nějaké porodila, muž se brání, jdou k soudu – a ten dá za pravdu sousedovi proti přivandrovalci. Nakonec nemocného poctivce – opět s požehnáním soudu – zaživa pohřbí ve sváteční den, protože by mohl umřít v pracovní době, kdy musí pracovat pro krále: tak ho raději pohřbí předem, do foroty… Zlo sice opět zvítězilo, ale jako odstrašující exemplum pro všechny, kdo nadřazují ekonomiku nad etiku.

Utopia Etiopia
Kdybych byl redaktorem publikace, asi bych jako výtvarný doprovod zvolil Přísloví, Dětské hry, Spor Masopustu s Postem nebo jinou staletími prověřenou „utopickou“ scenérii Petra Brueghela jako velmistra lidové smíchové kultury. Pavel Mikeš měl lepší nápad: oslovil budějovického výtvarníka Luďka Stukbauera, který vytvořil velké plátno ETIOPIA o rozměrech 105 x 100 cm, jež zalidnil (zazvěřil) groteskními motivy z jednotlivých bajek, umístěnými do hornaté, snově surreálné „africké“ krajiny. Detailními výjevy z centrálního plátna, jež samo tvoří obálku knihy, pak doprovodil všech osmnáct příběhů. Nejsou to obyčejné ilustrace, je to další rovnocenný, samostatný hlas, který – vedle hlasu Mikešova a Kropáčkova – po svém komentuje, vypravuje a dotváří fugu prastarých příběhů, jež si stvořily tuto sličnou knížku. Komentuje ji svými vejcovitě protaženými figurami, svým „vesnickým“ groteskním realismem, filosofickým utopismem i ezopským jazykem, variujícím pradávné archetypy lidského (zvířecího) chování v labyrintu pokřivených světů. Stukbauerova tvorba (s níž se, mimochodem, pražští návštěvníci Galerie v Lazarské mohou aktuálně setkávat od 25. října do 22.listopadu) jako by byla pro drsný humor etiopských pohádek dávno stvořená…

© Vladimír Just

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 85 čtenářů.

Diskuse

Vložil: , 19.11.2004 13:31
Mikeš, Pavel: Etiopské bajky a pohádky
Vložil: Martina, 17.05.2004 19:56
Mikeš, Pavel: Etiopské bajky a pohádky
Co je to fimfárum?
Vložil: , 10.04.2004 12:17
Mikeš, Pavel: Etiopské bajky a pohádky
Vložil: , 25.03.2004 22:30
Mikeš, Pavel: Etiopské bajky a pohádky
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

47%čtenáři

zhlédnuto 2512x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce