Prokopiev, Aleksandar
77 antinávodů k osobnímu použití

ukázka beletrie zahraniční

Na první stránce zápisníku s barevnými deskami a pozlaceným zámečkem (a samozřejmě také s klíčkem) stálo věnování: "Sašovi ke 14. narozeninám od kamarádů Branka a Bora." Takový deníček nevypadá jako nejvhodnější dárek pro puberťáka z prvního ročníku gymnázia...

Aleksandar Prokopiev: 77 antinávodů k osobnímu použití (77 antiupatstva za lična upotreba, Skopje 2000)

54. antinávod
Na první stránce zápisníku s barevnými deskami a pozlaceným zámečkem (a samozřejmě také s klíčkem) stálo věnování: "Sašovi ke 14. narozeninám od kamarádů Branka a Bora." Takový deníček nevypadá jako nejvhodnější dárek pro puberťáka z prvního ročníku gymnázia, šokovaného rychlými proměnami své tváře a hlasu a přecitlivělého na to, aby náhodou nevypadal jako holka. Jenže sourozenci Temelkovští, dvojčata Branko a Boro, byli mí nejlepší kamarádi a jejich dárek vyjadřoval upřímnou podporu mého tvoření, jehož výsledky jsem jim často předčítal. Hned další den jsem skutečně začal zaplňovat stránky zápisníku větami, které měly vypadat jako básně nebo povídky. Brzy jsem se však pustil do psaní první části románu Jak se rodí vlk, v němž jsem čerpal z Hesseových románů a z Jana Kryštofa Romaina Rollanda.
Za necelý měsíc byly tři čtvrtiny zápisníku popsány. Zůstával odemčený, protože po jednom nebo dvou pokusech se mi zdálo hloupé "zamykat" zápisník, pomocí něhož jsem vlastně vstupoval do literatury. Poprvé v životě jsem si vychutnával rozkoš psaní. Zůstával jsem vzhůru dlouho přes půlnoc a trávil jsem noci shrbený nad sešitem s tužkou v ruce.
Rána přišla ze strany, z níž bych ji nejméně čekal. Od mé matky. Byla to známá profesorka literatury jednoho skopského gymnázia, postrach všech studentů, dobrých i špatných (přezdívali jí proto Prokopávka). Jednou odpoledne, když jsem nebyl doma, roztrhala můj zápisník na malé kousíčky (dokonce i ty tvrdé desky) a hodila ho do koše. Zatímco jsem se vysiloval křikem, kopáním do nábytku a třískáním dveří, pokoušela se mi vysvětlit, že dárek, který jsem dostal od ní, dar života, je mnohem hodnotnější než nějaký barevný zápisníček. Stejně v něm prý byly, pokud si dobře všimla, jen samé hlouposti. Nemělo to prý žádný koncept ani smysl. A každá skutečná literatura prý vzniká po důkladné přípravě a téměř vždy po detailní přípravě.
Po týdnu jsem s ní zase začal mluvit. Stále jsem však byl velice uražený. Když přišly prázdniny, vypravil jsem se (poprvé) na letní tábor na Makarskou. Rozhodl jsem se, že se jí neozvu. Napsal jsem jen pohlednici tátovi a poslal jsem ji do Ochridu, kde měli trávit dovolenou. To byla má malá směšná pomsta za zničený sešit. Jenže ona mě zase přelstila. Z hlavní budovy tábora vyhlásili rozhlasem, že jsem dostal dopis. Bylo mi hned jasné, že je od matky. Začínal deminutivem mého jména.
"Milý Sašenko,
před týdnem nás sem do hotelu přišla od tebe nějaká pohlednice. Doufali jsme, že nám napíšeš delší dopis. Víš přece, jak je pro nás důležitá každá zpráva o tvém prvním samostatném výletě.
Naše dovolená se chýlí ke konci. V pondělí 9. srpna se vracíme do Skopje. Budeme tě čekat 12. večer. Zavolej ve středu ráno po deváté hodině, abychom se domluvili napevno (my ti telefonovat nemůžeme, nevíme kam).
Už se moc těšíme domů. Je tu sice nádherně, ale chybí nám všechny ty zdánlivě bezvýznamné drobnosti, které vytvářejí teplo domova. Nevím, jak to cítíš ty, ale pro tatínka a pro mě náš dům znamená mnoho, i když je s ním tolik starostí.
