Berberovová, Nina: Psáno kurzivou 2

Berberovová, Nina
Psáno kurzivou 2

recenze beletrie zahraniční

V textovém prostoru ženského rukopisu zaujímá Ruska Nina Berberovová (1901-1993) významné místo. I když nebyla feministka, patří do feministického diskursu: má podíl na vytváření ženského autobiografického a literárně kritického rukopisu.

 

Ženský pohled na literární kontexty ruské emigrace
Nina Berberovová: Psáno kurzivou. Z originálu Kursiv moj přeložila Jiřina Miklušáková, doslov Miluše Zadražilová; One Woman Press, Praha 2003, 760 stran

V textovém prostoru ženského rukopisu zaujímá Ruska Nina Berberovová (1901-1993) významné místo. I když nebyla feministka, patří do feministického diskursu: má podíl na vytváření ženského autobiografického a literárně kritického rukopisu. Konceptualizuje ženu jako samostatný subjekt, popisuje ženskou strategii vlastní realizace, prezentuje literární kriticismus jako model pro rozvoj ženské subjektivity.

Byla nezávislou osobností, schopnou najít své místo i mimo rodinu v kontextu kulturních, literárních i sociálních vztahů své doby. Máme před sebou její paměti, koncipované jako otevřeně egocentrická autobiografie, jejíž součástí je ruská literatura a hlavní myšlenkovou linií vztahy Berberovové k této literatuře a jejím čelným představitelům. Osobně znala I. Bunina, M. Gorkého, A. Bělého, N. Gumiljeva, V. Chodaseviče, G. Ivanova, D. Merežkovského, Z. Gippiusovou, V. Nabokova a další. Hlavní hrdinkou knihy je ale sama Berberovová: každá její kritika, literární rozbor nebo portrét vypovídá zároveň o ní samé. Autobiografie představuje encyklopedii emigrantského života vnímaného její optikou. Poříjnová emigrační epocha ruské literatury (ruský Berlín a ruská Paříž) je dnes chápána jako jedna z nejsložitějších a nejzajímavějších. Knihu napsala rusky v Americe v letech 1960–1966 jako svědectví o sobě,jako výpověď o svém dlouhém životě, vněmž sle odráží tragickká historie ruské literatury dvacátého století. Celý svůj život si zapisovala zážitky a myšlenky, události i úvahy o nich, budovala svůj archiv, zároveň uchovávala v paměti i nejmenší detaily. Přitom v Americe, co se týče pramenů a knih, byla obklopena pohádkovými poklady.

Zvýraznila Berberovová
Název knihy v originále Kursiv moj (který podle některých posledních informací Berberovová převzala z první stránky vzpomínek Ivana Bunina), je metafora, zdůrazňující individuální výběr, selekci faktů: jsou to „moje názory“, je to „moje sdělení“, „moje poselství“, jsem to já sama. Titul knihy je symbolem, obrazem, který má filosofický smysl a sděluje čtenáři, že autorka knihy, ona sama je hlavní funkcí textu. Český překlad názvu Psáno kurzivou (asi jediný možný) oslabil onu egocentričnost, naprostou připoutanost autorky k vlastnímu „já“, její energický individualismus. její egocentrismus znamenal nejen uplatňování autonomní ženské subjektivity, ale i celoživotní usilovné sebepoznávání. na rozdíl od M. Cvetajevové byla Berberovová prosta hysteričnosti, ženského narcisismu a romantického mytologizování, dovedla se odpoutat od iluzí, nepodléhala sebeklamům. samostatná, vyzbrojená rozumem a krásou, v ničem se nepodřizovala mužské autoritě – ona sama je autorita, která podrobuje muže (i ženy) kritické analýze.

Z Petrohradu
Berberovová se narodila roku 1901 v Petrohradě, ve stejné ulici, kde se nacházel dům Nabokovových, v zámožné rodině rusko-arménské (matka Ruska z rodu Karaulovových měla kořeny tatarské, otec Armén snad částečně židovské). Jako dar osudu vnímala to, že se v ní slila severní, ruská krev a jižním, arménská. Od dětství byla pohlcena přáním o všem rozhodovat sama, a myšlenkou, že bude básníkem. Nebyla pro ni překročitelná hranice mezi mužským a ženským světem, energicky se drala k mužské samostatnosti. Bájný Olymp jejího petrohradského mládí jí zastiňoval všechno ostatní – žila „život nekonečný od básně k básni", fascinována poezií. ve svých raných básních napodobovala Achmatovovou. jako všem dívkám jejího postavení se jí dostalo dobrého vzdělání a širokého rozhledu: Od dvanácti jsme četly zakázanou literaturu a uvažovaly jsem o přednostech strany sociálních demokratů před stranou sociálních revolucionářů.“ Jako velmi mladá se dostala do Cechu básníků za předsednictví N. Gumiljeva (Cech sídlil v domě knížete Muruziho). Zažila zhroucení starého Ruska, válečný komunismus, NEP, konec symbolismu, vznešenost Petrohradu i jeho bezútěšná léta. Je třeba zdůraznit, že právě Petrohrad byl hlavním centrem,kterým procházely cesty spojující ruskou a světovou kulturu. Berberovová patřila k petrohradské inteligenci evropsky a kosmopolitně orientované.

