Berberovová, Nina: Psáno kurzivou 1

Berberovová, Nina
Psáno kurzivou 1

recenze beletrie zahraniční

O letech prožitých v emigraci, ale také o dětství v carském Petrohradu, o meziválečném Berlíně, o Praze a o lidech, které na životní pouti dvacátým stoletím potkala, vypráví Berberovová ve strhující autobiografii Psáno kurzivou.

 

Kdo neumírá, nezpívá
Nina Berberovová
: Psáno kurzivou. Z ruského originálu Kursiv moj přeložila Jiřina Miklušáková, doslov Miluše Zadražilová; One Woman Press, Praha 2003, 760 stran

Když roku 1985 vyšla ve Francii novela Niny Berberovové Společnice, stala se hned bestsellerem. Francie tehdy otevřela čtyřiaosmdesátileté autorce pozdní cestu ke světové slávě a splatila jí dluh za nelehkých dvacet pět let, které tu Berberovová v emigraci prožila. O těchto letech, ale také o dětství v carském Petrohradu, o meziválečném Berlíně, o Praze a o lidech, které na životní pouti dvacátým stoletím potkala, vypráví ve strhující autobiografii Psáno kurzivou.

Začátkem dvacátých let Rusko zažilo exodus: po bolševické revoluci zemi opustily bezmála dva miliony lidí. Mezi nimi i dcera carského úředníka a nadějná básnířka Nina Nikolajevna Berberovová (1901–1993). O své budoucí profesi měla jasno už v deseti letech – bude spisovatelkou. Debutovala v únoru 1922 básní Piráti. V té době se seznámila s básníkem Vladislavem Chodasevičem (1886–1939). O několik měsíců později s ním kvůli sílícím represím z Ruska odjela. Pár se usadil nejdřív v Berlíně. V následujících třech letech vystřídal čtyřicet dva adres po celé Evropě. V roce 1925 zamířil do Paříže, kde pak Berberovová prožila čtvrt století. Pracovala jako stenotypistka, vyšívačka, sekretářka. Přispívala do emigrantského deníku Poslednije novosti. V roce 1938 zakoupila s druhým manželem, malířem Nikolajem Makejevem, usedlost v Longchêne nedaleko Paříže, která se jí stala útočištěm za války. Rádi se sem uchylovali i její přátelé emigranti, například Bunin či Kerenskij. Poválečná léta poznamenala řada osobních krachů a nehostinná nálada ve francouzské společnosti. Roku 1950 odjíždí Berberovová natrvalo do Spojených států. Po osmi letech v New Yorku, kde se živí příležitostnými pracemi, se karta konečně obrací. Berberovová dostane nabídku vyučovat ruštinu na univerzitě v Yaleu a o pět let později definitivu jako profesorka ruské literatury na Princetonu. Po odchodu do důchodu až do smrti příležitostně přednáší a především neustále píše.

Životopis-paměti
Berberovová přiznává, že kniha Psáno kurzivou není klasickou autobiografií. Mísí se v ní čistě autobiografické chronologicky řazené pasáže s exkursy do vzdálené budoucnosti nebo minulosti. Kapitoly Anděl a Tobiáš a Sůl země mají zase ze všeho nejblíž k pamětem (v souladu s definicí Berberovové: autobiografie je vyprávění o sobě, zatímco paměti jsou vyprávěním o druhých). Tyto brilantní pasáže jsou vlastně výběrovou a osobitou encyklopedií ruské literární emigrace. Berberovová důvěrně znala Ivana Bunina, Maxima Gorkého, Dmitrije Merežkovského a jeho ženu Zinaidu Gippiusovou, Annu Achmatovovou, Marinu Cvetajevovou, Alexandra Kerenského a řadu dalších. Celoživotně na ni zapůsobil Vladimir Nabokov. Jejich pregnantní a často nelítostné charakteristiky - lidské i umělecké - byly hlavním tématem kritiky, která Berberovovou obvinila z výmyslů. Pravda, momentky představující Bunina jako geniálního spisovatele, leč podivínského cholerika, kterého rozzuřilo, když ho někdo přirovnával k Tolstému či Lermontovovi („Zabiju vás! Uškrtím! Mlčet! Vycházím z Gogola!“), anebo líčení Gorkého coby staříka pevně zapřeného ve svých názorech mohou vzbuzovat podezření, že si autorka skutečnost přistylizovala. Její portréty však dělají z velikánů zkamenělých v literárních encyklopediích živé bytosti. Navíc Berberovová nikdy nejde za hranici nevkusu. Ví, kdy svůj pohled "za paraván" diskrétně odklonit. Medailony často přecházejí v literárněkritické postřehy: „Bunin ... byl úplně pozemským člověkem, hmotným, celostným živočichem schopným vytvářet krásu v primitivních formách, které byly hotové a existovaly už před ním. Měl podivuhodný cit pro jazyk, omezenou obraznost a vůbec neznal banalitu...“Do této části knihy spadá i krátká pražská epizoda z listopadu 1923. Tehdy se Roman Jakobson snažil Chodaseviče získat pro překlad Máchy reklamním sloganem: „Od Máchy a z Máchy by mohly být prachy!“ Chodasevič se však zlákat nedal.