Kromě opalování a koupání jsme zde velkou část volného času vždycky pročetli. Kromě Balzakových Filozofických studií jsme tu s tatínkem přečetli román současného (anglického nebo amerického) spisovatele Roberta Penna Warrena Všichni jsou zbrojnoši královi. Je to sice zajímavá kniha, ale našemu nadšení z Balzaka se nevyrovnala. Jinak u nás není nic nového, lidé našeho věku vedou dost jednotvárný život, i když jsou na dovolené. Jako pro každé rodiče jsou i naší největší radostí a starostí děti. Proto jsme se také každé ráno tak vytrvale vyptávali na recepci, zda nám od tebe nepřišel dopis. Ale stále nic. Trochu jsi nás zklamal. Víš přece, že nás zajímá úplně všechno o tobě, dokonce i bezvýznamné maličkosti - co jsi jedl, co jsi měl na sobě nebo jaké jsou táborové večírky. Jak vycházíš s penězi? Vystačily ti?
Takže, jak jsme se dohodli: čekáme, že zavoláš ve středu dopoledne. Kdybys náhodou neměl možnost telefonovat, tatínek se zeptá, v kolik hodin přijíždí vlak, a ve čtvrtek večer bychom na tebe počkali na nádraží.
Máme tě moc a moc rádi, tví tatínek a maminka."
Až na drobné nepřesnosti způsobené děravou pamětí (v tomto případě však díry v paměti nijak nemění význam) vypadal její dopis takto. Někdy je i mně samotnému divné, že dokážu matku napodobit nesrovnatelně lépe než kohokoli jiného. Přitom si však téměř vždy uvědomím, že tuto schopnost nevyužívám při psaní s těmi nejčistšími úmysly a že pomocí zdánlivě bezvýznamných nepřesností stupňuji rivalitu, která byla mezi mnou a matkou a která mě vždycky dokázala rozzuřit a urazit. Zdá se, že historka s deníčkem je jednou z těch, které se mi usadily v podvědomí jako vysílači negativních impulsů.
Jinak, ten příběh znovu vytahuji na světlo kvůli snu, který se mi nedávno zdál. V tom snu mi jakýsi starší člověk vracel dávno zničený zápisník se stejnými barevnými deskami a zámečkem. Věděl jsem, že je to nějaký profesor. Měl brýle bez obrouček, pěstěnou prošedivělou bradku a kožené záplaty na loktech saka. Džíny a kostkovaná košile jen doplňovaly mou vžitou představu té postavy. Myslím, že svým vzhledem a vzrušenými pohyby mohl připomínat kopii Robina Williamse z filmu Společnost mrtvých básníků. Přestože byl profesor oblečen velmi nekonvenčně, choval se slavnostně, jako by mi předával nějakou cenu. Zároveň však mluvil velice rychle (anglicky, jak se dalo čekat) a dělal také krátké pauzy mezi nedokončenými větami, což není u takových příležitostí obvyklé: OK, Aleksandar, that's for you…once again, I think you have done an excellent job…and your writing is very exciting in many places…I am really looking forward to your next book… (teď ze mě vypadne jedno nebo dvě "thank you"). Potom profesor pokračoval, tentokrát už makedonsky, několika nesouvislými komplimenty (že jsem jako malá encyklopedie, která dokáže podat stručné vysvětlení každého pojmu, že hraji výtečně ping-pong, že jsem se ukázal jako dobrý vedoucí továrny na ponožky, že je skvělé, že mám radši kočky a Modigliana než psy a van Gogha ), objal mě a předal mi zápisník.
Vida, teď se mi vybavuje ještě jeden obraz, snad proto, aby se příběh uzavřel. Asi rok nebo dva "po zápisníku" jsme byli koncem srpna na pozdní dovolené v Řecku. Jednou jsme s matkou seděli na písku poloprázdné pláže a vychutnávali si příjemné sluneční paprsky. Mžoural jsem směrem k horizontu, kde se v šedavé modři v sobě navzájem rozpíjí nebe a moře. V moři, poměrně daleko od břehu, byl jen jeden člověk na nafukovacím lehátku.
"Podívej se na něj, Sašo," povídá matka, "jako by neplul na lehátku. Jako by letěl na létajícím koberci."