Setkání s V. Chodasevičem ovlivnilo celý její další život. Okouzlení bylo emocionální i intelektuální, rozhodli se být spolu a zachránit se před zkázou. Odjeli z Petrohradu v červnu 1922, nějakou dobu žili u M. Gorkého v Berlíně a v Itálii. K definitivnímu pobytu přijeli v dubnu 1925 do Paříže, kde Chodasevič žil čtrnáct let do své smrti, ona zůstala dvacet pět let a pak odjela do Ameriky. Nedokázala žít s jedním mužem na celý život, na jaře 1932 odešla od Chodaseviče z jejich billancourtského bytu, od jeho nářků a strachů. Ve svých vztazích s muži nebyla nikdy v pozici pasivní podřízenosti, spíše dominance, zároveň tyto vztahy ovlivňovaly její tvůrčí potenci a stálý rozvoj osobnosti. Své soužití s Chodasevičem charakterizuje větami jako: „On se svou ranní předtuchou večerních katastrof, a já se svým nočním tušením radostí příštího dne.“ Nabitá energií, nadšená životem, s jistotou fyzického zdraví a nezdolnosti, odmítla melancholii, slabosti, zátěž minulosti. V roce 1936 se provdala za malíře N. V. Makejeva, který později koupil statek v Longchêne u Paříže, kde spolu hospodařili deset let. Pak i druhého muže opustila; svůj třetí sňatek v Americe zahalila mlčením.

Francie, USA
Pařížské období je oslavou Paříže jako znaku, symbolu Francie, obsahuje i poetické obrazy „tak drahé, zářící a zamlžené krajiny francouzského venkova“. Zachytila i pád Paříže 1940, chvíle národní katastrofy, zažila bombardování, hrůzy války i poválečné vyřizování účtů s kolaboranty. navázala na tradici ruských Evropanů, kteří kdysi žili v Paříži, na ruský zvyk jezdit do Francie, pobývat v Paříži; zpracovala geografii exilových míst a pobytů Rusů. (Ve všech městech, kde v životě pobývala, dokonale znala místopis, v Paříži jako v New Yorku.) V knize svých pamětí tak napsala mnoho stránek z historie ruské emigrace, popsala její slávu i ubohost; mimo jiné i stav ruských novin a časopisů, kam začala kromě publicistiky psát i prózu. Její první romány byly přijaty spíš zdrženlivě; například její pedagogicko-didaktický román Bez západu (Bez zakata, 1938) obsahuje řadu skvělých stránek, hlubokých, někdy sporných myšlenek, ale je to podle recenzentů spíš série povídek trochu uměle pospojovaných. Žánr povídky jí skutečně nejvíc vyhovoval. Čtenářský úspěch měl soubor lyrickou-humoristických povídek Billancourtovské sváteční dny (Bijankurskije prazdniki) z let 1928-1940, o životě Rusů v Billancourtu, ruských žebráků, opilců, otců rodin, dělníků v továrně Renault, zpěváků zpívajících po dvorech, deklasovaných podivínů, šoférů taxi, kteří všichni ve své vlasti byli spojeni s činností bělogvardějských armád. Berberovová byla první, kdo se seznámil s touto dělnickou, proletářskou, lidovou masou z průmyslového předměstí, která také byla částí ruské Paříže v její tragikomické a hořké podobě. Autorka zachytila i originální kolorit ruské řeči té doby a prostředí. Rovněž dobře byly přijaty rozsáhlé povídky, novely z třicátých – čtyřicátých let, později vydané pod názvem Ulehčení osudu (Oblegčenije učasti, 1949). Skutečný úspěch slavila s biografickou knihou Čajkovkij (1936, český překlad 2000, nakl. Humanitarian Technologies).