Zlomovým momentem knihy je Chodasevičova smrt roku 1939 a začátek války. Jako by tyto události roztříštily autorčinu schopnost psát souvislý text. Až do dubna 1950 je zaznamenává do „černého sešitu“, deníku z té doby, který do autobiografie začlenila. Útržkovitost záznamů, strohost a jistá roztržitost dobře vystihují nelehké válečné i poválečné roky. Zdá se, že až fyzické odpoutání od starého světa – odjezd do USA autorce umožnilo volně se nadechnout a pokračovat v souvislém psaní. Závěrečná kapitola začíná shrnutím let z „černého sešitu“ a vysvětlením důvodů k odchodu. Zde se setkáváme se životní bilancí, v níž dominují úvahy o stáří, o tragickém pocitu, v němž její generace v Rusku vyrůstala, a současně o nutnosti toto tragično neustále popírat. Zároveň je básnickým vhledem do problematiky „věčného ruství“.

Rusko bez svobody, nebo svoboda bez Ruska?
“Sedmi vodami nikdo z nás nesmyje ruský prach,“ napsal kdysi Turgeněv a platí to i o Berberovové. Stesk po Rusku, který hraničí s ochromením a neschopností žít a tvořit jinde, se ozývá v knize několikrát. Byť ne z úst autorky, ale těch, s nimiž se setkává: Chodasevičem počínaje a těmi, kteří nakonec nevydrželi, vrátili se a dopadli špatně, konče. Rusko bez svobody, nebo svoboda bez Ruska? Toto dilema trápilo mnoho emigrantů. Berberovová, ač takovou fatální přitažlivostí netrpí, možnost návratu nejednou promýšlí alespoň teoreticky. Domů se nakonec podívala až v roce 1989. A tady svým krajanům, dychtícím slyšet, jak bez Ruska nemohla žít, bez okolků, v duchu své rebelantské povahy sdělila, že v záhadnou ruskou duši nevěří, a pokud jde o ruského ducha, že by byla raději, kdyby se příliš nešířil. Přitom v úvahách o vlastní tvorbě se Berberovová vymezuje právě vůči ruským vzorům. Stejně tak je nápadné, s jakou důsledností ve svých vzpomínkách pomíjí vše, co se bezprostředně nedotýká toho „ruského Berlína“ či „ruské Paříže“. Uvědomíme-li si, že v obou metropolích pobývala v dobách kulturního kvasu mezi válkami, je až s podivem, že v její historii nejsou žádní surrealisti, dadaisti, Picassové, Braqueové... Až na řídké výjimky – zmínku o Léonu Bloyovi, nejruštějším ze všech francouzských spisovatelů, či pasáž, v níž autorka konstatuje, že se žádný z francouzských ani jiných západoevropských intelektuálů nepostavil proti stalinskému teroru páchanému na jejich ruských souputnících. Nakladatelství OWP a překladatelka Jiřina Miklušáková objevily pro české čtenáře skutečný poklad. Nejen faktografický (Berberovová knihu obohatila stostránkovým „who is who“ ruské kulturní emigrace, který autorka zasvěceného doslovu Miluše Zadražilová ještě doplnila o základní slovníček pojmů, literárních skupin a směrů), ale především literární. Poprvé vyšla kniha anglicky pod názvem The Italics are Mine (1969), rusky o tři roky později jako Kursiv moj v Mnichově. Za francouzský překlad obdržela autorka Řád čestné legie a dnes o knize ruští kritici hovoří jako o možná nejlepších, nejživějších a nejbarvitějších memoárech o předrevolučním i emigračním období – jak připomíná Miluše Zadražilová. Ta se také zamýšlí nad zvláštním názvem knihy, Psáno kurzivou.

Život v kurzivě
Kurziva je písmo, které se užívá k zvýraznění částí textu, na něž chce pisatel upozornit. Ale v podání Berberovové kurziva také znamená jistý životní styl - život mezi řádky, mezi dvěma stoletími, drobný život na pozadí velké historie, který se v ní neztrácí, naopak z ní vystupuje, odtajnění intimních okamžiků vlastního života či zvýraznění cizích tajemství. Kurziva je také výraz nutnosti nebrat se vážně, protože moudří lidé se vážně neberou. A současně paradoxu, na němž je kniha vystavěna: Všechno, co je tady napsané, se řídí dvěma pravidly, která uznávám. První: Odhal se až do konce. Druhé: Skryj svůj život jen pro sebe samu. Poměr mezi odhaleným a záměrně zamlčeným je přitom podle autorky dokonale vyvážený: Vedle šesti set stran textu je v knize šest set stran zamlčeného, vedle sedmi kapitol o přítomné chvíli minulosti je zde sedm kapitol mlčení, ticha a tajemství. Pojem tajemství je pro Berberovovou nesmírně důležitý. Znamená, že ne vše v životě už bylo vyčerpáno, a že je tudíž kam směřovat. Schopnost očekávat tajemství je znamením neustálého dozrávání k poslední neznámé zkušenosti, která není strašná - už jen proto, že je nevyhnutelná. Přesně za čtyři týdny uplyne deset let od smrti Niny Berberovové. Její život se završil. Ale tajemství obsažené v její autobiografii zraje dál.

 

 

© Hana Zahradníčková 
Text vyšel v Lidových novinách 30. 08. 2003

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 163 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 2905x

katalogy

štítky k článku

Inzerce