55. antinávod
Jejich loď zvolna pluje pomalým proudem mělké řeky. Když se příď zaryje do písečného dna, vytáhne z podpalubí dlouhou hůl ( vyřezal si ji po otcově smrti z padlé břízy ) a postrčí loďku do hlubší vody.
Jí je jedenáct, možná dvanáct let. On je stejně starý, přestože má mírně prošedivělé vlasy a na tváři zarudlou jizvu jako pirát. Ještě nikdy ji nevzal za ruku, dokonce ani za dlouhých soumraků, kdy se ze břehů ozývá zpomalený zpěv ptáků a kdy cítí, jak jim krev tepe v žilách jinak než obvykle.
Jednou potkali na řece vor s ledabyle postaveným přístřeškem. Vyčuhovaly z něj něčí nohy. Byly dost veliké, přinejmenším pětačtyřicítky. Někdo si asi potřeboval odpočinout s hlavou pěkně ve stínu. Nechali vor odplout bez pozdravu.
Jednou je předjel dvoumístný kajak, v němž rychle a rovnoměrně veslovala tmavovlasá dvojčata. Měla světlemodrá sportovní trika s fialovými pruhy přes prsa a černé vlasy stažené do ohonu. Na jejich tvářích nebyla ani kapka potu a trička měla také úplně suchá.
- Ahój, zahřímali kluci, aniž by přerušili pravidelný rytmus zvedání a spouštění vesel. Nadšeně jim odpověděli. Ona v loďce vesele poskočila a její Bravo přeběhlo po hladině jako dobře hozený oblázek.
Jednou odpoledne se proti nim objevil čerstvě natřený bílý parník. V kabině obložené lakovaným březovým dřevem stál u kormidla člověk s asketickou tváří. Na pravém rameni mu seděla světlezelená opička se stříbrným řetízkem kolem krku a vesele jim mávala.
- To je můj otec, pošeptal jí.
- Zavolej na něj.
- Neuslyší mě. On neslyší. Nechce slyšet.
Parník tiše odplouval, jen obláčky páry divoce vylétaly z komína. Otcova tvář byla klidná, jako by se vznášel nad vodní hladinou mezi motýly, kteří se vylíhli teprve včera.
- Vypadá moc dobře, řekla.
- Vždycky vypadal dobře, doplnil ji a jizva mu pro změnu ztmavla.
Opička jim ještě jednou zamávala a otec, zabraný sám do sebe, se vzdaloval proti proudu na tichém bílém parníku.
Posadil se a sledoval, jak otec postupně mizí.
Klekla si k němu. - Pojď si hrát!
Jemně ji odstrčil. - Teď se mi nechce.
- Tak to zkus.
Bez okolků začala: - Samec od ovce?
- Beran.
- A od kozy?
- Kozel.
- Od mouchy?
- … mouch?
- Špatně, špatně! A od blechy? Od ryby? A od želvy?
Bavila se tím, jak je z toho celý popletený. Ten neohrabaný dobrodruh s nohama spuštěnýma do vody a s rukama pod koleny není tak špatný. Nemohla by mu toho mnoho vytknout. Vyrůstá tady na lodi, nepočítá léta, nemá tušení, odkud vyplul. Neví sice proč, ale není schopen plavbu jednoduše přerušit a odejít do nějakého města plného budov, aut a lidí. Nebýt její strašné matky, už dávno by ho vzala za ruku a odvedla by ho na pevninu. Nešli by však do města, ale do hor, do srubu pod borovicemi, kde je slyšet bublání potůčku. Hlavně někam daleko od řeky.
Takhle musí i ona zůstat na lodi a bavit se tím jediným, co ještě dokáže. Pohrává si s ním a popichuje ho.
- Tak se přece nezlob. Naučíš se to, máme na to celý život.
Usmála se na něj. - Zahrajeme si něco jiného, chceš?
- A co?
- Něco. Zkus mi třeba vyjmenovat všechny posly jara. Sněženka… petrklíč… fialka…
- To mě nebaví, zabručel, aniž by odtrhl pohled od vodní hladiny. - Co takhle přejít na sex?
Kdyby se jí měl dívat do očí, jistě by se v půli věty zarazil. Přestože celé dny vysedávali vedle sebe na lodní přídi, přestože jedli polévku z jednoho kotlíku, přestože se někdy dokonce probouzeli přitisknutí k sobě zády, ještě se jí nedotkl, ani ji nepolíbil.
V levé kapse sukně nosila pomačkanou krabičku levných cigaret. Jednu zmuchlanou si vytáhla. - Máš oheň?
Neměl, jak jinak. Ze stejné kapsičky vytáhla krabičku zápalek. Držela sirku mezi palcem a ukazováčkem, dokud nedohořela. Tak jako to dělávala její matka.
- Už jsem si na tu tvou jizvu zvykla. Nedokážu si tě bez ní vůbec představit.
Loď plula pomalu dál, nyní však nějak hbitěji (poznalo se to podle jemných pohybů stromů na březích; jejich listí cinkalo jako tanečnicím cingrlátka ve zrudlých uších).
Mírné zvonivé třepotání zlatého listí a ticho, jež se rozprostírá všude kolem, mají něco do sebe. Lodní paluba se může lehce změnit v oblé návrší ostrova, na jehož vrcholu stojí ona v hnědém kabátě a v kalhotách s nohavicemi zastrčenými do vysokých holínek a pozoruje břeh. Někde tam blízko ní je i ten rozpačitý kluk, mocný pirát. Stejně je to jen obyčejný chlap, který je schopen naprosté poslušnosti, když si to ona bude přát. Ve spaní zatíná ruce v pěst. Nebo se náhle vrhá do vody a s hlučným plácáním plave vedle lodi. Rychle rozpálené tělo se rychle zchladí.
Jejich loď stejně nemůže uhnout ze správné cesty. Pokud se tedy vůbec jedná o cestování.
Konečky prstů levé ruky ho pohladila po jizvě. Tak jako ji obratně a nedbale hladívala její matka. Pravou ruku přiblížila ke rtům, aby si ještě naposledy potáhla. - Pojď ke mně, pobídla ho.

48. antinávod
Stavba babylonské věže, mýtický příběh o heteroglosii, o zmatení jazyků jako o božím trestu pyšných Nimrodových poddaných, o tom jak "Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi", je možná už od starověku výrazem podezření, do nějž upadá každý člověk hovořící jiným jazykem. Proto Gilo Dorfles ve své provokativní knize Chvála disharmonie zdůrazňuje Schellingovu poznámku o analogii kořenů slov barbados a balbus, balbutiens, babeln, babiller, což znamená breptat, mluvit nesrozumitelně. Barbar je cizí, hrozivý a nebezpečný právě proto, že s ním není možná domluva. Prokleté nepřátelství spočívá právě v jeho neschopnosti ovládnout náš mateřský jazyk. Snad proto chytří kolonizátoři, počínaje tím největším, Alexandrem, podporovali utopii o jednojazyčném impériu. Pro obyvatele helénských císařství, bez ohledu na to, byl-li poddaným Ptolemaiovců, Seleukovců nebo Antigoniditů, bez ohledu na to, byl-li to Makedoňan, Řek, Peršan, Egypťan nebo Žid, byla koiné glossa účinnou a uskutečnitelnou možností jak bez nesnází komunikovat s kýmkoli, třeba s člověkem z místa vzdáleného tisíce kilometrů, jako s někým ze svého rodného města. V tomto smyslu je dnes, v době planetární heteroglosie, merkurovská úloha překladatele něčím víc než jen transmisní interpretací. Jde-li o Knihu, obsahuje akt překládání také to, o čem básní Witmann: …není to pouze kniha, kdo se jí dotkne, dotkl se člověka. V překladu knihy je obsažena také touha po homoglosii, po mýtickém období všeobecného souladu, kdy nejen lidé, ale také rostliny a skály a nebe básnili a vyprávěli.

73. antinávod
Dnes večer letí trestná výprava opět k nějakému dalšímu neklidnému městu (vzdálenému třeba pouhých padesát kilometrů), ve Skopji však už málokdo zvedne hlavu. V prvních dnech bombardování děti z naší ulice střílely namířeným ukazovákem na oblohu. Nyní, po dvou měsících, jsme si na hukot vojenských letadel zvykli jako na hluk městské dopravy. Všechno je věcí zvyku. Kromě toho, veselý noční život stále pokračuje. V přeplněných barech potkáte celou galerii zvláštních postaviček, rozhovorů, obleků a gestikulací jako v nějakém komiksu Corta Maltezeho.
Přízrak velkoměsta je tady. Polovyhaslá sopka se stává turistickou atrakcí. Cizinci se rozhodně dobře baví.
Tohle všechno mi připomíná krležovský hostinec, v němž každým okamžikem zhasne světlo a začne rvačka. Neví se, kdo rozdává rány a ještě méně se ví, kdo to nakonec zaplatí. A pouhých deset metrů od hostince se šine obrovský buldozer, který srovná hospodu se zemí. Buldozer výhružně řve, ale nikdo v hospodě nepřestává s rvačkou, ani když se její stěny bortí a když buldozer svorně drtí těla rozběsněných protivníků. Může to připomínat scénu z absurdního dramatu, protože chování postav neodpovídá situaci, v níž se nacházejí. Dramatičnost situace je zachována, ovšem její tragičnost přechází až v grotesku. Někde uprostřed této nebezpečné a směšné situace dřepí pod stolem vyděšený intelektuál. Možná je jedním z mála, kteří naslouchají hluku buldozeru. Má z toho ještě větší deprese. Kdo je, že se chce bouřit? Obyvatel Třetí, Čtvrté nebo kdovíkolikáté hospody drcený příliš silným tlakem Sil Prvního Světa, který je u moci. Zneklidňuje jej také rvačka uvnitř hospody. Dobře ví, jak jsou místní výtržníci pomstychtiví, když se jim zdá, že není na jejich straně. Jenže strana se zde kvůli nenadálým výpadkům elektřiny a také kvůli stísněnému prostoru stává mimořádně proměnnou kategorií.
Buldozer na to nehledí a dělá jen svou práci. Má zbořit starou barabiznu, na jejímž místě podle projektantů vyroste moderní komfortní budova v západním stylu. Tak jako v každém demokratickém plánu musí být samozřejmě zveřejněno odůvodnění demolice, aby mohla být odsouzena stísněnost předchozí (východní) stavby a aby byly vyzdviženy veškeré přednosti nové budovy. V tomto pozitivně informativním smyslu komentuje Igor Džambazov jeden z příspěvků vševědné CNN o Makedonii: "…převrácený traktor, koňská mršina, jedna fousatá Albánka, bláto a odpadky rozsypané v jakýchsi uličkách a městečka, o nichž jsem dosud netušil, že leží v Makedonii."
Před konečnou třiadvacítky zůstávám v autobuse jen já a řidič. Posloucháme zprávy z řvoucího rádia. Řidič, který se právě na oranžovou vřítil na bulvár Klimenta Ochridského, vykřikuje své komentáře do palubní desky (snaží se přeřvat redaktora rozhlasu). "Každá vláda se sčuchne s mafií!", "No jó, jako projev důvěry si ho všichni navzájem vykouří jako lidožrouti!". Když mi chce říct nejnovější vtip na válečné téma, přece jen rádio ztlumí. Nevystihnu přesně tu šťavnatost (vyprávím ho dva dny poté), ale ten vtip zněl nějak takto:
Švýcar, Srb, Rus a Američan se mají dostat na druhý břeh řeky Sávy, aby tam jednali o podrobnostech jedné z mnoha budoucích verzí mírové dohody. Jenže všechny mosty přes řeku jsou zničené. Švýcar okamžitě vytáhne z kapsy švýcarský nůž a začne dlabat z padlého kmene kánoi. Srb se vrhne do ledové vody, srdnatě plave, ale po chvíli se začne topit. Rus povolá vysílačkou ženijní jednotku, která má vybudovat přehradu přerušující vodní tok. Američan zavolá kamsi z mobilu, chvíli poslouchá, něco potvrzuje a nakonec říká ostatním:
- Pánové, zůstáváme zde.
- Počkej, zařídíme to tak, že se dostaneš na druhou stranu suchou nohou, povídá mu Rus (předpokládám, že Srb se mezitím utopil a Švýcar se, jako obvykle, příliš zabral do práce).
- Není třeba. Snažíte se zbytečně. CNN oznámí, že tohleto (červeně pdtrženo) je druhá strana řeky. Celý svět tomu samozřejmě uvěří. A my samozřejmě taky.

Překlad Oldřiška Čtvrtníčková, duben 2004

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1671x

Inzerce
Inzerce