Po příjezdu do Ameriky v roce 1950 se nejprve musela dobře naučit anglicky a také řídit auto; vystřídala různá zaměstnání a posléze přednášela ruskou literaturu na amerických univerzitách. V posledním desetiletí života vyšly rusky její básně (1984), biografická próza Železná žena (1981) o osudech baronky M. Budbergové, milence M. Gorkého (a G. B. Shawa, H. G. Wellse, B. Lockharta), asi největší ruské dobrodružce a špiónce, agentce několika rozvědek, a obsáhlá kniha o ruských zednářích dvacátého století Lidé a lóže (1986). dokumentárně opřená o zednářské archivy Národní knihovny v Paříži. Na rozdíl od Nabokovova psala i v Americe svá díla rusky.

Skrze detail
Nejznámější a nejúspěšnější knihou Niny Berberovové zůstávají její memoáry, které rusky vyšly v Mnichově v roce 1972, v Rusku až v roce 1996. Tato beletrizovaná kronika ruské emigrace vyprávěná v ich-formě jako autorčin osobní příběh, je napínavá, optimistická, přečte se naráz celá. je to zároveň kniha tragická o slávě a ubohosti géniů, o iluzích a mýtech ruské emigrace a ruské literatury vůbec. Životní příběhy spisovatelů vnímá autorka jako události svého vlastního života. Její erudovanost, esprit a elegance ve vyjadřování se podílejí na skvělém vzpomínkovém a literárně kritickém díle. Hromadí historky, příběhy, medailony osobností, aby nashromáždila co nejvíc možností formulovat své hledisko. Zajímá ji okruh význačných literátů, mezi nimiž se pohybovala, naznačuje jejich sklony a způsob myšlení, podává svou analýzu osobností, bez ohledu a navzdory ustálenému obrazu. Měla vkus a obdivovala projevy ducha, měla smysl pro jemné detaily.

Někdy komentuje dílo a skrze ně buduje portrét autora, častěji se ale soustřeďuje na jeho lidskou podobu, klade otázky, jaký byl jeho způsob života, jakou měl vášeň nebo slabost, jaký měl vztah k ženám apod. Tato metoda přináší čtenáři interesantní informace, někdy ale odděluje autora od jeho díla; knihy vytváří jiné „já“, než je to, které se projevuje navenek v chování. její svědectví mohou protiřečit svědectvím ostatních, mohou i zbortit leckterý ideál, někdy jsou málo laskavá, ale je v nich originalita a odvaha. Prožíváme literární příhody, situace, scény, někdy aranžované do podoby eseje, ba i románu. Kresby lidí i prostředí jsou mnohotvárné, v mnoha případech vytvořila Berberovová obraz netradiční, strhující, rafinovaný. Všechno, o čem napíše, má vztah k určité době, autorka nám ukazuje vnější slupku emigrace, ale vyslovuje i značně inteligentní soudy o její podstatě.

Charakteristiky osobností jsou dynamické, barvité, plné dramatismu, často opřené o bezprostřední výroky. Tak Roman Jakobson se vyjádřil, že Rusko bylo jeho matkou, Čechy milenkou a Amerika byla sňatkem z rozumu. Andrej Bělyj, „jurodivý génius, nenapravitelně zraněný svou dobou“, před svým odjezdem z Berlína do Ruska v roce 1923 prohlásil, že „jede do Ruska, aby se dal ukřižovat za celou ruskou literaturu“. Podle Gorkého je literatura jako umění slova „to nejpodivuhodnější, nejtajemnější a nejkrásnější na světě vezdejším“, Berberovová měla porozumění pro Gorkého jako člověka – vnímá v něm „božskou elektrickou energii“, „bláznivé nadšení z činnosti na pozadí ruské nehybnosti“. Složité jsou peripetie jejího dvacetiletého přátelství s Ivanem Buninem. Remizov podle ní ztratil nad svým podivínstvím kontrolu. Vřelý vztah měla k Nabokovovi. Když v roce 1929 vyšla časopisecky Lužinova obrana, napsala, že se objevil „velký, zralý, složitý moderní spisovatel, velký ruský spisovatel, který se jako Fénix zrodil z ohně a z popela revoluce a vyhnanství“. Znamenal podle ní zdůvodnění smyslu emigrace. V duchu francouzských tradic vidí Berberovová otázku stylu jako osudovou pro obnovení formy a konstatuje v ruské emigrační literatuře nedostatek stylu: „Pouze Nabokovovův génius přinesl onu obnovu stylu.“

K ženám, básnířkám a spisovatelkám, bývala dost nemilosrdná. Model Zinaidy Gippiusové udržovat kolem sebe skupinu milovníků a zbožňovatelů pro potvrzení vlastní hodnoty (Cleopatra et sui amanti) jí byl cizí: moderní Evropanka Berberovová vždycky demonstrovala sebedostatečnost ženy. Gippiusovou vidí jako exhibicionistku pěstující neustálý kult vlastního mládí,hluchou a slepou vůči dynamice své doby. Ve světě Merežkovského bylo podle ní všechno podřízeno pocitů ztráty Ruska, hořkosti vyhnaneckého osudu, kletbám a varováním, zatímco Berberovová se vždycky „střemhlav řítila“ do budoucnosti a břemeno minulosti dovedla odhodit. Přesto ale uznávala úlohu Gippiusové v organizaci literárního života, několikrát navštívila zasedání jejího kroužku Zelená lampa, kde kralovala Zinaida s diamantem na čele. Složitě poskládaný je obraz M. Cvetajevové, její pocit vyděděnosti, její „odštěpenectví“, o němž napsala geniální báseň Rolandův roh, pokládala Beberová za výraz nezralosti. Celkově však rozsáhlý medailon Cvetajevové představuje vynikající a věrnou studii velké básnířky, která celým svým životem nevyhnutelně směřovala k tragickému konci – tvořila geniální verše „z obrazů své osobnosti“, z rolí, které si pro sebe vymyslela: role byly efemérní, ale krev tekla opravdová“. Na rozdíl do ní Berberovová nesnášela ambivalentnost, rozštěpení identity do několika hypostází, toužila po harmonii v sobě samé. Nápadně mnoho je v její vzpomínkové knize deprimujících popisů zlého stáří s nemocemi, opuštěností, s bezmocí a chudobou, kontrastujících s jejím zářícím zdraví, optimismem a schopností v každé situaci si poradit.

Střízlivost pohledu
Stříbrný věk, ruská duchovní renesance počátku dvacátého století, velmi brzo nabyl zabarvení mystické a náboženské, vnímal slovo jako potvrzení jakési metafyzické pravdy. Berberovová je vždy konkrétní, věcná, pozemská, ani její básnická tvorba nevychází z iracionálních hlubin. Neexistuje pro ni nepoznatelnost světa, pečlivě soustřeďuje realistické fakty, zvýrazňuje relevanci detailů a všechny komponenty včleňuje do jediného kontextového proudu nábojem energie svého „já“. proti ruské chaotičnosti a anarchii staví vnitřní řád, racionálnost, rovnováhu,jakoby odkaz petrohradsko-petrovské geometrické pravidelnosti. Chovala odpor k pohodlí, které poskytuje náboženství (pokřtěna je jako pravoslavná). Neuznávala životní jistoty domovy ani vazby příbuzenské, neuznávala sentimentální patriotismus. Svůj život vidí vždy ve vztahu s dobou a formuluje samostatný úsudek, například v jejím pohledu na revoluci zaznívají slova: „Za všechna neštěstí v Rusku je především a v nejvyšší míře odpovědný car.“ Názorně dokládá, že západní inteligence nevěřila v teror a pronásledování v sovětském Rusku a ruské emigranty vnímala v nepříznivém světle. Nemilosrdně soudí Berberovová spolupráci některých ruských emigrantů s nacistickým Německem. V její kronice se objevují i fakta z pařížských zednářských archivů (zednářské vazby ochromovaly vládu A. F. Kerenského v létě a na podzim v roce 1917).

Tato nesentimentální, moderní a podnikavá ruská Evropanka všechny přežila, až do konce života byla vitální a výkonná, ve věku 88 let se ještě podívala na dva týdny do Ruska (ve vystoupení četla úryvky ze svých děl, besedovala apod.). Za zestručněný autorský překlad svých pamětí do francouzštiny dostala v roce 1991 Řád čestné legie. Jak sama zdůrazňuje, nebála se žádných katastrof ani překážek, byla na ně vždy připravena, šla jim vstříc, „nikdy nečekala na Godota“- I proto je ona sama ten první hrdina rozsáhlé vzpomínkové knihy, v níž se neustále vrací k otázkám identity své ženské osobnosti. Ženské „já“ jako textotvorný faktor znamená určitou fragmentárnost, větší jistotu a přesvědčivost v detailech než při komponování velkého celku. V jejím ženském autorství se propojuje racionální myšlení a intuice, nechybí humor, vtip, ironický nadhled. Její autobiografie je jakousi samoprezentací ženského „já“, modelem ženské strategie vlastní realizace, osobitou podobou ženské identifikační politiky. Zároveň je to všeobsáhlá kronika ruské literární emigrace, která zživotňuje slavné osobnosti, přibližuje čtenáři dobu, prostředí, atmosféru a všemu dodává jakousi zvláštní pravdivost. Literaturu Berberovová milovala nade vše, ale milovala i sebe, svou úlohu v literární sféře. Kniha je vybavena rejstříky a obsáhlou studií M. Zadražilové.

Kamila Chlupáčová Psáno pro Literární noviny

 

© Kamila Chlupáčová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 128 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 3447x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce